Byznys s odpady a skládkami je v Česku jednou z nejméně průhledných branží. Je to komplikovaný obor s mnoha konfliktními zájmy, ale desítky miliard se roky točí bez skutečné kontroly a jasně vynucovaných pravidel. Největší odpadová firma Marius Pedersen nyní v Česku končí a prodává svou divizi. Otázka je komu, nebo spíš přesněji, který oligarcha si ji koupí, aby v tomto prostředí měl svůj vehikl. Sledujme to víc.
Miliardy mizí, kontrola nikde a ministerstvo v roli statisty
Diskuse o tom, kdo obsadí Ministerstvo životního prostředí, by měla být také o tom, jak ten člověk bude přistupovat k odpadovému hospodářství, s jakou strategií a prioritami. MŽP má svůj strategický plán na 10 let, kterou jim napsal Ernst & Young. Je to krásný dokument, propojený s řadou dalších koncepčních materiálů a akčních plánů, ale zásadní je, kolik z něj se může přetavit do praxe.
A stejně zásadní je, aby Inspekce měla kapacity to nejen monitorovat, ale hlavně účinně vymáhat. O tom, že se ztrácí ročně tisíce tun nebezpečného odpadu a s poplatky se švindluje ostatně mluví celkem otevřeně i ona Inspekce. S dnešními technologiemi a AI by mělo být možné tento dohled posílit a dělat mnohem efektivněji.
Popeláři na vodík. Tatra pracuje na novince pro komunální služby
Vláda i obce určitě musí investovat do modernizace sběrných systémů a zařízení na zpracování odpadů, ale je to nákladná věc. Měla by se tvořit jasná strategie, jak využít veřejné zdroje financování, dotační prostředky a propojit to se soukromým kapitálem. Tohle partnerství veřejného a soukromého sektoru se však příliš nedaří. Česko v tom zaostává, takže nám nakonec zůstanou jen ty skládky a jejich rozšiřování.
Třicet let tichého soužití politiky a odpadářů
Slavíme už třicet let tichého soužití politiky a odpadářů. Všichni v branži o tom vědí, ale síla a vliv peněz je tak velký, že s nimi stát a ministerstva vyjednávají. Nedivil bych se, kdyby zkusili lobbisticky posunout termín konce skládek zase o pár let. Argument bude, nemáme zatím vybudované alternativy, musíme jet jako dosud.
A v roce 2020 poslanci fakticky odpustili odpadovým firmám dluh na poplatcích za ukládání na skládky v řádu miliard korun. Tuto část pak Ústavní soud letos zrušil jako zjevně neústavní. Ale ty peníze už jim zůstaly a nikdo je nevymáhá zpět.
Odpady jako investiční příležitost
Probíhalo to od euforie k monopolu. Všechno začalo v divokých devadesátkách, kdy se mnohé odpadové firmy uhnízdily do obecních rozpočtů. Byly to divoké doby s místní politikou, ty podpisy smluv „těsně po půlnoci“, které dnes už leží někde na dně těch skládek. Tak se však rodily dlouhodobé kontrakty na správu skládek či obecní infrastruktury. Spousta měst prodalo svoji kontrolu nad odpady firmám za hubičku, dlouhodobě mimořádně nevýhodně.
David Ondráčka: Napětí v Pražských službách. Praha může skončit zavalená odpadem
Odboráři Pražských služeb hrozí stávkou, pokud jim pirátská náměstkyně Prahy Komrsková odvolá jejich milovaného ředitele Patrika Romana (ano, bratra toho Martina z ČEZu). V pražské komunální politice hodně věcí velmi smrdí už teď, ani se nemusí válet odpadky na ulicích.
Třeba PET lahve jsou pro ně doslova zlatý důl, obsah žlutých popelnic totiž dotuje zbytek systému. Jakýkoli zásah do tohoto „stabilního modelu“ je nežádoucí. Systém funguje, dokud je levné skládkování a dokud další „dodatky“ ke smlouvám umožňují rozšiřování skládek na úkor polí, lesa a zdravého rozumu, třeba jako v případě skládky v Ďáblicích.
Dobří sponzoři, dokud se to vyplatí
Zadarmo to nebylo, a to doslova. Ruku v ruce s tím šel také sponzoring. Podpora sportovních klubů, hasičů nebo obecních slavností. Ale jakmile přijde řeč na investice do moderních recyklačních technologií nebo změnu systému, kufry se rychle balí. Blíží se chvíle, kdy další skládky dosáhnou své maximální kapacity. Majitelé si mezitím zabalí kufry, přejmenují firmy a zanechají po sobě hory odpadu i díry v rozpočtech. Skutečné náklady recyklace zaplatí lidé a veřejné rozpočty.
AVE v Čáslavi
Konkurent Marius Pedersen je AVE CZ, která čelí masivní trestní kauze v Čáslavi a dalších městech ve středních Čechách. Police zajistila čtyři miliardy v jejích akciích pro účely vyrovnání možné škody v trestním řízení. Ano, čtyři miliardy na neodvedených poplatcích, a to je vyčísleno jen za pouhé tři roky.
Má smysl sledovat víc, co se odehrává v Čáslavi i dnes, kdy současné vedení města jde firmě na ruku u rozšíření skládky. Velká divočina probíhala kolem místního referenda a PR kolem toho. Firma hrozí, že přestane financovat místní fotbal, pokud město nepodpoří rozšiřování skládky, ta už dnes převyšuje věž kostela. Prostě takhle to funguje. Jdeš nám na ruku, nasypeme ti něco do rozpočtu a ty můžeš vykazovat slavnosti a sport. Nejdeš na ruku, pak ve funkci nakonec skončíš.
Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.
Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?
Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.
Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?
Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.
Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?
Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.
Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.
Kdy jste ho začali kreslit?
Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.
Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz
Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.
A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?
Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.
Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.
To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.
Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.
To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.
Takže si klienty vybíráte?
Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.
Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?
Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.
Jaký projekt máte aktuálně na stole?
Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.
A který byste vypíchl?
To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.
Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?
Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.
V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu
Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.
Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.
Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.
Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?
Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.
Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo postavit každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Nezapomínejme však, že jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Vždy, když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby úřady vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stále nebudou lidé, kteří by domy realizovali. Nacházíme se v jakémsi uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Stáváme se svědky vzniku systému, v němž cena přestává být skutečně tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, která toho využívá, a přesto zatvrzele chráníme tyto pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?
Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.
Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?
Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.
V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?
Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel. Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.
Rychleji se ale povolovalo, ne?
To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.
Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?
Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.
Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.
Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.
Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami.
Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.
Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.
Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.
Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech
Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.
Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.
Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části – webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu.
Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
Nejde o zelené sekýrování, nýbrž o lepší vyhodnocování rizik, říkají o fenoménu udržitelnosti nejen lidé ze světa peněz. Co riskují firmy, které zanedbávají nové povinnosti, jako je třeba ESG reporting? Proč může být poučným příkladem pro komunikaci zelené transformace Čína? Je plyn záležitostí minulosti nebo cestou do budoucnosti, například v dopravě? Nejen to se dočtete v následujícím výběru zajímavostí z dalších devíti dílů podcastu Trendy v udržitelnosti, za nímž stojí projekt [ta] Udržitelnost.
Udržitelnost se v obecném povědomí točí hlavně kolem uhlíkové stopy, na pozadí zájmu zůstává neméně důležitá biodiverzita. Kdysi téma pro přírodovědce a ochranáře dnes stále více zajímá i banky. Důvod je jednoduchý. „Nejnovější studie ukazují, že více než polovina světového HDP je přímo závislá na ekosystémových službách a na stavu biodiverzity,“ vysvětluje Blanka Beranová, která řídí aktivity v oblasti udržitelnosti v ČSOB.
Českým příkladem této závislosti může být kůrovcová kalamita, která snížila výnosy v lesnictví. Celosvětově rezonuje cena kakaa, jejíž prudký růst v posledních letech se spojuje právě se ztrátou přírodních podmínek pro pěstování této plodiny. Základním úkolem bank je přitom řídit kapitál a zároveň rizika s jeho umisťováním spojená. „Úbytek biodiverzity má přímý dopad na stav ekosystému. Stav ekosystému pak má dopad na dodavatelsko-odběratelské řetězce, které následně ovlivňují bonitu klienta,“ vysvětluje Beranová význam tématu.
Také v pojišťovnictví míří udržitelnost k jádru byznysu. Faktory jako změna klimatu se totiž přímo zhmotňují v pojistné matematice. „Rizika spojená s klimatickou změnou jsou součástí risk managementu již delší dobu, do pojišťovnictví silně zasahují a ten trend je aktuálně velmi intenzivní,“ říká manažerka Kamila Šimonová, která je šéfkou oddělení řízení rizik a také ESG Leader tuzemské dcery Allianz.
Zdůrazňuje přitom, jak je pro pojišťovnu zásadní práce s nejrůznějšími daty, která při dostatečném detailu a kvalitě umožňují zohlednit nastávající trendy. „Spolupracujeme například s poskytovateli povodňových modelů, kteří umí připravit projekce pro jednotlivé lokality a jsou schopni v modelech zohlednit různé typy rizik,“ přibližuje Šimonová. I vlivem klimatické změny ovšem vznikají rizika tak vysoká, že jsou v podstatě nepojistitelná. „Cena, kterou by klient musel za takové pojištění zaplatit, by z jeho strany byla neakceptovatelná,“ dodává manažerka Allianz.
Aktualizováno
Hodnoty je potřeba aktivně prosazovat, myslí si účastníci konference GCC
Největší konference o sociální udržitelnosti roku je tu. Good Company Circle 2025, kterou pořádá portál newstream.cz, nabízí vystoupení desítek výrazných osobností českého byznysu i společenského života, jako jsou Tomáš Sedláček z Knihovny Václava Havla, kněz Zbigniew Jan Czendlik, Francesco Kinský Dal Borgo a Tereza Zavadilová z newstream.cz, autorka knihy Éra X.
Těžko hledat obor, který by udržitelnost míjela. Takový je dnes alespoň investorský pohled. Jak vysvětluje country managing partner advokátní kanceláře DLA Piper Miroslav Dubovský, pro investory je důležité, aby firmy, do nichž chtějí vložit peníze, byly transparentní a měly pokrytá sociální a environmentální rizika. Reálnou situaci by měl ukazovat jejich ESG reporting. Společnostem, které udržitelnost stále přehlíží, se to proto nemusí vyplatit i z pohledu investiční atraktivity.
„Pokud kupujete firmu, která se činnostem souvisejícím s reportingem dosud nevěnovala, ať už z jakéhokoli důvodu, během procesu due diligence se to zjistí. Pak je ve hře otázka, zda by nebylo fér poskytnout kupujícímu slevu, protože dostat takovou firmu do nějakých parametrů očekávaných investorem by stálo úsilí, čas a peníze. A budou i investoři, kteří nebudou ochotní investovat do firmy, která nemá splněné domácí úkoly,“ poznamenává Dubovský.
Nutné zlo versus cesta k efektivitě a síle
Udržitelnost se jako velký společenský trend nevyhnutelně ocitá pod vlivem společenských nálad. Evropská komise letos představila řadu iniciativ, kterými reagovala na klesající konkurenceschopnost evropských firem a jejich výhrady k požadavkům zelené transformace. Velký ohlas měl balíček Omnibus zmírňující některé udržitelné regulace. Ředitelka pro brand strategii a komunikaci v Komerční bance Hana Libecajtová to nevnímá jako odklon od vytyčených cílů, spíše jako snahu o nastavení realističtější cesty k nim.
Téma udržitelnosti ale podle ní zůstává polarizující a například zkratka ESG ve veřejném povědomí není zapsána příznivě. „Dělali jsme průzkum mezi firmami a 80 procent jich považuje nefinanční reporting a administrativu s tím spojenou za obtěžující. Vnímají to naprosto negativně,“ načrtla realitu Libecajtová. Nelze se tomu příliš divit, protože zatím z udržitelnosti plynuly spíš povinnosti než přínosy. Evropa totiž celé téma uchopila za regulatorní konec, čímž se z něj stalo nutné zlo.
Lepšímu přijetí udržitelnosti by podle zástupce šefredaktora e15 Jana Novotného pomohla lepší komunikace, v níž ale Evropa mnohdy selhává. Přijímaná opatření jsou obvykle spojována se záchranou planety, což může fungovat na voliče ve vyspělých západoevropských zemích. Na východní Evropu to funguje o poznání hůře, protože opozice argumentuje otázkou: proč bychom my měli zachraňovat svět, když jsme ještě ani ekonomicky nedotáhli Západ?
Serge Damian z CSG: ESG report už přináší reálné investice
Serge Damian dostal před lety velký úkol. Měl pro nadnárodní skupinu CSG připravit první ESG report. Tehdy CSG naskočilo na trend udržitelnosti. V současnosti jsou data, která dokázal ve skupině najít, setřídit a interpretovat, zcela zásadní pro investory i fungování konkrétních firem. „Čím dál více lidí u nás vidí, že to není diktát, ale svého druhu audit pro řízení rizik,“ říká Damian.
„Mně tady vždycky přijde zajímavý příklad Číny,” říká Jan Novotný s tím, že v asijské zemi je hlavní hybnou silou zelených změn snaha o technologický pokrok. „Dnes se tam prodává nejvíce elektromobilů na světě, buduje se tam nejvíce bezemisních energetických zdrojů a nikdo v první řadě neřeší záchranu planety, ale efektivitu, ekonomickou soběstačnost a sílu té země. Pokud by se tenhle aspekt více zdůrazňoval i v Evropě, dokázalo by to podle mě přitáhnout mnohem víc lidí,” soudí Novotný.
Energetika pro každého a auta na plyn
Prostor pro takový směr komunikace otevírá třeba energetika. Nedávná energetická krize v Česku prohloubila energetickou chudobu, tedy situaci, kdy domácnosti mají problém platit účty za energie a musí omezovat jejich spotřebu na úkor kvality svého života. Probíhající energetická transformace, za níž je především snaha dekarbonizovat výrobu energií, nabízí velkou příležitost, jak řešit najednou nejen klimatickou krizi a závislost na dovozu fosilních paliv, ale zároveň také energetickou chudobu, soudí Karolina Filo, vedoucí oddělení udržitelnosti v E.ON Česká republika.
Na jedné straně se podle ní otevírá energetický trh a z účasti na něm mohou těžit i ti, kteří dříve takovou možnost neměli. Zároveň bude k dispozici sociální klimatický fond. Jeho využití se bude teprve řešit, ale určitě by mohl podle Filo pomoci se zřizováním fotovoltaik na střechách, zateplováním domů nebo podporou lidí v nájmu, kteří bývají obětmi energetické chudoby nejčastěji.
Lukáš Kovanda: Slabinou elektroaut není jejich pohon, ale byrokraté
Energetika je dnes na nejednom rozcestí a výsledné směřování může překvapit. Například plyn se dnes zdá být palivem minulosti, protože Evropská unie chce odejít od fosilních zdrojů. Podle některých je ale naopak cestou budoucnosti, a to v dopravě. Je za tím jednoduchá aritmetika. Doprava v Česku spotřebuje za rok tolik energie, že převést ji na elektrický pohon by vyžadovalo zdvojnásobit produkci elektřiny. Plyn proto zůstává smysluplnou alternativou.
„Pokud se nám podaří nahradit jej co nejvíce biometanem, splníme tím hned několik úkolů najednou,“ říká Jan Kolečko, manažer čisté mobility ve firmě Innogy. Vyčištěný bioplyn, který je chemicky identický se zemním plynem, by znamenal snížení závislosti na fosilních palivech a přechod na obnovitelný zdroj energie, který přináší snížení emisí.
Konkurenční výhoda pro developery a fotbalové kluby
Zelenou transformaci táhnou především inovace, a to nejen v oblasti snižování dopadů na životní prostředí. Nové přístupy zároveň skýtají konkurenční výhody. Například v developmentu už dnes nestačí postavit dobrý projekt. Je třeba se stále více zabývat tím, jak v něm lidé žijí, jak se cítí a zda tam rádi tráví čas. Sociální stránka věci je téma pro komunitní management.
Developerská společnost Crestyl se jím začala zabývat před pár lety v souvislosti s výstavbou areálu DOCK v pražské Libni. Postupně se tato disciplína podle komerční ředitelky firmy Lenky Preslové stává z benefitu pro uživatele a obyvatele projektu strategickým nástrojem. „Myslím si, že skrývá velký potenciál k tomu, aby hodnota a konkurenceschopnost nemovitostí rostly,“ říká Preslová.
Stranou dnes v udržitelnost nezůstává ani sport. Například nadace Tipsport, která již osmým rokem zastřešuje benefiční aktivity stejnojmenné skupiny, má dnes jako stěžejní projekt Sport bez odpadu. „S Institutem pro cirkulární ekonomiku Incien vypracujeme analýzu odpadového hospodářství fotbalového klubu a navrhneme opatření, která sníží objem generovaného odpadu či napomohou jeho recyklaci. Za dva roky se zapojilo již osm klubů z nejvyšší ligy,” vysvětluje ESG manažer skupiny Tipsport Martin Šlapák.
Z výsledků zatím vychází, že až 70 procent směsného odpadu z provozu klubů tvoří položky, které se dají roztřídit a část z nich i recyklovat. Proti špičkovým klubům v zahraničí je to ostrý kontrast. „Třeba v aréně Bayernu Mnichov to mají vyřešeno tak, že 90 procent odpadu dokážou recyklovat a z deseti procent si vyrobí energii,” říká Šlapák.
Udržitelná opatření ve sportu mohou podle něj přinést i netušené benefity. „Nejde jen o společenskou či globální zodpovědnost. Když se klub začne chovat udržitelně a odpovědně, může získat nové partnery, lepší financování, díky němuž dosáhne na lepší hráče, kteří mu přinesou lepší výsledky,” předkládá výhody Šlapák.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Česko zdatně snižuje emise, ale nad ESG reporty se firmy trápí
