Polský prezident chce ulevit rodinám. Zní to úctyhodně, že? Ve výsledku dost možná ale udělá díru do rozpočtu, peníze rozdá bohatým a potřební zůstanou na holičkách. Opatření je dalším příkladem, že plošné daňové úlevy ekonomickou nerovnost nesnižují, ale spíše zvyšují. Politici je ale mají rádi, protože jsou to levné populistické dárky pro voliče. Efektivní ekonomická a sociální politika se ale dělá jinak.
Polský prezident Karol Nawrocki minulý týden podepsal svůj vlastní návrh zákona, na jehož základě by měly být rodiny s dvěma a více dětmi osvobozeny od daně z příjmu. Prezident zvolený na konzervativní a do značné míry populistický blok Právo a Spravedlnost tak splnil svůj slib z volební kampaně.
Úleva se bude vztahovat na příjmy až do výše příjmu 140 tisíc zlotých (cca 800 tisíc korun nebo 33 tisíc eur) ročně, což je pohodlně nad průměrnou mzdou. Příjmy nad touto hranicí se budou danit dle obvyklých pravidel.
Podle Nawrockého opatření odlehčí rodinám od finančního tlaku, podnítí ekonomickou aktivitu a zvýší spotřebu. V konečném důsledku má z daňových prázdnin ekonomika benefitovat, i když státnímu rozpočtu pěkně pustí žilou. Úlevy vyjdou na částku kolem tří miliard eur, které podle prezidentské kanceláře pokryjí výnosy ze zpřísnění daňového systému. I polští experti však upozorňují, že je to velmi optimistický odhad.
Jestli Nawrocki umí dobře účtovat se dozvíme až v roce 2027, kdy bude k dispozici první bilance. Už dnes ale lze konstatovat, že jde o krok velmi netradiční. A i když zní dobře, tak naplňuje znaky spíše populistického rozhazování s nejasnými výsledky, než rozvážné a efektivní sociální politiky.
Pomoc nebo dárek pro voliče?
Rodiny, zvláště s větším počtem dětí, jsou jednou z ohrožených skupin rostoucími životními náklady, nedostatkem bydlení i chudobou. Ty, které netěží z mezigenerační podpory, nemají v systému moc možností, jak svou situaci výrazně zlepšovat. Je proto zcela na místě, aby státy hledaly způsoby pomoci. Konzervativní politici navíc bývají posedlí porodností, a tady by finanční motivace mohla udělat víc, než nic nepřinášející pokusy o definici v manželství v ústavě.
Na první pohled vypadá polské řešení jako levicové a sociální. Jenže opravdu jen na první pohled. Jestli někoho napadá, že pomůže ohroženým rodinám a sníží nerovnosti, bude nepříjemně překvapen. Paradoxně k ekonomické nerovnosti velmi pravděpodobně ještě přispěje. Když se podíváte na další ekonomické návrhy Karola Nawrockého, je jasné, že o sociální rovnost prezidentovi nejde. Obsahují například osekání daně z kapitálových zisků a další úlevy, které využijí téměř výhradně bohatí lidé. Je to populismus pro jeho vlastní voliče. Nic víc, nic míň.
Karel Pučelík: Nezapomínat na vize a „schmoozing“. Odstrašující lekce z prvního roku Keira Starmera
Otevřená rebelie vlastních poslanců minulý týden veřejně ponížila britského premiéra Keira Starmera. Kdyby se nyní rozhodovalo o složení parlamentu – rok po volbách, možná by se premiérem nestal. Z velké části za to můžou jeho školácké chyby. Poučit se z nich mohou ostatní evropští lídři... A i on sám.
S plošnými daňovými úlevami coby sociálním opatřením to není tak jednoduché. V této polské podobě, a tamější ekonomové na to upozorňují, skončí většina peněz u střední třídy a u bohatších rodin. Naopak rodiny s malými příjmy si slevy skoro vůbec nevšimnou. Zatímco bohaté rodiny slevu využijí na maximum a ušetří ročně skoro 2600 eur, ty s příjmy na úrovni minimálních mezd ušetří kolem dvou stovek. Přitom jsou to právě tito lidé, kteří snižují spotřebu, bojují s účty za bydlení a musí se dvakrát rozhodovat, jestli opravdu chtějí dalšího potomka.
Drtivá většina Poláků zákon samozřejmě podporuje. Kdo by nechtěl víc peněz bez práce? Je to ale krátkozraké a nelogické, zvláště u nízkopříjmových domácností. Ty totiž dostanou z celkového balíku úlev jen zlomek, většinu poberou jejich movitější spoluobčané. O náklady se ale podělí všichni – ba dokonce je pocítí hlavně ti chudší.
Pokud budou v rozpočtu peníze chybět, dluhy zaplatí celý národ. To se může odrazit i ve veřejných výdajích, například ve zdravotnictví nebo školství, na které spoléhají chudší domácnosti, bohatší (kteří úlev využijí maximálně) obvykle mají možnost využívat soukromých škol a zdravotnictví.
Plošná opatření nejsou efektivní
Nabízí se otázka, zda vůbec nejbohatším ulevovat. Co z toho společnost má? Patrně nezvýší spotřebu tak, jako to lze očekávat u nejchudších. Peníze dost možná nakonec skončí na spořících účtech nebo v investicích.
U nás podobná diskuse probíhala vcelku nedávno v souvislosti se zrušením superhrubé mzdy. Jak potvrzuje studie think tanku IDEA, i tato reforma vzešlá ze spolupráce ANO s ODS byla ku prospěchu zejména bohatým, progrese už tak dosti nepříliš progresivního daňového systému oslabila a nerovnost dokonce vzrostla.
To, že nějaký zákon vypadá sociálně, ještě neznamená, že skutečně sociální je. Je třeba vždy číst etiketu, nestačí jen vidět obal. Pokud má opatření vést k větší rovnosti, je nutné s téměř hodinářskou přesností směřovat peníze tam, kde jsou potřeba. Efektivní sociální politika musí být cílená přesně na ty skupiny, které čelí největším obtížím a kde se výsledek nejvíce propíše do ekonomiky. Plošná opatření k tomu zpravidla nevedou.
V Česku vyhrál nacionalismus ve verzi light, píší Poláci o volbách
Rozhodné vítězství populistů neznamená, že Česko bude jako Maďarsko. Není ale jasné, jakou cenu zaplatí vláda Andreje Babiše za většinu v parlamentu, píše polský list Rzeczpospolita o výsledcích českých parlamentních voleb. Vítězství Babiše nemusí znamenat špatnou zprávu ani pro Polsko, ani pro Evropu, míní další polský deník Gazeta Wyborcza, podle kterého pragmatik Babiš nebude českou verzí Viktora Orbána a zvrat v dosavadní prozápadní české politice je málo pravděpodobný.
Prázdná hesla, okázalá gesta, hra se strachem. Vypadá to, že volební kampaň nabídne padesát odstínů populismu. Moc seriózních témat jsme se zatím nedočkali, a pokud ano, hrají jen vedlejší roli.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Termín podání daňového přiznání pro OSVČ je už jen do pátku
Výrobce rostlinných náhražek masa se v posledních dnech stal šokujícím hitem investorů. Od konce minulého týdne jeho akcie denně posilují i o stovky procent a celkově již vzrostly o více než tisíc procent. I tak ale cena akcie je o 95 procent pod svým vrcholem, kterého dosáhla v roce 2019. Jaký je důvod aktuálního růstu? Spekulanti, kteří si takto pohráli například s akciemi Game Stop nebo AMC, tedy takzvanými meme-stocks.
Příběh akcií společnosti Beyond Meat je hodně příznačný pro společenské změny v uplynulých deseti letech. Beyond Meat se totiž stal vůdčí firmou na trhu rostlinných alternativ živočišných produktů určených pro vegetariány a vegany. Podařilo se jí přijít s mimořádně kvalitními produkty, které se co do chuti rovnaly standardním burgerům nebo klobásám.
Úspěšný start-up vznikl v roce 2009 a své produkty začal v USA poprvé nabízet o tři roky později. Zakladatelům se dařilo shánět investory v éře levných peněz, a to i díky environmentálnímu příběhu, že díky jejich alternativám masa dojde k omezení přehnaného chovu zejména hovězího skotu.
V roce 2019 společnost vstoupila na burzu, když při IPO získala 240 milionů dolarů. Jednalo se o první veřejně obchodovanou firmu svého druhu na světě. V den vstupu na burzu akcie vystřelily o 163 procent. Po začátku pandemie a zejména po dvou otřesech na burze se ale akcie začaly propadat a z úrovně těsně pod 200 dolary klesla v roce 2022 cena akcií Beyond Meat pod dolar.
Marcel Soural a jeho Trigema otevírá fond pro investory. Chce miliardy korun
Jeden z největších developerů v Česku Marcel Soural, majitel Trigemy, a také jeden z nejbohatších Čechů, se rozhodl otevřít investiční fond pro kvalifikované investory. Spustí ho už v listopadu. Vloží do něj nemovitosti v hodnotě tři čtvrtě miliardy korun s tím, že jak budou přibývat investoři, chce růst na miliardy korun. Investorům nejen slibuje solidní výnos, ale s pomocí jejich peněz chce stavět nové projekty. Nabízí zhodnocení deset procent plus. Soural je na trhu přes třicet let, peníze vloží například do nejvyšší budovy v Česku.
To se však změnilo minulý pátek. Akcie ze čtvrtečních 52 centů vystřelily až k sedmi dolarům, což představuje nárůst o více než tisíc procent. I tak hodnota firmy nedosahuje ani 40 milionů dolarů, což je značně pod dřívějšími ciframi. Nejvíce přitom akcie posílily v pondělí. Podle Business Insideru za tím stál post vlivného tradera Demitriho Semenikhina, který akcii zmínil na sociálních sítích.
Beyond Meat se tak stal dalším příkladem takzvané „meme-stock“, tedy akcie, kterou po výrazném propadu masivně nakoupili drobní investoři přes nejrůznější aplikace. Díky nízké ceně jim podobný pohyb může rychle vydělat mimořádný výnos. V minulosti takto vystřelily například akcie řetězce kin AMC nebo prodejce videoher Game Stop. Roundhill Investments navíc akcie Beyond Meat zařadila do svého Roundhill Meme Stock ETF.
Kávovar, který pozná kapsli: L’OR chce změnit domácí přípravu kávy
Prémiová značka L’OR vstupuje do nové éry – po letech zaměření na kapsle přichází se svým vlastním kávovarem. Ten dokáže automaticky rozpoznat typ kapsle a připravit espresso, lungo nebo dvojité lungo během několika sekund. „Chceme, aby si lidé doma mohli dopřát kávový zážitek srovnatelný s kavárnou,“ říká Jakub Los, Marketing Manager CEE ve společnosti Jacobs Douwe Egberts.
Jenomže podle agentury Bloomberg tu je ještě jeden vliv. Agentura upozorňuje, že na konci září byly prodány téměř dvě třetiny akcií Beyond Meat určených pro spekulaci na pokles ceny (shortování). A tradeři si nyní dokupují akcie, aby vyblokovaly tuto pozici, na níž by tratily.
Na růstu ceny akcie Beyond Meat tak mají hlavní vliv skutečně akcioví spekulanti.
Nicméně i v byznysu Beyond Meat se může situace zlepšit. Americký maloobchodní řetězec Walmart totiž v úterý oznámil, že bude prodávat produkty Beyond Meat ve svých dvou tisících poboček po celých USA.
„Dohoda o posílení distribuce je skvělá, pokud se povede zvýšit i prodeje. Nicméně Beyond Meat má před sebou ještě hodně dlouhou cestu,“ řekla agentuře Bloomberg Danni Hewson, analytička investiční platformy AJ Bell. „Aktuální vývoj akcií se zdá být spíše důsledkem právě velké míry krátkých pozic než skutečnou změnou zájmu investorů o akcie.“
David Ondráčka: Odpadová republika. Miliardy mizí, skládky se vrší, kontrola žádná
Byznys s odpady a skládkami je v Česku jednou z nejméně průhledných branží. Je to komplikovaný obor s mnoha konfliktními zájmy, ale desítky miliard se roky točí bez skutečné kontroly a jasně vynucovaných pravidel. Největší odpadová firma Marius Pedersen nyní v Česku končí a prodává svou divizi. Otázka je komu, nebo spíš přesněji, který oligarcha si ji koupí, aby v tomto prostředí měl svůj vehikl. Sledujme to víc.
Od 1. listopadu 2025 se mohou ženy z Česka a Slovenska nominovat do prestižního mezinárodního ocenění Women Changing the World Awards Czech & Slovak, které vzdává hold ženám, jež svou odvahou, vizí a činy mění svět kolem sebe.
Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.
Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?
Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.
Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?
Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.
Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?
Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.
Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.
Kdy jste ho začali kreslit?
Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.
Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz
Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.
A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?
Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.
Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.
To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.
Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.
To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.
Takže si klienty vybíráte?
Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.
Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?
Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.
Jaký projekt máte aktuálně na stole?
Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.
A který byste vypíchl?
To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.
Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?
Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.
V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu
Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.
Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.
Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.
Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?
Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.
Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?
Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.
Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?
Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.
V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?
Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel. Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.
Rychleji se ale povolovalo, ne?
To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.
Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?
Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.
Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.
Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.
Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami.
Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.
Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.
Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.
Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech
Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.
Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.
Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části – webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu.
Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
