Podle studie KPMG vládne v automobilkách optimismus. Krize? Spíš přerod. I čínská expanze se může nakonec změnit v příležitost, zní od manažerů v autoprůmyslu. Vyplývá to z aktuální studie vypracované poradenskou společností KPMG.
Mezi manažery z automobilového průmyslu v Evropě panuje optimismus, ukazuje letošní studie poradenské společnosti KPMG. Studie má podle konzultanta KPMG Ladislava Rulfa opačné vyznění než zpravodajství médií. Podle něj nebude to, co by mělo evropský automobilový průmysl převálcovat – například rostoucí čínská konkurence – nakonec tak vážné. Uvedl to ve středu na brněnské konferenci o očekávaném vývoji automobilového průmyslu v Česku a ve světě. Studie zjišťuje očekávání stovek manažerů automobilek a firem, které se v tomto odvětví pohybují.
Tím, že studie zjišťuje očekávání, její výsledky odrážejí aktuální nálady, které se nemusejí později potvrdit, doplnil Rulf. Zmínil, že automobilový průmysl často zachytává trendy dříve než většinová společnost – a také je dříve opouští, tedy v době, kdy se jimi média teprve začínají zabývat. Potvrdilo se to například v případě nástupu elektrických pohonů v roce 2013, které podle něj vyvolaly řadu kontroverzí a debat. „Byznys se přizpůsobil a funguje dál. Teď se řeší nástup AI a autonomní řízení, které už Tesla řeší více než deset let,“ uvedl Rulf.
Vzdor evropských automobilek
Manažeři se podle studie neshodují v očekáváních, jak velký negativní dopad bude mít na evropské výrobce čínská konkurence. „Očekávání jsou spíše taková, že ta hrozba nakonec nebude tak velká. Možná vzniknou bariéry a evropský trh se s hrozbami vyrovná,“ řekl Rulf. Podle něj je také vidět, že automobilky i dodavatelé investují a inovují. „To je velmi dobrá zpráva, i když to v médiích často vypadá, že automotive strádá a skomírá,“ doplnil.
Zmínil, že za poslední rok se neobjevila žádná zpráva o tom, že by některý z výrobců zastavoval výrobu. „Ne že by problémy pominuly, ale výrobci si vždy do dvou tří měsíců najdou novou cestu, která aktuální problém vyřeší,“ uvedl Rulf.
Klíčovým tématem je podle něj vývoj baterií. „Může se stát, že dnes někdo staví továrnu a až ji dostaví, vznikne jiné řešení a trh bude jinde. Ale těch účastníků na trhu je tolik, že nemohou vyhrát všichni,“ upozornil.
Podle analytika České spořitelny Tomáše Kozelského se 80 procent evropských aut vyrábí v šesti zemích, přičemž Česko je třetí za Německem a Španělskem. „Aktuální výhled je pozitivní, i když vývoj minulých let byl složitý,“ řekl Kozelský.
Jak Rulf, tak Jan Hoffman, vedoucí řízení značky ze Škody Auto, zmínili trend, který se stále více prosazuje – a s nímž se musí tradiční automobilky vyrovnat. Například čínská značka Xiaomi, a do jisté míry i Tesla, vytváří ekosystém výrobků a digitálních služeb, který je pro uživatele těžké opustit. Xiaomi vyrábí i další spotřební elektroniku a auta jsou jen jednou z částí portfolia – přičemž dokáže všechny přístroje propojit. „Každý zákazník chce něco jiného a je třeba na požadavky reagovat a dostat všechny podněty na jednu výrobní linku,“ dodal Rulf.
Dálnice ano, rychlovlaky ne. Formující se vláda se dohaduje nad miliardovými dopravními projekty
Dopravní priority nově vznikající vlády se rýsují. Dálnice a digitalizace mají zelenou, ale vysokorychlostní tratě narážejí na odpor SPD a Motoristů, kteří požadují úspory a jednodušší projekty.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Ferrari předvedlo svůj první elektromobil. A hned nato ztratilo miliardy
Proslulá společnost Westinghouse před osmi lety procházela bankrotovou procedurou ve Spojených státech, do níž se dostala kvůli problematickým projektům výstavby amerických jaderných elektráren. Firma se sídlem na okraji pensylvánského Pittsburghu měla velké nenaplněné ambice i v Česku. Někdejší tendr na nové temelínské bloky Češi zrušili a v případě pozdějšího dukovanského tendru Westinghouse ani nepustili do finálního souboje mezi Korejce a Francouze. Nyní se ale karta obrací. Westinghouse získává nové kontrakty, americké startupy vyvíjejí reaktory 4. generace a Big Tech pumpuje miliardy do stabilních zdrojů energie. Jaderný návrat USA tak může změnit i evropský energetický trh, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Z Ameriky mezitím přicházely zprávy o téměř zastavené výstavbě nových atomových elektráren a ztrátách, které tato hospodářská supervelmoc v jaderném oboru zaznamenávala oproti nastupující Číně nebo Rusku. Americké šance na úspěchy v Evropě se zdály být minimální.
V posledních měsících se ale ukazuje, že vše je jinak. Češi mohli zaznamenat především spor o duševní vlastnictví mezi Westinghousem a vítězem dukovanského tendru, korejskou společností KHNP. Ten skončil mimosoudním urovnáním, nad kterým v Koreji mnozí dosud nechápavě kroutí hlavou a považují ho za faktické vítězství Westinghousu. Americká firma se má stát významným subdodavatelem KHNP v Dukovanech a podle zpráv korejských médií získá další zakázky od Korejců i licenční poplatky za každý reaktor, který východoasijská země vyveze do zahraničí.
Elektřina z fúzní reakce se už prodává, i když elektrárna ještě vůbec neexistuje
Velké firmy nakupují za miliardy dolarů elektřinu z fúzního reaktoru. To vypadá jako výborný plán. Vždyť od fúzní reakce se čeká, že vyřeší energetické problémy lidstva a nezanechá po sobě ekologickou katastrofu. Jenomže komerční získávání energie z fúzní reakce se zatím vůbec nedaří.
KHNP se podle těchto informací navíc vyhne jakémukoliv soupeření s Westinghousem na mnoha světových trzích. Už je potvrzené, že se korejská firma vzdala ambic o dodávky velkých bloků jaderných elektráren do dalších evropských zemí. Česko má tedy zůstat s korejskými reaktory v Evropě výjimkou.
Zároveň se objevují informace, že i Francouzi, kteří čelí časovým průtahům v programu výstavby dalších reaktorů ve vlastní zemi, výrazně omezují své ambice na zahraničních trzích. V případě francouzské společnosti EDF se to týká zvláště mimoevropských oblastí. Nikdo ale přesně neví, jak potřeba zaměřit se na „domácí“ projekty ovlivní schopnost Francie konkurovat Američanům v jiných evropských zemích.
Westinghouse už má každopádně otevřené dveře do Polska a Bulharska, exkluzivně s ním jednají také Slováci. V dalších zemích včetně Nizozemska, Švédska nebo Slovinska se prozatím očekává souboj s francouzskou EDF. Velké zakázky zřejmě čekají Westinghouse na Ukrajině, pokud se podaří nastartovat poválečnou obnovu země. Zároveň je zjevné, že potenciální čínští a ruští konkurenti většinou nejsou v Evropě vítáni.
Westinghouse dnes ale zdaleka není jedinou americkou společností, která reprezentuje oživené ambice Spojených států v jaderné energetice. A ty jsou ve skutečnosti výsledkem dlouhodobějšího vývoje. Pozorovatelé si často všímali problémů se stávající výstavbou, ale ve stínu pozornosti se v USA rozvíjelo kreativní startupové prostředí, v němž se inovátoři snaží prosadit se zcela novými technologiemi. Nejde jen o koncepci malých modulárních reaktorů (SMR), jejichž předností by měla být efektivnější výstavba, ale také projekty reaktorů příští, tedy čtvrté generace. Oproti dosavadním lehkovodním nebo těžkovodním reaktorům by měly přinést účinnější i bezpečnější výrobu energie, ale také recyklaci už použitého jaderného paliva.
Investoři, kteří sází na budoucí jaderné technologie, vědí, že míří do rizikových projektů, jež mohou dosáhnout úspěchu až za velmi dlouhou dobu. Zatímco v Evropě je v podobných případech složité získat pro startupy soukromý kapitál, Američané mají mnohem menší averzi vůči riziku.Do nových jaderných technologií investovali i proslulí podnikatelé jako Bill Gates nebo Sam Altman, šéf společnosti OpenAI, která nabídla světu proslulý ChatGPT. V posledních letech mohou investoři počítat i s podporou washingtonského ministerstva energetiky. K podpoře jádra se přihlásili prezidenti Joe Biden i Donald Trump, byť každý z jiného důvodu – ten první v něm viděl bezemisní zdroj energie, díky němuž je možné čelit klimatické změně, kdežto současná hlava státu v něm spíše hledá alternativu vůči „nestabilním“ obnovitelným zdrojům.
Velkou šancí pro jadernou energetiku je celosvětově kombinace dvou faktorů, které nedokáže sám o sobě nabídnout žádný jiný zdroj – bezemisní a zároveň stabilní výroby energie nezávislé na počasí. Předpoklad, že se Amerika opravdu bude chtít vrátit v tomto obou na výsluní, ale podtrhují další tři slova – geopolitika, armáda a umělá inteligence.
Je jasné, že Spojené státy nebudou chtít tolerovat zaostávání za Čínou a Ruskem. Číňané dnes staví nejvíce jaderných elektáren, zatímco Rusové mají nejvíc projektů v zahraničí a prostřednictvím jádra si udržují vliv ve světě. Obě autoritářské země jsou navíc považovány i za pionýry v malých modulárních reaktorech. V Číně už dokonce funguje prototypový reaktor 4. generace Shidao Bay – vysokoteplotní reaktor chlazený plynem. (Není ovšem známé, jaké jsou jeho ekonomické parametry.)
Aktualizováno
Zemřela Dana Drábová. Předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost bylo 64 let
Po vážné nemoci zemřela dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová, bylo jí 64 let. Jaderná inženýrka Drábová ho řídila víc než čtvrtstoletí, od roku 1999. Zapojila se také do komunální politiky - byla krátce zastupitelkou Středočeského kraje a od roku 2010 místostarostkou Pyšel na Benešovsku.
Geopolitické úvahy musí vycházet i ze skutečnosti, že mírové využití jádra jde ruku v ruce s rozvojem vojenských technologií. To je další faktor, proč můžeme očekávat sílící konkurenční boj mezi USA a Čínou i Ruskem. A sama americká armáda podle všeho půjde v čele rozvoje takzvaných mikroreaktorů – velmi malých a mobilních reaktorů, které se uplatní třeba na odlehlých vojenských základnách.
Na scénu vstupuje Big Tech
Přechod k malým modulárním reaktorům, zvláště těm s pokročilou technologií, znamená obrovské finanční náklady. Výroba energie v SMR reaktorech v poměru na jednotku výkonu bude bezpochyby ještě dlouho podstatně dražší než ve velkých reaktorech, u nichž se uplatňuje princip „economy of scale“ – úspor z rozsahu. V dlouhodobějším horizontu by mohla tyto propočty změnit modulární výstavba, kdy se výroba částí reaktorů (modulů) rozběhne ve velkém měřítku v továrnách. Vysoké náklady – minimálně během přechodného období – však zatím byly jedním z hlavních argumentů kritiků SMR.
Komentář: Dukovany znamenají návrat státu k odpovědnosti
Obnovitelné zdroje mají své místo. Ovšem bez robustního jaderného základu nemá Česko šanci na stabilitu. A bez stability se resilience společnosti vůči autoritářským tendencím snižuje. Proto je jaderná cesta Česka tak důležitá. Nejen z hlediska energetického, ale rovněž politicky – společenského a bezpečnostního, píše analytik Ondřej Šimíček.
Dnešní Amerika ale ukazuje scénář, jak přechod k modernější jaderné energetice zaplatit i ze soukromých zdrojů. Tahounem investic bude rozvoj umělé inteligence a datových center, která potřebují stabilní zdroje energie. Investice do AI mají být samy o sobě tak obrovské, že velké technologické firmy (v Americe známé jako Big Tech) nehodlají chod budoucích datových center nijak ohrožovat a na dodávkách energie jakkoliv šetřit. Aspoň tomu nasvědčují současné plány firem jako Google, Microsoft nebo Amazon.
Najednou se oživují plány, které byly dlouho tabu – včetně opětovného uvedení do provozu už odstavených jaderných reaktorů. Microsoft například hodlá odebírat elektřinu z restartovaného reaktoru elektrárny Three Mile Island, jejíž název si mnozí dosud spojují s jednou z neznámějších jaderných havárií v roce 1979. Google uzavřel smlouvy o budoucím odběru energie se společností Kairos, developerem reaktorů 4. generace, ve kterých vodu nahradí tekuté soli. Amazon zase investoval do společnosti X-energy, která chce přijít na trh s vysokoteplotními a plynem chlazeným reaktory – zjednodušeně s americkou alternativou toho, co už stojí v Číně.
Američané jsou s vyššími cenami smíření, hlavně ať nic není z Číny, říká šéf plzeňského Doosanu
Od chvíle, kdy exportér turbín podepíše obchodní kontrakt, uběhnou třeba dva roky, než finální výrobek překročí hranice. „A dnes nikdo neví, jaké potom bude ve Spojených státech platit clo,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz Daniel Procházka, výkonný ředitel plzeňské společnosti Doosan Škoda Power. V době, kdy se spousta věcí v Americe – včetně celních sazeb – mění prakticky přes noc, zůstávají obchodní vztahy velmi nejisté.
Nadějných projektů v jaderné energetice je spousta, prosadí se jen některé z nich. Ať už ale půjde svět cestou velkých reaktorů, menších reaktorů stávající generace nebo těch pokročilých, Američané mají nakročeno uplatnit se v Evropě ve všech těchto segmentech. Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že evropské jádro 30. let může být do značné míry v americké režii.
O Westinghousu už byla řeč. V oboru malých modulárních reaktorů je velkým favoritem na pozici evropského lídra společnost GE Vernova Hitachi (GVH) se sídlem ve Wilmingtonu v Severní Karolíně. Tato společnost má kromě americké také japonskou stopu – historicky vznikla jako společný podnik s firmou Hitachi. GVH přichází na světový trh s varným reaktorem stávající generace BWRX-300 a má nakročeno k tomu, aby ho uvedla do provozu jako první SMR v západním světě do konce tohoto desetiletí – v kanadském Ontariu. Už dnes domlouvá budoucí projekty v různých koutech Evropy a významným nástupištěm na náš kontinent bude Polsko, kde mají zájem o desítky reaktorů BWRX-300.
V Česku se dnes často mluví o britském reaktoru společnosti Rolls-Royce SMR, jenž ale striktně vzato není malý – jde o reaktor střední velikosti, který je výkonem srovnatelný se současnými dukovanskými bloky. Přední odborník na jadernou energetiku Radek Škoda říká, že Rolls-Royce ve skutečnosti bude spíše konkurentem korejské KHNP. Mnohem méně se mluví o reaktoru BWRX-300, který ale může zamířit po polském trhu také na český.
Aktualizováno
Američané zřejmě postaví na Slovensku nový jaderný blok
Slovensko bude na projektu nového jaderného zdroje s výkonem přes 1000 megawattů ve vlastnictví státu spolupracovat zřejmě se Spojenými státy. Řekl to slovenský premiér Robert Fico na Evropském jaderném fóru (ENEF). Atomové elektrárny mají na Slovensku už v současnosti největší podíl na výrobě elektřiny.
Zdejší Státní úřad pro jadernou bezpečnost prozíravě získává poznatky o obou reaktorech – od Rolls-Royce i GVH. Realisticky je nutné počítat s tím, že BWRX-300 je podstatně blíže svému komerčnímu uplatnění. Také Rolls-Royce SMR má ale významné vazby na USA – rozvíjí spolupráci s americkou společností BWXT. Obě společnosti navazují na své dlouhodobé zkušenosti s dodávkami pro ponorky s jaderným pohonem. Z českého pohledu měla být výhodou Rolls-Royce SMR spolupráce s tuzemským průmyslem, pak ale přišla šokující zpráva, že Britové dali – na rozdíl například od KHNP – přednost turbínám ze Siemens Energy před těmi z Plzně od společnosti Doosan Škoda Power. Není vyloučeno, že plzeňské turbíny se naopak uplatní v amerických SMR reaktorech.
Pak je tu ale třetí možný scénář, podle něhož zájmy amerického Big Tech nakonec ve 30. letech povedou k preferencím pro modernější reaktory 4. generace. Tady mají Američané hodně želízek v ohni – od zmiňovaných X-energy a Kairosu přes společnost TerraPower, do níž investoval Bill Gates, po mikroreaktory firmy Oklo, u jejíhož zrodu stál zase Sam Altman. V českých odborných kruzích zaznívají pochvalné komentáře k technologii Kairosu, který sází na využití tekutých solí. Jejich využití plánovalo i české Centrum vývoje Řež, už dnes je ale jasné, že kdysi ambiciózní projekt malého českého reaktoru Energy Well na rozdíl od Kairosu ustrnul. I v tomto případě se ukázalo, jaké výhody z hlediska inovativní ekonomiky dokáže – nota bene oproti Česku – nabídnout americké startupové a investorské prostředí.
Když šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen letos v létě během schůzky s americkým prezidentem Donaldem Trumpem ve Skotsku slíbila navyšování evropského energetického importu z USA do roku 2028, vyvolala velké pochybnosti odborníků. Součástí tohoto dovozu mají být produkty a služby pro jadernou energetiku. Část pozorovatelů upozornila, že se Američané tak jako tak chystají do EU vyvážet celé reaktory. Kámen úrazu je v tom, že to rozhodně nebude do roku 2028. Spojené státy si ale mohou vytvořit dobrou pozici pro následující dekádu.
Globální centrum vývoje turbín se z Plzně nikam stěhovat nebude, říká šéf plzeňského Doosanu
Parní turbíny, které vyrábí jeden ze světových lídrů v tomto oboru v korejském Changwonu, mají škodovácký design. Plzeňská společnost Doosan Škoda Power totiž zajišťuje výzkum a vývoj těchto turbín pro celou skupinu, ať už se vyrábí v západních Čechách nebo na druhém konci východní polokoule. „Naše mateřská společnost Doosan si uvědomuje, že se jí vyplatí rozvíjet plzeňské know-how,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz výkonný ředitel plzeňské firmy Daniel Procházka.
Dobré americké vyhlídky by mohl paradoxně ohrozit prezident Donald Trump, kdyby pokračoval ve své nekompromisní ekonomické a celní politice vůči spojeneckým zemím. Pokud Američané chtějí konkurovat Číně a Rusku, potřebují spolupráci se svými geopolitickými spojenci. Významnou roli hrají navzdory nedávnému sporu o duševní vlastnictví Korejci. Například Westinghouse si je dobře vědom toho, že jeho předností je vlastnictví technologie, ale nemá dobré zkušenosti s realizací staveb. Proto si musel v USA projít bankrotem. Do Bulharska, Slovinska nebo evropských severských zemí dnes míří v tandemu s korejskou společností Hyundai Engineering & Construction. Právě americko-korejská dvojice může podle posledních zpráv dokonce vyšachovat ruský Rosatom v Turecku z projektu tamní druhé jaderné elektrárny.
Korejci jsou přeborníky jako finální dodavatelé energetických staveb a dokážou nabídnout klíčové části celého dodavatelského řetězce. K tomu je ovšem nutné dodat, že i oni si na druhé straně uvědomují význam partnerství s Američany. Když se korejský ministr průmyslu Kim Jung-kwan nedávno snažil vysvětlit kritizované „ústupky vůči Westinghousu“, zdůraznil potřebu vidět širší a dlouhodobé souvislosti. Je podle něj v národním zájmu Koreje, aby posilovala vzájemnou důvěru se Spojenými státy a rozvíjela jadernou spolupráci. Korejské firmy, včetně KHNP, se podle dosavadních dohod mají podílet na mnoha amerických projektech malých i pokročilých jaderných reaktorů nebo souvisejícím obohacování uranu a výrobě jaderného paliva, což je důležité z hlediska omezování závislosti na Rusku.
Klíčovým partnerem je pro Ameriku také Kanada. Za chystanou expanzí Westinghousu stojí kanadský kapitál. Americkou firmu dnes vlastní dva subjekty ze země javorového listu – finanční investoři z Brookfieldu a strategičtí investoři ze společnosti Cameco, která je jedním ze světových lídrů ve zpracování uranu a výrobě jaderného paliva. GVH vstoupí na světový trh kanadskou branou. A řadu dohod o spolupráci v jaderné energetice Američané nedávno uzavřeli také s Brity.
Také v evropské jaderné energetice se dnes konečně blýská na lepší časy. Jádro už má na rozdíl od minulosti podporu ve většině členských zemí Evropské unie. Pořád je tu ale hodně otazníků a například není jasné, do jaké míry se podaří v tomto odvětví využít finanční zdroje EU. I v Evropě se začínají rozvíjet jaderné startupy, které mají určitou podporu Bruselu, ale historické zaostávání za Spojenými státy je pořád znát. Očekává se, že Francie jako lídr evropské energetiky bude dávat přednost velkým reaktorům před SMR a pokročilými technologiemi 4. generace.
Evropa by každopádně měla v maximální možné míře rozvíjet vlastní technologie a projekty. Realistický pohled ale říká, že v dnešním světě nemůže zůstat osamocena. Širší partnerství s Amerikou, Koreou i dalšími spojenci možná nesplňuje veškeré idealistické představy o „strategické autonomii“ EU, zato ale nabízí mnohem nadějnější scénář.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Jan Žižka: Jádro a obranný průmysl už nejsou pro Evropu tabu
Jeden z nejuznávanějších českých architektů, Ladislav Lábus, získal Národní cenu za architekturu, Grand Prix, za bytový dům s galerií na Malé Straně. Stavět v centru Prahy podle něj znamená pracovat pod tlakem omezení, památkářů i veřejnosti. Právě v tom nachází výzvu. V rozhovoru mluví o tom, jak se česká architektura proměnila, proč se obyčejnost z domů vytrácí a proč dnešní trh s bydlením ztrácí smysl.
Jeden z vašich projektů, bytový dům s galerií nedaleko americké ambasády, tedy v samém centru Prahy a památkové rezervaci, získal ocenění v Národní ceně za architekturu. Jaké to je tvořit na tak střeženém místě?
Samozřejmě je to obtížné a svazující, ale právě to mě baví. Stejně jako mám rád rekonstrukce přinášející různá omezení, kdy nemáte zcela otevřené pole působnosti a musíte přemýšlet, co zachovat a co ne. U tohoto projektu jsme hledali řešení, jak s domem zapadnout do prostředí Malé Strany a zároveň působit současně.
Novostavba na Malé Straně vzbudila vášně. Pošlou ji přesto architekti do dalšího kola prestižní soutěže?
Novostavba bytového domu s galerií se nachází na pozemku v horní části ulice Tržiště na Malé Straně, nedaleko americké ambasády. Podobu novostavby významně ovlivnila lokalita.
Přes veškerou snahu projekt vyvolal vášnivou diskusi, ozval se i Klub Za starou Prahu. Počítáte s tím, nebo vás to stále překvapuje?
Dnes to spíš očekáváte, od památkářů, aktivistů, sousedů. Laická společnost se snaží, aby se pokud možno nikde nic nestavělo, jako by bylo vše dokončeno a završeno. Někdy je to i projev škodolibosti a zášti. Zažili jsme to na Langhansu, kde jsme navrhovali nástavbu na střeše. Projekt napadli majitelé tří protějších domů. Stěžovali si, že jim zakryjeme výhled na Pražský hrad, který předtím stejně neměli. A nejde o ojedinělý případ, takových přibývá. Na Malé Straně jsem se bál, co řeknou památkáři. Kupodivu nebyli proti zastavění slepého štítu, který tam byl. Diskuse aktivistů se naštěstí rozvířily až při dokončování.
Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Jako u většiny našich zakázek nás oslovil přímo investor.
Kdy jste ho začali kreslit?
Začali jsme v roce 2011 a trvalo dlouho, než jsme získali stavební povolení. Zdržení nezavinily jen úřady, ale hlavně sousedé. S rumunskou ambasádou jsme řešili okna, která si udělali ve slepém štítu na náš pozemek, a posléze problém vstupu do galerie v přízemí před sousedním bytovým domem.
Architekti paneláky nezatracují, naopak. A dokážou je proměnit i za málo peněz
Není to tak, že by se byty v panelácích měly zatracovat. Naopak. Vždyť v nich žije velká spousta Čechů. A za podřadné je nepovažují ani někteří architekti. „Vnímal jsem to stejně, jako když se obnovují historické památky, kde je podle jednoho filosofického proudu žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje,“ uvedl architekt René Dlesk (studio RDTH architekti), který pár panelákových bytů rekonstruoval.
A nejsou právě sousedé nejčastější překážkou rychlého povolování?
Stává se to častější a u liniových staveb tuplem.
Jeden z vašich klientů měl na vaše přijetí nabídky čekat rok.
To by mohl být pan Stibůrek z Benešova, investor Hotelu Karlov. Snažíme se návrhy dotahovat až do prováděcích projektů a detailů, proto často nemáme volnou kapacitu.
Byl to pán, kterému jste posléze navrhl dům na velmi svažitém pozemku. Připodobňoval jste ho k černé sjezdovce a mluvil jako o výzvě.
To byl pan Pelčík s domem v Záběhlicích. Podobné to bylo s panem Zátorským ve Vidovicích i s dalšími klienty. Je příjemné a obohacující pracovat pro lidi, kteří znají naši práci a chtějí dům od nás.
Takže si klienty vybíráte?
Většinou je to naopak. Klienti si vyberou nás a my se je snažíme nezklamat. Zájem o spolupráci beru jako devizu, vklad do budoucna. Pak už moc nepřemýšlím, zda konkrétní projekt chci dělat, pokud odpovídá kategorii našich staveb — to sdělíme hned na začátku. Když nemáme kapacitu, odkazuji někdy na bývalé kolegy; někteří se ale vrátí zpět za námi.
Dokonce vám prý vaši klienti vytvořili fanklub. Většinu profesního života sedíte na dvou židlích — vedete ateliér a učíte. Co u vás převažuje?
Učit jsem začal až po roce 1990 a po rozpadu Projektového ústavu hl. m. Prahy jsem o rok později, jako většina kolegů, založil vlastní ateliér. Od té doby se přirozeně pohybuji v obou sférách. Nedokážu říct, co převažuje. Ani když jsem byl děkanem, nepřerušil jsem projekční činnost.
Jaký projekt máte aktuálně na stole?
Je jich mnoho i proto, že se některé vlečou dlouho.
A který byste vypíchl?
To není snadné. Máme různorodé a poměrně rovnocenné projekty: většinou bytové stavby a často rekonstrukce, třeba dva domy v centru Jindřichova Hradce. V Praze na Florenci realizujeme rekonstrukci a přístavbu hotelu Botanique. Z nových staveb je to bytový dům v Praze 10 a také rodinné domy a vily. Kromě toho připravujeme větší akci rozvoje lokality Reitknechtka.
Mimochodem, co z rodinného domu dělá vilu?
Vila je v dnešním pojetí větší a honosnější izolovaný rodinný dům v zahradě. Termín je převzatý z mediteránní architektury, kde označoval reprezentační venkovská sídla šlechty a bohatších měšťanů.
V pražské Troji stojí vily těch nejbohatších Čechů. Výkladní skříní architektury je i ta nová z betonu
Na úpatí kopce v pražské Troji, v tamní ukázkové zástavbě ohraničené tramvajovou tratí, se dlouhá léta nacházela nezastavěná malá proluka. Teď tam stojí novostavba přísně minimalistické betonové vily.
Podle Rostislava Šváchy jste architekt, který kolegy naučil, jak stavět vilu. Například tu ve Vonoklasech, kterou označil za první „novou“ vilu u nás.
Upřímně, je to i náš první realizovaný rodinný dům. Tvrzení je trochu přehnané, ale je pravda, že šlo o zcela nové zadání — velký dům na půlhektarovém pozemku. Velikost parcely zásadně ovlivnila projekt i inspiraci prérijními domy F. L. Wrighta. Novinkou pro nás bylo i to, že jsme stavěli v podstatě na poli a kromě velkorysé parcelace od Aleny Šrámkové a Petra Hlaváčka jsme nevěděli, co bude kolem.
Co je náročnější? Stavět za málo, nebo za hodně peněz?
Když je opravdu málo peněz, může nastat problém. Obzvlášť dnes, kdy ceny vyšponoval covid a posléze ukrajinská krize. Ubývá zedníků a kvalitních řemeslníkůvi to dopadá na ceny. Pro architekta jsou obtížné obě kategorie. S benevolentním rozpočtem musíte hlídat, abyste nepropadla rozmařilosti a udržela obyvatelné měřítko. Překvapivě je asi obtížnější stavět za hodně peněz. Není snadné navrhnout velký dům nebo vilu, kde se ve dvou necítíte osamělí.
Kromě razantnější bytové výstavby, jaká architektura v Praze chybí?
Moc neřeším, jaký konkrétní dům mi chybí. Vltavská filharmonie se snad postaví. Spíš mi chybí možnost stavět jednoduše, ohleduplně a bez zbytečných překážek od správních orgánů, lobbistů, aktivistů a sousedů. A upřímně si myslím, že nedostatek bytů se nedá řešit jen tím, že se jich postaví víc. Jsou tak drahé, že na ně normální lidé stejně nedosáhnou. De facto se s nimi kšeftuje. Naše města se zbavila většiny bytového fondu, proto nemáme páky jako ve Vídni nebo Berlíně, jak regulovat nájemné. Ceny nešponuje jen pomalé povolování. V naší společnosti, kde je tabu ohrozit tržní mechanismy, v podstatě nenajdete cesty ven z krize. Slyšel jsem, že třeba v Dánsku můžete vlastnit jen jeden byt. To by naši situaci mohlo řešit.
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo stavět každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Ale jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stejně nebudou lidé, kteří by domy postavili. Jsme v uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Vzniká systém, kdy cena přestává být tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, kteří toho využívají, a přesto zatvrzele chráníme pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Architektka Jiřičná se dá do přestavby menzy z osmdesátek. „Zemědělka“ v Suchdole získá střešní terasu
Takže předpoklady IPR, že by se v Praze mělo postavit každý rok 15 tisíc bytů, vnímáte jako liché?
Samozřejmě, že když se podaří postavit víc bytů, je to lepší, než když se staví málo. Nezapomínejme však, že jsme v situaci, kdy nejsou řemeslníci, kteří by je postavili. Vždy, když slyším, že za současný stav mohou jen nefunkční stavební úřady, jsem na vážkách. I kdyby úřady vydávaly povolení jako na běžícím pásu, stále nebudou lidé, kteří by domy realizovali. Nacházíme se v jakémsi uzavřeném kruhu, z něhož je těžké najít cestu ven. Stáváme se svědky vzniku systému, v němž cena přestává být skutečně tržní a je diktována úzkou skupinou lidí, která toho využívá, a přesto zatvrzele chráníme tyto pokřivené principy „trhu“ v bytové výstavbě.
Přední česká architektka Alena Šrámková o vás měla říct: „Láďa je trochu přísný. Vždycky říkal, že je to málo obyčejné – sice jednoduché, ale ne obyčejné. Měl věci běžné a banálnější.“ Teď sedíme v budově, kterou navrhovala. Přijde vám dostatečně obyčejná?
Těžko říct. Tento dům je hodně vyabstrahovaný a přísný, a právě proto asi nemůže být zcela obyčejný. Obyčejnost je plachá, nedemonstrativní vlastnost – vytrácí se, když je stavba nápadná třeba i minimalismem. Je však otázka, zda má být škola architektury obyčejná, nebo zda nemá být spíše příkladně pravdivá až na dřeň, jak se Šrámková snažila.
Jak si tedy představujete obyčejnou budovu?
Pro mě je tato budova (Fakulta architektury ČVUT – pozn. red.) „obyčejná“, nebo spíš jednoduchá, víc než dost. Už jenom díky tomu, že nás obklopuje hlavně pohledový beton. Obyčejnost má mnoho tváří, jednou z nich je jednoduchost. Vesnická chalupa postavená prostě a účelně měla svůj půvab a krásu právě v tom, že je tak jednoduchá, přirozená a na nic si nehraje. Nejlementárnější vyjádření obyčejnosti je v lidové architektuře, která nesleduje žádné další cíle ani směry – ty má ve své podstatě. Význam pojmu obyčejnost se také časem posouval. Na konci sedmdesátých let rozhodně nemířil na minimalismus. Tehdy jsme se jím vymezovali vůči objemovým kreacím a aroganci fasád pozdní moderny, později vůči přebujelým (vý)plodům postmoderny a dnes i vůči ikonickým stavbám architektonických hvězd.
Takže je-li dům navrhovaný s tím, že bude třeba minimalistický, není to správné?
Tak jsem to nemyslel, je třeba to vidět v kontextu. Nabízet a vyjadřovat skromnost je lepší než opačný trend reflektování a vědomého předvádění hojnosti a luxusu. Ještě lepší je na to vůbec nemyslet – nebo se o to vědomě nestarat. Jakmile se něco přežene a uplatnění minimalismu se maximalizuje, začne to být v rozporu s původním záměrem – nápadné a zpochybnitelné samoúčelností. Proč se nechat ovlivňovat a reagovat protikladem, který nakonec prozrazuje obdobný přístup – lpění na formě, jen v opačném gardu? Minimalismus je nadále prospěšný, reaguje na přebujelost tvarů a přemíru materiálů, a tyto počáteční impulsy nepominuly – naopak. Minimalistická architektura zkrátka reaguje na to, že žijeme v konzumní společnosti.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Studia jste dokončil v roce 1976. Jak se od té doby proměnila architektura?
Architektura se vyvíjí stejně jako my a svět kolem nás. Otázkou ale je, zda se primárně zajímat o to, co je na povrchu, jak se to často děje. Změnilo se toho strašně moc, v navrhování, ve vlastní architektuře i ve vzdělávání. Díky překotnému vývoji zapomínáme, kolik hodnot je v základních principech navrhování pořád stejných a neměli bychom se ve stresu z „retardace“ za to stydět.
Jak architekturu proměňují současné požadavky na udržitelnost?
Ještě jsem nezažil období, kdy by cílem byla neudržitelnost. Jen se o tom tak nemluvilo a nesledovalo se to, i když už bylo zřejmé, že to není udržitelné. Do udržitelnosti se vstupovalo postupnými kroky. Ze začátku se používal progresivistický termín „trvale udržitelný rozvoj“. Teď už se sleduje jen udržitelnost bez přívlastků – a pod tím si každý může představit cokoliv.
Po maturitě jste uvažoval o několika oborech, kromě architektury také o filmu, literatuře a filozofii. Proč nakonec vyhrála architektura? Hrál v tom roli i váš otec, který byl také architekt?
Nepřímo to tak asi bylo. Možná právě kvůli tomu, že můj otec byl architekt, jsem se zpočátku rozhodoval mezi několika humanitními obory a nesoustředil se hned na architekturu.
V roce 1977 jste nastoupil do ateliéru Delta Projektového ústavu hl. m. Prahy, kde jste zpočátku spolupracoval právě s Alenou Šrámkovou. Jak se v době tuhé normalizace navrhovalo?
Ten systém byl díky centrálnímu plánování opravdu tuhý. Architektura se tehdy nedala dělat jako svobodné povolání – muselo se pracovat ve státním nebo družstevním projektovém ústavu. Podobné to bylo i u dodavatelů staveb. Většina produkce byla omezena na osazování typových objektů na konkrétní místa. U ojedinělých atypických staveb dodavatel určil jedinou prefabrikovanou konstrukční soustavu a úzkou škálu materiálů a výrobků typových rozměrů, které byl ochoten použít. Zásadní rozdíl mezi projektováním tehdy a dnes spočívá ve škále možností použití stavebních technologií a materiálů. Tehdy jich byl nedostatek, navíc je dodavatelé často odmítali vůbec řešit. Dnes jich je přehršel. Pamatuji si, že obchodní centrum na Lužinách se stavělo osm let – z dnešního pohledu neuvěřitelně dlouho.
Rychleji se ale povolovalo, ne?
To není zcela pravda. Záleželo na různých faktorech, včetně politické podpory a společenského významu stavby. Obecně lze říct, že tehdy nebyl problém v délce povolování, ale spíš v délce realizace.
Přinesla i přesto ta doba nějaká pozitiva?
Svým způsobem to bylo v něčem jednodušší a přehlednější – a možná se dá říct, díky materiálové i technologické askezi, i zdravější. Lidé nebyli tak omámeni a závislí na nekonečné škále možností. Je zvláštní, jak moc je současný svět postavený na vyrábění spousty materiálů a výrobků a jak málo na tom vlastně záleží.
Na čem tedy v architektuře opravdu záleží?
Podstatné je, proč a pro koho to děláme. Tisíce druhů obkladaček nejsou v přímé úměře ke kvalitě prostoru a života v něm. Domy se často stávají produktem idejí, které se postupně mění v dogmata – modernismu, postmodernismu, dekonstruktivismu, minimalismu… Prozrazují snahu upoutat na sebe pozornost, a to podstatné, jak slouží a jak je v nich příjemné žít, se vytrácí.
Jste podepsán pod celou řadou rekonstrukcí, mimo jiné i slavných funkcionalistických památek jako Paličkova vila nebo vila Lídy Baarové. Jak obtížné je takové domy přizpůsobit současným trendům?
Funkcionalisté byli odvážní, jejich stoupenci hodně věřili novým idejím a občas opomíjeli zákony stavební fyziky. Ze stavařského hlediska byly tradiční domy často rozumnější než ty funkcionalistické, které se z hlediska funkčnosti fasád a střech pohybovaly na hraně, prostě nefungovaly. Nacisté to zneužívali a poukazovali na to, že moderní funkcionalistická architektura, třeba stavby Bauhausu, má za pár let zdevastované fasády, což se jim hodilo, když moderní umění považovali za pokleslé. U takových rekonstrukcí tudíž vyvstává velké dilema, zda domy zateplovat, nebo ne. Jak k tomu přistoupit, záleží na významu památky i na odvaze původního návrhu. Třeba u Paličky s betonovými sloupy ve fasádě bez izolace. Ideální je odstranit nejzávažnější problémy a zároveň se smířit s tím, že dům nebude splňovat současné velmi přísné normy.
Václav Aulický: Československé stavební firmy se nemohly rovnat těm ze Západu
Václav Aulický patří k nepřehlédnutelným postavám české architektury. A jako takový se snažil vytvářet stavby, které přetrvají věky. Jeho nejznámější budova, sídlo Transgasu na pražských Vinohradech, šla k zemi před pár lety, aby na jejím místě mohla vzniknout budova velmi podobná. Jeho další legendou je Žižkovský vysílač, který bývá označován za jednu z nejošklivějších budov nikoli Prahy, ale světa. „V Praze mi mrakodrapy nechybí,“ říká čerstvý osmdesátník Aulický.
V 80. letech se podařilo vystavět obrovský bytový fond. Tak mohutně se od té doby už nestaví. Čím je pro vás panelák? Ptám se i proto, že pocházíte a dosud žijete na Vinohradech.
Když se na začátku 90. let většina odborné i laické veřejnosti od sídlišť distancovala, nazývala je noclehárnami a králíkárnami, vadilo mi to. Samozřejmě to souviselo s dobou. Lidé měli paneláků i minulého režimu dost. Na druhou stranu pamatuji dobu, kdy se lidé na sídliště rádi stěhovali a byty v panelácích upřednostňovali před starými domy se společným vybavením na pavlačích, kde se nosilo uhlí do schodů. Averze, která vůči nim vyvstala, mi přišla neobjektivní, dobově zaujatá postmoderními postoji, když v nich přitom žilo 40 procent české populace. Nejsme schopni to řešit s velkorysostí relevantní míře odsudků. Začal jsem se tomu více věnovat, psát o tom, pár revitalizací sídlišť jsme řešili i v rámci školních projektů.
Hodně paneláků prošlo rekonstrukcemi. Nejčastěji se „balily“ do polystyrenu a barvily šílenými barvami.
Ještě bláznivější bylo posadit na panelák mansardovou střechu, aby vypadal jako zámeček. V projektech i textech jsme chtěli ukázat, že barevnost má vycházet z řádu konstrukční podstaty domů a nemá být agresivní svojí svévolností.
Rekonstrukcí a revitalizací paneláků se zabývá hodně architektů. Jeden z takových projektů před pár lety získal cenu Mies van der Rohe.
Ve světě je hodně zajímavých příkladů, pár jich je i u nás. Nedávno získala renovace paneláku Českou cenu za architekturu. Autoři rozšířili úzké lodžie, čímž vznikl kvalitní pobytový prostor. Je to ale spíš ojedinělý případ, kdy se všichni vlastníci dokázali shodnout. Většina paneláků se bohužel rozprodala do osobního vlastnictví dřív, než prošly razantnější proměnou.
Ladislav Lábus
Architekt a pedagog působící od roku 1990 na Fakultě architektury ČVUT. Po absolvování oboru architektura na ČVUT pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, v roce 1991 založil vlastní ateliér Lábus AA. Věnuje se navrhování občanských a bytových staveb, interiérů i urbanismu. Je znám svým citlivým přístupem k historickému prostředí a tvorbou v oblasti bydlení pro seniory. Dlouhodobě se zabývá také problematikou revitalizace sídlišť a panelových domů.
Proměnil několik brownfieldů v Praze. Teď oživuje vojenský prostor po Sovětech
Známý belgický developer Serge Borenstein se zhostil další revitalizace brownfieldu. Po Karlínu přemění část někdejšího vojenského prostoru sovětské armády v rekreační areál. Přizval si k tomu tuzemské architektonické špičky.
Liberec, město skrze ateliér Sial historicky spjaté s progresivní architekturou, se může stát prvním v Česku, v jehož katastru bude stát výškový dům ze dřeva. A to přímo v centru města.
Realitní Club je multiplatformní projekt serveru newstream.cz věnovaný nemovitostem, zaměřený pro B2B i B2C segment. Má tři základní části – webovou, printovou a eventovou se silným zaměřením na sociální sítě. Jako první odstartovala speciální stránka Realitního Clubu. Speciál je rozdělen do čtyř kategorií, které se „deep dive“ způsobem věnují klíčovým oblastem nemovitostního trhu.
Brownfieldy: vize a budoucnost nezastavěných území především ve velkých městech;
