V Praze se za tři čtvrtě roku prodalo šest tisíc nových bytů. Meziročně je to o dvanáct procent víc. Celkově by se letos mohlo prodat v hlavním městě více než 7 500 bytů, což by znamenalo nový pražský prodejní rekord. Vyplývá to z analýzy developerských společností Central Group, Skanska a Trigema.
Ve třetím čtvrtletí se v hlavním městě prodalo 1 700 nových bytů. To je o sto bytů méně, než se prodalo ve stejném období dosud rekordního roku 2021. Tehdy ale došlo v druhé polovině roku vlivem začínajícího rychlého růstu hypotečních sazeb k výraznému zpomalení a propadu poptávky.
Vzhledem k vysokému převisu poptávky neustále roste cena nového bydlení, a to meziročně o zhruba deset procent. Žně tak mají banky při poskytování hypoték. Za září jich poskytly za téměř třicet miliard korun, což je markantní rozdíl proti krizovým letům 2022 nebo 2023, kdy objem hypoték kvůli vysokým sazbám dosahoval některé měsíce třeba jen pět miliard korun.
Praha, město pro bohaté
Taktéž realitní společnosti nyní zažívají zlaté časy. Jak říkají, cokoliv se dá na trh, okamžitě se prodá. A to přesto, že průměrná nabídková cena metru bydlení v Praze dosahuje už 173 tisíc korun. V Praze 1, 2 a 7, zejména díky Holešovicím, je to v průměru přes dvě stě tisíc korun. Developeři předpokládají další rychlý růst cen, zejména vzhledem ke stále nedostatečnému povolování nové výstavby.
Dalibor Martínek: Nový územní plán Prahy. Byty se nestaví, úředníci dvacet let řádí
Praha slavnostně představila, po dvanácti letech těžkého úsilí mnoha expertů, nový Metropolitní plán. Tedy územní plán. Územní plán je klíčovou součástí rozvoje města, výstavby dopravy, bytů. Dosud platí ten Kaslův z roku 1999, o kterém sám Jan Kasl, tehdy primátor a nyní šéf Komory architektů mluvil jako o dočasném.
Nejvíce bytů se letos opět prodává na Praze 9, a to téměř třetina všech prodaných bytů v Praze. Také ceny jsou zde v průměru nejnižší, byty se prodávají za 157 tisíc korun za metr. Hodně se prodávají byty také na Praze 5 (21 procent celkového prodeje), a to za průměrné ceny 171 tisíc korun za metr. Následují Praha 4 a 10. Nejprodávanější jsou byty o dispozici 2+kk, která tvoří více než 40 procent prodejů.
Cihla jako jistota
„Nadprůměrná poptávka po nových bytech jasně ukazuje, že koupě nemovitosti představuje účinný způsob, jak uchovat hodnotu financí a zároveň je dále zhodnotit. Lidé si uvědomují, že ceny nových bytů v Praze rostou rychleji než dostupnost hypoték, a snaží se proto využít současné příležitosti k pořízení vlastního bydlení,“ říká Marcel Soural, majitel Trigemy.
Počet volných bytů v metropoli téměř tři roky osciluje okolo úrovně 5 500, což je výrazně pod potřebami trhu, kterou Institut plánování a rozvoje Prahy vidí na úrovni deseti tiísc bytů ročně. To je hlavní důvod pro neustálý růst cen bydlení, a jeho horší dostupnosti.
„Ceny nových bytů v Praze si udržují růstové tempo. Tento trend bude nadále pokračovat, protože hlavní příčina zůstává neřešena – dlouhodobě nefunkční proces schvalování nové výstavby a neefektivní územní plánování, které brání dostatečnému doplňování nabídky,“ tvrdí Petr Michálek, předseda představenstva Skanska Residential.
Developeři: stát hází stavařům klacky pod nohy
Nová politická reprezentace by se podle developerů měla zaměřit na opatření, která povedou k rozšíření nabídky bytů na trhu. Jinak hrozí, že cenový růst bude ještě zrychlovat. „Stát musí přestat házet stavařům klacky pod nohy. Je potřeba zjednodušit a zrychlit povolování staveb i územní plánování a zrevidovat často přehnaně přísné stavební normy. Jedině to povede k větší nabídce bytů na trhu. Kvůli nefunkčnímu povolování jsou nové byty zbytečně minimálně o dvacet procent dražší,“ uvádí Dušan Kunovský, majitel Central Group.
video
Havlíček: Vrátíme s ke stavebnímu zákonu Kláry Dostálové. Hlavně zrychlete povolování, volají developeři
Dostupnost bydlení v České republice je velký problém. Jak by ho měla a bude řešit nová vláda? Klíčem je zefektivnění a zjednodušení povolování, shodují se developeři a experti Realitního Clubu Newstream. A podobně to vidí i místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček.
Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části – webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu.
Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.
Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?
Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.
Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?
Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.
Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?
Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.
Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.
Kdy jste ho začali kreslit?
Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.
Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz
Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.
A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?
Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.
Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.
To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.
Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.
To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.
Takže si klienty vybíráte?
Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.
Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?
Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.
Jaký projekt máte aktuálně na stole?
Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.
A který byste vypíchl?
To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.
Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?
Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.
V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu
Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.
Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.
Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.
Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?
Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.
Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo postavit každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Nezapomínejme však, že jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Vždy, když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby úřady vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stále nebudou lidé, kteří by domy realizovali. Nacházíme se v jakémsi uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Stáváme se svědky vzniku systému, v němž cena přestává být skutečně tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, která toho využívá, a přesto zatvrzele chráníme tyto pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?
Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.
Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?
Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.
V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?
Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel. Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.
Rychleji se ale povolovalo, ne?
To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.
Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?
Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.
Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.
Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.
Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami.
Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.
Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.
Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.
Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech
Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.
Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.
Stát se znovu pokusí prodat pražský zámek Veleslavín. Je to už devátý pokus o jeho prodej v elektronické aukci. A vyvolávací cena o polovinu nižší než při prvním pokusu, kdy stát požadoval 580 milionů.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) už podeváté nabízí k prodeji pražský zámek Veleslavín. Elektronická aukce se uskuteční ve druhé polovině listopadu a vyvolávací cena nemovitosti bude 249 milionů korun, sdělila ve středu mluvčí úřadu Michaela Tesařová.
Hlavní město Praha i městská část Praha 6 budou mít možnost – v případě zájmu – dorovnat nejvyšší nabídku z dražby. V předchozích aukcích nikdo žádnou nabídku nepodal.
Cena zámku klesla na polovinu
Oproti poslednímu pokusu o prodej se vyvolávací cena snížila o 47 milionů korun. Požadovaná částka je tak méně než poloviční ve srovnání s prvním pokusem z listopadu 2023, kdy úřad chtěl 580 milionů korun.
Aukce začne 19. listopadu a potrvá do 20. listopadu. Zájemci o účast v dražbě musí nejpozději den před jejím zahájením složit kauci 15 milionů korun. Úřad nabízí dva termíny prohlídek nemovitosti po předchozí domluvě.
Praha o bezplatný převod marně žádala
Majetkový úřad dříve navrhoval, aby byl zámek Veleslavín zařazen do směny nemovitostí mezi státem a Prahou, ale k výměně nakonec nedošlo. Žádost hlavního města o bezplatný převod úřad odmítl.
Možnost odkupu za vyvolávací cenu Praha i městská část Praha 6 v minulosti odmítly – označovaly ji za příliš vysokou. Praha 6 má nyní areál zámku v bezplatné výpůjčce.
Zámek Veleslavín s přilehlým historickým parkem se rozkládá na třech hektarech a pochází přibližně z roku 1725. Byl postaven podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera pro císařovnu Amálii Brunšvickou.
V první polovině 20. století sloužil jako neurologické sanatorium, které založili Leo Kosák a Oskar Fischer, jeden z objevitelů Alzheimerovy choroby. Léčili se zde například Charlotta Garrigue Masaryková či Milena Jesenská.
Související
Další dražební fiasko. Ani osmý pokus o prodej státního zámku Veleslavín nevyšel
