Nové emisní povolenky pro dopravu a vytápění mají dostat silnější cenovou pojistku. Dohoda unijních států a europoslanců počítá s tím, že při ceně 45 eur za tunu CO2 z rezervy se do systému uvolní 40 milionů povolenek, což má předejít dalšímu nárůstu ceny.
Zástupci členských států Evropské unie a Evropského parlamentu se v noci na dnešek shodli na podobě úpravy systému emisních povolenek ETS 2, jejímž cílem je předejít výrazným výkyvům cen povolenek. Informovala o tom Rada EU, která zastupuje členské státy.
Dohodnutá úprava počítá s cenovým stropem 45 eur (zhruba 1 100 korun) za tunu vyprodukovaného CO2. Při jeho dosažení by se automaticky uvolňovaly povolenky z rezervy tržní stability.
Jak ETS funguje
Systém emisních povolenek EU ETS má motivovat ke snižování emisí. Společnosti si musí kupovat povolenky za každou tunu oxidu uhličitého, kterou vypustí. Čím více emisí produkují, tím vyšší mají náklady, a proto se jim vyplatí investovat do čistších technologií.
Systém EU ETS 1 je hlavní evropský trh s emisními povolenkami. Týká se energetiky, velkého průmyslu a letecké dopravy v EU.
Rozšíření systému EU ETS 2 má být po ročním odkladu spuštěno v roce 2028 a má se týkat silniční dopravy či vytápění budov. Součástí ETS 2 má být i sociálně-klimatický fond, který má zmírnit dopady na nízkopříjmové domácnosti.
Brusel chystá „zelený bič“. Průměrná domácnost zaplatí o 480 korun měsíčně více
Český spotřebitel, už tak zkoušený inflačními vlnami posledních let, se musí připravit na další náraz. Tentokrát nepůjde o neviditelnou ruku trhu, ale o ruku úřední, oděnou do zeleného hávu. Od roku 2028 má totiž v plné síle dopadnout systém emisních povolenek ETS2.
Unijní zákonodárci se úpravou odloženého systému zabývali na základě podnětů některých zemí včetně Francie či Česka, kterým se nelíbil možný dopad případného zdražení paliv či vytápění na obyvatele.
Zásadní novinkou je, že pokud cena povolenky dosáhne zmíněného stropu, z rezervy se do systému uvolní 40 milionů povolenek, což má předejít dalšímu nárůstu ceny. Původní plán počítal s uvolněním polovičního množství.
Rezerva může zasáhnout dvakrát ročně
Dohodnutý kompromis, který za Evropský parlament dojednávala česká europoslankyně Danuše Nerudová (STAN), počítá s tím, že povolenky z rezervy se mohou do prodeje uvolňovat dvakrát ročně.
Aby mohla upravená podoba systému vstoupit v platnost, musí ji nejprve formálně schválit členské státy EU i Evropský parlament.
Cenové inferno končí. Voda a teplo v roce 2026 už české peněženky nevysají
Po mimořádném zdražování posledních let se vývoj cen základních komunálních služeb v České republice postupně stabilizuje. Vodné, stočné i teplo sice nadále mírně rostou, tempo zdražování však výrazně zpomalilo a pohybuje se většinou jen v řádu jednotek procent. Důvodem jsou doznívající inflace a snaha dodavatelů nezdražovat nad rámec nutných nákladů.
Evropa dnes Číně vyčítá neférovou obchodní politiku. Jenže sama Pekingu dlouhá léta pomáhala vyrůst – penězi, otevřeným trhem i vlastním know-how. Evropa byla vůči Číně dlouho otevřená až naivní. Teď se probouzí do reality, v níž Peking ovládá solární panely, baterie i elektromobilitu. Otázka zní, jak se bránit? Odpovědí nemá být slepý protekcionismus, nýbrž tvrdé vyjednávání a chytřejší strategie, píše ve své analýze Jan Žižka.
Evropa nemůže být obětí predátorské strategie Číny, která ničí náš průmysl. Podobné výroky dnes zní z Bruselu, Paříže i dalších evropských metropolí. Méně už například z Berlína nebo Madridu, kde ve vztazích s Pekingem stále vidí velké příležitosti. Zastánci tvrdé ochrany evropského trhu poukazují na narůstající deficit obchodu s Čínou a její nadprodukci, kterou způsobila tamní státní podpora. Pohled na historii posledních desetiletí ukazuje, že Číňané z veřejné podpory opravdu těžili. Nebylo to paradoxně jen doma, ale také v zahraničí, konkrétně v Evropě.
Německo se v první dekádě tohoto tisíciletí ujalo role světového lídra ve fotovoltaickém průmyslu, tuto pozici převzalo po Japonsku. Vláda v Berlíně v té době podporovala solární odvětví takzvanými feed-in tarify (FiT), tedy výkupními cenami elektřiny. Tyto tarify se staly vzorem pro celou Evropu, včetně Česka, kde později dospěly do fáze proslulého „solárního tunelu“.
Němci ale předpokládali, že výkupními cenami pro fotovoltaickou energii nastartují inovativní výrobu solárních panelů i veškerou navazující ekonomiku. A v první fázi se jim to opravdu podařilo.
Jak ale popisuje přední americký odborník na energetiku Daniel Yergin ve své knize The Quest, v té době už měli zaděláno na budoucí úspěch Číňané. Podnikatel Ši Čeng-žung (v anglické transkripci Shi Zhengrong) založil v roce 2001 firmu Suntech, která do čtyř let uvedla své akcie na newyorskou burzu. Zaměřila se na „low-costovou“ expanzi a tlačila dolů výrobní náklady i díky levné čínské pracovní síle. V pozdějším období německé firmy přestaly čínské konkurenci odolávat a krachovaly. Solární odvětví ovládli Číňané, kteří podobně jako v dalších oborech dokázali nejen levně vyrábět, ale také inovovat.
Ši byl zvlášť vděčný německým feed-in tarifům. „Měl jsem velké štěstí. Německo v roce 2004 vytvořilo světový trh,“ říkal Ši podle citace v Yerginově knize. Po bitvě je každý generál, ale z dnešního pohledu se zdá, že vhodnější formou podpory obnovitelných zdrojů by tehdy v Evropě byly investice do výzkumu a vývoje, případně investiční dotace pro firmy.
Levné nákupy z Číny zdraží. Podmínky v Evropě ale zůstávají nerovné, říkají experti
Levné nákupy z čínských e-shopů čeká od července změna. Evropský poplatek tři eura se nebude vztahovat na celý balík, ale na jednotlivé druhy zboží v zásilce.
Evropská naivita se projevovala i v řadě dalších oborů. Když Čína budovala vlastní odvětví od jaderné energetiky po autoprůmysl, vyžadovala od zahraničních partnerů přesun výroby i know-how, zakládání společných podniků a restrikce na zahraniční vlastnictví. Zaváděla vysoká cla, neumožňovala rovný přístup k veřejným zakázkám. Evropané často všechny tyto požadavky ochotně plnili, protože se jim díky tomu otevíral trh nevídaných rozměrů. S transferem technologií se počítalo například i ve společných podnicích automobilky Volkswagen, které vytvářela s čínskými podniky.
Číňané dokázali pro sebe využít výhod otevřené vědy, a poznatky západních výzkumníků často čerpali z odborných časopisů. O tom, že v asijské zemi zkopírovali kdeco, ani nemluvě. Dokonce i z evropské rozvojové pomoci chudším oblastem světa profitovaly čínské firmy, které díky ní získávaly zakázky například v afrických zemích.
Čína investovala i do německých patentů, v posledních dvou dekádách jich podle studie německého Ekonomického institutu (IW) získala více než 11 tisíc. Zároveň sama od roku 2000 zvýšila více než dvacetkrát investice do výzkumu a vývoje.
Čínský pohled na věc
Evropští politici, ale také výzkumníci, dnes upozorňují na „neférové“ čínské praktiky, jako jsou dotace, které vedou k nadprodukci, uměle potlačovaná čínská poptávka nebo podhodnocený kurz čínské měny jüanu. Mají v mnoha ohledech pravdu a není pochyb o tom, že Evropa musí usilovat o vyrovnanější obchodní vztahy i z bezpečnostních důvodů více hlídat čínské investice. EU loni v obchodu s Čínou zaznamenala deficit ve výši 360 miliard eur, což bylo více než rok předtím, ale méně než činil rekord v roce 2022.
„Svou pravdu“ ale mají například i čínští vědci ze think tanku China Finance 40 Forum. Tvrdí, že čínský vývoz do Evropy se v posledních letech koncentroval na energeticky intenzivní odvětví, zvláště elektromobily, baterie, fotovoltaiku a chemické produkty. Výraznou poptávku po nich generovala evropská zelená transformace a energetický šok. Evropský export se podle čínských výzkumníků nesnižuje kvůli tomu, že by jejich země uměle omezovala poptávku, ale protože se jí daří modernizovat průmysl a nahrazovat import domácí produkcí.
Německé automobilky mají problém. V Číně jim ujíždějí domácí značky
Německé automobilky ztrácejí dech. Zatímco američtí, japonští i někteří evropští konkurenti rostou, Volkswagen, Mercedes-Benz a BMW hlásí pokles tržeb. Největší bolestí zůstává Čína, kde drahé prémiové vozy narážejí na slabší ekonomiku i sílu domácích značek.
Evropané na druhou stranu mohou počítat s tím, že ani Číňané dnes často nejsou ve zcela komfortní situaci. Jejich snaha uplatnit přebytky vlastní produkce naráží na sílící odpor i v jiných částech světa. Když se vrátíme k příkladu fotovoltaických panelů, situace v tomto čínském oboru dnes není zrovna růžová. Stal se do jisté míry obětí svého vlastního úspěchu. Solárníci historicky těžili z různých forem podpory, o které časem přišli, a dnes se potýkají s omezenou poptávkou nejenom kvůli ochranářským opatřením na zahraničních trzích. Nejvíce zamotanou hlavu mají z přetížených distribučních sítí v samotné Číně.
Podobné příklady najdeme i v jiných odvětvích. Stát nebo jednotlivé čínské provincie nejdříve podpoří velké množství firem, které pak mezi sebou svádějí ostrý konkurenční boj a mnohé z nich krachují. Tvrdý kapitalismus pod komunistickou vládou v asijské zemi pak na světových trzích soupeří s evropskými rozvinutými sociálními státy. Čínští solárníci dokonce zvažovali vytvoření jakési domácí „fotovoltaické“ obdoby ropného kartelu OPEC – dohodli by se, že omezí výrobu, aby dosáhli vyšší ceny.
Bránit se, ale jak?
Evropa se obrovskému přílivu čínského zboží musí bránit. Diskuse o potřebných opatřeních ale bude ještě hodně složitá. Zastánci tvrdších cel nebo omezování čínských investic spoléhají na to, že i Němcům výrazně narůstá obchodní deficit s Čínou a budou ochotni přitvrdit. Jenže právě v Německu si dnes mnozí zároveň uvědomují, že karta se obrátila a v mnoha oborech dnes budou sami Evropané muset získávat technologické know-how z Asie.
O potřebě technologické spolupráce s Čínou mluví například Martin Jahn, člen představenstva Škody Auto, který má dlouhodobé zkušenosti z koncernu Volkswagen a evropského i čínského trhu. Číňané dnes podle něj mají jedny z nejlepších technologií bateriových článků, finálních baterií i softwaru pro automobily. „Určitě je vhodné s nimi navazovat kontakty a hledat možnosti spolupráce či partnerství,“ zdůraznil Jahn v letošním rozhovoru. Důležitým faktorem je pro evropské firmy i velikost čínského trhu, která umožňuje řadu produktů vyvíjet, testovat a škálovat mnohem rychleji než jinde.
„Čína se navíc vyznačuje celkovou dravostí. Volkswagen tam má i svůj vlastní vývoj, protože se tam zkrátka pracuje rychleji,“ dodal Jahn. Zároveň připustil, že ve vztazích s Čínou je třeba mít na paměti kybernetickou bezpečnost a proto je nutné oddělit záležitosti, které jsou problematické a které ne.
Sami Číňané jsou přesvědčeni, že německému byznysu poskytují dobré podmínky. Své podnikatelské prostředí považují za stabilní a transparentní, navíc mohou nabídnout fungující dodavatelské řetězce. Právě to však v Evropě vyvolává obavy z dalšího přesunu výroby do Asie.
Trumpova čínská cesta může pomoci odemknout zakleté čínské akcie
Americký prezident Donald Trump vyrazil na historickou návštěvu Číny. Ačkoli sem jede v méně výhodné pozici než před necelými deseti lety, mohlo by se podařit částečně rozmrazit vzájemné ekonomické vztahy. To by se mohlo následně pozitivně projevit na čínských akciích. Co je nyní v sázce?
Představa, že vzhledem k dřívější evropské vstřícnosti a naivitě je nutné Číňany dotlačit k ústupkům, které vše vykompenzují, nedává smysl. Znamenalo by to, že Evropa spoléhá na jakousi reciproční naivitu Číňanů. Tak to určitě nebude a další obchodní jednání mezi Bruselem a Pekingem budou tvrdá. Na každé zvažované ochranářské opatření EU mají Číňané už nyní připravenou odpověď. Navíc mohou sáhnout k omezení vývozu důležitých surovin včetně vzácných zemin. Pokud kroky jedné ze stran vyústí v ostrou obchodní válku, nebude z toho mít prospěch nikdo. Podobný scénář přitom dnes vzhledem k celkovému napětí vypadá docela reálně.
Bylo by děsivé, kdyby Evropané nakonec vedli obchodní válku na dvou frontách se Spojenými státy i s Čínou. Nepředvídatelný prezident Donald Trump přitom už mnohokrát dokázal, že u něj není možné vyloučit nic. Třeba ani to, že obchodní spory s Evropany vyhrotí a s Čínou se nakonec naopak domluví. Na květnové cestě do Pekingu ho ostatně doprovázela celá elita amerického technologického byznysu. Číňané jsou sice jako partneři hodně nepříjemní, ale poměrně předvídatelní. „Je lepší s Čínou jednat, než se ostřelovat cly,“ řekl v jednom z rozhovorů výstižně bývalý náměstek ministra zahraničí Eduard Hulicius.
Čína se vrací k americkým farmářům. Slíbila nákupy za stovky miliard ročně
Spojené státy a Čína se dohodly na novém závazku v zemědělském obchodě. Peking má v letech 2026 až 2028 každoročně nakupovat americké zemědělské produkty nejméně za 17 miliard dolarů. Oznámil to Bílý dům po setkání Donalda Trumpa a Si Ťin-pchinga.
Evropané se musí snažit, aby měli při rozhovorech s Pekingem dostatečně silné trumfy. K tomu může přispět i obchod bez bariér s dalšími regiony – především zeměmi Afriky, jihovýchodní Asie nebo Latinské Ameriky. Evropské státy, které prosazují tvrdý postoj proti Číně, se přitom nechtějí příliš otevírat ani dalším oblastem světa. Typickým příkladem je Francie. Němci si naopak sami pamatují, jak je v Evropě mnozí kritizovali za obchodní přebytky, a i tato vzpomínka je utvrzuje spíše v potřebě hledat kompromisy.
Pomoci by snad mohla také nová iniciativa evropského komisaře pro obchod Maroše Šefčoviče, která žádá, aby si evropské firmy ve strategických odvětvích zajistily tři subdodavatele z různých koutů zeměkoule.
Skeptici mohou namítnout, že Číňané už od Evropy stejně přebrali veškeré know-how a teď si ji náležitě „vychutnají“. Tak to ale není. V řadě oborů je EU, v čele s Německem, stále silná. Technologická spolupráce může být výhodná pro obě strany. Strojírenský export je pořád vyšší z Německa do Číny než opačně.
Konkrétní příklad „silného Německa“ uvádí český podnikatel Martin Wichterle, vlastník firmy Wikov. Tento výrobce průmyslových převodovek výrazně investoval právě ve Spolkové republice. Německo podle Wichterleho pořád je a podle všeho ještě dlouho zůstane průmyslovou velmocí. Navazuje na slavnou strojírenskou historii a v kvalitě i exportu stále dominuje. Podnikatel připomíná, že německé strojírenství není jenom výroba aut, která navíc v sousední zemi nemá tak dominantní postavení jako třeba v české ekonomice. „Myslím, že bude trvat celá desetiletí, než někdo předběhne německé strojírenství kvalitou,“ poznamenal Wichterle.
Čínské investice – naděje nebo pohroma?
Velkou pozornost vyvolávají čínské investice v Evropě. Mnozí před nimi varují, jiní v nich vidí šanci, jak by Evropa mohla dosáhnout na čínské know-how třeba v „čistých“ technologiích, elektromobilitě nebo výrobě baterií. I v tomto případě se hodí Jahnovo hodnocení, podle něhož je třeba oddělit záležitosti, které problematické jsou a které ne.
Primárním cílem čínských investic obvykle nebývá vybudování kompletního dodavatelského řetězce, ale spíše získání dalších technologických kapacit. Zároveň je možné očekávat, že si Číňané budou chtít ochránit své vlastní technologie, ať už budou vyrábět kdekoliv. Hodně tedy záleží na tom, jak EU u zahraničních investic nastaví podmínky pro technologický transfer a tvorbu lokální hodnoty.
Je možné, že když Evropa v tomto ohledu přitvrdí, některé potenciální investory to odradí. Na druhé straně Evropané můžou vycházet z oprávněného předpokladu, že Číňané k dobývání zahraničních trhů investovat potřebují. Přeprava výrobků z východní Asie bývá často hodně náročná, zvláště když jde například o baterie, které vyžadují zvláštní bezpečnostní opatření proti vznícení. A i pro čínské firmy je důležité, že se výrobou přímo „na místě“ vyhýbají geopolitickým rizikům a s nimi spojené hrozbě cel.
Deutsche Welle v této souvislosti uvádí pozitiva investice čínské společnosti CATL, která je globálním lídrem ve výrobě baterií pro elektromobily. Pouze zhruba deset procent zaměstnanců její továrny v Durynsku přišlo z Číny. CATL spolupracuje s místními univerzitami a obchodními komorami na rozvoji pracovní síly a vyhledávání mladých talentů. Fraunhoferův institut zde vybudoval Inovativní a technologické centrum baterií, které umožňuje inženýrům CATL a německým výzkumníkům spolupracovat na bateriových technologiích příští generace.
Další evropskou zemí, jež v poslední době volí spíše užší spolupráci s Čínou, je Španělsko, které se také snaží přitáhnout podobné investice. Španělé by asi měli počítat s rizikem, že jim hrozí něco podobného jako Česku v prvních desetiletích po sametové revoluci – příliv investic, které automaticky nezajistí vysokou domácí přidanou hodnotu. Opět záleží na tom, jak země Pyrenejského poloostrova dokáže s takovým rizikem pracovat.
Dřívější evropská naivita byla jedním extrémem, ostrá obchodní válka s Čínou by byla extrémem opačným. Němci nebo Španělé, kteří nechtějí sklouznout ke druhému extrému, mají pravdu minimálně v tom, že je třeba hledat rozumnou střední cestu.
Zatímco novostavby narážejí na složité povolování a omezenou nabídku pozemků, starší domy a brownfieldy získávají novou hodnotu. Developeři mluví o rekonstrukcích jako o plnohodnotné části trhu jen s jinými riziky, jinou ekonomikou a větší náročností na detail.
Ještě donedávna byla logika developmentu relativně přímočará: najít pozemek, postavit nový dům, prodat. Dnes se ale tato rovnice rozpadá. Do hry vstupuje regulace, délka povolovacích procesů, tlak na udržitelnost i proměna poptávky. A právě v tomto novém kontextu se rekonstrukce přestávají jevit jako doplněk.
„Pro nás je rekonstrukce plnohodnotná součást developmentu,“ říká Štěpán Smrčka, ředitel developmentu společnosti PSN. Ta na rekonstrukcích historických domů vyrostla a dodnes je to segment, ve kterém má silnou expertizu.
Nejde o to nahradit novostavby. „Město je komplexní organismus a někde dává větší smysl stavět nové domy, jinde pracovat s tím, co už existuje.“ Právě tahle „obousměrnost“ je možná nejvýstižnějším popisem současného developmentu.
To, co popisují developeři, potvrzují i architekti na systémové úrovni. Podle šéfa České komory architektů Jana Kasla dochází k zásadnímu obratu v tom, kde se město rozvíjí. „Obytný rozvoj se stále více vrací do existující struktury města, do proluk, brownfieldů a transformačních území,“ dodává.
Ještě důležitější je ale podle Kasla, že zastavování volné krajiny je dnes vnímáno jako krajní řešení, nikoli standard. To znamená, že rekonstrukce a konverze nejsou jen jednou z možností, stávají se strukturální nutností. A právě tady se začíná prolínat urbanismus, ekonomika i politika.
Riziko: dvě strany jedné mince
Na první pohled by se mohlo zdát, že rekonstrukce jsou bezpečnější. Realita je ale složitější. „Riziko existuje u obou typů projektů, ale u každého jiné,“ říká Smrčka a popisuje: „U novostaveb je největší nejistotou povolovací proces. U rekonstrukcí nikdy úplně nevíte, co v domě objevíte.“ Tato zkratka dobře vystihuje podstatu rozdílu mezi oběma typy projektů. Zatímco u novostaveb leží hlavní riziko „venku“, a to v povolovacích procesech, rozhodování úřadů a často i v nevyzpytatelném průběhu řízení, u rekonstrukcí se přesouvá „dovnitř“. Nejistota se skrývá v samotné stavbě, v jejím technickém stavu a v tom, co se odkryje až během realizace.
Zatímco dříve rozhodovala cena pozemku nebo stavebních prací, dnes se do popředí dostává jiný faktor: čas. „V českém prostředí je často nejdražší položkou projektu právě čas,“ říká Smrčka. To zásadně mění uvažování developerů. Rozhodnutí mezi rekonstrukcí a demolicí už není jen architektonické nebo technické, protože je především ekonomické. „Rozhoduje potenciál parcely, stav budovy a lokalita,“ říká Ondřej Křivanec, výkonný ředitel společnosti Fidurock. Pokud regulace umožní postavit více, rekonstrukce často nedává smysl. Pokud ne, může být naopak nejefektivnější cestou.
Rekonstrukce jako know-how
Jedním z častých mýtů je, že rekonstrukce je „jednodušší development“. Investoři to ale odmítají. „Je to specifický typ developmentu, který vyžaduje jiné know-how,“ říká Smrčka.
A právě know-how se stává konkurenční výhodou. Rekonstrukce totiž není jen o stavební technologii, ale o schopnosti číst dům, jeho historii i limity. To potvrzují i architekti. „Tvorba se neodehrává na prázdném papíře, ale v dialogu s tím, co už existuje,“ říká Kasl. Markéta Zdebská, první místopředsedkyně České komory architektů, k tomu dodává: „Rekonstrukce neumožňuje silnou exhibici kreativity. Je to spíše o péči a analýze.“
Autenticita jako produkt
Jedním z nejsilnějších motivů, proč rekonstrukce fungují i obchodně, je změna poptávky. „Historický charakter domu je velmi silným atributem,“ říká Smrčka.
Lidé podle něj oceňují architekturu, atmosféru i proporce bytů. „Klienti dnes hledají spíše charakter než novost,“ dodává Smrčka. To je zásadní posun. Novost už není automatickou hodnotou, tou se stává autenticita. „Historický objekt nese paměť místa, materiálovou pravdivost i kontinuitu, kterou novostavba nahradit neumí,“ dodává Kasl.
Bazén, pergola, nebo rodinný dům? Co si smíte postavit na zahradě
Zahrada nemusí sloužit jen k pěstování zeleniny nebo víkendovému odpočinku. Majitelé na ní často chtějí vybudovat pergolu, skleník, bazén, zahradní domek, někdy dokonce rodinný dům. Než se ale pustí do plánování, měli by vědět, že rozhodující není jen zápis v katastru nemovitostí. Klíčový je hlavně územní plán, skutečný účel stavby, velikost pozemku a pravidla nového stavebního zákona.
Dalším faktorem, který nenápadně posiluje rekonstrukce, je ESG. „Banky dnes mnohem více sledují energetickou náročnost a udržitelnost,“ říká Smrčka. Rekonstrukce mají v tomto ohledu paradoxní výhodu. Nejsou sice vždy energeticky dokonalé, ale pracují s existující strukturou.
To znamená nižší materiálovou stopu, menší zásah do území a delší životní cyklus budovy. S rostoucím zájmem o rekonstrukce ale roste i riziko jejich „zjednodušování“. „Hranice vede tam, kde se ztrácí respekt k identitě stavby,“ říká Kasl. Nestačí zachovat fasádu. Důležitá je podstata domu. Zdebská upozorňuje na opačný extrém: „Můžeme zachovat všechno uvnitř, a přesto stavbu poškodit nevhodným opláštěním.“
Jednou z nejtěžších disciplín je přizpůsobení historických budov současným standardům. „Nelze postupovat stejně jako u novostaveb,“ říká Kasl. „Smyslem není dosáhnout maxima, ale najít rozumné optimum.“
Jeden trh, více cest
Když se všechny tyto perspektivy propojí, vzniká obraz trhu, který se výrazně proměnil. Rekonstrukce nejsou alternativou. Novostavby nejsou překonané. Obě cesty existují vedle sebe a doplňují se. „Trh dnes není o jednom typu produktu, ale o jeho kvalitě,“ uzavírá Smrčka. A možná právě v této větě je klíč k celému tématu. Budoucnost developmentu neleží v tom, co se staví, ale jak se přemýšlí o městě.
FOTOGALERIE: Z huti, která utichla, vzniká nový důvod jet do Sázavy
Revitalizace industriálních areálů už dávno není jen o záchraně památek. Je to také hledání nového ekonomického modelu pro místa, která ztratila původní funkci, ale neztratila charakter. Huť František v Sázavě právě zkouší, jestli se ze sklářské minulosti dá postavit kulturní, eventový a gastronomický byznys.
Architektura v Česku přestává být debatou o hezkých fasádách. Stává se otázkou bydlení, veřejných peněz, hodnoty nemovitostí, kvality měst i schopnosti obcí dotáhnout dobré projekty do reality. Letošní čísla z České ceny za architekturu ukazují zemi, která umí stavět kvalitně, ale pořád příliš pomalu.
Zbourat, nebo zachovat a dát nový smysl? Právě na tuto otázku hledá odpovědi jarní vydání magazínu Realitní CLUB, které se věnuje fenoménu rekonstrukcí a adaptací stávajících budov pro současné využití. Hvězdou magazínu je Fancesco Kinský dal Borgo.
Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu.
Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), přinášejí zkušenosti z praxe i vhled do toho, jak se proměňuje uvažování investorů a developerů.
Magazín Realitní CLUB s Francescem Kinským dal Borgo na obálce vychází právě nyní. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
Související
O rychlejší výstavbě nerozhodne plán, ale smlouvy a silný lídr Prahy, shodli se experti
