Norsko je pro Evropu čím dál důležitější. Zůstává „čerpací stanicí“, ale také inspiruje moderní energetikou
Bez norského plynu se Evropa zatím neobejde. Bez norské inspirace možná také ne. Země, která vydělává na těžbě ropy a plynu, zároveň ukazuje, jak se dá dlouhodobě stavět energetika méně závislá na fosilních zdrojích.
V době bitev mezi zastánci klasické a moderní energetiky působí Norsko na první pohled záhadně. Velký těžař ropy a plynu už desítky let ve vlastní zemi rozvíjí úspěšnou nízkoemisní energetiku. A obojí je důležité také pro celou Evropu. Bez norských fosilních zdrojů se ještě dlouho neobejde, ale zároveň se může na severu inspirovat, jak závislost na nich výrazně snižovat.
Vekou pozornost v minulých týdnech přitahovaly zprávy, podle nichž už skandinávská země nechce být „zelenou baterií“ Evropy. Roli takové „baterie“ do jisté míry plní norské hydroelektrárny, když pružně přizpůsobují výkon podle momentálních potřeb v dalších evropských státech a vyvažují tamní nestabilitu solárů a větrníků. Slova norských politiků, která naznačují, že „takhle to už nepůjde“, jsou však ve skutečnosti spíše „bouří ve sklenici vody“.
Stačí pár chybějících tankerů a účet platí celá Evropa. Přestože plyn proudící přes Hormuz pokrývá jen asi tři procenta spotřeby EU, jeho výpadek dokázal evropské ceny dramaticky vystřelit. USA stejný šok téměř nepocítily. Důvod ukazuje jednu z největších slabin evropské energetiky.
Lukáš Kovanda: Cenu plynu Evropě diktuje poslední chybějící tanker. Smiřte se s tím
Názory
Představa, že norské zásobníky energie ve formě pověstných vodních nádrží můžou balancovat celou evropskou přenosovou síť, nikdy nebyla reálná. Pojem „zelená baterie“ v případě jedné země, i když velmi bohaté také na vodní zdroje, byl v jistém smyslu výstižný, ale nikdy nepřestal být nadsázkou. Později se přidaly obavy významné části norské veřejnosti, že export elektřiny do Evropy bude dál zvyšovat její cenu na domácím trhu.
Další podmořské kabely mezi Norskem a evropskou pevninou nebo Británií možná přibývat nebudou, ale stávající „energetická dálnice“ je nadále výhodná pro obě strany. Také Norsko v určitých chvílích potřebuje elektřinu importovat – tím spíše, že se v době sílících dopadů klimatické změny už nemůže vždy spolehnout na dostatek vody ve svých rezervoárech.
Pro norsko-evropské vztahy v energetice jsou mnohem důležitější jiná témata než dohady kolem existence či neexistence „zelené baterie“. Konflikty na Ukrajině a Blízkém východě, podobně jako obchodní války a teritoriální nároky amerického prezidenta Donalda Trumpa, jasně dokládají, že Evropa nemá moc dodavatelů surovin, na které se může spolehnout. Role sousedního Norska, navzdory všem půtkám silně propojeného s Evropskou unií, se stává stále důležitější. Skandinávská země navíc ukazuje, jak je možné se závislosti na fosilních zdrojích postupně zbavovat.
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Money
Elektrifikace přináší bezpečnost
Norská těžba ropy a plynu, zpočátku zvláště v Severním moři, a sázka na nízkoemisní zdroje ve vlastní energetice mají paradoxně podobné kořeny. Oslo se oběma těmito směry vydalo po ropných šocích, spojených s blízkovýchodními krizemi v 70. letech minulého století. Prvním impulsem tedy nebyla klimatická politika, ale snaha posílit energetickou bezpečnost státu.
Čím dál víc zemí si nyní kvůli dalším krizím fosilních paliv uvědomuje, že bude muset jít cestou elektrifikace, která v rámci možností nahradí ropu a plyn v teplárenství, dopravě či průmyslu. Norové jdou po této cestě už desítky let. Sázejí přitom na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. V poslední době se také mluví o možném rozvoji jaderné energetiky, která by mohla být řešením pro dobu, kdy se hydroelektrárny kvůli klimatické krizi stávají méně stabilními a spolehlivými. Doplňkem vodní energetiky se mezitím stanou bateriová úložiště.
Příroda obdařila Nory nejen ropou a plynem, ale také bohatými vodními zdroji, čímž jim cestu k nízkoemisní energetice a elektrifikaci značně usnadnila. Přesto vytyčení této cesty nebylo před půlstoletím vůbec samozřejmostí. Jiné země, které těžily ropu a plyn, na tyto zdroje spoléhaly i ve vlastní energetice. Právě ve srovnání s nimi vynikne, jaké úspěchy slaví racionální a dlouhodobě stabilní norská politika, která se zásadně nemění ani po jednotlivých volbách.
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová už dlouhé měsíce prohlašuje, že Brusel chce nahradit ruský plyn americkým. To, co ale „slíbila“ uprostřed léta ve Skotsku Donaldu Trumpovi při dojednávání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy, nedává příliš smysl – pokud pomineme snahu uchlácholit amerického prezidenta. Navyšování evropského energetického importu z USA je v takové míře nereálné a v konečném důsledku by šlo proti principu diverzifikace. Snahu získat pro EU více zdrojů mezitím zpochybňuje další plynová velmoc – Katar, kterému vadí unijní environmentální a sociální pravidla, píše ve své analýze Jan Žižka z Export.cz.
Odkud bude Evropa dovážet plyn? Otazníků opět přibývá
Money
Ceny ropy a plynu během krizí většinou rostou všude na světě a nepříznivě dopadají na obyvatele i ekonomiky také v „těžařských zemích“. Norskou elektrifikací, která dopady takového růstu cen eliminuje, se nyní se zpožděním inspirují například i Britové nebo Kanaďané.
Také Norsko během posledních dekád svou politiku přizpůsobovalo. Základní směr ale zůstával stejný. Oslo podpořilo rozvoj elektrifikace uhlíkovou daní, granty na rozvoj moderních technologií i investicemi do vzdělávání pracovníků v nových oborech. Po ropném šoku 70. let Norové zaváděli přímotopné systémy, na začátku nového milénia je vzhledem k vyšším cenám elektřiny nahrazovali tepelnými čerpadly. Země také rychle podpořila nový trend elektromobility.
Elektromobily se podle posledních údajů podílejí na prodejích nových aut v Norsku 98 procenty. Chris Aylett, odborník na energetiku z britského think-tanku Chatham House, uvádí, že zatímco ve Spojeném království připadá 24 tepelných čerpadel na tisíc domácností, v Norsku je to 662 čerpadel – nejvíce v Evropě. Technologie tepelných čerpadel se přitom postupně vyvíjela a dnes dosahují třikrát až pětkrát vyšší energetické účinnosti než klasické plynové kotle v britských domech. A Mezinárodní energetická agentura (IEA) zdůrazňuje, že podíl elektřiny na finální spotřebě energie Norska dosáhl dvou třetin a v případě spotřeby domácností výrazně překročil 80 procent.
Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie. 
K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí
Money
Soused, který se vyplatí
Dvacátá léta tohoto století vstoupí do historie energetiky jako období, kdy se některé bezpečnostní hrozby potvrdily a jiné nově vynořily. Mnozí očekávali, že ruský diktátor Vladimir Putin dodávek surovin ve své hybridní válce proti Evropě opravdu využije. Nečekaný šok přinesl americký prezident Donald Trump, který v mnoha ohledech zaujal vůči Evropě otevřeně nepřátelský postoj. Dodávky ropy a plynu se staly součástí jeho ekonomického vydírání. Trump navíc rozpoutal válku na Blízkém východě, kvůli níž blokáda Hormuzského průlivu například odřízla plyn z Kataru – země, na niž řada Evropanů sázela po výrazné redukci importu z Ruska.
Právě nyní se ukazuje, jak výhodné je, když klíčové suroviny do Evropy dodává země, která vyznává stejné demokratické hodnoty. Norsko má navíc k dispozici energetickou infrastrukturu, díky níž dokáže tradičně zásobovat Evropu efektivněji než jiní dodavatelé. Narušení globálních přepravních cest pro zkapalněný plyn opět potvrdilo výhody potrubí, které na kontinent vede z Norska.
Přehnaná závislost na jakémkoliv dodavateli se může vymstít, s čímž je nutné počítat a v rámci možností import surovin diverzifikovat. Norsko přesto má oproti dalším dodavatelům zjevné přednosti. V ničem se nepodobá mocnostem s imperiálními ambicemi a navíc je silně propojené s evropským trhem. V případě Evropské unie a skandinávské země je možné mluvit o skutečné oboustranné závislosti.
Suroviny a energetické zdroje bývají silným impulzem pro ekonomickou integraci sousedních zemí, jak ostatně ukazuje i norská historie. Přední odborník na světovou energetiku Daniel Yergin ve své knize The Quest popisuje, jak potřeba dřeva na výrobu lodí, stavebnictví a zvláště domácí vytápění vedla v předchozích staletích k integraci Norska a Švédska.
Evropa vstupuje do topné sezony s dražším plynem a nejistým výhledem. Zemní plyn je na velkoobchodních trzích zhruba dvakrát dražší než před rokem a rizikem zůstává stav evropských zásobníků i geopolitické napětí. Českým domácnostem se proto může vyplatit cenu plynu na příští jeden až dva roky zafixovat. 
Lukáš Kovanda: Plyn je letos větší riziko než elektřina. Vyplatí se fixovat
Názory
Bez Arktidy to nepůjde?
Loni se Norsko podílelo na dovozu plynu do EU necelou třetinou a na importu ropy zhruba 13 procenty. Potíž je v tom, že stávající naleziště se vyčerpávají a podle predikcí může norská těžba postupně klesat. Severní moře, kde po šocích 70. let hodně těžili Britové a Norové, už z hlediska budoucí energetické bezpečnosti Evropy nepředstavuje žádnou velkou naději. Řešením může být sporná norská těžba v Barentsově moři v Arktidě, která může mít výrazně nepříznivé environmentální dopady.
Evropská komise zatím prosazovala na těžbu v Arktidě mezinárodní moratorium. Je však možné, že v době stále více ohrožené energetické bezpečnosti svůj postoj přehodnotí. Tlačit ji k tomu budou mnohé členské země i jednotlivé firmy. Norský ministr energetiky Terje Aasland mluví o dosavadním pokrytectví Bruselu, které je ve zjevném rozporu s přístupem evropských firem. Polská státní firma Orlen například investuje do ropných nalezišť u norských břehů a německá státní společnost Uniper uzavřela 15letou dohodu o nákupu plynu s norským Equinorem.
Nekončící hormuzská krize je pro Evropu dalším silným varováním. Válka na Blízkém východě zatím způsobila větší problémy jiným oblastem světa, ale hrozba, že se Evropanům příští zima prodraží, stoupá. Děsivý je i (snad) dočasný návrat k ruskému plynu. Lekce od Vladimira Putina i Donalda Trumpa ukazují, že Evropa musí dovoz plynu co nejrychleji omezovat.
Lekce od Putina i Trumpa: Evropa musí urychleně omezovat dovoz plynu
Názory
Smířlivější postoj Evropy k norské těžbě v Arktidě nakonec může být nejméně špatným řešením. Moc lepších možností Evropané nemají. Také v dalších koutech světa se stávající naleziště vyčerpávají, leckde chybí potřebná exportní infrastruktura, která by výraznější vývoz do Evropy umožnila (to je příklad Kanady). Pokud EU posílí surovinovou závislost na Americe, jak to v současnosti vypadá, může se jí to vymstít.
I kdyby už nemusela čelit nepřátelské trumpovské politice, není vyloučeno, že se v reakci na Trumpova „divoká léta“ politické kyvadlo v USA vychýlí výrazně opačným směrem. Takový scénář může zahrnovat i omezování exportu amerických surovin z environmentálních důvodů i třeba kvůli snaze snižovat ceny pohonných hmot v samotných Spojených státech.
Norský paradox je také paradoxem evropským. Skandinávská zkušenost Evropě ukazuje, že ze všeho nejdůležitější je závislost na ropě a plynu snižovat. Bude to však běh na velmi dlouhou trať, při kterém se budou ještě velmi hodit suroviny právě z Norska.
Další texty ze seriálu Energie a politika Jana Žižky
Dovedete si představit, že přijdete na audienci ke králi v teplácích? V Norsku na tom není nic zvláštního. Tamní monarchie je civilní, střídmá a pevně zasazená do demokratického systému. Ukázal to i nástup Haakona VIII., kterému místo okázalé korunovace stačila přísaha před parlamentem.
Král bez koruny. Norsko ukazuje, jak může monarchie přežít 21. století
Leaders
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
