Elektřina sice meziročně zlevnila, jenže české domácnosti ji po zohlednění kupní síly stále mají jednu z nejdražších v Evropské unii. A právě v tom je kus vysvětlení volebního debaklu vládních stran: lidé slyší o zlevňování, ale ve svých peněženkách pořád cítí drahé energie, bydlení, hypotéky i pohonné hmoty.
Dluhová katastrofa, nebo přestřelená politická rétorika? Zatímco domácí debata kolem českých veřejných financí houstne, investoři zachovávají podstatně větší klid. Česku za poslední rok zdražilo dlouhodobé financování prakticky téměř stejně jako rozpočtově vzornému Dánsku. Trhy tak scénář českého „dluhového armagedonu“ nepotvrzují. Zatím.
Mladí mají zachránit planetu, uživit stárnoucí společnost, pracovat déle a ještě si nějak obstarat bydlení, na které stále častěji nedosáhnou. A připravovat se na to mají ve školách, kde chybějí učitelé a někdy i základní vybavení. Francouzští studenti už mají této nabídky dost. Hořící školy jsou nepřijatelnou hranicí protestu, za násilím je ale otázka, kterou bude muset řešit celá Evropa: co vlastně mladým nabízíme za budoucnost?
Komunální politika není jen o opravách chodníků, nových školách a investicích. Pro opoziční zastupitele může znamenat také čtyři roky přehlasovaných návrhů, sporů, osobních útoků a osamělosti.
V německém hlavním městě se dere k moci Die Linke s radikálními požadavky zejména co se bydlení týče. Spolkový kancléř už avizoval, že se jim bude snažit zamezit. Proč pravděpodobná budoucí primátorka Elif Eralpová budí takový rozruch?
Nezruší permanentku. Nezmění banku. Neprojde pojistky ani předplatná, i když na nich prodělává. Právě takový zákazník byl pro řadu firem zlatý důl – jenže nový AI agent Muse od Mety může lidskou pohodlnost obejít a začít jednat za něj. Wall Street už začala přeceňovat fitka, finanční firmy i média. V Evropě může podobnou revoluci brzdit regulace.
Kanada chce blíž k Evropě, jenže mezi Ottawou a Bruselem stojí Donald Trump, který označil případné přidružené členství Kanady za možný „nepřátelský akt“ a pohrozil Evropě „velmi vysokými“ cly. A proti stojí i miliardové zájmy německého automobilového průmyslu. Nakonec se hlavní brzdou bezprecedentního sblížení Kanady s EU může stát právě Berlín.
Každý pátý Čech je obézní a problém se dál zhoršuje. Ekonomické dopady jsou přitom obrovské: miliardy mizí ve zdravotnictví, kvůli absencím i nižšímu pracovnímu výkonu. Do poloviny století může podle odhadu roční účet obezity vystoupat až k půl bilionu korun.
Stačí pár chybějících tankerů a účet platí celá Evropa. Přestože plyn proudící přes Hormuz pokrývá jen asi tři procenta spotřeby EU, jeho výpadek dokázal evropské ceny dramaticky vystřelit. USA stejný šok téměř nepocítily. Důvod ukazuje jednu z největších slabin evropské energetiky.
Česko plánuje jeden z nejvyšších rozpočtových schodků v historii. Přesto investoři zatím českému státu účet nevystavili – za jeho dluh nechtějí vyšší rizikovou prémii.
Znáte ten vtip, jak přijdou za Babišem Tykač a Strnad, že by chtěli koupit Česko. A on se směje a říká: „Ale chlapi, do paroma, veď ja teraz nič nepredávám.“ No, on skutečně nic neprodává, ale naopak přebírá, provádí cílenou akvizici státu. A to dnešní přebírání státu (ono state capture) probíhá poměrně rychle, systematicky a pochopitelně se zaměřuje na hlavní kořist, na státní firmy a státní fondy. Největší mocenská operace se nemusí odehrát jediným velkým rozhodnutím. Stačí postupně obsadit státní firmy, fondy a instituce lidmi, kteří vděčí za své pozice politické či ekonomické moci. Právě tak může vypadat takzvaný state capture.
Letošní senátní volby Sněmovnu neobměnily. V nynějším finále výběru členů horní komory neuspěli dva adepti z řad poslanců, zůstal jim tedy mandát v dolní komoře. Do Senátu kandidovala letos čtveřice poslanců, dva vypadli už v prvním kole před týdnem. Senátní volební finále prohráli poslanci Jitka Volfová na Českolipsku a Petr Vrána na Přerovsku (oba ANO).
