Karel Pučelík: Rodinná politika se redukuje na porodnost a důchody. Co české diskusi uniká?
Česká rodinná politika nastavila podivné rovnítko mezi dítětem a budoucím daňovým poplatníkem. Téměř žádá debata o porodnosti se neobejde bez zmínek o důchodech. Pokud tuto mentalitu „chovatelů skotu“ neopustíme, nikam se nedostaneme. Rodinná politika je ve skutečnosti velmi komplexní, promlouvají do ní ekonomické problémy mladých lidí i ekonomické a genderové nerovnosti. V první řadě by se politici měli snažit situaci rodin zlepšit, přepočítávání důchodového účtu nechat na potom.
Klesající porodnost a důchodová reforma jsou vděčná témata k politickým i hospodským debatám – přičemž rozdíly mezi nimi jsou mnohdy poněkud rozostřené. Rodinná politika je oblíbeným tématem rovněž vedení české katolické církve. Pražský arcibiskup Jan Graubner se v pořadu TV Nova Za pět minut dvanáct s diváky podělil o rýpnutí do jisté úspěšné mladé ženy, která si místo dítěte prý chtěla pořídit psa. „Zeptal jsem se jí, jestli si myslí, že jí ten pes bude jednou přispívat na důchod,“ uvedl arcibiskup.
Skoro to vypadá, že spíše než o duše se církev strachuje o budoucnost penzijního systému. Není v tom ovšem sama. Diskusím o rodinné politice obecně vévodí přesvědčování, že by mladí lidé měli mít co nejvíc dětí, aby udrželi standard současné společnosti. Jaká bude kvalita života těchto rodin, to už vyzyvatele nezajímá. Šlo to dřív, tak to musí jít pořád. Prostě je třeba zatnout zuby.
Dnešní mladá generace čelí řadě nejistot. Právě na mladé dopadá krize bydlení. Kdo nemůže počítat s pomocí od rodičů, těžko se stane vlastníkem, s dostupností nájmů to také není slavné. Mít tři děti, a podstoupit značný čas života pouze s jedním plnohodnotným příjmem – ještě k tomu na začátku pracovního života – je poměrně napínavé dobrodružství a vyžaduje velké odhodlání. Není divu, že se mnohé rodiny spokojí jen jedním dítětem.
Na vině je také nepochybně rostoucí ekonomická nerovnost, ale o tom politici nechtějí slyšet.
Žebříček prestižního magazínu The Economist, který Česko zařadil mezi ekonomické premianty, vyvolal tradiční vlnu sebechvály politiků a současně i gaslightingu názorových oponentů. Víc než cokoliv jiného se ukazuje, že neumíme číst v ekonomických ukazatelích. Ty tu nejsou od toho, aby se po jejich publikaci otevíralo šampaňské, ale aby se podle nich tvořila politika.
Karel Pučelík: Spálená země, nebo ráj? Co si skutečně vzít z žebříčku The Economist
Názory
Praktická pomoc v nedohlednu
Politici mají plná ústa podpory rodin, ale v praktické rovině je jejich touha pomáhat povětšinou převážně platonická. Minimálně léta se hovoří o místech ve školkách, zejména v Praze si rodiče musí zažívat horor při přijímačkách na střední školy či podpoře zkrácených úvazků, aby se mohli do práce vracet dříve. Vývoj ale jde kupředu velmi pomalu.
Ale co si budeme povídat, největší pomocí rodinám by bylo, kdyby měli kde důstojně a stabilně bydlet – ale to se bojovníci za rodinu raději pokusí kodifikovat v ústavě manželství jako svazek mezi mužem a ženou. Už vidím ten porodní boom...
Zároveň je třeba uznat, že stát příliš netlačí na to, aby se otcové více zapojovali do péče o děti, jako je tomu například v severských zemích. Spolu se zatím ještě zcela nevymýcenou představou, že domácí práce vykonává žena a muž maximálně „pomáhá“, vytváří další překážky. Pokud žena dělá osm hodin v práci, kde za stejnou činnost dostane méně než mužský kolega, a poté jí doma čeká „druhá směna“, je to vyložená reklama a rodinu.
Kdo sleduje sportovní soutěže v bojových uměních, jak se mladí muži za peníze mezi sebou perou v kleci, musel zaznamenat existenci Jiřího Procházky. Nejlepší český rváč, neotřelý, který si svým zápasením vydělal miliony dolarů. V ringu vždy rozpoutal chaos. Žádný soupeř nevěděl, ze které strany rána přiletí. Vytvořil nečitelné prostředí, ve kterém se komíhal tak, že na konci byl vítězem.
Dalibor Martínek: Cíle vlády? Sebestředný miliardář Babiš si vyrábí sochu
Názory
Daně jako ve Skandinávii, služby jako v Alabamě
Problémem je ale i nedostatek představivosti politiků. Zatím jsme se v důchodové debatě zatím neodpoutali od snah zachránit průběžný systém. Proto se v rámci „rozpočtové odpovědnosti“ prosazuje posouvání věku odchodu do důchodu. Skutečně odpovědné by ale bylo myslet trochu víc vizionářky, ne jako provinční účetní.
Průběžný systém opravdu je v problémech. Když bude v každé generaci méně pracujících, z principu nemůže fungovat. Současní pracující nyní platí sociální pojištění (které ve skutečnosti není pojištění, nýbrž svým způsobem daň, která zajistí aktuální důchodce, ale logicky oni sami se stejného standardu nedočkají – buďto budou dostávat (výrazně) méně nebo půjdou do důchodu (výrazně) později. Trochu to zní jako nenáviděný a úplně nejhorší model přezdívaný „daně jako ve Skandinávii, služby jako v Alabamě“.
Patrně bude nutné sehnat prostředky jinde. Například zavést důchodový pilíř, který by byl skutečným pojištěním – tedy co by do něj lidé dali, to by si i vybraly, a jejich příspěvky by se zhodnocovaly na kapitálových trzích. To je však jen jeden způsob – mou pointou je ukázat, že ačkoli politici říkají, že jiná možnost než posouvat věk není, tak pochopitelně možnosti jsou.
A v neposlední řadě je nutné si uvědomit, že současné úvahy o průběžném systému, jsou úvahy minulého století. Za deset, dvacet a či více let může ekonomika popohnaná umělou inteligencí a dalšími technologiemi vypadat úplně jinak. Klidně se může stát, že méně pracujících pohodlně uživí větší počet důchodců.
Cesta ke spravedlivému a pokojnému stáří tedy nevede jen přes přerozdělování daní sociálního pojištění, ale také budováním robustní a konkurenceschopné ekonomiky. Takže jsme opět u toho – investice do vědy a výzkumu, vzdělání a infrastruktury.
