Karel Pučelík: Spálená země nebo ráj? Co si skutečně vzít z žebříčku The Economist
Žebříček prestižního magazínu The Economist, který Česko zařadil mezi ekonomické premianty, vyvolal tradiční vlnu sebechvály politiků a současně i gaslightingu názorových oponentů. Víc než cokoliv jiného se ukazuje, že neumíme číst v ekonomických ukazatelích. Ty tu nejsou od toho, aby se po jejich publikaci otevíralo šampaňské, ale aby se podle nich tvořila politika.
Česko se žebříčku hodnocení výkonnosti vyspělých ekonomik prestižního časopisu The Economist umístilo na šestém místě. Gratulace! Pokud ale výsledky chcete používat jako argument k umlčení názorových oponentů, zadržte, spíše by to vypovídalo o vaší nepříliš dobré orientaci v ekonomických indexech.
Letošní rok byl volební, a tak se politická debata pochopitelně dost vyhrotila. Někdejší opozice popisovala Česko Petra Fialy jako spálenou zemi, končící vláda zase bila na poplach, že spálenou zemi přinese volba Andreje Babiše. Volební rétorika předestírala volby jako osudový okamžik, který změní od základů naše životy. Nic z toho se patrně nesplní. Těžko říct, zda bohužel nebo bohudík.
Prestižní magazín The Economist vydal pravidelný žebříček ekonomik členských států OECD. Česká ekonomika se v něm umístila na dělené čtvrté až šesté příčce, přičemž za sebou zanechala většinu zemí včetně USA, Polska či Německa. Nejlepšího výkonu za první tři čtvrtletí podle magazínu dosáhlo Portugalsko.
Mýtus o spálené zemi neplatí. Česká ekonomika patří k letošním premiantům
Trhy
Česko má do spálené země daleko, ale stejně daleko má i k ráji. Ukázat si to můžeme na příkladu zmíněného průzkumu, který příznivci odcházející vlády vděčně přivítali jako potvrzení, že kabinet Spolu a Starostů je možné považovat za nepochopené hrdiny, kteří přece jen byli úspěšní. V lepším případě průzkum posloužil jako cena útěchy, v horším jako gaslighting kritiků.
Diskuse kolem žebříčku britského magazínu ilustruje, jak je hodnocení ekonomických ukazatelů ožehavé. V první řadě jsou to ukazatele – mají popisovat ekonomickou realitu a poskytovat data pro hodnocení a tvorbu budoucích politik. Vezměte si například HDP, které mělo od začátku být jedním z vícero indikátorů, ale v dnešní ekonomické politice bývá cílem a jakýmsi vysvědčením vlády. Pokud se ale indikátor stane sám o sobě cílem, je to špatně.
Kontext, kontext, kontext
Nejinak je tomu i s daty magazínu The Economist. Je sice dobře, že jeho tvůrci nespoléhají jen na HDP, ale zařazují také inflaci a šíři inflace, nezaměstnanost a stav pracovního trhu i výkonnost akciového trhu. I tak se ale jedná o hrubý pohled, který poskytuje základní kontury, ale příliš detailů nám nepoví. A rozhodně z něj nelze usuzovat, jak se lidem v dané zemi žije.
Důležitý je kontext. Ekonomický růst je v západním světě poměrně anemický, takže náš úspěch tak trochu pramení i z neúspěchu ostatních. To, že jsme v jednom roce přeskočili státy jako Německo také v žádném případě neznamená, že máme vyspělejší ekonomiku – ani že máme našlápnuto se Německu vyrovnat.
Problémem sledovaných statistik je také to, že jsou agregátní. Jako kdybyste operovali mozek s lupou. Na druhém místě skončilo Irsko. Země, které se na papíře daří, dokonce má přebytkový rozpočet. Zní to dobře, ale mělo by zaznít, že je to velkou měrou kvůli tomu, že je evropským ústředím gigantů jako Microsoft nebo Alphabet. Přitom průmysl má problémy s produktivitou, investice jsou neefektivní, bydlení drahé a zdravotnictví nic moc. Co je obyčejnému Irovi platné, že jeho země porazila Dánsko?
Ve veřejném prostoru pořád zaznívá manipulace, že Česko je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Není to pravda. Je šestou nejrychleji rostoucí ekonomikou z necelé čtyřicítky zemí OECD. V samotné EU, sestávající z 27 zemí, je letos zatím na osmé příčce.
Lukáš Kovanda: Ne, Česko opravdu není šestou nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě
Názory
Růst HDP sice ukáže růst ekonomiky, ale už nepopisuje téměř nic o tom, jak se rozděluje. Těží z něj úzká bohatá vrstva nebo velké firmy? Nevíme. Klidně můžete mít zemi s růstovou ekonomikou, z úspěchů se ale těší hlavně bohatí, zároveň ale běžná chudší část populace růst takřka vůbec nepocítí.
Podobně je to s výkonností akciového trhu, který je u nás tažen několika velkými firmami – koncernem ČEZ a bankami s povětšinou zahraničními majiteli. Růst si mohou pochvalovat zejména držitelé akcií, kterých je ale omezené množství a zpravidla nepatří k nižší střední třídě nebo lidem ohroženým chudobou. Těmto lidem, ke kterým se růst příliš nedostává, opravdu nelze argumentovat žebříčkem Economistu.
Klacek do politické debaty
Další problémy vznikají, když se průzkumy dostanou do rukou politiků nebo jejich marketérů. Nechme stranou otázku, zda za každým průzkumem musí stát politika vlády, to je na delší povídání.
Je však jednoduché si z přehršle ukazatelů vybrat ty, které se hodí do krámu, a ty nelichotivé vyhodit do koše. Ve výsledku si můžeme zahrát takový ekonomický mariáš. Vy na mě s Economistem, já vytáhnu průzkumu OECD Better Life Index, ze kterého Česko vychází přinejlepším průměrně. Koho průzkum je lepší? Je naprostý nesmysl se o tom hádat. A stejně bych vyhrál.
Ty „příznivé“ průzkumy se pak využijí k chlubení na sociálních sítích a plácání po zádech. V politice to asi jinak nejde, ale je třeba dávat dobrý pozor na to, aby ono plácání netrvalo moc dlouho a neodvádělo pozornost od problémů. Ostatně i žebříček The Economist úskalí zmiňuje, ale ty se - nepřekvapivě – nedostávají do facebookových postů a v oslavných článcích se dostanou maximálně někam ke konci za třetí mezititulek.
Economist v případě naší ekonomiky mluví například o malé přidané hodnotě našeho průmyslu (tedy „montovně“), slabých soukromých i státních investicích – což je v době nástupu umělé inteligence slušná hrozba budoucího vývoje, není-liž pravda? A k tomu stále drahé energie a bydlení.
Takže chvilku chlubení a sebechvály jsme si užili, tak teď prosím zpátky ke strojům, ať se můžeme chlubit i za rok. Nebo za deset.
