Nový magazín právě vychází!

Objednávejte zde

Karel Pučelík: Nezapomínat na vize a „schmoozing“. Odstrašující lekce z prvního roku Keira Starmera

Keir Starmer
ČTK
Karel Pučelík

Otevřená rebelie vlastních poslanců tento týden veřejně ponížila britského premiéra Keira Starmera. Kdyby se dnes rozhodovalo o složení parlamentu – přesně rok po volbách, možná by se premiérem nestal. Z velké části za to můžou jeho školácké chyby. Poučit se z nich mohou ostatní evropští lídři... A i on sám.

V úterý se v britské Dolní sněmovně hlasovalo o sociální reformě. Je to nanejvýš kontroverzní téma, o kterém se diskutovalo už od jara. Protestovala odborná veřejnost i liberálně laděné opoziční strany, kritika se ale ozývala i z řad vládní Labouristické strany. Keir Starmer ale sebevědomě pokračoval v prosazování předlohy. Až do minulého týdne.

Ona reforma vlastně nebyla reformou v tom smyslu, že by se nějak zásadně měnil sociální systém. Nejdůležitější a hlavní částí byly změny ve výpočtu nároku na tamější obdobu invalidního důchodu (Personal Independence Payment, známý jako „PIP“).

Nově mělo být těžší příspěvek získat, což vláda vysvětlovala přílišnou a nepřirozenou pracovní neschopností mezi lidmi v produktivním věku. Dost možná větší motivací však byla úspora pěti miliard liber, které se v době těsného rozpočtu velmi hodí. Odvrácenou stranou návrhu je to, že sítem mohli propadnout i lidé s vážnými potížemi, například kombinovaným postižením.

Mnohým labouristickým voličům a poslancům vadilo, že se vláda chce „hojit“ na nejchudších lidech a považovali to za zpronevěru principům jejich strany. Rebelie v řadách vládních poslanců tak byla pravděpodobná, zejména mezi těmi řadovými, kteří nezastávají žádnou vládní funkci (tzv. backbenchers – poslanci ze zadních lavic). Vláda však má pohodlnou většinu téměř sedmi desítek hlasů, takže co se mohlo stát?

Ursula von der Leyenová

Von der Leyenová vykuchává Green Deal. Nic jiného jí nezbývá

Předsedkyně Evropské komise už není „vládkyní“, ale spíše rukojmí konzervativních europoslanců. V ambiciózní klimatické politice jí nepodpoří ani její „vlastní lidé“. Proto se nejspíš bude snažit zachránit alespoň základní kontury. Velké reformy už asi nečekejme.

Přečíst článek

Vzpoura řadových poslanců

Nikdo ale netušil, že se nespokojenců najde přes 120, což už je počet dostatečný k tomu, aby zákon poslal k ledu. A najednou byl Starmer rázem citlivější. „Když politici nemohou přiznat, že prohrávají, říkají, že naslouchají. Slyšíme váš hněv, říká zkroušený ministr po volebním výprasku. Obavy řešíme, říká mluvčí vlády v předvečer poslanecké vzpoury,“ shrnuje trefně komentátor The Guardian Rafael Behr.

Zdá se, že Keir Starmer nemá svou stranu pevně v rukou, což je děsivé zjištění po necelém roce fungování jeho vlády. S jeho reformou to nedopadlo dobře. Předloha sice touto fází prošla, ale „osekání“ PIPu bylo odloženo do výsledků přezkumu, které dostal na starosti ministr sociálních věcí – takže dost možní nadobro. Ostatně i tak proti návrhu hlasovala skoro padesátka labouristů a další desítky ho podpořili jen kvůli Starmerovým ústupkům. Starmerova snaha tedy vyznívá dost bezzubě.

K tomu se v rozhovoru s premiérem v deníku The Times objevily strašidelné věty. Podpora jeho vlastní strany pro klíčový zákon se mu rozsypala, protože - vymlouval se Starmer - byl příliš zaměstnán zahraniční politikou. Jistě, opravdu toho měl v diáři hodně – Trump, podpora Ukrajiny, krize mezi Izraelem a ... (dosaďte si aktuálního nepřítele) - ale není prvním ani posledním předsedou vlády, který takový mix dostal do vínku. Při vší úctě, pokud nezvládne obojí, nemá v té funkci co dělat.

Ono ale nejspíš nepůjde o zaměstnání zahraničními otázkami. Lze říci, že světová diplomacie Starmerovi vyhovuje. Umět argumentovat, dojít ke společnému řešení na summitech, to je analytická práce, které se jako právník věnoval celý život. Domácí politika je ale o něčem jiném. Často záleží na prezentaci víc než na čemkoliv jiném. Jasné zprávy, vypilované projevy.

Trump dělá likvidací zahraniční pomoci strategickou chybu. Proč ho západní lídři následují?

Donald Trump osekáním zahraniční pomoci udělal díry do rozpočtů humanitárních projektů po celém světě. Západ se však až na výjimky nepokouší americké peníze nahradit. Naopak, z Trumpa si berou příklad lídři Německa, Kanady i Británie a položku zahraniční pomoci také snižují. Je to ale krátkozraké jednání a strategická chyba.

Přečíst článek

Máte změnu? A mohl bych ji vidět?

Jenže tato každodenní politika se Starmerovi patrně úplně nezamlouvá. V tom strčí do kapsy i známého premiéra Clementa Attleeho, který projevy bral jako nutné zlo a prakticky prý nebyl schopný běžného klábosení. Vždyť v labouristickém poslaneckém klubu jsou lidé, kteří za celý rok se Starmerem nikdy nemluvili. Tenhle „schmoozing“ či politický small-talk je přitom velelmdůležitý.

A ještě jedna poznámka, nikoliv bezvýznamná. Ono se těžko prodává, když nemáte co. Vloni to byla samá „ZMĚNA“, ale v čem konkrétně spočívá? Tehdy se šlo svést na vzteku vůči zdiskreditovaným konzervativcům, ale nyní už je třeba mít nějaké výsledky.

Nyní se zdá, že je hlavním soupeřem labouristů už není Konzervativní strana, ale populisté z Reform UK, kterým se v regionálních i doplňovacích parlamentních volbách dařilo. Starmer podle toho mění atmosféru a rétoriku, aby si zachránil mizející voliče z „pravého“ spektra. Přitom ale data naznačují, že ztrácí spíše progresivní voliče, kteří mohou prchnout k zeleným nebo Liberálním demokratům.

Ne, Starmer není žádný „pravičák“, který by kdy měl v úmyslu si pohrávat se strachem a podobnými emocemi. Strach z Reform UK premiéra i jeho lidi ovládl natolik, že vlastně nedělají politiku pro své voliče a své lidi – to je vidět z rozdělení mezi labouristickými poslanci. A je to alespoň něco, s čím může vykročit do nového roku.

Související

Doporučujeme