Velké firmy nakupují za miliardy dolarů elektřinu z fúzního reaktoru. To vypadá jako výborný plán. Vždyť od fúzní reakce se čeká, že vyřeší energetické problémy lidstva a nezanechá po sobě ekologickou katastrofu. Jenomže komerční získávání energie z fúzní reakce se zatím vůbec nedaří.
Americká společnost Commonwealth Fusion Systems vznikla v roce 2018 jako spin-off z Massachusettského technologického institutu s cílem komerčně vyrábět elektřinu s využitím jaderné fúze. Nedávno oznámila, že získala dalšího významného zákazníka pro produkci plánované elektrárny, která má pracovat ve Virginii.
Tímto budoucím zákazníkem je italský energetický gigant Eni, jedna z největších světových ropných a plynárenských společností. Teď ovšem podepsal smlouvu v hodnotě přesahující miliardu dolarů, podle níž odebere elektřinu z budoucího fúzního zařízení. Tím vyjadřuje důvěru v tuto technologii i firmu Commonwealth Fusion, a pomáhá jí tak získat další kapitál od investorů (Eni je ostatně také mezi investory).
Už v létě získala Commonwealth Fusion jiných téměř 900 milionů dolarů od investorů, mezi nimiž jsou technologická společnost Nvidia a investiční banka Morgan Stanley. Souběžně také uzavřela dohodu se společností Google, že pro ni zajistí stabilní dodávku (příkon) 200 megawattů na provoz umělé inteligence.
Celkově od svého vzniku získala Commonwealth Fusion téměř tři miliardy dolarů na svůj rozvoj.
Průlom. První objednávky na surovinu z Měsíce: helium pro kvantové počítače
Soukromé firmy, ale také americké Ministerstvo energetiky si objednaly úplně první surovinu, která by se měla těžit mimo Zemi. Může jít o technický, ale i právní průlom v přístupu k využívání nerostů z vesmíru. A to platí i pro situaci, pokud by prodej helia nakonec úplně selhal.
Pozoruhodné je, že její fúzní reaktor ve Virginii, který má elektřinu dodávat, ještě neexistuje. Nepracuje ani menší reaktor, který má být postavený jako první, aby demonstroval, že vše může fungovat podle plánu.
A neexistují ani komerčně využitelné fúzní reaktory třeba společností Helion nebo Zap Energy, které obě sídlí v americkém státě Washington a také získávají investory i budoucí zákazníky.
Podporu fúzní energetice vyslovuje americká administrativa, jež ji vidí jako perspektivnější než větrné nebo sluneční elektrárny (které, na rozdíl od fúze, už dávno dobře fungují). Ministr energetiky Chris Wright dokonce soudí, že už brzy bude jaderná fúze pohánět celý svět.
Kdyby měl pravdu, bylo by to skutečně výborné. Ovšem lidé z okolí prezidenta Donalda Trumpa zatím projevují až vzácnou neschopnost vědecké poznání dobře pochopit.
Soukromé peníze by měly urychlit cestu k termonukleární energii
V roce 2021 se znovu ukázalo, jak moc by se hodil výkonný, spolehlivý, snadno regulovatelný zdroj energie nezávislý na počasí ani na palivu z nejistých regionů. Třeba fúzní reaktor, k němuž se fyzikové zase o něco přiblížili, i když cíl je ještě daleko. Soukromý kapitál by měl vývoj urychlit.
Jaderná fúze je postup napodobující dění ve Slunci. Liší se od jaderné reakce v dnešních atomových elektrárnách, v nichž se srážkou s neutrony rozvíjejí jádra těžkých prvků, nejčastěji uranu, čímž se uvolňuje obrovská energie. Při fúzi se naopak slučují jádra lehkých atomů, zpravidla vodíku, a opět se uvolňuje energie.
Teoreticky je to jasné. Špičkoví vědci na uchopení fúzní reakce pracují od padesátých let minulého století. Lidstvo umí spustit neřízenou fúzní reakci ve vodíkové bombě, jejíž pokusné vojenské výbuchy potvrdily obrovský energetický potenciál. Ale zatím se nedaří fúzní reakce řízená.
Dobrou zprávou je, že konstrukce používaných reaktorů neumožňují destruktivní explozi, protože se do nich vodík vpouští v limitovaném množství. Špatnou zprávou je však skutečnost, že fúzní reakce v reaktoru pořád „zhasíná“ chviličku po svém spuštění. O standardních dodávkách tepelné energie potřebné pro komerční výrobu elektřiny si prostě zatím musíme nechat jenom zdát.
Afrika má díky potenciálu obnovitelné energie šanci stát se výkladní skříní zelených technologií. Anebo také varovným příkladem toho, co se může pokazit, pokud nedokáže vynikající příležitost správně uchopit.
Největší světový projekt pro ověření možností jaderné fúze se jmenuje Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor (ITER). Spojily se v něm nejvýznamnější státy světa včetně Evropské unie jako celku. Dohoda o jeho společné stavbě ve francouzském výzkumném středisku Cadarache, asi 60 kilometrů od Marseille, byla podepsána v roce 2006 s tím, že experimenty začnou v roce 2016. Stavba měla přijít na pět miliard eur, provoz do roku 2040 měl spolknout přibližně stejnou sumu (v cenách z roku 2000).
Dnes reaktor stále ještě nefunguje. Měl by snad být v provozu v příštím desetiletí. Jenom cena výstavby by měla oficiálně překročit dvacet miliard eur, a to ještě kdo ví jestli, už se spekuluje i o násobcích této částky. A pozor: Ani ITER není připravován tak, aby mohl elektřinu komerčně vyrábět. Má jen ověřit principy reakce, pak se teprve budou zkoumat a ověřovat, jak by mohla fúzní elektrárna fungovat.
Snad budou soukromé firmy šikovnější. Vcelku uznávaní investoři tomu věří a dávají peníze, aby se to mohlo povést. Avšak myšlenka, že jaderná fúze brzy nahradí obnovitelné zdroje, určitě neplatí. Třeba Financial Times na základě dat Mezinárodní energetické agentury konstatuje, že navzdory klackům, které pod nohy jejich rozvoje začala házet Trumpova administrativa, rozvoj energetiky v USA i ve světě dnes zajišťuje v drtivé většině slunce a vítr.
Fyzikové pokročili v úsilí napodobit Slunce. Jejich objev může změnit energetické i průmyslové technologie
Hned dva až neuvěřitelné průlomy zvěstovaly zprávy ze světa vědy v uplynulých třech týdnech, a to v oborech fúzních reaktorů a supravodivosti. Výsledkem by měl být nevyčerpatelný zdroj čisté energie, lepší elektrická vedení i počítače. Kdo by si to nepřál. Pochybnosti však zatím zůstávají.
Trump zařízl vývoj moderních vakcín a antibiotik. Mezi oběťmi rozpočtových škrtů je i slibná látka lariocidin, která mohla zachraňovat životy tam, kde jiná antibiotika selhávají. Vědci varují, že bez státní podpory hrozí kolaps vývoje léků, na nichž mohou záviset miliony životů.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Energetická krize je i příležitostí. Třeba pro vývoj malých jaderných reaktorů
Investice do primárního výzkumu jsou složité, ale potenciálně mimořádně ziskové. I tak probíhají zejména na Západě a nikoli ve střední a východní Evropě, říká investor Michal Zahradníček, jehož fond Life BioCEEd se zaměřuje právě na tuto oblast. „Náš fond má nyní půl miliardy, ale když bude potřeba, můžeme si zavolat více finančních prostředků, myslím, že bychom mohli proinvestovat 1,5 až 2 miliardy,“ říká investor.
Vloni jste spojil síly s několika výraznými figurami investic, vědy a medicíny a založili jste fond Life BioCEEd. Nejprve bych se zastavil u toho jména – to CEE naznačuje region, na který se chcete zaměřit?
Je to taková dvojí přesmyčka. CEEd naznačuje, že jde o velmi brzkou fázi investic, a ano, CEE je region, na který se primárně zaměřujeme. Vlastně slovo „Life“ jsme do názvu dodávali až jako poslední, protože na základě zpětné vazby od lidí, s nimiž jsme zřízení fondu promýšleli, vzešlo, že BioCEEd zní příliš neurčitě. A Life jsme do názvu dodali proto, že naše investice se týkají primárně vyšší kvality života.
Jak toho chcete tedy jako investoři dosáhnout?
Stojí to na v podstatě jednoduché myšlence: v základním výzkumu v oblasti medicíny se možná skrývají potenciální unicorni. Nikdo to ale doposud neví. Chtěli jsme proto zjistit, na čem pracují tuzemští vědci v oblasti lékařského výzkumu, a prověřit potenciál pro případné investice. Věříme, že v laboratořích vědců v Česku, Polsku, Pobaltí nebo třeba Rakousku jsou zatím neobjevené diamanty. A po těch prvních měsících už můžeme říct, že v základním výzkumu se nachází potenciální diamanty, kterým nikdo nevěnuje systematickou odbornou pozornost a nevnímá je jako možné investiční cíle s vysokou mírou ziskovosti. Také jsme předpokládali, že se budeme nacházet na trhu jako monopolní hráč, což se nyní potvrdilo.
Za Nobelovu cenu není nejvíc peněz, ale má suverénně největší prestiž
V tomto týdnu byli oznámeni noví držitelé Nobelovy ceny s výjimkou laureáta v oboru ekonomie, který bude vyhlášen v pondělí. Vítězové v každém oboru se podělí o 11 milionů švédských korun čili 24,5 milionu korun českých. To není špatné. Existují však i odměny vyšší. Jenomže o nich, na rozdíl od Nobelovy ceny, slyšel jen málokdo.
Investice do přírodních věd, a specificky do medicínských technologií vyžadují specifickou expertízu, jsou drahé a velmi rizikové, byť samozřejmě potenciálně nabízí obří výnosy. Většina podobných investic se zaměřuje spíše na západní Evropu, ale na CEE region prozatím až na malé výjimky nikdo. Hodně se spekulovalo o kvalitě základního výzkumu, ale skutečná data z trhu doposud vlastně nikdo neměl. Nyní můžu říct, že my ta data máme. A jsou hodně zajímavá.
Jak tedy fond vznikl a proč právě v tomto složení?
Vloni jsme ho založili společně s někdejším šéfem ERSTE Group a také České spořitelny Gernotem Mittendorferem, který je velmi zaměřený na inovace a se kterým jsme chtěli něco podobného podniknout už delší dobu, ale on byl předtím vázaný na jiných projektech. Dále je ve vedení fondu Martin Albert, který stále ještě působí ve vrcholovém vedení Zentivy, a pak Miroslav Havlíček, majitel Medinu, který v této oblasti podniká mnoho let. Všichni čtyři máme za sebou desítky technologických transferů. Potom jsme začali hledat lidi do exekutivního týmu a najednou zjistíte, že to je velmi těžké.
Proč?
Protože se na vysokých školách nic podobného jako technologický transfer nepřednáší. Buďto studujete vědu, nebo IT, nebo ekonomku… ale to, jak vytvořit funkční investiční vehikl, který by podporoval vědce v jejich primárním výzkumu a připravoval je na velké investice od globálních hráčů, nebo jak provést hodnocení konkrétního základního výzkumu pro budoucí investici, na to tady nikdo nikoho nepřipravuje. Jedná se o velmi multikriteriální analýzu a syntézu od výzkumu, přes regulační pravidla a úhradové mechanismy až po distribuční a prodejní strategie.
Mladí vědci nevědí, že to nejde. A tak to udělají, dokazuje důkladná studie
Věda, stejně jako svět, který popisuje, je složitá. A přesto v ní dosahují úspěchů, a někdy převratných, mladí lidé, kteří ještě neměli dost času na to, aby pochopili, že něco prostě není možné. A tak se do toho pustí. A někdy toho – navzdory předpokladům zkušenějších kolegů – dosáhnou. A neplatí to jenom ve vědě, i když právě v ní se to dá dobře doložit.
Vůbec. Takové věci se neučí nikde na světě, ani na těch nejprestižnějších univerzitách, jako je MIT. Já se to naučil v Primecellu (biotechnologická společnost založená Michalem Zahradníčkem – pozn. red.). Bylo to klasicky metodou pokus omyl, trvalo to mnoho let, udělal jsem spoustu chyb a stálo to mnoho peněz. V podstatě jde o to umět na základě jen částečných dat z primárního výzkumu vytvořit jasnou strategii, jak se dostat přes to takzvané údolí smrti, tedy přes veškeré testovací fáze až po produkt určený pro komerční využití na co nejširším trhu. Dneska můžu říct, že v našem týmu jsou lidé s takovýmto know-how, které jsme to museli in house naučit. A do jednoho jde o cizince.
A co tedy konkrétně chystáte a kolik na to máte peněz?
Chceme se podívat do všech laboratoří v CEE a zjistit, na čem vědci pracují. Naše mise skončí ve chvíli, kdy všechno projdeme, vyhodnotíme a budeme si jistí, že už tam není nic zajímavého, takže naše práce vlastně nikdy nekončí. A mezitím samozřejmě vybereme projekty, do kterých zainvestujeme. Náš fond má nyní půl miliardy, ale když bude potřeba, můžeme si zavolat více finančních prostředků, myslím, že bychom mohli proinvestovat 1,5 až 2 miliardy.
V jaké jste fázi?
V tuto chvíli si troufnu říct, že máme reálná data o tom, jak výzkumné instituce v CEE regionu fungují a od cca 25 procent z těch oslovených máme i data k tomu, na čem nyní pracují. Už to je zajímavé číslo, protože znamená, že 75 procent veřejných výzkumných institucí se ani nenamáhalo, aby nám odpověděly. Jinými slovy, přestože jim nabízíme jak know-how, tak investice do transferu, oni transferovat buď nechtějí, nebo nemají co transferovat. Nevím, která z těchto variant je horší. Těm, co nám data poslaly, nabízíme, že u jejich výzkumů posoudíme komerční potenciál a vypracujeme zhruba 100stránkový assessment, v němž budou na základě jejich vědecké hypotézy popsány možné investiční strategie a postup, jak se dostat na trh, včetně přesné definice, na co od nás mohou dostanou peníze a kolik.
Biochemik Hostomský: V Americe se z neúspěchu otřepete. V Evropě vás provází celý život
Zdeněk Hostomský se po zkušenostech z velké americké farmaceutické firmy Pfizer vrátil do Česka a stal se ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Zjistil, že s legendárním Antonínem Holým, který ÚOCHB proslavil objevy antivirotik, byli dříve konkurenty. „Za mého působení v Americe jsme byli na opačných stranách barikády,“ řekl Zdeněk Hostomský v rozhovoru pro Export.cz. Právě řediteli Hostomskému se později podařilo vyjednat další příliv peněz za „patenty profesora Holého“ do Česka.
Takže vy nejste jako jiné analogické fondy, které jednají třeba se spinoffy, které se jim ozvou, ale aktivně jdete po tom, co kde vzniká? Chápu to dobře?
Chápete to dobře. Udělali jsme si seznam vědeckých pracovišť, o která nám jde. V CEE je to zhruba 300 subjektů. Oslovili jsme jich doposud zhruba 200, z nichž se nám ozvalo 50, s nimiž máme podepsána memoranda o spolupráci či NDA. A z těchto 50 máme zhruba 150 výzkumných projektů. A v datech můžeme pokračovat: z těch 150 projektů jsme 95 vyřadili z důvodu nízkého potenciálu pro komercializaci, u pěti jsme se rozhodli pro investici a na těch zbylých 50 dál pracujeme, ty jsou ještě živé.
Čeho se ty projekty týkají?
Ještě nemůžu říkat konkrétní detaily. Ale mimo jiné se jedná o diagnostiky dvou velmi závažných onemocnění.
Odkud projekty jsou?
Zatím primárně Česko, Polsko, Rakousko, a to v poměru 40:40:20. A máme také cenné poznatky o fungování celé té scény. Rakousko a Polsko jsou prozatím v technologických transferech neskonale efektivnější než Česko. Konkrétně to, co v LBC děláme shodně v celém CEE regionu, zatím vychází tak, že je v Česku vše zhruba třikrát nákladnější a náročnější, je s tím násobně více práce a úsilí.
Čím to je?
Vlivů je mnoho, ale už dnes můžeme konstatovat, že klíčový aspekt je buď nedostatek motivace, nebo neznalost jak transferovat. Také se z našeho úhlu pohledu zdá, že peníze v základním výzkum v Česku nikomu moc nechybí. Často narážíme na to, že transferové office nemají data o základním výzkumu v jejich institucích, případně ani nevědí, na čem jejich pracovníci dělají a v jaké fázi to je. Někdy data mají, ale jsou neúplná nebo nepoužitelná. Extrémní příklad byl, že jsme s jednou institucí komunikovali sedm měsíců a ničeho jsme se nedobrali. V Polsku dostaneme většinou primární informace za týden. Je evidentní, že kvalitní lidé v transfer offices jsou pro úspěch nejen tuzemské vědy naprosto klíčoví. V příliš mnoha případech se setkáváme s tím, že transfer offices nemají žádné reálné výstupy po mnoho let. A důvod? Podle mě nejsou motivováni k tomu, aby se ty transfery skutečně dotáhly alespoň do zahájení spolupráce s komerčním partnerem, jako je například LIFE BioCEEd. Takže za sebe říkám, že se nemá jednat o úředníky a že by měli mít jasná KPIčka s cílem transferovat vědecké výsledky své instituce. Vědci by jim určitě poděkovali.
Jaký bude postup těch konkrétních investic, to vzniknou nějaké joint venture podniky, v nichž budete mít podíl vy i daná instituce?
K tomu vám mohu ukázat data, která vás asi překvapí. V USA se k technologickým transferům v medicíně a biomedicíně využívají spinoffy jen asi ve 25 procentech případů. Zbytek probíhá prostřednictvím výhradních licencí k duševnímu vlastnictví. V Evropě to je dokonce ještě více vychýleno směrem k licencím – až v 80 procentech, což je z toho důvodu, že v Evropě je mnohem menší trh rizikového kapitálu než v USA. Je zřejmé, že transfer formou spinoffů není vůbec optimální. Forma spinoffů je vlastně mimořádně nevýhodná pro akademický sektor a proces transferu přes spinoffy je složitý a pro akademiky nese mnohem více rizik jak finančních, tak legislativních a operačních než transfer přes licence a royalties. Navíc je tu i jedna podstatná věc, na kterou se zapomíná při rozhodovaní o formě transferu.
Třicet miliard, čtyři věže a hvězda architektury. Sekyra pozval do Prahy Libeskinda, na Rohanu navrhne náměstí
Praha získá první projekt Daniela Libeskinda. Jeden z nejuznávanějších světových architektů navrhl čtveřici rezidenčních domů Sekyra Flowers, které se stanou architektonickým centrem vznikající čtvrti Rohan City.
Vědec je vědcem a chce jím povětšinou zůstat i poté, kdy něco významného vybádá a zahájí transfer. K tomu potřebuje nějaké osobnostní předpoklady, vzdělání a praxi. Není podnikatel ani investor. Systém, kdy se výzkumníky v podstatě snažíme převychovat na byznysmeny a doslova je nasoukat do spinoffu ve víře, že budou skvělí podnikatelé či manažeři, kteří ze spinoffu udělají jednorožce, není vůbec šťastný. Vlastně je až na velmi malé procento výjimek odsouzen k zániku. Takže mám jednoduchou ale zásadní radu: nechme každého dělat to, co umí nejlépe a v čem je unikátní, a vyhněme se potěmkinovským radám a vymýšlením hranatého kola. Zapomeňte na spinoffy a licencujte, licencujte a licencujte.
A co argument, že takto na tom univerzita nebo výzkumné pracoviště nevydělá?
To je holý nesmysl. Rychleji, povětšinou více a s menšími riziky vydělá při postoupení licence s royalties. Ideálním a nejsnáze dosažitelným cílem pro výzkumný ústav a vědecký tým má být první investice, tedy aby zaujali prvního a toho nejsprávnějšího investora pro jejich konkrétní výzkum. Ten se musí postarat o další kroky, tedy strategii, další investice, najímaní vhodných lidí a jejich řízení, klinické zkoušky, distribuční kanály, výrobní prostory atd. A navíc – i investoři preferují transfer formou licence duševního vlastnictví před prodejem části spinoff. Důvody a čísla jsem již popsal výše. Proč jít tedy hlavou protti zdi?
Jaký je ten pohled investora?
Kupovat podíl ve firmě představuje pro investora více práce a více rizik. Due dilligence trvá déle a je dražší. Jako vědecký ústav nevíte dopředu například ani to, jakou bude investor preferovat jurisdikci. O společenské smlouvě či tzv. SHA (shareholding agreementu – pozn. red.) ani nemluvě. A takových věcí je nespočet. Čili chcete-li si jako výzkumník či ústav zkomplikovat život, založte si spinoff. V porovnání s převodem podílu je převod duševního vlastnictví za royalties otázkou jedné smlouvy. A ještě bych rád vysvětlil jednu zásadní věc.
Ty výnosy?
Přesně, rozdíl v případném ekonomickém efektu obou variant. Při prodeji za royalties máte navždy své jisté. A jak rostou investice do produktu a budoucí firmy, roste v absolutní výši i hodnota výnosu, byť procenta zůstávají stejná. V licenční smlouvě si můžete například upravit, že jako vědecký partner dostáváte royalties nejen v závislosti na prodeji finálního produktu, ale i při inkasu za prodej části podílu vašeho prvního investora, tedy částečný exit, což nastává povětšinou mnohem dříve. Oproti tomu u spinoffu můžete také čekat na zisk a jeho rozdělení mezi akcionáře donekonečna. Jen fáze vstupu na trh trvá pět, spíše deset let. Jak se postupně investice do originálního duševního vlastnictví v průběhu let od dalších investorů zvyšuje, tak roste potenciální hodnota toho, co daný ústav na royalties dostane. A když pak přijde některý z velkých hráčů, kteří ročně investují desítky miliard dolarů na podobné projekty, tak takový exit znamená opravdu velké peníze, které by začaly proudit do české vědy, navíc mnohem rychleji, než když budete čekat na třeba IPO vašeho spinoffu. A je jedno, že opticky působí royalties jako „malé procento“. Podívejte se, kolik peněz vynesly patenty profesora Holého.
Jaké tam byly vlastně podmínky?
Pokud vím, jednalo o royalties v nižších jednotkách procent. V základním výzkumu proto vidíme potenciální aktiva, která tady zatím leží ladem. Něco jako peníze, které je třeba jen umět zvednout ze země.
Michal Zahradníček
Český filantrop, podnikatel a investor, zaměřující se zejména na technologie v medicíně a biotechnologie. Je autorem několika patentů a zakladatelem investiční společnosti LIFE bioCEEd, biotechnologické společnosti Primecell a inkubátoru 4MEDi. Žije střídavě v Praze a Bostonu.
Eva Prokešová: Jsme konference pro ty, kteří chtějí investovat do společnosti
Konference Good Company Circle již potřetí přivítá stovky účastníků a nabídne pohled na dění v byznysu, neziskovém sektoru a společensky odpovědném přístupu k podnikání. Letos poprvé bude v novém formátu v prostoru Nová Spirála na pražském Výstavišti. „Rozhodli jsme se doslova zbořit stereotypy klasických konferencí na kobercích a propojit je se skutečným zážitkem,“ říká zakladatelka konference Good Company Circle, manažerka JT International Eva Prokešová.
Cena zlata je na dalším rekordu, dnes poprvé překonala hranici 4200 dolarů za troyskou unci. Za jejím růstem stojí mimo jiné vyhlídky na snižování úrokových sazeb ve Spojených státech a rovněž obnovené obchodní napětí mezi Washingtonem a Pekingem, uvedla agentura Reuters.
Hlavním tématem podzimního čísla magazínu Newstream Club je Sázka na Česko. Česko je totiž země s ohromným potenciálem. To je jedna ze spojovacích myšlenek vlivných českých podnikatelů. A ten potenciál je zejména v lidech. Jak ale tento potenciál vzít a přetočit jej ve skutečnou hodnotu, na které lze následně stavět růst? Právě o těchto otázkách jsme mluvili s několika výraznými figurami českého, slovenského, ale i světového byznysu.
Velmi aktivní, a přitom neotřelý způsob ukazuje galeristka Olga Trčková, která v centru Prahy vybudovala úspěšnou komerční galerii DSC Gallery. O tom, jak může Česko, či potažmo Česko a Slovensko uspět na globální scéně, pak vědí své miliardáři Vlastislav Bříza a Dalibor Cicman. První dokázal tradiční značku Koh-i-noor dostat do celého světa, druhý se svým e-commerce projektem GymBeam svět postupně dobývá.
Kromě rozhovorů s klíčovými osobnostmi trhu se v magazínu dozvíte také prognózu vývoje na pražské burze, proč se v Kuchyni na Pražském hradě nesmaží smažák nebo jak to vlastně mají Češi se svými chalupami.
Deváté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo se můžete těšit již v prosinci.
Související
Zakladatel GymBeam Dalibor Cicman: Chci spolupracovat s nejchytřejšími lidmi na globální úrovni
Populistické strany vnáší do politiky neprůhlednost a nestabilitu. Varováním i pro Česko je příklad jednoho z nejúspěšnějších krajně-pravicových lídrů v Evropě Geerta Wilderse, který je ve své straně absolutním vládcem a do značné míry udává kurz nizozemské politiky. V čem se jeho styl podobá vznikajícímu českému kabinetu?
Nizozemci se ani ne po dvou letech opět chystají k parlamentním volbám, dosluhující kabinet přitom nevládne ani rok a půl. Země přitom bývala známá pro svou klidnou a poměrně konsenzuální politiku. Nizozemsko tak může býtpříkladem a varováním pro ostatní státy, jak může vypadat vládní situace, pokud hrají příliš velkou roli populisté a krajní pravice.
Připomeňme si, že volby z listopadu 2023 byly do určitém míry šokem pro Brusel i „tradiční“ strany, protože to bylo jedno z prvních hlasování, které krajní pravice dokázala celkově vyhrát. Geert Wilders a jeho Strana pro svobodu (PVV) ale nevyhrála úplně přesvědčivě, a tak se dlouhé měsíce rokovalo o podobě koalice.
Nakonec se podařilo vytvořit názorově široký kabinet se silným postavením PVV, ale zároveň s úřednickým premiérem Dickem Schoofem. Příliš kontroverzní Wilders zůstal mimo, což mu umožňovalo ministry neustále okopávat - paradoxně včetně těch, které sám nominoval. Nakonec po několika měsících vládu svrhl úplně.
Nyní se zdá, že by výsledek voleb mohl být těsnější a pro demokraty nadějnější než posledně. Jestli se průzkumy potvrdí, si musíme dva týdny počkat. V mezičase se ale můžeme podívat na to, jak Wildersova „strana“ funguje, protože je jakýmsi vzorem pro ostatní populistické strany v Evropě. I u nás má blízké spojence, hnutí ANO a Motoristy, kteří se aktuálně derou do vlády.
Putin přijede do Budapešti a sejde se tam s Trumpem. Chtějí jednat o míru
Donald Trump a jeho ruský protějšek Vladimir Putin se sejdou v Budapešti, aby se pokusili ukončit válku na Ukrajině, uvedl na sociální síti Truth Social americký prezident po telefonátu s Putinem. Rozhovor se uskutečnil z iniciativy ruské strany a Putin přesvědčoval Trumpa, že dodávka amerických střel s plochou dráhou letu Tomahawk Ukrajině by uškodila mírovému procesu a rusko-americkým vztahům, řekl novinářům Putinův poradce Jurij Ušakov. Trump s Putinem v létě jednali na Aljašce, mír na Ukrajině to ale nezajistilo.
Geert Wilders razil krajně-pravicovou politiku ještě dříve, než to bylo in. Na přelomu tisíciletí byl členem a dokonce poslancem za středopravou VVD. Kvůli extrémním názorům se ale s touto tradičně státotvornou stranou rozešel a založil si vlastní uskupení. Od začátku byl ale rozhodnutý, že nebude hrát podle dosavadních pravidel – a nehraje ani dnes, jak uvádí magazín Politico.
Strana pro svobodu vznikla jako podivná organizace. Nizozemsko dovoluje, aby k založení strany stačily dva hlasy, takže se tím prvním stal Wilders a druhý zajistila organizace – jejímž jediným členem byl Wilders. PVV vlastně není stranou –jediným členem totiž do dnešních dnů je jen a pouze Geert Wilders. Spíše než strana působí formace jako Wildersova sekta.
Tuto strukturu udržuje i přesto, že strany bez členů nedostávají od státu peníze na fungování. PVV je ale zásobovaná ze soukromých darů, mnohdy z pochybných zahraničních zdrojů.
PVV pochopitelně nepořádá volby předsedy ani jiných představitelů, neschází se na kongresech ani nedisponuje žádným transparentním výběrem kandidátů do parlamentu. O všem rozhoduje Wilders. Politici zvolení za PVV mají dokonce zakázáno budovat si vlastní osobní profil nebo mluvit sami za sebe do médií. Kdo tyto pravidla porušuje a vykazuje známky nezávislosti, jde od válu a s místem na kandidátce nemůže počítat. Strana sice dle názvu prosazuje svobodu, ale rozhodně ne pro své poslance.
Karel Pučelík: S Petrem Macinkou a Motoristy vzhůru do 19. století
Číst zahraniční zprávy a novinky z našich luhů a hájů musí v těchto dnech zaručeně vést do podivné dichotomie. Jako by existovaly dva světy, které odděluje tlustá zeď. Onu zeď představují znalosti. A my jsme bohužel na té špatné straně.
Wilders má ve straně absolutní moc, kterou nikdo nemůže narušit, pouze voliči. To se samozřejmě přelévá do celostátní politiky, kde má jediný člověk obrovský ničivý potenciál. V normální straně musí lídr balancovat mezi názorovými křídly, hledat partnery a dělat kompromisy. Nic z toho Wilders nemusí. Z toho také pramení mimořádná nestabilita, které Nizozemsko čelí.
Proč se o fungování Wildersovy strany zajímat? S nizozemským extremistou se donedávna fotil a spolupracoval šéf SPD Tomio Okamura. Od posledních voleb do Evropského parlamentu ve stejné frakci samozvaných Patriotů Wildersovi zástupcizasedají s hnutím ANO i Motoristy sobě.
Pochopitelně se nedá říci, že všechny populistické a krajně-pravicové strany fungují stejně, nicméně podobné body a principy lze nalézt poměrně snadno napříč Evropou. Jsou to uskupení, která slouží svému vůdci nebo hrstce vyvolených, kteří jim dávají tvář. Všimli jste si třeba, jak po volbách představitelé ANO odmítali odpovídat na docela jednoduché otázky a neustále se odvolávali na „pana Babiše“? Co si budeme povídat, na podobné bázi fungují i Motoristé, SPD nebo straničky jako PRO. Sice mají více členů než PVV, kult osobnosti je ale podobný. Fungování takových uskupení navíc bývá neprůhledné, mnohdy také jejich financování.
Stranická demokracie je důležitou součástí politického systému. Není náhodou, že tam, kde mají silnou pozici, nestabilita a chaos roste. Máme se také těšit?
Související
Nizozemcům se to rozpadlo. Po Wildersově odchodu z vlády končí i premiér
