Otázka zdanění (super)bohatých je dosud tématem, které dostává nálepku radikálnosti a politici se ho většinou štítí. I ekonomické výzkumy však ukazují, že nerovnost je jedním z největších problémů dneška. Bez daňové reformy se dál nepohneme.
Amerika pořádá hony na migranty, Británie se snaží zastavit loďky uprchlíků a odrazovat lidi od příchodu přijetím drakonického migračního systému. Naproti tomu španělská vláda socialisty Pedra Sáncheze zlegalizuje pobyt statisícům lidí bez dokumentů. A zdá se, že jeho počínání má větší logiku než první dva příklady. Nedělá to totiž jen z dobroty srdce.
Proevropský liberální tábor si díky volbám v Maďarsku mohl užít trošku těch dobrých zpráv. Vláda se v Budapešti změní, ale léta propagandou živená protiukrajinská nálada se tak rychle změnit nemusí. Kde má proevropský sentiment Pétera Magyara své limity?
Maďarský premiér Viktor Orbán by po šestnácti letech mohl zamířit do opozičních lavic. Jeho Fidesz čelí vážné hrozbě ještě nedávno malé strany Tisza a hlavně Pétera Magyara, který je nezpochybnitelným lídrem opozice. Co prosazuje a proč se odpůrci Orbána sjednotili za člověkem, která má pověst drsného politika s komplikovanou povahou?
I když je „teflonový“ šéf NATO Mark Rutte teflonový jako obvykle, je aliance v krizi. Je do značné míry vydána na milost americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Otázka tedy zní, zda se má Evropa podvolit jeho novému stylu nebo si od něj udržovat odstup? Cena za udržení přízně USA však může být dosti vysoká – klidně i od vazalství po účast na válečných zločinech.
Máme to nejhorší za sebou? S Donaldem Trumpem v Bílém domě to nemůže s jistotou nikdo nemůže tvrdit, ani on sám. Prozatímní vyústění konfliktu s Íránem však působí značně bizarně. Vítěz se hledá těžko, zato poražených jsou zástupy. Patříme mezi ně my všichni.
Zveřejnění dokumentů o machinacích v daňových rájích v dubnu 2016 odstartovalo velký skandál. Následná opatření problém jen zmírnila, ale jinak se situace ani za deset let příliš nezměnila. Stále fungujeme v systému, kde chudí daně platit musí, kdežto bohatí jen když chtějí.
Americký prezident Donald Trump chce podle všeho ukončit válku v Íránu do několika týdnů. Pro trhy je to dobrá zpráva. Akcie po sérii poklesů zareagovaly rychlým růstem. I přesto je třeba počítat s tím, že následky budeme v našich peněženkách pociťovat ještě nějakou dobu. Když už tím ale musíme procházet, využijme to jako příležitost.
Generální tajemník NATO nás uklidnil, že aliance je silnější než kdy dřív. Vzhledem k aktuálnímu mezinárodnímu dění to vypadá, že Mark Rutte strávil poslední měsíce v izolované kanceláři bez oken. Obranné rozpočty sice bobtnají, ale v sázce je samotná podstata NATO.
Evropští populisté a krajní pravice našli v americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi vzor i impuls k volebním úspěchům. Nyní se však zdá, že tato symbióza končí. Už nelze předstírat, že politika Trumpovy administrativy jde ruku v ruce s evropskými zájmy.
Dánské parlamentní volby vyhráli Sociální demokraté premiérky Mette Frederiksenové. Ve funkci ale zůstat nemusí. O podobě nové vlády dost možná rozhodne menší strana, kterou vede populární centrista, který pije hektolitry kávy, kouří dýmku a zuby si klidně vyčistí mýdlem. A inspiraci pro vznik své strany získal u televize.
Pořád dokola. Donald Trump se pustí do šíleného plánu, pak pocítí jeho důsledky a postupně vycouvá. Fiasko přesto vyhlásí za skvělý úspěch. Za jeho omyly však platí ti, kteří v konfliktu mají nejmenší slovo, obyčejní lidé. V lepším případě jen vysokými účty, v horším životy.
Jedním z mála států Evropy, kde dosud vládnou sociální demokraté, je Dánsko. Mette Frederiksenová za to však musela platit posunem do středu a přísným migračním plánem. Nyní však před volbami posílená grónským konfliktem láká zpět i levicové podporovatele, chce zdanit nejbohatší Dány.
Komunální volby ve Francii ukázaly, nebo lépe řečeno potvrdily, jak je tamější politická scéna fragmentovaná. Krajní pravici se dařilo, i když méně než její lídři doufali, silnou pozici má i radikální levice. Umírněné tábory na levici i pravici zase těžko hledají prostor. Hotovo však ještě není, na příští neděli se chystá druhé kolo s typickou tvorbou více či méně nahodilých spojenectví.
Příslušníci šlechtických rodin měli stovky let automatické právo zasedat v britském parlamentu, což byl nejkřiklavější příklad slabé legitimity Sněmovny lordů. Tato praxe brzy skončí, labouristická vláda prosadila reformu horní komory a privilegium se už dědit nebude. I tak v ní stále zasedají biskupové, sponzoři stran i nikým nevolený britsko-ruský magnát. Těžko se při pohledu na změny nelze nezeptat klasickou otázkou: A není to málo?
