Zajímá nás
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
První domy jste začal navrhovat v 60. letech minulého století. Poslední vám zkolaudovali v roce 2019. Jak se během těch let změnila architektura?
Upřímně žádnou zásadní změnu nepozoruji. Nebo to tak spíš nevnímám. Architektura a vlastně i umění obecně nebylo jen špatné. Vznikaly i skvělé věci. Podívejte se na příklad na Ještěd, stavbu tisíciletí, nebo Divadlo Járy Cimrmana, Jiřího Suchého či Bolka Polívku, filmy Menzelovy a Chytilové, nebo knihy od Hrabala či Párala a mnoho dalších. Doba, kterou všichni považujeme za negativní, vytvářela sice mnoho tlaků, v architektuře třeba chyběly materiály a technologie byly zásadně pozadu, avšak i z toho jsme dokázali vytěžit kvalitu.
Ve dvaceti letech emigroval Jan Bejšovec do Švédska. A tam se mu podařilo nakoupit grafiky od věhlasných umělců typu Salvátora Dalího či Andyho Warhola. Tím vznikl základ sbírky, která je jeho celoživotní vášní. To ostatně pozná každý, kdo vstoupí do jeho bytu na Smíchově. Uvítá vás socha Jaroslava Róny, v hlavních pokojích pak jsou ve vrstvách desítky pláten především klasiků 20. století. Ale nejen jejich. „Rád si kupuji obrazy nevýznamných autorů, které považuji za významné. Třeba surrealistický obraz Mertlíka nebo Rambouska, od něhož mám expresivní malbu boxerů v ringu z 20. let 20. století. Také by si asi žádný ‚seriózní‘ sběratel nepověsil dílo Jaroslava Gruse, ale já tady mám jeho fantastické plátno z roku 1932,“ říká Jan Bejšovec, který část své sbírky a sbírky svého syna Johana představuje v galerii Magnus Art v sídle J&T Banky.
Jan Bejšovec: Doby, kdy jsem na aukcích soutěžil s Vladimírem Železným, jsou pryč
Leaders
Byly tuzemské firmy na tak vysoké úrovni a konkurence schopné s těmi západními?
Nebyly. Ještě nějakou dobu po revoluci jsme se museli obracet na západní firmy, třeba v případě fasád nebo kancelářského nábytku. Zatímco radiotelefony zaplavily náš trh téměř hned po listopadu, stavební výroba se k úrovni Západu přibližovala ze začátku jen velmi pomalu.
Kdy začaly být tuzemské stavební firmy konkurenceschopné těm západním?
Dělo se to pozvolna. Jakési oživení nastalo někdy kolem roku 1995. Pamatuji se například na začátky Poldy Bareše (Leopold Bareš, zakladatel firmy Sipral – pozn. red.), který dnes dělá skvělé fasády a vyváží je do celého světa. Podobně prorazil ve světě i Jirka Kejval (podnikatel Jiří Kejval, spoluzakladatel firmy Techo – pozn. red.), další můj kamarád. Sipral je pro mě jednoznačně úspěšnou firmou, která konkuruje těm západním.
Jen v málokteré činnosti se tak propojuje trvalost a odkaz jako v developmentu. Čeští developeři jsou si toho dobře vědomí a po éře výstavby malých projektů se pouští do budování celých obřích čtvrtí. Tím mění tvář třeba i tisíciletého města, jakým je Praha. Luděk Sekyra v současnosti staví vůbec největší novou čtvrť nedaleko od historického centra české metropole. Celkové investice do Smíchov City přesáhnout 40 miliard korun. Jak přemýšlí nad takovým zásahem? „Já jsem vždycky měl rád architekturu a filozofii. A development oba tyto směry v sobě spojuje. Bavilo mě, že vytvářím něco hmotného, něco, co je vidět,“ říká developer Luděk Sekyra v rozhovoru pro magazín newstream CLUB.
Luděk Sekyra: Pro nás je nejdůležitější veřejný prostor. Nepatří nikomu, ale zároveň všem
Leaders
Kromě budovy Transgasu jste navrhl i Žižkovský vysílač. Jaké je to být autorem jedné z nejošklivějších budov světa?
Je to legrace. V této virtuální anketě pořádané serverem CNN se Žižkovský vysílač umístil na druhém místě, na čtvrtém Centre Pompidou v Paříži ikona high-tech architektury. Vlastně jsem „lepší“ než Renzo Piano a Richard Rogers. Teď už bez legrace. Nejenom z této ankety vyplývá, že většinová veřejnost zkrátka brutalistní budovy, nebo budovy ve stylu high-tech velmi obtížně přijímá. Jednak lidé negativně reagují na cokoliv nového a obzvlášť pak na něco, co je tak výrazné jako tyto domy. Navíc tento směr dostal postupem času negativní význam, že ačkoli od slova „le brut“ má být tato architektura „přírodní“, tak se brutalismus začal přirovnávat k něčemu brutálnímu, co nebere ohledy na své okolí.
Jak se stavělo za socialismu podle Václava Aulického? Co říká o návrhu dostavby Hlavního nádraží v Praze? A jak se Jan Kaplický podepsal na kosmické architektuře?
Celý rozhovor s Janem Aulickým čtěte v novém vydání magazínu newstream CLUB. Magazín je v tištěné verzi k dostání v síti PNS nebo online i ve formě předplatného. Elektronickou verzi aktuálního čísla zakoupíte i v našem e-shopu.
Magazín newstream CLUB
Hlavním tématem letního čísla magazínu Newstream CLUB je Česko-Slovensko, s podtitulem Dvě země, jeden trh.
V rozhovoru se představuje Karel Vágner, marketér a podnikatel v řadě úspěšných projektů, známý také spoluprací s manželkou a úspěšnou modelkou Simonou Krainovou.
Další osobnosti jako Igor Rattaj se zamýšlejí nad rozdíly mezi podnikáním v Česku a na Slovensku. O umělé inteligenci hovoří česko-slovenská investorka Andrea Ferancová Bartoňová, o veřejnosti a kultuře slovenský bestsellerista Jozef Karika. Uznávaný chef Marcel Ihnačák prozrazuje, která z obou kuchyní je „lepší“. Marketér Milan Šemelák s klientem Williamem Rudolfem Lobkowiczem mluví o tom, jak přetvořit odkaz šlechtického rodu do moderní doby.
Magazín přináší inspirativní čtení, které má čtenáře motivovat k tomu, aby zkusili i ve své profesi či hobby vytvářet věci s trvalejší vizí.
K dostání je v síti PNS i online. Nově také v elektronické podobě v našem e-shopu.
