Prémiová značka L’OR vstupuje do nové éry – po letech zaměření na kapsle přichází se svým vlastním kávovarem. Ten dokáže automaticky rozpoznat typ kapsle a připravit espresso, lungo nebo dvojité lungo během několika sekund. „Chceme, aby si lidé doma mohli dopřát kávový zážitek srovnatelný s kavárnou,“ říká Jakub Los, Marketing Manager CEE ve společnosti Jacobs Douwe Egberts.
Nová éra L’OR: kvalita, design a jednoduchost
L’OR je v Česku známá především díky kávovým kapslím. Co pro značku znamená vstup do segmentu vlastních kávovarů?
Vstupem do segmentu vlastních kávovarů chceme značku L’OR posunout na další úroveň a posílit naši pozici na českém a slovenském trhu. Spotřebitelé dnes hledají kombinaci kvality, designu a jednoduchosti – a právě to L’OR BARISTA Sublime nabízí.
Jak byste popsal tuto „novou éru L’OR“ – v čem se liší od toho, co značka nabízela doposud?
Nazval bych to spíše logickou evolucí naší nabídky. Naším cílem bylo přinést spotřebitelům nejen kvalitní kávu, ale i snadnou přípravu. Chytrá technologie zajistí automatické rozpoznání velikosti kapslí a uživatel si jen vychutná dokonalý šálek. Už žádné složité nastavování – kávovar se o všechno postará.
Proč jste se rozhodli přijít s vlastním kávovarem právě teď?
Vzhledem k rostoucí důležitosti kapslové kávy v maloobchodu a rostoucím prodejům kapslí v retailu věříme, že právě teď je ideální doba. Chceme na jednom místě nabídnout kvalitní kávu i špičkový stroj pod značkou L’OR.
S vývojem jste spolupracovali se značkou Philips. Jak tato spolupráce probíhala?
Cílem bylo přinést kávovar, který bude špičkový po technické i designové stránce. Kávovar L’OR BARISTA Sublime přináší chytrou technologii automatického rozpoznání kapslí, díky níž zvládne během několika sekund připravit různé typy káv – od espressa po dvojité lungo. Navíc jsme uvedli novou generaci XXL kapslí, které přinášejí ještě intenzivnější chuťový zážitek.
Byl vývoj lokální, nebo jde o globální projekt značky?
V tomto případě se jedná o globální projekt a náš kávovar L’OR Barista jsme již úspěšně uvedli na několika trzích.
Jaké trendy nebo požadavky spotřebitelů jste při vývoji zohlednili?
Primární je pro nás jednoduchost použití spojená s kvalitou kávy. Značka L’OR dlouhodobě spojuje kávu se smyslovým zážitkem. Proto bylo důležité vyvinout kávovar, který splní nejen technické nároky, ale i designové – spotřebitelé dnes nehledají jen funkční spotřebič, ale i estetický doplněk do domácnosti.
Inovace, zážitek a budoucnost kávy
Češi jsou čím dál náročnější a často rozlišují mezi „obyčejnou“ kávou a kávovým zážitkem. Jak do toho vstupuje L’OR?
Od svého vzniku má L’OR ambici nabízet kávu co nejvyšší kvality. Důraz klademe na precizní výběr zrn, odborné míchání směsí i inovativní přístup k přípravě. Kromě samotné kvality nám jde i o okamžik, který si lidé s kávou spojují. Nový kávovar je pro nás nástrojem, jak spotřebitelům doma zprostředkovat zážitek, který znají z našich partnerských kaváren.
Je nový kávovar určen výhradně pro domácnosti?
Primárně ano, ale zkoumáme i možnost využití v profesionálním prostředí – například v malých firmách nebo kancelářích.
V segmentu kapslí se často diskutuje téma recyklace a ekologie. Jak se k tomu stavíte?
Na českém trhu spolupracujeme se společností EKO-KOM, abychom splňovali veškeré legislativní požadavky v oblasti recyklace. A také proto jsme zvolili partnerství s Philips, které nám umožňuje garantovat vysokou kvalitu i bezporuchovost kávovaru.
Je pro vás inovace klíčová jen v produktu, nebo i v celkovém zákaznickém zážitku?
Rozhodně v obojím. Chceme posunout značku L’OR na vyšší úroveň – nejen v oblasti kávy, ale i v přípravě. Naším cílem je nabídnout ucelený kávový systém, podobně jako nabízíme komplexní řešení v profesionálním segmentu.
Cílíte spíše na nové zákazníky, nebo na ty stávající, kteří už kapsle L’OR používají?
Obě skupiny jsou pro nás důležité. Kapslové kávovary i kapsle patří mezi nejdynamičtěji rostoucí segmenty. Víme, že velká část spotřebitelů kapsle nakupuje v retailu, a právě na ně míříme s naším kávovarem. Zároveň chceme oslovit i ty, kteří o kapslové kávě teprve uvažují.
Plánujete vstoupit i do dalších kategorií mimo kapsle a kávovary?
Pod značkou L’OR nabízíme kompletní portfolio – kromě kapslové kávy i mletou, instantní a zrnkovou. Právě zrnková káva je pro nás klíčová, protože ji využíváme i v našich partnerských kavárnách, hotelech či kancelářích.
Jak vidíte budoucnost segmentu kapslových kávovarů v Česku?
Segment kapslových kávovarů patří spolu s plnoautomatickými k nejrychleji rostoucím. Očekávám rozšiřování nabídky i rostoucí konkurenci v oblasti kapslí. Proto klademe důraz na inovace – nejen u kávovarů, ale i v chutích. Letos jsme uvedli například L’OR Coconut Iced Espresso a nově i Pumpkin Spice. Variabilita je pro zákazníky zásadní a už teď pracujeme na dalších novinkách pro příští roky.
Lukáš Kovanda: Espresso za stovku? Už brzy smutná realita
Termínové kontrakty na kávu arabica dnes na newyorské burze vystoupaly na nejvyšší úroveň od roku 1977. V letošním roce přidaly už takřka sedmdesát procent. Stěžejním důvodem dramatického nárůstu je obava z nedostatku kávy v důsledku špatné sklizně kávových zrn. Obavu tedy ve své podstatě stupňují letošní teplotní extrémy a či extrémně silné deště v zemích typu Brazílie nebo Vietnamu, které globálně představují dvě hlavní pěstitelské velmoci. Tyto extrémy ničí úrodu, což ohrožuje celkovou světovou produkci kávy. Vývoj cen na burze tuto obavu odráží.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Nápojář Keurig Dr Pepper kupuje výrobce kávy Douwe Egberts
Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.
Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?
Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.
Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?
Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.
Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?
Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.
Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.
Kdy jste ho začali kreslit?
Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.
Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz
Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.
A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?
Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.
Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.
To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.
Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.
To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.
Takže si klienty vybíráte?
Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.
Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?
Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.
Jaký projekt máte aktuálně na stole?
Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.
A který byste vypíchl?
To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.
Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?
Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.
V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu
Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.
Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.
Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.
Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?
Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.
Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo postavit každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Nezapomínejme však, že jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Vždy, když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby úřady vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stále nebudou lidé, kteří by domy realizovali. Nacházíme se v jakémsi uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Stáváme se svědky vzniku systému, v němž cena přestává být skutečně tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, která toho využívá, a přesto zatvrzele chráníme tyto pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?
Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.
Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?
Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.
V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?
Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel. Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.
Rychleji se ale povolovalo, ne?
To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.
Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?
Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.
Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.
Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.
Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami.
Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.
Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.
Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.
Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech
Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.
Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.
Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části – webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu.
Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
Když se víra spojí s architekturou, vznikne ticho, které mluví. A také dřevěná kaple v polích u Brna, která letos porazila velké projekty i slavné ateliéry. Stavěli ji ručně, z darů věřících. Teď je z ní nejkrásnější novostavba v Česku.
Po desetiletích, kdy sakrální architektura v Česku téměř zmizela z mapy současné tvorby, přichází tichá renesance. Kostely, kaple i modlitebny se znovu rodí. Zatímco 90. léta přála spíš komerčním a městským stavbám, v posledních letech se duchovní architektura stává laboratoří čisté formy a pravdivých materiálů. Hlavní roli v ní tak hrají dřevo, beton, světlo, kámen. V Sazovicích vznikla moderní kaple sv. Václava, v Líbeznicích minimalistický kostel Krista Spasitele, v Nesvačilce na Brněnsku teď stojí 25 metrů vysoká dřevěná věž, Kaple Panny Marie Bolestné, letošní vítěz Grand Prix Architektů - Národní ceny za architekturu.
Na první pohled působí jako objekt z jiného světa: válcovitá dřevostavba na vejčitém půdorysu, která se zvedá z jihomoravských polí jako tichý maják. Její konstrukce stojí na sedmi jedlových trámech opracovaných pouze sekerami, symbolizujících sedm bolestí Panny Marie. Osmý trám, vložený napříč, tvoří kříž.
Autorem projektu je architekt Jan Říčný, který propojuje středověké stavební postupy s moderním výrazem.
Dřevěný plášť prorážejí desítky drobných oken, skrze něž proudí měnící se světlo, symbol slz, které rozjasňují tmu. Interiér kaple působí téměř jako dřevěný chrám ticha. Každý detail nese stopu ruční práce, každý trám má svůj rytmus, své světlo i stín.
FOTOREPORTÁŽ: Češi staví kostely. A umí to. Nahlédněte do těch nejzajímavějších
I známí ateisté, Češi, si staví kostely. V posledních letech jich vzniklo hned několik. Jsou moderní, inspirativní a odbornou architektonickou veřejností oceňované, naposledy například Kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce.
Za stavbou stojí moutnický farář René Václav Strouhal, který do farnosti přišel v roce 2007 jako mladý kněz. Tehdy mu místní vyprávěli o dávném snu, postavit kapli, kterou jim zničily války, režim i čas. „Řekl jsem si, že jim pomůžu, že to zkusíme znovu,“ vzpomíná.
Cesta však byla dlouhá. Základní kámen posvětil v roce 2009 papež Benedikt XVI., ale samotná stavba trvala přes deset let. Většina prací se dělala ručně, bez těžké techniky, s pomocí místních řemeslníků a dobrovolníků. Kaple vznikala postupně, po etapách, podle toho, kolik věřící právě vybrali peněz. „Někdy jsem si připadal sám,“ říká Strouhal. „Lidé neviděli, jak náročná ta stavba bude. Ale věděl jsem, že má smysl.“
Architektura, která dýchá
Kaple se stala živým organismem v krajině. Svou vertikalitou kontrastuje s horizontem polí, a přitom s ním přirozeně splývá. Dřevo stárne, světlo se mění, krajina reaguje. „Snažili jsme se stavbou zkulturnit místní krajinu, jako naši předkové,“ říká Říčný.
Od vysvěcení v roce 2023 kapli navštívily tisíce poutníků a turistů, konají se zde koncerty, komentované prohlídky i pravidelné bohoslužby. Strouhal vytvořil i turistickou vizitku, aby o kapli věděli lidé z okolí. „Je to místo, které žije. A které spojuje,“ dodává.
Z architektonického pohledu je nesvačilská kaple výjimečná nejen svým tvarem, ale i způsobem vzniku. Žádný developer, žádné granty, žádná komerce. Jen víra, trpělivost a poctivé řemeslo.
Porota Grand Prix Architektů ocenila citlivé propojení duchovního obsahu s krajinným kontextem i odvahu pracovat s archetypální formou mimo současné trendy.
Generace, která zanechává stopu
Součástí letošního vyhlášení bylo i udělení ceny za celoživotní dílo architektu Martinu Rajnišovi, autorovi Českého pavilonu v Hannoveru, poštovny na Sněžce či vzducholodi Gulliver na DOXu. Rajniš i Říčný spojuje hluboký vztah k přírodním materiálům, především ke dřevu, a snaha vytvářet architekturu, která se dotýká člověka i krajiny.
Grand Prix Architektů 2025
Hlavní cena: Kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce, Jan Říčný (ateliér RCNKSK)
Cena – Šetrná stavba: Administrativní budova Arché v Praze 8, Eva Jiřičná a Petr Vágner (AI Design)
Cena – Krajinářská architektura a zahradní tvorba: Park U Vody v Praze 7, Tereza Rapsová, Alice Boušková, Martina Tománková, Marie McClellan, Marie Pourghasem, Tereza Lacigová (Ateliér YYYY)
Cena – Interiér: Blueriot / Kanceláře Deveron v Praze 13, Tomáš Císař (Cisarstudio)
Cena – Architektonický design, drobná architektura a výtvarné dílo v architektuře: Rošťák v Hrusicích, Jan Tyrpekl, Adam Ulrich, Jaroslav Kejř, Jan Hyk (Studio Primitive)
Cena – Rodinný dům: Bytový dům s galerií Malá Strana v Praze 1, Ladislav Lábus, František Košař, Lukáš Grasse (Ladislav Lábus – Architektonický ateliér)
Cena – Rekonstrukce: Padel Powers Smíchov v Praze 5, Martin Štrouf, Petr Portych, Jaroslav Schwarz, Albert Machek, Jana Bartalošová, Tomáš Lebeda (Apostrof architekti)
Cena – Novostavba: Rezidence Starokošířská v Praze 5, Oleg Haman, Adam Homola, Petr Neuman, Petr Marek (Casua)
Znají ji na celém světě. Evu Jiřičnou ocenil i prezident Pavel
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku, její architektonický přístup znají a cení si i ve Velké Británii. Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění. K nim nyní přibylo další, Řád Bílého lva, který ji za vynikající zásluhy v oblasti kultury zapůjčil prezident Petr Pavel.
