Číst zahraniční zprávy a novinky z našich luhů a hájů musí v těchto dnech zaručeně vést do podivné dichotomie. Jako by existovaly dva světy, které odděluje tlustá zeď. Onu zeď představují znalosti. A my jsme bohužel na té špatné straně.
Americký prezident Donald Trump vyhlásil válku italským těstovinám. Od ledna na ně plánuje uvalit drakonická cla, které patrně povedou k jejich vymizení z amerického trhu. Odnesou to jak velké firmy, tak i rodinné podniky. A také americký spotřebitel, který přijde o prémiové těstoviny a zbydou mu jen domácí náhražky. Odvrátí útok Trumpova názorová souputnice Giorgia Meloniová?
Vládní strany nás měsíce strašily, jaké horory nastanou po vítězství Andreje Babiše. Když k tomu skutečně došlo, poplácaly se po zádech a v klidu mizí ze scény. My, obyčejní lidé, tu ale musíme zůstat. Opuštění jako Jeníček a Mařenka v lese. Přitom teď nastal čas na hrdinství.
Na státní aparát a rozpočet vytáhl s motorovou pilou. Argentinský prezident Javier Milei se stal vzorem mnoha evropských lídrů. Najednou je však ticho po pěšině. „Shodou okolností“ v době kdy se jeho radikální strategie začíná zadrhávat. Ukazuje se, že k prosperitě se nedá jednoduše „proškrtat“?
Jedním z oborů, které nástupem amerického prezidenta Donalda Trumpa trpí nejvíce, je věda a výzkum. Mnozí vědci dokonce přesouvají své výzkumy do zahraničí. Zdá se však, že ztráta pro Spojené státy může být příležitostí pro Evropu.
Americká vyhrocená politika vyústila po letech do rozpočtového provizoria. Statisíce rodin budou bez výplat a státní aparát jede na autopilota. Děsivé kulisy doplňuje ještě rétorika Donalda Trumpa, která dělá z běžné politické strategie záškodnictví. Ukazuje se jediné, pro amerického prezidenta není politika uměním možného, ale tvrdé autoritářské zakleknutí.
Politika je rozbitá. Lidé mají právo být naštvaní a bagatelizovat jejich hněv je cesta do pekla. Na druhé straně ale neexistuje žádná „ekonomie selského rozumu“ ani političtí spasitelé, kteří by nás jednoduchým způsobem zachránili. Zachránit se musíme sami. Jak? Chcete-li tedy změnu, zaměřte se na ekonomickou nerovnost. Migrace, nenávist k Ukrajincům nebo brojení proti EU, to vše je jen divadlo na odlákání pozornosti.
Obdivovatelé hudebního chameleona Davida Bowieho by měli zbystřit. Do aukce jde jedna ze zpěvákových ikonických fotografií. Očekává se, že cena bude trhat rekordy.
Zohran Mamdani, který chce stavět dostupné bydlení a danit bohaté, má našlápnuto k tom, aby se v říjnu stal newyorským starostou. Politik, který o sobě mluví jako o demokratickém socialistovi, však naráží na chladné přijetí mezi svými vlastními demokraty a odpor zámožných vrstev. Dotáhne to někdejší sociální pracovník a hip-hoper až do starostovského křesla?
Francouzskou politikou hýbe nečekané téma. Socialisté si podmínili podporu vlády přijetím daně z bohatství. Nejbohatší Francouz bije na poplach, ale návrh má podporu veřejnosti. Může znamenat cestu ven z politické krize a ulevit problémovým státním financím?
Donaldu Trumpovi se v Británii dostalo královského přijetí. Premiér Keir Starmer se snaží pomocí dobrých vztahů získat pro Brity co nejlepší podmínky. Druhá státní návštěva, kterou kromě Trumpa žádný prezident nedostal, dala premiérovi do ruky hmatatelné výsledky. Přísloví, že není zlatem všechno, co se třpytí, však platí i v tomto případě.
Elon Musk krátkodobě přišel o post nejbohatšího muže světa. Pokud byste ale hledali nejbohatšího extremistu, nemá majitel Tesly konkurenci. Jeho slova z víkendové demonstrace potvrzují, že se usídlil mezi krajní pravicí. Zároveň je vidět, jak toxické může být hromadění ekonomického a politického vlivu.
Řecká vláda chce podnítit porodnost a vrátit život na vylidněný venkov. Pomoci mají výrazné daňové úlevy pro rodiny či obyvatele malých vesnic, které budou rozpočet ročně stát více než půl druhé miliardy eur. Proč Řeky jejich demografický vývoj tak děsí? A může jejich plán vyjít a třeba i inspirovat ostatní evropské země?
Francouzská politika nápadně připomíná podivnou reality show. Premiérské šachy však jsou jen zástupnou bitvou o budoucnost prezidenta Emmanuela Macrona. Řešení se přitom nabízí zcela jasně. Co třeba nechat vládnout vítěze voleb?
Populistická vlna došla až do obvykle klidného a stabilního Osla. Vládní Strana práce i přesto patrně zůstane u moci i další čtyři roky. Nemusela přitom ustupovat doprava, levicový blok vyhrál, i když bránil sociální stát i daň z bohatství.
