Kampaň „Proč míň?“ se ptá, proč by měla mít Česká televize a Český rozhlas méně peněz. Správná otázka. Stejně správné je ale ptát se, proč mají dostávat právě tolik. A co za miliardy skutečně nabízejí.
Politika je jízda na divokém koni, ten zběsile skáče, politik ho nijak neřídí, jen se snaží chvíli udržet v sedle, než ho shodí. U sestavování vlády je zajímavá otázka, co je vlastně vhodná kvalifikace a jaké schopnosti má mít člověk, aby slušně zvládl odehrát roli ministra. Nejde mi až tolik o jednotlivá jména, ale o zamyšlení nad tím, co by ti ministerští kandidáti měli aspoň elementárně umět, aby hned neshořeli jak papír.
Znáte ten vtip, jak přijdou za Babišem Tykač a Strnad, že by chtěli koupit Česko. A on se směje a říká: „Ale chlapi, do paroma, veď ja teraz nič nepredávám.“ No, on skutečně nic neprodává, ale naopak přebírá, provádí cílenou akvizici státu. A to dnešní přebírání státu (ono state capture) probíhá poměrně rychle, systematicky a pochopitelně se zaměřuje na hlavní kořist, na státní firmy a státní fondy. Největší mocenská operace se nemusí odehrát jediným velkým rozhodnutím. Stačí postupně obsadit státní firmy, fondy a instituce lidmi, kteří vděčí za své pozice politické či ekonomické moci. Právě tak může vypadat takzvaný state capture.
Americká kontrola nad velkou částí venezuelských ropných rezerv může zásadně posílit energetickou i geopolitickou pozici Spojených států vůči Evropě. Pokud se tento model osvědčí, může Washington podobný postup zkusit i v Grónsku, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
V NBA se hraje nejen o koše a tituly, ale také o miliardy dolarů. A čím víc peněz ve sportu je, tím větší je pokušení pravidla ohýbat. Kauza Los Angeles Clippers ukazuje, že liga musí umět tvrdě zakročit i proti jednomu z nejbohatších majitelů amerického sportu.
Stačí pár chybějících tankerů a účet platí celá Evropa. Přestože plyn proudící přes Hormuz pokrývá jen asi tři procenta spotřeby EU, jeho výpadek dokázal evropské ceny dramaticky vystřelit. USA stejný šok téměř nepocítily. Důvod ukazuje jednu z největších slabin evropské energetiky.
Andrej Babiš označil incidenty v Německu spojované s Ruskem za velmi vážné a slíbil podporu opatřením k posílení společné bezpečnosti. Je to pozoruhodný posun od politika, který ještě nedávno vyzýval Evropu, aby více mluvila o míru a méně o válce. Premiér patrně právě zjistil, že k ukončení konfliktu nestačí, aby si mír přál Andrej Babiš. Musel by ho chtít také Vladimir Putin.
Evropský plyn zdražil na nejvyšší úroveň zhruba za tři a půl roku a jeho růst už dopadá i na české úrokové sazby. Státu zdražuje financování dluhu a bankám dlouhodobé peníze pro hypotéky, takže prostor pro jejich další zlevňování prakticky mizí. Pokud tlak vydrží, mohou sazby hypoték na podzim naopak růst, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Babišova vláda utrácí miliardy tam, kde by neměla. V kapitolách, ve kterých by se hodilo pustit rozpočtu žilou, zase škudlí. Příkladem je návrh na osekání podpory v nezaměstnanosti. Místo toho, aby kabinet dynamizoval pracovní trh ve prospěch zaměstnanců i firem, rozehrává klasickou populistickou hru. Přitom je cosi inspirativního ve státě dánském.
Tomio Okamura a Petr Macinka se po zveřejnění návrhu státního rozpočtu zděsili schodku 389 miliard korun. SPD údajně jeho výslednou výši předem neznala, Motoristé ji zase nepovažují za konečnou. Koaliční partneři Andreje Babiše tak začínají s oblíbenou disciplínu české politiky. Chtějí se podílet na vládní moci, ale od nepopulárního účtu se raději držet dál.
Česko plánuje jeden z nejvyšších rozpočtových schodků v historii. Přesto investoři zatím českému státu účet nevystavili – za jeho dluh nechtějí vyšší rizikovou prémii.
