Biochemik Hostomský: V Americe se z neúspěchu otřepete. V Evropě vás provází celý život
Zdeněk Hostomský se po zkušenostech z velké americké farmaceutické firmy Pfizer vrátil do Česka a stal se ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Zjistil, že s legendárním Antonínem Holým, který ÚOCHB proslavil objevy antivirotik, byli dříve konkurenty. „Za mého působení v Americe jsme byli na opačných stranách barikády,“ řekl Zdeněk Hostomský v rozhovoru pro Export.cz. Právě řediteli Hostomskému se později podařilo vyjednat další příliv peněz za „patenty profesora Holého“ do Česka.
Evropa má podle Zdeňka Hostomského hodně chytrých lidí, strach z rizika však překonávají těžko. „Představa, že bych přišel o peníze, je tady tak odstrašující, že do toho radši ani nepůjdu,“ dodává. „Potenciál Česka v biochemickém výzkumu je obrovský. Spousta Čechů má talent od pánaboha, ale chybí nám efektivní organizace. Musíme jim nabídnout pozice, ve kterých můžou být co nejvíce užiteční,“ zdůraznil přední vědecký manažer, který stále pracuje v ÚOCHB jako zástupce ředitele pro mezinárodní vztahy. V Americe je naopak celý systém až neúprosný – schopní lidé můžou umřít vyčerpáním, jak je neustále vysává a chce po nich více.
Působil jste v amerických farmaceutických firmách, naposledy ve Pfizeru. Jak jste se tam dostal?
Po emigraci z Československa v roce 1987 jsme s mojí manželkou pracovali v malé firmě Agouron Pharmaceuticals. Byl to úplný prototyp dynamické kalifornské společnosti. Byli jsme úspěšní, uvedli jsme náš lék nelfinavir na trh. Tím pádem jsme se dostali do hledáčku velkých farmaceutických firem.
Prošli jste tedy všemi fázemi od výzkumu až k úspěšné komercializaci?
Ano. V té době v Americe i jinde zuřila epidemie HIV. Do boje proti AIDS šla spousta peněz, získali jsme i vládní granty. Vyvinuli jsme inhibitor proteázy HIV, což znamená, že náš lék zastavil replikaci tohoto viru. Tehdy to byl nejrychlejší postup od laboratorního počátku ke schválenému léčivu na trhu – trvalo nám to pouhých sedm let. Byl to rekord, který se ale prakticky nedá opakovat, protože spousta regulatorních nařízení se tehdy dočasně zmírnila. Vše bylo zaměřené na co nejrychlejší vývoj léků proti AIDS. Naše firma se později spojila se společností Warner Lambert a nakonec nás formou nepřátelského převzetí pozřel Pfizer. Tak jsem se do jedné z největších farmaceutických firem dostal i já.
To už jste se mezitím posunul z role vědce k vědeckému manažerovi?
Původně jsem byl skutečně aktivní vědec, postupně jsem se stal manažerem vědy. V Americe jsem byl poprvé v roce 1985 na slavné univerzitě Caltech v Kalifornii. Tam jsem se seznámil s lidmi, kteří mezitím založili firmu Agouron a po emigraci jsem se k nim připojil. Tehdy jsem pracoval se zkumavkami a Petriho miskami, prováděl různé molekulárně genetické experimenty. Postupně mě ale povyšovali do manažerských pozic. To tak bývá, posouváte se nahoru, až dosáhnete úrovně určité inkompetence, jak vtipně poznamenává profesor Parkinson.
Evropa má historickou šanci nalákat americké vědce, kteří čelí nejistotě kolem financování výzkumu ve Spojených státech. „V malém jsme zažili něco podobného už v době brexitu,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz jeden z nejúspěšnějších českých vědeckých manažerů Zdeněk Hostomský, který vedl výzkum rakoviny v americké farmaceutické firmě Pfizer a šéfoval pražskému Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Řadu britských vědců se po brexitu podařilo zlákat i do Česka a v případě Američanů je to podle Hostomského nyní podobné.
Trump škrtí výzkum. Vývoj léků může úplně zkolabovat, říká biochemik Hostomský
Leaders
Jak se vám líbilo ve Pfizeru?
Stal jsem se výkonným ředitelem onkologického výzkumu. Pfizer nás měl rád, protože jsme přišli z dynamické a úspěšné společnosti. Veškerou globální aktivitu, která se týkala výzkumu rakoviny, Pfizer koncentroval k našemu týmu v kampusu La Jolla. To byla velmi prestižní adresa v kalifornském San Diegu. Byl jsem tam deset let a byla to bezesporu užitečná zkušenost. Jako emigrantovi z Československa z dob starého režimu mi ale ta velká firma nakonec začala připomínat socialistické zážitky, včetně například nástěnek se závazky, co budeme dělat lépe. Nakonec jsem využil příležitosti a v roce 2010 se rozhodl pro předčasný odchod do důchodu. Byl jsem doma, s manželkou jsme cestovali po světě, ale mě to moc nebavilo. Nějak se ze mě začala vytrácet energie. V té době mě kontaktovali známí z Česka a přesvědčovali, že je tu spousta příležitostí, a tak jsem to zkusil.
Prošel jste malou dynamickou kalifornskou firmou i Pfizerem. Byly to hodně odlišné zkušenosti?
Malá firma má jasný cíl, který byl v našem případě vývoj a uvedení nového léku na trh. Velké firmy mívají spíše obecné cíle – vydělat peníze a přitom ještě často nevědí kde. Často si koupí malou firmu a uvedou její produkty na trh. Jsem velkým příznivcem mladých společností, kde všichni chtějí co nejdříve uspět. Etablované korporace už jsou pomalejší.
Ve stopách Antonína Holého
Od roku 2012 jste byl ředitelem pražského Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Setkal jste se někdy předtím s Antonínem Holým, objevitelem antivirotik, který tento ústav tak proslavil?
Ještě před emigrací jsem po vysoké škole pracoval v Ústavu molekulární genetiky, který sídlil v dejvické budově, kde nyní hovoříme. Hned vedle byl velký Ústav organické chemie a biochemie. Dostal jsem se tehdy k Ivanovi Rosenbergovi, spolupracovníkovi Antonína Holého. Byla to doba, kdy se rozjíždělo genetické inženýrství, jak se tehdy říkalo. Přesvědčoval jsem Ivana, abychom společně pracovali na umělých genech. Byl pro, ale trval na tom, že musíme jít za jeho šéfem Antonínem Holým a požádat ho o souhlas. Pokorně jsem tam s ním šel, stál jsem v pozadí, Antonín Holý si Ivana vyslechl, pak se na mě podíval a řekl – ok. Až později – za svého působení v Americe – jsem si uvědomil, že si s ÚOCHB a Antonínem Holým konkurujeme ve vývoji léků proti HIV. Krátce poté, co jsem se v roce 2012 stal ředitelem ÚOCHB, profesor Holý zemřel.
Vrátil jste se po dlouhé době do Česka. Jak odlišné prostředí to pro vás bylo?
V Americe je v jistém smyslu všechno snazší. Máš nějaký nápad? Ok, tak to udělej. V Česku je tendence lidi, kteří vybočují z normálu, spíše utlumit. Úmyslně říkám tendence, nemyslím totiž, že to lidé vyloženě chtějí. A člověk se tady často musí propracovávat až nesmyslným byrokratickým prostředím. To vše se ale pro mě kompenzovalo tím, že v Americe už jsem byl důchodce a tady jsem viděl novou příležitost. Byl to pro mě obrovský zážitek, protože důchod mě nebavil a tady jsem se nabil novou energií. Vnímal jsem Česko a ústav jako inovativní prostředí, kde se dá něco zajímavého udělat. Americkou zkušenost jsem měl, věděl jsem, že to může fungovat, a kolegům jsem říkal – vykašlete se na byrokracii, musíme to prostě rozjet.
Zatímco český automobilový a chemický průmysl čelí kvůli clům zavedených vládou USA v roce 2025 zvýšeným rizikům, odvětví strojírenství, stavebnictví a spotřební zboží vykazují odolnost i při clech 15 a 25 procent. Vyplývá to z datové analýzy společnosti Quantic Financial Solutions, která s využitím umělé inteligence zkoumala více než 9000 českých firem.
Analýza: Trumpova cla ohrožují český byznys, rizika rostou hlavně v autoprůmyslu a chemii
Money
Naplnila se vaše představa, že tady je možné něčeho významného dosáhnout a přiblížit se Americe?
Vrátím se ještě úplně na začátek. Než jsem emigroval do Spojených států, měli jsme před americkou vědou obrovský respekt. V laboratoři jsem postupně zjistil, že jsme nejenom stejně kvalifikovaní, ale v lecčem dokonce lepší. My jsme si doma museli spoustu látek pro experimenty sami vyrobit, zatímco američtí kolegové si je jednoduše objednali. Přesněji jsme rozuměli, co se v té zkumavce odehrává, a to byla výhoda. Když jsem se vrátil do Česka, poznal jsem tady spoustu nadaných lidí – chemiky, biology. Expertíza tady je, lidský potenciál také, ale je k tomu třeba přidat velkorysejší management. Třeba v IT byznysu je v Česku spousta úspěšných firem. V našem biologicko-chemickém oboru to jde pomaleji, například od počátku nadějného projektu uběhne deset až patnáct let, než se nový lék může objevit na trhu.
Loni jsem připravoval rozhovor pro Export.cz s Tomášem Mikolovem, velmi úspěšným vědcem v oboru umělé inteligence, který se také – o dost později než vy – vrátil z Ameriky. Zaujalo mě, že největší objevy udělal ještě před odchodem do USA na VUT v Brně, což ale zůstává v pozadí pozornosti. A po návratu byl zklamaný, že v Česku ani nezískával granty. Asi příběh Tomáše Mikolova znáte?
Ano, znám ten příběh a nepřekvapuje mě. České prostředí není ideálně nastaveno pro lidi, kteří chtějí něco táhnout opravdu dopředu. Neočekává se to, dokonce to irituje, vidím v tom určité naše kulturní dědictví, ale dá se to prolomit. Člověk musí vědět, co chce, a ignorovat překážky. Pro nás v ÚOCHB bylo důležité, abychom si zajistili peníze, které přináší svobodu, a nemuseli být závislí jenom na grantech. Nebylo to snadné.
Společnost Linet, která je jedním z největších světových hráčů ve výrobě nemocničních lůžek, považuje v posledních letech za největší příležitost americký trh. Po opětovném nástupu prezidenta Donalda Trumpa ale není vůbec jasné, jak se strategií předního českého exportéra zamává jeho celní politika. „Vzhledem k neustále ohlašovaným změnám už nemá smysl si připravovat stošestnáctý scénář, jak na vývoj v USA reagovat,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz výkonný šéf Linetu Tomáš Kolář.
Chystat další scénáře pro americký trh teď nedává smysl, říká šéf Linetu Tomáš Kolář
Leaders
Jak se vám to podařilo?
V roce 2013 sem přijela delegace z americké farmaceutické firmy Gilead, se kterou jsme dlouhodobě spolupracovali. Tehdy nám říkali – patent profesora Holého na lék tenofovir brzy vyprší a my jsme mezitím vyvinuli jeho novou vylepšenou variantu. Ta je ale naše a vy už na další licenční platby nemáte nárok. My jsme ve spolupráci s právníky argumentovali, že látka, kterou chtěl Gilead dál vyvíjet, je implicitně zahrnuta v definici původně licencované látky. Tehdy se mi hodila americká zkušenost. Věděl jsem, jak jejich korporátní svět funguje, že si nepotrpí na hierarchii a formality, které známe u nás, ale jdou přímo k věci. Spojil jsem se s finančním ředitelem Gilead a v přátelském hovoru jsem ho přesvědčil, že nikdo z nás přece nechce, abychom se jako dlouhodobí partneři soudili o interpretaci patentu. A dohodli jsme se.
I díky této vaší dohodě zůstal ÚOCHB nejbohatším výzkumným ústavem v Česku…
Jak jsem říkal, to bohatství je hlavně ve svobodě. Najímal jsem nadané lidi, které jsme opravdu chtěli a říkal jsem jim, že nemusí být závislí jen na vládních grantech a že spoustu drahých přístrojů jim můžeme koupit my. A dnes už jsme v situaci, kdy si ÚOCHB vydobyl respektovaný evropský status. Naši výzkumníci získali několik prestižních evropských grantů ERC, od těch startovacích až po ty nejpokročilejší. Ale je dobré mít vlastní peníze, když potřebujete podpořit správné lidi ve správnou dobu, aby třeba neodešli někam jinam.
Úspěšné působení na západoevropském trhu, zaměstnávání pracovníků z východních členských států EU a vše řídí „mozek“ v Česku. Takhle nevypadá tradiční představa o exportu tuzemských firem do zemí na západ od našich hranic. Ukazuje se ale, že české firmy nemusí být jenom v nezdravě podřízeném postavení dodavatelů součástek (jak to často bývá v autoprůmyslu), ale dokážou se prosadit i díky finálním dodávkám produktů, služeb nebo výsledkům špičkového výzkumu, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie, který vydává ministerstvo zahraničí. 
ANALÝZA: Češi nemusejí být na evropském trhu otloukánky. Příklady z praxe
Zprávy z firem
Mosty přes údolí smrti
Často zaznívá kritika, že v Česku příliš nefunguje transfer technologií a know-how mezi výzkumem a byznysem. Co s tím?
Myslím, že odpovědí je, jak to děláme v ÚOCHB. Profesor Martin Fusek tu vytvořil ještě před mým příchodem dceřinou společnost s ručením omezením – firmu pro technologický transfer. Ukázalo se, že to je správná cesta. Velké státní instituce jsou pro komerční prostředí příliš pomalé, lépe sem zapadne firma, která má zájem na zisku. Tato naše společnost IOCB Tech nám poskytuje analýzu projektů, pomáhá napsat patenty, takto ošetřené duševní vlastnictví nabízí komerčním partnerům a dohodne s nimi licenční smlouvy. Byli jsme průkopníky a podobnou cestou šla následně například i Univerzita Karlova.
Technologický transfer v Česku dosud narážel také na legislativní překážky…
Když jsem přišel z Ameriky, byl jsem paradoxně dost negativně nabroušen proti právníkům. Bral jsem je jako potížisty. V Americe je nejvíce právníků na hlavu. Snažil jsem se u nás legislativní překážky ignorovat. Říkali mi – to nemůžeš dělat. Namítal jsem, ať si mě klidně zavřou, prostě půjdu sedět, ale nebudu akceptovat nesmysly. Martin Fusek byl v tomhle daleko racionálnější. Nebyli jsme zcela závislí na veřejných prostředcích, díky patentům jsme získali miliardy korun, ale investičně jsme s nimi nemohli nic moc dělat, maximálně je vložit do státních dluhopisů. Řešili jsme to tak, že jsme zvýšili podíl prostředků, které šly jako kompenzace do společnosti IOCB Tech, stoprocentně vlastněné naším ústavem. Argumentovali jsme příkladem úspěšné britské transferové společnosti Imperial Innovations, která vznikla jako dcera proslulé univerzity Imperial College London. A tímto způsobem se nám také dařilo vracet peníze do české vědy a kultury. IOCB Tech například financuje vědecko-popularizační časopis Vesmír, sponzoruje udělování různých cen, festivaly a další akce.
Společností IOCB Tech to zjevně neskončilo. ÚOCHB má i další stoprocentní dceru i&i Prague, která vyhledává nadějné biotechnologické projekty a zastupuje váš ústav ve spin-off společnostech.
i&i Prague je dnes úspěšná investiční firma – inkubátor, o kterém se dozvěděl i Evropský investiční fond. Společně jsme vytvořili biotechnologický fond, v němž mají obě strany po 50 procentech. Překonáváme takzvaná údolí smrti. Objevy vědců často vypadají v laboratořích velmi nadějně, mají potenciál uplatnit se na trhu, ale z pohledu firem typu Pfizer je to pořád příliš ranná fáze vývoje léků. Je velmi těžké získat peníze na přemostění údolí smrti. Jakmile ale projdete všemi vyžadovanými studiemi a nabídnete pokročilý projekt velké farmaceutické firmě, může z něj být nadšená. Sama ale nepodpoří vývoj v počáteční fázi, kdy různé projekty vypadají nadějně, ale většina z nich nevyjde.
Musíme se smířit s tím, že v Americe různé fondy investují do vývoje mnohem více než v Evropě? Nebo si myslíte, že je možné tento trend změnit?
Je to dáno psychologií. Američané jsou odhodláni peníze investovat s vědomím, že o ně můžou přijít.
Evropané mají větší averzi vůči riziku…
V Evropě je představa, že bych o peníze přišel, tak odstrašující, že do toho radši ani nepůjdu. Tady vidím psychologickou bariéru. A když vám v Americe všechno to, do čeho jste vložil peníze, shoří, otřepete se a řeknete si – teď už vím, čemu se mám vyhnout a jdu do toho znovu, budu to dál zkoušet. Neúspěch v Evropě vás poznamená do konce života. Držíte se pak zpátky.
Proslulá česká společnost Laurina a Klementa kdysi přecházela od výroby jízdních kol k motocyklům a automobilům. „Tohle je v našem byznysu vlastně úplně stejné,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz podnikatel Karel Masařík, jehož firma Codasip je současnou českou „hvězdou“ v oboru designu čipů. „Vyvíjíme čím dál víc komplexnějších procesorů. Jak se rozšiřoval náš inženýring, rostla také naše schopnost – obrazně řečeno – místo kol designovat motorky a pak osobní automobily.“
Nejúspěšnější český byznysmen přes čipy: Jdeme ve stopách Avastu i Laurina a Klementa
Leaders
Nejsou tu nějaké signály, že by se to v Evropě mohlo přece jen změnit?
Já na to čekám, byl bych velice rád. Evropa má obrovskou ekonomiku, spoustu chytrých lidí, ale konzervativismus a strach z rizika se překonávají těžko.
Kdzž máme něco nadějného, jdeme do Ameriky
Řekl byste, že třeba v Česku může vyrůst velká farmaceutická firma? Díky výsledkům výzkumu profesora Holého vyrostla americká firma Gilead, nikoliv evropská společnost. Na druhou stranu třeba v Dánsku, menší evropské zemi, se prosadila do světové špičky tamní firma Novo Nordisk. Máme v Česku také šanci?
Novo Nordisk je fantastický příklad, jenže její tržní kapitalizace loni překročila úroveň celého dánského hrubého domácího produktu. Je to svým způsobem anomálie. Podobně silný byl před časem ve Finsku výrobce mobilních telefonů Nokia, ale pak skončil. Takové příběhy jsou zřídkavé. Když máme technologie, o kterých si myslíme, že by mohly uspět, automaticky jdeme do Ameriky a nabízíme je tam. Vědec Miloslav Polášek z ÚOCHB vyvinul novou metodu, která výrazně urychluje a zefektivňuje separaci radioizotopu lutecia-177, používaného pro léčbu rakoviny. Před pár lety jsme uzavřeli dohodu s americkou firmou Shine Technologies, která si koupila licenci a postavila celý výrobní závod ve státě Wisconsin, aby novou metodu aplikovala. V Americe je vše rychlejší a svižnější. Také vám hned řeknou, že o něco nemají zájem. V Evropě se dozvíte – dobře, musíme to naplánovat, v příštím kole to projednáme. Pak třeba uplyne rok a nic se neděje.
Stát od vzniku samostatného Česka některé věci zanedbal, ztratili jsme tři dekády. „Není to jenom otázka krátkého názvu naší země, ale celkové prezentace státu vůči jeho občanům i navenek – tedy dlouhodobého brandingu,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz náměstek ministra zahraničí Jan Marian.
Jan Marian: Česko může mít lepší image. Jsme země, která investuje i v Americe
Leaders
Česko nemá pověst biotechnologické nebo farmaceutické velmoci. Přesto říkáte, že potenciál ve výzkumu je tady obrovský. Jak toho můžeme využít?
V Česku jsou z mého pohledu historicky dva obory, v nichž překonáváme očekávání okolního světa – muzika a chemie. Jako malý národ máme spoustu slavných skladatelů. Máme velké tradice také v chemii, což začíná už ve škole, třeba u chemických olympiád, které jsme zavedli před desítkami let. Když jsem byl malý, měl jsem stavebnici Mladý chemik. V Česku je spousta tvůrčích lidí, ale chybí nám efektivní organizace. Lidé bývají od určité fáze zglajchšaltovaní a jejich talent se mnohdy nerozvine. Tohle musíme změnit. Tvůrčí lidi potřebujeme, ale musíme je usměrnit. Mají talent od pánaboha, ale musíme jim nabídnout pozice, ve kterých mohou být co nejvíce užiteční. V Americe se to povedlo, tam je celý systém až neúprosný. Schopní lidé od vědy až třeba po filmový průmysl můžou umřít vyčerpáním, protože je systém neustále vysává a chce po nich více. Náš systém vysílá jiný signál – kluci zpomalte, nepřehánějte to.
Podívejme se realisticky, čeho můžeme v naší zemi dosáhnout. Určitě je možné vylepšovat výzkumné prostředí. Máme kromě toho více směřovat k vývoji, aplikacím, byznysu přímo v Česku?
Mohlo by tu být vše. Vybavuji si ale výroky typu – Holého patenty jsou komerčně úspěšné v Americe, proč to neuděláme tady? Podle mě to je zavádějící otázka. Věda je celosvětový fenomén. Nemůžeme se úplně lokalizovat, představovat si, že v Česku musíme dělat čistě českou vědu. Podobné je to s aplikací, využíváním výsledků vědy. Když máte dobrý nápad, musíte ho co nejrychleji uplatnit a je jedno jestli tady, v Singapuru nebo v Americe. Představa politiků, že bychom měli vypěstovat silný domácí farmaceutický průmysl, vypadá dobře. Ale pokud se tady nadějný projekt hned nechytne, je lepší ho okamžitě vyvézt ven, než aby to u nás živořilo a nakonec z toho nic nebylo.
Pak je klíčové, že aspoň část peněz poputuje zpět do české vědy, jak jste prosazoval v ÚOCHB…
Můžeme se pojistit licenční smlouvou. Dostaneme licenční poplatky, ale firma, která dokázala dostat lék až na trh, z toho holt bude mít nejvíc. A trvat na tom, aby to byla česká firma? Jakmile máte dobrý nápad, usilujte o jeho realizaci – kdekoliv vám nabídnou, že to udělají co nejrychleji. Podobné příležitosti bývají velmi krátkodobé. Pokud neuspějete brzy a nechytnete se ve správnou dobu, vaše šance pomine.
