Kanada na nic nečeká. Investuje do energetiky, bezpečnosti a odolnosti, jedná, hledá nové přátele. V novém mezinárodním systému nelze čekat na drobky, které spadnou z velmocenského stolu. Podřízená pozice není důstojná, a v konečném důsledku se ani nevyplatí. Mohl by to někdo říct Babišovi a Macinkovi?
Světové ekonomické fórum v Davosu je podivnou sešlostí. Sice se tu koncentruje velká část světové politické a ekonomické moci, ale tato smetánka se povětšinou nejdůležitějším tématům vyhýbá. Ani letos to nebude jiné, všechnu pozornost totiž vysává Donald Trump. Přitom by se mělo mluvit o nerovnostech, daňových únicích a spravedlivějším rozdělení bohatství. I zámožní by si měli uvědomit, že je to i v jejich zájmu.
Pokud by se íránský režim pod tíhou protestů zhroutil, mohl by se alespoň přechodně do čela země postavit člen někdejší královské rodiny. Syn někdejšího šáha Rezá Pahlaví se profiluje jako hlasitý opoziční lídr. Na co však navazuje? Vláda jeho otce byla spojená s modernizací a vazbami na Západ, ale i jeho režim spoléhal na represe a násilí.
Americký prezident Donald Trump si dělá zálusk na Grónsko i kvůli nerostnému bohatství. Pravdou však je, že dosud nikdo nenašel smysluplný způsob, jak se k cenným surovinám dostat. V cestě stojí brutální přírodní podmínky. I tak to ale Trump zkusit může. Ani k tomu nepotřebuje ostrov koupit nebo dokonce napadnout.
Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa objevují kouzlo velmocenské politiky. Vidíme to ve Venezuele, ale hlavně v nátlaku na Grónsko. Americká armáda se tam už teď těší velké svobodě. Trumpovo kroky tedy dávají smysl jen v případě, že se svými spojenci už nepočítá.
Zanedlouho začne volební kongres Občanské demokratické strany. V éteru přibývají vpravdě děsivé výroky. Diskuse naznačují dilema, zda se strana chce odebrat zpět do 90. let, nebo... Nebo kam vlastně?
Zejména mladí lidé v Evropě se obávají, že pro ně v rozpočtech jejich států nezbyde na výplatu budoucích důchodů. Nutno říci, že jejich obavy nejsou neopodstatněné, penzijní systémy, které jsou základem evropské sociální politiky, budou pod stále větším tlakem. Odpovědí politiků by měla být diskuse vedoucí k moderním reformám, které zvládnou výzvy budoucnosti a zároveň nikoho nenechají na holičkách. Politikům napříč spektrem se do toho ale nechce. Nevěří, že je pak ještě zvolí.
Čekají nás napínavé dny. Až budoucnost ukáže, zda byl plán Donalda Trumpa na svržení venezuelského diktátora úspěšný. Pro tamější lid to nemusí znamenat svobodu a demokracii, stejně tak může na straně obětí skončit i mezinárodní právo.
Média jsou plná zpráv o všeobecném vzestupu krajní pravice. Tento problém se ovšem možná vyřeší sám, protože mladí lidé a nastupující generace v těchto stranách spasitele povětšinou nevidí. Co však se svými radikalizovanými rodiči a prarodiči mají společné, je nechuť k neslané a nemastné politice tradičních stran. Politika se nemusí stát kořistí pravicového populismu, ale aby se zachránila, musí se dost zásadně změnit.
Evropská unie je v lepším stavu, než si připouštíme. Za čtvrtstoletí se z ní stal stabilní projekt. Nemusíme se obávat (nebo se těšit), že by měla v brzké době končit. Vede se ale boj o její podobu. Pokud má být úspěšná, bude třeba jít v procesu integrace dál, zároveň je ale třeba počítat s tlakem euroskeptiků, kteří už sice nechtějí EU zničit, ale zásadně ji přetvořit zevnitř.
Když v květnu vystoupil na balkón svatopetrské baziliky nově zvolený papež Lev XIV., nebyla to pro mnohé katolíky láska na první pohled. Konzervativní róba místo Františkovy střídmosti nahrávala obavám z konce reforem, úřednický přednes čtený z papíru kontrastoval s uvolněností jeho předchůdce. Snad jen jméno naznačovalo, že by Lev mohl mít zájem o sociální výzvy dneška. V čem se odhady trefily a v čem se naopak mýlily?
Pizza je symbolem italské kuchyně. V přepočtu na hlavu však trhá rekordy oblíbenosti někde úplně jinde. Popularitě ale vděčí lehce bizarní lokální variantě, nad kterou by neapolští pizzaři nejspíš pozvedávali obočí. Ve své domovině je ale fenoménem, který je pro některé láskou, pro jiné zase „mraženým zlem“. Tipnete si, kde to je?
Veřejné rozpočty a sociální systémy po celém světě už delší dobu nahlíží do propasti. Jak to vyřešit? Ať bohatí platí víc. Autorem tohoto návrhu není žádný komunista, ani socialistický starosta New Yorku, nýbrž vlivný republikán a bývalý uchazeč o Bílý dům Mitt Romney (na snímku), sám ultrabohatý. V Americe, kde nejbohatší lidé platí nižší daně než zbytek národa, je na podobná prozření nejvyšší čas.
Před rokem svržený syrský prezident uprchl do Moskvy. Rodina Bašára Asada si žije v blahobytu, on sám se vrací k lékařské profesi a chce prý pečovat o oči bohatých klientů. Těžko lze ale očekávat, že by život bývalého diktátora mohl být idylický. Pod skořápkou luxusu se skrývá izolace a bezvýznamnost. Detaily přináší britský deník The Guardian.
Donald Trump chce po BBC deset milionů dolarů. Žaloba amerického prezidenta na britskou veřejnoprávní stanici je nevídanou kapitolou v historii – kdysi – „speciálního“ vztahu. Šance na výhru u soudu jsou poměrně nízké, Trump však vítězství nepotřebuje. Co svým krokem sleduje? A proč by si britský premiér Keir Starmer měl letos pustit Lásku nebeskou?
