Vojtěch Frič: Český film připomíná startup. Vynáší 30 až 100 procent
Vojtěch Frič je člověk, který se pro film narodil. Patří do významné umělecké rodiny, mezi jeho předky najdeme i slavného Martina Friče, ve střižně začal již v 15 letech, postupně se stal výrazným producentem a v posledních letech také scenáristou a režisérem. To letos potvrdí i v létě, kdy do kin vstoupí jeho ambiciózní projekt Bojovník. „Český film přestal být pohádkou pro dospělé. Diváci chtějí všechno podle skutečných událostí,“ říká úspěšný filmař.
Začínal jste jako střihač, později jste se stal producentem a dnes už také režisérem a scenáristou. Jak se to dá kombinovat?
To je otázka, kterou si teď kladu docela často. Nejdelší zkušenost mám jako střihač a producent, což je mimochodem velmi netradiční kombinace. O střihačích se s nadsázkou říká, že jsou nejméně ekologickou profesí u filmu. Vyhodíte totiž obrovské množství materiálu, který měl uhlíkovou stopu, stál peníze a někdo ho musel natočit. Jenže když ve střižně zjistíte, že scéna nefunguje, musíte ji bez milosti zahodit. To mě naučilo jednu důležitou věc – přepínat mezi jednotlivými rolemi. Když stříhám, nesmím přemýšlet jako producent. Musím se soustředit pouze na výsledný film.
A když režírujete?
Tam je to ještě složitější. Dlouhé roky jsem byl producent, který škrtal drahé nápady, když mi nepřipadaly dostatečně nosné a příběh posouvající. Když nosné byly, snažil jsem se vymýšlet jiné, levnější cesty. Ale najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem ty samé drahé nápady začal sám vymýšlet. Zadávat. Typickým příkladem je pohybová kamerová technika nebo hudba. Jako producent jsem vždycky věděl, že světová licencovaná hudba stojí obrovské peníze. Když si ji někdo napsal do scénáře, okamžitě jsem hledal alternativu. A pak jsem si sedl ke svému vlastnímu scénáři a začal si tam psát přesně ty skladby, které jsem dřív škrtal. Kolegové se mi smáli. A oprávněně.
Takže režisér ve vás porazil producenta?
Řekl bych spíš, že ho začal převychovávat. Hledat balanc. Najednou mnohem lépe chápu, proč režiséři některé věci chtějí. Proč požadují hledat již jednou schválenou lokaci, když je na to ještě čas. Proč jim záleží na detailu, který může producentům připadat zbytečný. Myslím, že jsem jako producent velmi chápavý k tvorbě. Po dvaceti filmech jsem měl pocit, že už mě v audiovizi nic nepřekvapí. Režie mě přesvědčila o opaku.
V čem konkrétně?
V tom, jak intenzivně člověk prožívá každou minutu natáčení. Producent v mém pojetí vnímá vše komplexně – obsah, dramaturgii, rozpočet, logistiku a harmonogram, je hromosvodem mezi režií a zbytkem štábu. Režisér vnímá čas na place úplně jinak. Najednou vás štve každých deset minut „pochopitelného“ zdržení, protože víte, že je ztrácíte na práci s hercem. Přitom objektivně to jsou vždycky ony pochopitelné „chvilky“. Herec přijde o deset minut později z maskérny. Někdo se zdrží na cigaretě. Pak se čeká na rekvizitu. Samostatně to nic není, ale večer zjistíte, že jste přišli o hodinu natáčení s hercem. A hodina a půl s dobrým hercem je strašně cenná věc. Například teď po režijní zkušenosti jsem více nakloněn tomu nedělat pauzy na oběd. Ten řetěz tím spadne opravdu hodně, energie se vytrácí a prostoje jsou delší.
Střihačská zkušenost vám ale asi pomáhá už při psaní scénáře.
Ano i ne. Některé scény poznáte jako zbytečné už na papíře. Ale zároveň jsou situace, kdy víte, že je možná nepoužijete, a přesto je chcete natočit, nebo jako střihač mít ve střižně. Mít volbu, variantu, možnost kombinací. Po zkušenosti s Bojovníkem (snímek, u kterého se Vojtěch Frič vedle produkce věnoval také scénáři a režii a jenž bude mít premiéru 13. srpna – pozn. red.) jsem začal být ještě větším zastáncem malých druhých štábů, které mohou čekat na světlo při natáčení průjezdu auta, hrát si s detaily, vymazlit atmosférické záběry. Ve střižně pak máte mnohem víc možností. Stejně tak jsem začal věřit v plánované dotáčky po hrubém střihu. V Americe je to běžné, ale u nás jsem doteď narážel na to, že i záběry bez herců si chtějí tvůrci dělat sami. Ale druhý štáb má často to, co ten první nemá – čas si víc hrát. Někdy právě několik dotáčených detailů rozhodne o tom, jestli film působí televizně, nebo filmově.
Vydělal na oceli, vsadil na víno. Z ruiny u Sieny vybudoval Bruno Bolfo luxusní resort s pětihvězdičkovým hotelem, moderním vinařstvím a michelinskou restaurací. Vallepicciola ukazuje, že prémiové víno už není jen o lahvi, ale o celém zážitku a může být inspirací i pro Moravu.
Z ruiny vznikl vinařský resort. Toskánský model může inspirovat i Moravu
Enjoy
Letos máte rozpracovaných nebo uváděných hned několik projektů. Jak se něco takového dá organizačně zvládnout?
To je trochu klam, protože film vzniká v několika časových rovinách zároveň. Je to víc než maratónský běh, kdy na konci běžíte sprint v podobě marketingu filmu. Jeden projekt připravujete, druhý natáčíte, třetí stříháte a čtvrtý uvádíte do kin. Letos je to jen více vidět. Souběžně jsme dokončovali Když se zhasne a Hurvínka, připravovali Bojovníka, točili Farmu Vojty Kotka a současně rozvíjeli další projekty. Teď například připravujeme bestseller Hanu s Milanem Cieslarem a zároveň film Les Tomáše Weinreba a Petra Kazdy. Hana je jeden z nejambicióznějších projektů, které se v české kinematografii připravují. Rozpočet přesahuje sto milionů korun, významně se na něm podílejí Poláci a část natáčení proběhne v polských ateliérech. Bude to středoevropský film.
Vy se vedle filmů věnujete také televizi a reklamám. Jak se jednotlivé disciplíny liší?
Film je zdaleka nejsvobodnější disciplína. Televizní projekt má většinou jednoho dominantního zadavatele. Televize ho financuje a logicky chce rozhodovat. U filmu je financování rozprostřené mezi víc partnerů. Producent i režisér mají mnohem větší prostor prosadit vlastní představu. A reklama je pak úplně jiný svět. Tam všichni vědí, že pracují pro klienta. Money talks.
Říkáte to skoro pobaveně.
Protože reklama je svým způsobem i společenská disciplína. Produkce se stará o klienty a jejich komfort, prezentace, servis. Často jsem měl pocit, že se utrácí spousta energie a peněz kolem samotného natáčení. Já jsem vždycky raději utrácel peníze před kamerou než vedle ní. Ale chápu to, pro zadavatele je natáčení událost, musí to být trochu divadlo.
Většina lidí dodnes úplně netuší, jak složitá ekonomika za filmem stojí. Dá se v Česku filmem vydělávat?
Dá. Jen je potřeba mít realistická očekávání. Nejsme Spojené státy. Nemáme třísetmilionový trh. Ale dobrý herec, dobrý člen štábu nebo úspěšný producent se tím uživit může, a to velmi dobře.
A jako firma?
My dlouhodobě kombinujeme dva světy. Artové filmy nám přinášejí renomé, festivaly a prestiž. Komerční projekty zase vydělávají peníze. Jedno bez druhého podle mě dlouhodobě nefunguje. Každý film je ale projekt sám o sobě, vlastně takový startup.
Startup?
No, ano, startup. Je to malá firma s vizí, do níž musí někdo investovat, tedy jít do rizika, protože nikdy nevíte, jak přesně to dopadne. Rozdíl je v tom, že startup může přinést stonásobek investice při dobrém globálním exitu. Český film obvykle „jen“ slušných 30 až 100 procent. Na druhou stranu bývá výrazně méně rizikový. My se navíc snažíme s investory budovat dlouhodobé vztahy. Když některý titul nevyjde podle očekávání, hledáme cestu, jak jejich investici dorovnat na dalších projektech. Důvěra je v tomhle byznysu zásadní.
Pocházíte z rodiny, která je s českou kulturou a filmem spojená opravdu výrazně. Jak moc vás to předurčilo k tomu, že skončíte u audiovize?
Film byl u nás přirozenou součástí života. Já vlastně ani nemám pocit, že bych se k němu nějak dramaticky dostal. Spíš jsem v něm postupně vyrůstal. Audiovizi jsem si osahával odspodu a velmi prakticky. Moje první práce byla někdy v jedenácti letech. Chodil jsem po place jako boom operátor a tahal zvukařské tágo, když tehdy točil táta. Takže jsem nezačal tím, že bych měl velkou uměleckou ambici nebo si řekl, že budu režisér. Začal jsem tím, že jsem byl dítě na place a poznával úplně základní profese. Zvuk, kameru, make-up, organizaci natáčení. Snažil jsem se pomáhat, aspoň něco nosit. Postupně jsem si prošel prakticky vším.
Hotovo. Akcionáři Warner Bros. odsouhlasili nabídku Davida Ellisona na odkup studia za rekordní sumu 111 miliard dolarů. A to navzdory silnému odporu ze strany filmových profesionálů i nejistotě, zda spojení posvětí americké anti-trustové úřady.
Rekordní deal na spadnutí. Akcionáři Warner Bros. souhlasí s prodejem studia za 111 miliard dolarů
Trhy
To mě přivádí k filmu Krásno z roku 2014…
To byla moje první velká producentská lekce. Myslel jsem si, že máme všechno. Ondřeje Sokola na vrcholu popularity. Martina Fingera. Silný scénář. Originální marketing. Čekal jsem přes sto tisíc diváků. Přišla polovina. A bolelo to. Ale stálo to za to.
A já si nemůžu odpustit osobní poznámku: Já ten film miluju a dodnes mě štve, že je takto nepochopený. Co se podle vás stalo?
To mě těší, že jste fanoušek. Krásno je velmi specifická černá komedie. Ondřej Sokol v něm byl mnohem blíž svému divadelnímu uvažování než televiznímu obrazu, který si s ním veřejnost spojovala. Mám pocit, že kdyby ten samý film vznikl v Dánsku nebo ve Skandinávii, reakce by byly úplně jiné. My se pokoušíme s Ondřejem Sokolem a Martinem Fingerem připravit další film. A opět půjde o hodně černý humor. Hlavním tématem je demence. Příběh sleduje šéfa gangsterské skupiny vymahačů výpalného, kterého během obchodních jednání začne dohánět postupující demence. Z velmi vážného tématu vzniká absurdní černá komedie.
Může to tentokrát fungovat?
To je přesně problém, který dnes podle mě česká audiovize má. Ztrácíme schopnost přijímat fikci. Když se střílí v polském filmu, všichni tomu věří. Když se jen míří pistolí v českém filmu, ozývají se hlasy, že je to nereálné. Když Netflix natočí The Gray Mana, kde lidé běhají po střeše tramvaje na náměstí Republiky, nikdo neřeší, jestli je ta scéna realistická. Všichni přijímají pravidla žánru. Jenže česká audiovize se dostala do období fascinace pojmy jako true crime a true story. Jako by všechno muselo být skutečné, vše se srovnává s realitou. Přitom velká část kinematografie dvacátého století byla postavená na čisté fikci. Film je přece „pohádka“ pro dospělé, určitá imaginace, svět sám pro sebe. A mám pocit, že jsme na to trochu zapomněli.
Vojtěch Frič
Český filmový producent, střihač, scenárista a režisér. Pochází z umělecké rodiny a u filmu začínal již v dětství. Od poloviny desátých let patří k výrazným osobnostem zejména kvůli produkci řady úspěšných snímků, zároveň jeho společnost produkuje také reklamy a televizní série.
Málokdo se na našich životech podepsal tak mocně jako Steve Jobs nebo zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin. Nicméně Reed Hastings k těmto inovátorům posledních dekád bezesporu patří. Založil totiž Netflix a posléze jej proměnil v globální streamovací službu, jež změnila Hollywood a náš způsob sledování televize. Nyní Hastings oznámil, že definitivně odchází z vedení firmy.
Reed Hastings opouští vedení Netflixu. Spolu se Stevem Jobsem patří k architektům dnešního světa
Leaders
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
