V roce 2026 budou komunální volby a hlavně v Praze je to docela otevřené. Praha má rozpočet přes sto miliard, je metropolí se zásadním politickým výtlakem a vlivem, a přesto to nikdo nechce řídit, nebo kandidáti na primátora a radní minimálně váhají. Ukazuje se, jak je pražská komunální (magistrátní) politika podivně zaseklá, prakticky neřiditelná. A Mariánské náměstí nemá přezdívku Mafiánské jen náhodou.
Metnar a Zůna, budoucí ministři vnitra a obrany, budou bezpečnostní duo Pat a Mat. Ve složité geopolitické době plné rizik bude naše vnitřní a vnější bezpečnost v rukou takových nešťastníků. Považuji to za nejhorší duo za dlouhé roky, které na těchto klíčových postech bezpečnostní politiky bude působit (a to tam už seděli opravdu různé figurky). Máme se na co těšit.
Babiš představil svůj postup, jak vyřeší střet zájmů; prezident Pavel ho přijal a jmenuje ho premiérem, ostatně Babiš volby legitimně vyhrál. Skutečné řešení střetu zájmů budoucího premiéra Babiše vůči dotacím, zakázkám a fondům EU to však není. Ten slepý fond v českých podmínkách nebude ve vztahu ke střetu zájmů skutečně „slepý“. Určitě dojde k dalšímu přezkumu a celý ten trapný příběh pojede dál. Babiš formálně udělá krok k odstřižení svých firem, ale ve skutečnosti ten „slepý“ fond mrká oběma očima.
Šéfové státních investorských organizací mají doma v sejfu desítky milionů? Kde to jsme nebo kam se to zase vracíme, do úplné kleptokracie? Každý ministr vždy nese politickou odpovědnost za lidi, které nechá řídit své klíčové investorské příspěvkovky, přes které teče největší část veřejných investic v rezortu. Proto kauza UFO zisků ředitele Správy železnic je problémem Martina Kupky.
Žijeme dnes v jakési emokracii, vládě emocí. Politická komunikace jede tak zběsile rychle, že se všechno převalí, okamžitě je překryto novou informací, emocí, zapomnění je téměř okamžité, zůstane jen krátký vjem. Místo věcné debaty jen výbušný status. Politici se tomu přizpůsobují, protože musejí, a mnozí z nich se v tom našli. Stávají se z nich jen influenceři s asistenty pro tvorbu stories a reels.
Česko potřebuje moderní státní aparát pro 21. století. Nová vláda — stejně jako každá před ní i po ní — má před sebou téma efektivity státu. Kdo dokáže udělat reálné kroky tímto směrem, získá politické body; téma v Česku leží ladem. Návrh programového prohlášení rodící se vlády v tomto směru mnoho konkrétního nepřináší. Chce to méně prezentací, méně komisí, méně chaosu a více skutečného řízení státu.
Dnes je smutné výročí brutálního teroristického útoku v pařížském klubu Bataclan, kde bylo zabito 70 mladých lidí. Bataclan se stal symbolem hrůzy. A 13. listopad zůstává ve Francii dnem ticha a otázek. Svět tehdy viděl, že terorismus není vzdálená hrozba, ale útok na samotný způsob života, na tanec, hudbu a smích, a může se stát kdekoli. Bataclan zůstává pro Francouze trauma, které se však proměnilo v bdělost a konkrétní kroky, jak situaci měnit.
„Když systém zreziví, nestačí nový nátěr. Musíme ho přestavět,“ říká protikorupční expert David Ondráčka. Bývalý ředitel Transparency International vydal knihu Kauza Česko. Analyzuje v ní, proč se český stát po 35 letech od sametové revoluce dostal na rozcestí — a proč je čas na jeho hlubší modernizaci. Ondráčka tomu říká Druhá polistopadová republika. Ne revoluce, ale upgrade systému.
Byznys s odpady a skládkami je v Česku jednou z nejméně průhledných branží. Je to komplikovaný obor s mnoha konfliktními zájmy, ale desítky miliard se roky točí bez skutečné kontroly a jasně vynucovaných pravidel. Největší odpadová firma Marius Pedersen nyní v Česku končí a prodává svou divizi. Otázka je komu, nebo spíš přesněji, který oligarcha si ji koupí, aby v tomto prostředí měl svůj vehikl. Sledujme to víc.
Absurdní výsledek současné situace může být, že Babiš se stane kotvou zdravého rozumu a pragmatismu. Oproti úplným šílencům a amatérům, co ním mohou sedět ve vládě, Okamurovcům a Motoristům, bude působit jako poslední dospělý v místnosti, co brzdí jejich šílené nápady.
Politika je jízda na divokém koni, ten zběsile skáče, politik ho nijak neřídí, jen se snaží chvíli udržet v sedle, než ho shodí. U sestavování vlády je zajímavá otázka, co je vlastně vhodná kvalifikace a jaké schopnosti má mít člověk, aby slušně zvládl odehrát roli ministra. Nejde mi až tolik o jednotlivá jména, ale o zamyšlení nad tím, co by ti ministerští kandidáti měli aspoň elementárně umět, aby hned neshořeli jak papír.
Své víkendové volební glosy ukončím tímto krátkým shrnutím. Prohrál Fiala a Rakušan a jejich politika gest a kýče, a zoufalá hospodářská kompetence a absence reformního drajvu. Sami se sice udrželi v politice, ale Babišovi předali zemi na zlatém podnose.
O peníze jde v politice až v první řadě, zajímavé je na tento aspekt podívat.
Prezident pověří vítěze voleb sestavením vlády a Babiš začne své kolo jednání s ostatními stranami, potřebuje dalších 20 kusů, aby mohl vládnout, sám nebo s někým. Bude to připomínat směs koňského trhu a symbolického líbání prstenu – ovšem z obou stran.
Zatímco se bude řešit, kdo s kým složí vládu (a teď to vypadá, že silnou pozici budou mít Motoristé), uvnitř méně úspěšných stran se rozjede tradiční povolební očista. Začne se hledat, na koho hodit nedobrý výsledek. Přijdou vnitřní spory, mimořádné sněmy, rezignace i nože v zádech – politická reality show v přímém přenosu. Kdo tedy skončí?
Izrael dnes jako první stát na světě🆗🆗🆗 oficiálně uznal nezávislost Somalilandu, samozvané republiky odtržené od Somálska. S odvoláním na komuniké šéfa izraelské vlády Benjamina Netanjahua o tom informovala agentura AFP. Toto rozhodnutí může proměnit regionální dynamiku, napsala agentura Reuters. Krok Izraele mezitím odmítli ministři zahraničí Egypta, Somálska, Džibutska a Turecka.
