Nový magazín právě vychází!

Objednávejte zde

Marcel Soural a jeho Trigema otevírá fond pro investory. Chce miliardy korun

Marcel Soural
Se svolením Trigema
Dalibor Martínek

Jeden z největších developerů v Česku Marcel Soural, majitel Trigemy, a také jeden z nejbohatších Čechů, se rozhodl otevřít investiční fond pro kvalifikované investory. Spustí ho už v listopadu. Vloží do něj nemovitosti v hodnotě tři čtvrtě miliardy korun s tím, že jak budou přibývat investoři, chce růst na miliardy korun. Investorům nejen slibuje solidní výnos, ale s pomocí jejich peněz chce stavět nové projekty. Nabízí zhodnocení deset procent plus. Soural je na trhu přes třicet let, peníze vloží například do nejvyšší budovy v Česku.

V listopadu se chystáte otevřít fond pro kvalifikované investory. Jakou částku chcete nasbírat na co ji chcete použít?

Záměr je jednoduchý. Jsme na trhu víc než třicet let. A dorostli jsme do takové velikosti, že máme v přípravě relativně hodně projektů. S velkými rozpočtovými náklady. Jsou to projekty velké a jedinečné. Všechno je to jenom o financování. Musíme se rozhodnout, které projekty budeme realizovat, a které bychom třeba odložili. A protože je nechceme odkládat, tak jsme vymysleli, že založíme investiční fond. Trigema SICAV.

Je to fond kvalifikovaných investorů, minimální vklad je milion korun. Chceme do tohoto fondu převést naše čistá aktiva ve výši asi 750 milionů korun. Nechceme, aby fond byl prázdný. A dlouhodobě si v něm chceme udržet podíl zhruba kolem třiceti procent. Takže když tam nyní do konce roku převedeme 750 milionů aktiv, budeme v něm mít sto procent. A potom začneme raisovat peníze. Dá se očekávat, že v prvním roce když to půjde dobře, tak bychom mohli dosáhnout miliardy, v druhém roce třeba další dvě miliardy. Uvidíme, jak to půjde. Fond se stane investorem některých našich projektů.

Můžete říct, kterých například?

Například Top Tower. Ten je ve fázi, že byla schválena změna územního plánu, která má být účinná každou chvílí. Rozjedeme stavební řízení a věříme, že někdy v zimě bude vydané prvoinstanční stavební povolení. To je zatím bez právní moci. A budeme čekat na právní moc. Fakt, že někdy v květnu bude schválen Metropolitní plán, který uzavře celou Prahu na sto metrech výšky, se vyřešil tak, že v územním plánu budou zanesena přechodová ustanovení. Která hovoří o tom, že v okamžiku, kdy budete mít prvoinstanční stavební povolení, tak pokud bude přijat nový územní plán, tak takováto stavba bude posuzována podle starého územního plánu.

Kaple Panny Marie Bolestné

Zázrak z dřeva: Kaple v poli u Brna ohromila svět a získala architektonického Oskara

Když se víra spojí s architekturou, vznikne ticho, které mluví. A také dřevěná kaple v polích u Brna, která letos porazila velké projekty i slavné ateliéry. Stavěli ji ručně, z darů věřících. Teď je z ní nejkrásnější novostavba v Česku.

Přečíst článek

Pojďme se vrátit k vašemu novému fondu, a určitě se ještě potom vrátíme k vašemu mrakodrapu. Investice do fondu je na pět let?

Přesně tak. My doporučujeme až sedm let, protože tento investiční horizont odpovídá rezidenčním developerským projektům. Ve fondu chceme ze sedmdesáti procent umisťovat už hotový asset, hotové stavby, které máme v portfoliu. A ze třiceti procent tam chceme rozvíjet development. A to z jediného důvodu. Rezidenční stavby mají nyní roční výnosnost mezi čtyřmi a pěti procenty. Vzhledem k inflaci a také k tomu, že ceny nemovitostí rostou meziročně o pět až deset procent, tak z yieldu a z přecenění získáte po odečtu nákladových složek fondu nějakých osm procent výnosu. Abychom dosáhli ještě většího zhodnocení fondu, protože cílíme na deset procent plus, tak chceme rozvíjet některé developerské projekty, kde ziskovost je vyšší, než je ve stávajícím assetu. Tam se se ziskem pohybujeme mezi deseti a patnácti procenty. Takže skladba, sedmdesát procent postavených staveb, třicet procent projektů v investiční fázi, nám dají v horizontu pěti či sedmi let celkový obrázek deset procent plus.

Přes který finanční ústav budete podíly ve fondu nabízet?

Zatím jsme založili investiční fond a ten musí spravovat investiční společnost, která má bankovní licenci. My jsme si vybrali společnost Winstore, přes kterou půjdou veškeré objednávky na investování do fondu. Kromě toho jednáme i s českými privátními bankami. Chceme se dostat do jejich portfolia a distribuce, aby to nabídli své privátní klientele. Myslím, že tak do měsíce budu moci říct, která privátní banka to bude.

Vraťme se tedy k vašemu plánovanému mrakodrapu Top Tower. V pondělí byl představen územní plán Prahy, schválen má být příští rok. Jsou v něm i výškové limity, které Top Tower překonává. Vidíte v tomto plánu naději pro zlepšení bytové výstavby v Praze?

Zatím nevíme. Finální část zatím nebyla veřejně prezentovaná. Zatím se s tím seznamujeme. My jako významný developer jsme samozřejmě byli na konzultacích na IPRu a na odboru územního plánování, kde byli všichni velcí investoři. Konzultovali svá rozvojová území, aby Metropolitní plán ty kapacity potvrdil. To bylo primární, co jsme chtěli od nového Metropolitního plánu, což se většině investorů podařilo. Kontinuita tam bude. Jak bude nový plán pružný, teprve uvidíme. Podle nového plánu se dá do Prahy umístit 350 tisíc nových bytů. Což se dá přirovnat, jako bychom do Prahy dali jedno Brno. To budou Brňáci rádi, až si to přečtou.

A vaše loď s výškou 135 metrů v Nových Butovicích, to jste tušili, že bude v rámci Metropolitního plánu stometrový limit a chtěli jste ho předběhnout?

Ano, samozřejmě. Projednáváme to už šest let. Chtěli jsme to povolit podle starého územního plánu. V průběhu doby se parametry Metropolitního plánu pořád měnily. Až tam někdo vložil výškový limit. Nevím, kdo to byl, mám podezření, že památkáři nebo ministerstvo kultury. Sto metrů pro celou Prahu. Což si myslím, že z hlediska budoucnosti tohoto města není šťastné rozhodnutí. Ono se to sice dá prolomit změnou územního plánu, ale když tento regulativ existuje, bude se v budoucnu prolamovat hodně špatně. Praha si dělá problém, že se nebude moci rozvíjet do výšky, takže se bude muset rozvíjet do dálky. Což je ta nejdražší varianta.

Penthouse v Karlíně

Nejluxusnější byt v Karlíně? Na vrcholu věže, kde výhled na Hrad stojí desítky milionů

V nejvyšším patře věže Prokop v pražském Karlíně vzniká Rohan Penthouse z projektu Nový Rohan. Interiér navrhla designérka Lucie Koldová, dokončení je plánováno na začátek roku 2028.

Přečíst článek

Za posledních pětadvacet let, za účinnosti současného územního plánu, je možné se dostat k nějakému neobvyklému projektu změnou územního plánu. Tato praxe podle vás bude pokračovat?

Samozřejmě ano. Nový územní plán začne být starý hned pár měsíců poté, co bude schválený. Rozvoj, potřeby města nezastavíte. Dá se předpokládat, že za pár měsíců nebo let začnou změny i tohoto „nového“ Metropolitního plánu.

Je po volbách, nová vláda ještě není. Nicméně to vypadá, že rozvoj bytového trhu spadne pod Karla Havlíčka, který avizuje, že chce dostat stavební úřady pod státní správu a také vytvořit „superúřad“ pro velké bytové projekty. Pomohlo by to rozvoji bytové výstavy?

Pořád tady máme jakýsi hybrid. Propojenou státní správu a samosprávu. Samospráva z titulu přenesené působnosti vykonává státní správu. Úředník stavebního úřadu je zaměstnáván obcí, jeho zaměstnavatelem je tajemník. Ale obec na tuto činnost dostává finance od státu. Stavební úřad se tváří jako státní stavební úřad. Ale koho poslouchá? Zaměstnavatele. Čili obec. Je v tom systémová podjatost. V okamžiku, když se toto podaří konečně roztrhnout, že bude jeden velký, nadřízený úřad, podle původního stavebního zákona to byl hlavní stavební úřad, pod který by spadaly všechny ostatní úřady, a byly by financovány státem, tak by se roztrhla systémová podjatost.

Už by to byli státní úředníci, kteří by byli placeni státem, přímo. A potom by byla obec. Z hlediska stavebního zákona má mít obec pravomoc dělat územní plány. A státní úřad už má jenom hodnotit technické záležitosti. Myslím, že dojde k velké změně, a že by to mohlo pomoci.

Trigema se začala věnovat jako jeden z prvních velkých developerů nájemnímu bydlení. Známý je váš karlínský projekt Fragment. Jaká je vlastně výnosnost výstavby bydlení pro nájemní bydlení?

Na každém projektu je návratnost trochu jiná. Konkrétně na Fragmentu nám aktuálně vychází návratnost na patnáct let. Klasický investor chce návratnost trochu rychlejší. U logistických center nebo start-upů chtějí investoři návratnost pět, osm let. U nás to bylo jenom o myšlenkovém připuštění, že patnáct let nám stačí.

Top Tower

Stavba mrakodrapu v Nových Butovicích je opět o krok blíž

Pražští radní schválili změnu územního plánu nutnou pro stavbu multifunkčního mrakodrapu nazvaného Top Tower, který u stanice metra Nové Butovice plánuje stavět developerská firma Trigema. Rada změnu odsouhlasila na svém jednání spolu s takzvanou plánovací smlouvou, podle které investor přispěje Praze 13 a magistrátu zhruba 75,7 milionu korun formou hotovosti a úprav veřejných prostranství. Finálně budou o změně plánu i smlouvě hlasovat městští zastupitelé.

Přečíst článek

Speciál Realitní Club

Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části –  webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu. 

  • Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
  • Komerční reality: kanceláře, coworking;
  • Nová výstavba: development, nájemní bydlení, družstevní bydlení, hypotéky;
  • Reality a politika: jak se municipality i nejvyšší patra centrální politiky podílejí na výstavbě.

Součástí budou rozhovory s developery, politiky, architekty i designéry. 

Témata související s realitami:

Související

Prosek Park - vizualizace projektu nájemního bydlení.

Obrat k nájemnímu bydlení. Velcí developeři hledají odbyt a nabízejí městu výstavbu levných bytů

Přečíst článek

Aktuální data: Prodej nových bytů v Praze letos míří k rekordu

Okolí stanice metra Nové Butovice, kde developerská firma Trigema plánuje stavět mrakodrap nazvaný Top Tower
Profimedia
Dalibor Martínek

V Praze se za tři čtvrtě roku prodalo šest tisíc nových bytů. Meziročně je to o dvanáct procent víc. Celkově by se letos mohlo prodat v hlavním městě více než 7 500 bytů, což by znamenalo nový pražský prodejní rekord. Vyplývá to z analýzy developerských společností Central Group, Skanska a Trigema.

Ve třetím čtvrtletí se v hlavním městě prodalo 1 700 nových bytů. To je o sto bytů méně, než se prodalo ve stejném období dosud rekordního roku 2021. Tehdy ale došlo v druhé polovině roku vlivem začínajícího rychlého růstu hypotečních sazeb k výraznému zpomalení a propadu poptávky.

Vzhledem k vysokému převisu poptávky neustále roste cena nového bydlení, a to meziročně o zhruba deset procent. Žně tak mají banky při poskytování hypoték. Za září jich poskytly za téměř třicet miliard korun, což je markantní rozdíl proti krizovým letům 2022 nebo 2023, kdy objem hypoték kvůli vysokým sazbám dosahoval některé měsíce třeba jen pět miliard korun.

Praha, město pro bohaté

Taktéž realitní společnosti nyní zažívají zlaté časy. Jak říkají, cokoliv se dá na trh, okamžitě se prodá. A to přesto, že průměrná nabídková cena metru bydlení v Praze dosahuje už 173 tisíc korun. V Praze 1, 2 a 7, zejména díky Holešovicím, je to v průměru přes dvě stě tisíc korun. Developeři předpokládají další rychlý růst cen, zejména vzhledem ke stále nedostatečnému povolování nové výstavby.

Praha zveřejnila aktualizovaný návrh nového územního plánu

Dalibor Martínek: Nový územní plán Prahy. Byty se nestaví, úředníci dvacet let řádí

Praha slavnostně představila, po dvanácti letech těžkého úsilí mnoha expertů, nový Metropolitní plán. Tedy územní plán. Územní plán je klíčovou součástí rozvoje města, výstavby dopravy, bytů. Dosud platí ten Kaslův z roku 1999, o kterém sám Jan Kasl, tehdy primátor a nyní šéf Komory architektů mluvil jako o dočasném.

Přečíst článek

Nejvíce bytů se letos opět prodává na Praze 9, a to téměř třetina všech prodaných bytů v Praze. Také ceny jsou zde v průměru nejnižší, byty se prodávají za 157 tisíc korun za metr. Hodně se prodávají byty také na Praze 5 (21 procent celkového prodeje), a to za průměrné ceny 171 tisíc korun za metr. Následují Praha 4 a 10. Nejprodávanější jsou byty o dispozici 2+kk, která tvoří více než 40 procent prodejů.

Cihla jako jistota

„Nadprůměrná poptávka po nových bytech jasně ukazuje, že koupě nemovitosti představuje účinný způsob, jak uchovat hodnotu financí a zároveň je dále zhodnotit. Lidé si uvědomují, že ceny nových bytů v Praze rostou rychleji než dostupnost hypoték, a snaží se proto využít současné příležitosti k pořízení vlastního bydlení,“ říká Marcel Soural, majitel Trigemy.

Počet volných bytů v metropoli téměř tři roky osciluje okolo úrovně 5 500, což je výrazně pod potřebami trhu, kterou Institut plánování a rozvoje Prahy vidí na úrovni deseti tiísc bytů ročně. To je hlavní důvod pro neustálý růst cen bydlení, a jeho horší dostupnosti.

„Ceny nových bytů v Praze si udržují růstové tempo. Tento trend bude nadále pokračovat, protože hlavní příčina zůstává neřešena – dlouhodobě nefunkční proces schvalování nové výstavby a neefektivní územní plánování, které brání dostatečnému doplňování nabídky,“ tvrdí Petr Michálek, předseda představenstva Skanska Residential.

Developeři: stát hází stavařům klacky pod nohy

Nová politická reprezentace by se podle developerů měla zaměřit na opatření, která povedou k rozšíření nabídky bytů na trhu. Jinak hrozí, že cenový růst bude ještě zrychlovat. „Stát musí přestat házet stavařům klacky pod nohy. Je potřeba zjednodušit a zrychlit povolování staveb i územní plánování a zrevidovat často přehnaně přísné stavební normy. Jedině to povede k větší nabídce bytů na trhu. Kvůli nefunkčnímu povolování jsou nové byty zbytečně minimálně o dvacet procent dražší,“ uvádí Dušan Kunovský, majitel Central Group.

Setkání Realitního Clubu
video

Havlíček: Vrátíme s ke stavebnímu zákonu Kláry Dostálové. Hlavně zrychlete povolování, volají developeři

Dostupnost bydlení v České republice je velký problém. Jak by ho měla a bude řešit nová vláda? Klíčem je zefektivnění a zjednodušení povolování, shodují se developeři a experti Realitního Clubu Newstream. A podobně to vidí i místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček.

Přečíst článek

Související

Architekt Lábus: Těžší je stavět za hodně peněž než za málo

Architekt Ladislav Lábus
ČTK
Petra Nehasilová

Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.

Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?

Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.

Bytový dům s galerií na Malé Straně v Praze 1 navrhl přední český architekt Ladislav Lábus.

Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?

Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.

Přečíst článek

Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?

Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.

Jak jste se k tomuto projektu dostal?

Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.

Kdy jste ho začali kreslit?

Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.

O cenu Česká cena za architekturu soutěží i tento projekt.

Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz

Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.

Přečíst článek

A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?

Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.

Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.

To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.

Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.

To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.

Takže si klienty vybíráte?

Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.

Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?

Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.

Jaký projekt máte aktuálně na stole?

Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.

A který byste vypíchl?

To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.

Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?

Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.

Vila v Troji

V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu

Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.

Přečíst článek

Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.

Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.

Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?

Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.

Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?

Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.

Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?

Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.

Menza ČZU projde rekonstrukcí podle návrhu Evy Jiřičné.

Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu

Nevyhovující objekt z 80. let v univerzitním areálu v Suchdole se promění podle návrhu studia AI Design Petra Vágnera a Evy Jiřičné.

Přečíst článek

Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo postavit každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?

Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Nezapomínejme však, že jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Vždy, když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby úřady vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stále nebudou lidé, kteří by domy realizovali. Nacházíme se v jakémsi uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Stáváme se svědky vzniku systému, v němž cena přestává být skutečně tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, která toho využívá, a přesto zatvrzele chráníme tyto pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.

Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?

Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.

Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?

Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.

Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?

Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.

Projekt Nový Rohan by mohl vyvrcholit stavbou národního centra čtenářské kultury s knihovnou

Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí

Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.

Přečíst článek

Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?

Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.

Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?

Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.

Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?

Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.

V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?

Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel.  Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.

Rychleji se ale povolovalo, ne?

To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.

Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?

Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.

Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?

Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.

Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?

Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.

Architekt Václav Aulický

Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu

Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.

Přečíst článek

V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.

Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.

Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami. 

Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.

Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.

Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.

Ladislav Lábus

Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.

Dominantou areálu se stane hotel, který navrhlo studio Mjölk.

Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech

Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.

Přečíst článek

Dřevěný dům navrhli architekti ze studia Mjölk.

V Liberci chtějí dřevěnou bytovku. Architekti ji navrhli jako stavebnici

Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.

Přečíst článek

Související

Kaple Panny Marie Bolestné

Zázrak z dřeva: Kaple v poli u Brna ohromila svět a získala architektonického Oskara

Přečíst článek
Bouda Horní Malá Úpa

Zakázané hory? Ani náhodou. Tahle bouda stojí uprostřed KRNAPu a je dokonale legální

Přečíst článek
Nové sídlo firmy Jánošík

Zchátralý obilný sklad proměnili na sídlo rodinné firmy. Je z něj výhled na Karpaty a je plné umění

Přečíst článek
Doporučujeme