Mnichovská exhibice Petra Macinky byla bezpochyby neúspěchem a ukázkou slabosti české vlády. Proč si tedy i přesto najdou tací, kteří šéfa české diplomacie chválí? Protože v dnešní politice na schopnostech vlastně moc nezáleží. Důležitá je prezentace, která dokáže divy. Bohužel.
Lídr Motoristů Petr Macinka možná opravdu vejde do učebnic politologie, ne však jako ranař, ale jako příklad nevídané politické naivity. Jen někdo nezkušený nebo s naprosto tragickým politickým úsudkem si mohl myslet, že jeho vyděračský výpad vůči prezidentovi Petru Pavlovi něco změní.
Kanada na nic nečeká. Investuje do energetiky, bezpečnosti a odolnosti, jedná, hledá nové přátele. V novém mezinárodním systému nelze čekat na drobky, které spadnou z velmocenského stolu. Podřízená pozice není důstojná, a v konečném důsledku se ani nevyplatí. Mohl by to někdo říct Babišovi a Macinkovi?
Světové ekonomické fórum v Davosu je podivnou sešlostí. Sice se tu koncentruje velká část světové politické a ekonomické moci, ale tato smetánka se povětšinou nejdůležitějším tématům vyhýbá. Ani letos to nebude jiné, všechnu pozornost totiž vysává Donald Trump. Přitom by se mělo mluvit o nerovnostech, daňových únicích a spravedlivějším rozdělení bohatství. I zámožní by si měli uvědomit, že je to i v jejich zájmu.
Pokud by se íránský režim pod tíhou protestů zhroutil, mohl by se alespoň přechodně do čela země postavit člen někdejší královské rodiny. Syn někdejšího šáha Rezá Pahlaví se profiluje jako hlasitý opoziční lídr. Na co však navazuje? Vláda jeho otce byla spojená s modernizací a vazbami na Západ, ale i jeho režim spoléhal na represe a násilí.
Americký prezident Donald Trump si dělá zálusk na Grónsko i kvůli nerostnému bohatství. Pravdou však je, že dosud nikdo nenašel smysluplný způsob, jak se k cenným surovinám dostat. V cestě stojí brutální přírodní podmínky. I tak to ale Trump zkusit může. Ani k tomu nepotřebuje ostrov koupit nebo dokonce napadnout.
Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa objevují kouzlo velmocenské politiky. Vidíme to ve Venezuele, ale hlavně v nátlaku na Grónsko. Americká armáda se tam už teď těší velké svobodě. Trumpovo kroky tedy dávají smysl jen v případě, že se svými spojenci už nepočítá.
Zanedlouho začne volební kongres Občanské demokratické strany. V éteru přibývají vpravdě děsivé výroky. Diskuse naznačují dilema, zda se strana chce odebrat zpět do 90. let, nebo... Nebo kam vlastně?
Zejména mladí lidé v Evropě se obávají, že pro ně v rozpočtech jejich států nezbyde na výplatu budoucích důchodů. Nutno říci, že jejich obavy nejsou neopodstatněné, penzijní systémy, které jsou základem evropské sociální politiky, budou pod stále větším tlakem. Odpovědí politiků by měla být diskuse vedoucí k moderním reformám, které zvládnou výzvy budoucnosti a zároveň nikoho nenechají na holičkách. Politikům napříč spektrem se do toho ale nechce. Nevěří, že je pak ještě zvolí.
Čekají nás napínavé dny. Až budoucnost ukáže, zda byl plán Donalda Trumpa na svržení venezuelského diktátora úspěšný. Pro tamější lid to nemusí znamenat svobodu a demokracii, stejně tak může na straně obětí skončit i mezinárodní právo.
Média jsou plná zpráv o všeobecném vzestupu krajní pravice. Tento problém se ovšem možná vyřeší sám, protože mladí lidé a nastupující generace v těchto stranách spasitele povětšinou nevidí. Co však se svými radikalizovanými rodiči a prarodiči mají společné, je nechuť k neslané a nemastné politice tradičních stran. Politika se nemusí stát kořistí pravicového populismu, ale aby se zachránila, musí se dost zásadně změnit.
