Generální tajemník NATO nás uklidnil, že aliance je silnější než kdy dřív. Vzhledem k aktuálnímu mezinárodnímu dění to vypadá, že Mark Rutte strávil poslední měsíce v izolované kanceláři bez oken. Obranné rozpočty sice bobtnají, ale v sázce je samotná podstata NATO.
Evropští populisté a krajní pravice našli v americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi vzor i impuls k volebním úspěchům. Nyní se však zdá, že tato symbióza končí. Už nelze předstírat, že politika Trumpovy administrativy jde ruku v ruce s evropskými zájmy.
Dánské parlamentní volby vyhráli Sociální demokraté premiérky Mette Frederiksenové. Ve funkci ale zůstat nemusí. O podobě nové vlády dost možná rozhodne menší strana, kterou vede populární centrista, který pije hektolitry kávy, kouří dýmku a zuby si klidně vyčistí mýdlem. A inspiraci pro vznik své strany získal u televize.
Pořád dokola. Donald Trump se pustí do šíleného plánu, pak pocítí jeho důsledky a postupně vycouvá. Fiasko přesto vyhlásí za skvělý úspěch. Za jeho omyly však platí ti, kteří v konfliktu mají nejmenší slovo, obyčejní lidé. V lepším případě jen vysokými účty, v horším životy.
Jedním z mála států Evropy, kde dosud vládnou sociální demokraté, je Dánsko. Mette Frederiksenová za to však musela platit posunem do středu a přísným migračním plánem. Nyní však před volbami posílená grónským konfliktem láká zpět i levicové podporovatele, chce zdanit nejbohatší Dány.
Komunální volby ve Francii ukázaly, nebo lépe řečeno potvrdily, jak je tamější politická scéna fragmentovaná. Krajní pravici se dařilo, i když méně než její lídři doufali, silnou pozici má i radikální levice. Umírněné tábory na levici i pravici zase těžko hledají prostor. Hotovo však ještě není, na příští neděli se chystá druhé kolo s typickou tvorbou více či méně nahodilých spojenectví.
Příslušníci šlechtických rodin měli stovky let automatické právo zasedat v britském parlamentu, což byl nejkřiklavější příklad slabé legitimity Sněmovny lordů. Tato praxe brzy skončí, labouristická vláda prosadila reformu horní komory a privilegium se už dědit nebude. I tak v ní stále zasedají biskupové, sponzoři stran i nikým nevolený britsko-ruský magnát. Těžko se při pohledu na změny nelze nezeptat klasickou otázkou: A není to málo?
Skoro by se dalo konstatovat, že kam přijde pravicový populismus, tam brzy vypukne chaos, a politika se změní v absurdní podívanou. Třeba kvůli vzestupu Donalda Trumpa je svět nepředvídatelnějším a brutálnějším místem. Populističtí lídři ukazují, že umí vyhrát volby, ale s vládnutím si většinou nevědí rady.
Čekáte, že mladá generace posune svět zase o krok blíže k rovnosti a spravedlnosti? Realita může být složitější. Mladí muži po celém světě se totiž v řadě otázek posouvají ke konzervativnějším a rigidnějším postojům. Nezanedbatelná část z nich se nechce podílet na péči o děti a ženy vnímají jako podřízené partnerky.
Spojené státy v moderní historii nesčetněkrát prosadily vlastní vůli na úkor jiných. Idealistický obrázek o „světovém policajtovi“ je příliš naivní. Nic se ale nedá srovnávat s aktuální situací, kdy prezident Donald Trump hrozí při neuposlechnutí jeho rozkazu ekonomickými ekvivalenty zbraní hromadného ničení.
Britská politika má za sebou další zlom, poprvé v doplňovacích volbách vyhráli dříve marginální Zelení, kteří se stávají stranou stranou celostátního významu. Ve výsledku klání se zrcadlí problém, který řeší takřka všechny tradiční strany v Evropě. Proč centristická politika najednou nefunguje?
Nerovnost je problémem evropských ekonomik, Česko není výjimkou, i když se o tom moc nemluví. Naopak se stále více objevují návrhy, které by situaci ještě zhoršily. Jako třeba platby na vysokých školách.
Malý deficit – úspěšná politika. Velký deficit – apokalypsa za dveřmi? Zvykli jsme si na to, že ministři financí jsou spíše účetní než stratégové. Od rozpočtové debaty bychom však měli chtít víc než jen jednoduché „má dáti – dal“.
Venezuela, Grónsko, celní smršť. Spojené státy aktuálně nejsou zrovna spolehlivým partnerem. Donald Trump se konfliktů nebojí, ostatně má v rukou řadu nástrojů, jak si vynucovat poslušnost. Jedním z nich mohou být i obyčejné platební karty. Evropané si to začínají uvědomovat. Zdá se, že nejdál jsou Britské banky.
Mnichovská exhibice Petra Macinky byla bezpochyby neúspěchem a ukázkou slabosti české vlády. Proč si tedy i přesto najdou tací, kteří šéfa české diplomacie chválí? Protože v dnešní politice na schopnostech vlastně moc nezáleží. Důležitá je prezentace, která dokáže divy. Bohužel.
