Lukáš Kovanda: Cenu plynu Evropě diktuje poslední chybějící tanker. Smiřte se s tím
Stačí pár chybějících tankerů a účet platí celá Evropa. Přestože plyn proudící přes Hormuz pokrývá jen asi tři procenta spotřeby EU, jeho výpadek dokázal evropské ceny dramaticky vystřelit. USA stejný šok téměř nepocítily. Důvod ukazuje jednu z největších slabin evropské energetiky.
Hádanka světové ekonomiky: EU dostává přes Hormuz jen tři procenta plynu, USA nula procent. Proč tedy kvůli válce v Íránu zdražil plyn v EU o 130 procent, kdežto v USA vůbec?
Evropa získává přes Hormuzský průliv přímo jen velmi malou část plynu, který spotřebuje. Katarský zkapalněný plyn (LNG) představoval během poslední zimy pouze sedm procent veškerého LNG dováženého do Evropské unie a zhruba 3,5 až čtyři procenta celkového dovozu zemního plynu Unie. V poměru k celkové spotřebě, kterou částečně kryje také vlastní evropská těžba, jde řádově jen asi o tři procenta.
Evropský plyn zdražil na nejvyšší úroveň zhruba za tři a půl roku a jeho růst už dopadá i na české úrokové sazby. Státu zdražuje financování dluhu a bankám dlouhodobé peníze pro hypotéky, takže prostor pro jejich další zlevňování prakticky mizí. Pokud tlak vydrží, mohou sazby hypoték na podzim naopak růst, píše ve svém komentáři hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Lukáš Kovanda: Čechům hrozí dražší hypotéky. A může za to plyn
Názory
Přesto problém v Hormuzu vyhání cenu evropského plynu vzhůru o 130 procent – o tolik plyn v EU zdražil od prvního dne války s Íránem. Cena plynu v USA se přitom za stejnou dobu prakticky nezměnila, přesněji vzrostla jen o tři procenta (viz graf Bloombergu).
Evropa platí za plyn násobně víc než USA
Dramaticky se tak rozevírají nůžky mezi burzovní cenou plynu v EU a cenou plynu v USA. Burzovní plyn na měsíc dopředu je nyní v EU 8,5krát dražší než v USA.
To samozřejmě činí unijní průmysl z globálního hlediska vysoce nekonkurenceschopným, neboť od ceny plynu se odvíjí také cena elektřiny, jejíž podstatná část se právě prostřednictvím plynu v EU vyrábí. Poměrně drahá elektřina přitom může EU dále oslabit v rozvoji umělé inteligence, takže jí USA i Asie utečou ještě výrazněji než dosud. EU hazarduje s osudem budoucích generací.
Takže se ptejme: proč zase a znova právě EU takto zásadně neblaze doplácí na dění ve světě?
Cenu neurčuje průměrný kubík, ale ten poslední
Vysvětlení spočívá v tom, že cenu neurčuje průměrný kubík plynu, nýbrž ten poslední, který je ještě potřeba získat, aby se nabídka vyrovnala s poptávkou.
Představme si EU jako zákazníka, který potřebuje sto jednotek plynu. Velkou část získá potrubím z Norska, další z Alžírska a Ázerbájdžánu, něco ze zásobníků a značnou část jako LNG z USA a dalších zemí. Řekněme, že tímto způsobem dokáže získat 97 jednotek. Zbývají tři.
Právě tyto tři jednotky jsou ale pro cenu zásadní. Evropa je musí koupit na světovém trhu s LNG, kde se o stejné tankery přetahuje s Japonskem, Jižní Koreou, Čínou, Indií a dalšími asijskými odběrateli. Pokud je Asie ochotna zaplatit za poslední volný náklad ekvivalent 60 eur za megawatthodinu, Evropa jej za 40 eur nedostane. Tanker jednoduše zamíří tam, kde za něj zaplatí více. Do Asie.
Evropská cena proto musí vzrůst natolik, aby nastala jedna ze dvou věcí: buď vyšší burzovní cena plynu, jež je určující pro celou EU, přitáhne potřebný LNG tanker z Asie, nebo vyšší cena přiměje některé evropské odběratele spotřebu omezit v rámci takzvané destrukce poptávky. Ta ale může v krajním případě znamenat třeba odchod daného průmyslového závodu na jiný kontinent či jeho úplné zavření. Teprve potom se nabídka znovu vyrovná s poptávkou.
Proto může cenu stovek miliard kubíků evropského plynu významně ovlivňovat posledních několik tankerů. Ekonomicky jde o takzvanou mezní dodávku.
Evropa vstupuje do topné sezony s dražším plynem a nejistým výhledem. Zemní plyn je na velkoobchodních trzích zhruba dvakrát dražší než před rokem a rizikem zůstává stav evropských zásobníků i geopolitické napětí. Českým domácnostem se proto může vyplatit cenu plynu na příští jeden až dva roky zafixovat. 
Lukáš Kovanda: Plyn je letos větší riziko než elektřina. Vyplatí se fixovat
Názory
Pár tankerů může zdražit i norský plyn
Ano, zní to na první poslech neintuitivně, leč je tomu tak: několik tankerů, které musela EU získat přeplacením Asie, nakonec určí třeba i cenu norského potrubního plynu v EU, který je jinak levný.
Jak to?
Když norský dodavatel vidí, za kolik EU přeplácí Asii, proč by jí dále dodával svůj plyn mnohem levněji? Zaprvé, není charitou. A zadruhé, a podstatněji, i kdyby tak činil, rychle by se našli obchodníci, kteří by levný norský plyn přeprodali za cenu blížící se sumě, za kterou EU přeplatila Asii.
Ekonomové tomu říkají arbitráž: ceny jednotlivých zdrojů se sbližují s tržní cenou, i když jejich výrobní náklady jsou úplně rozdílné. I když Nor těží levně, nakonec se jeho plyn stejně prodá za cenu burzovní, kterou vyhání vzhůru přetahování EU s Asií, byť jde třeba skutečně jen o několik tankerů.
Je to velmi podobné principu evropského trhu s elektřinou, jak si dobře pamatujeme z krizového roku 2022. Většinu elektřiny mohou v určitou chvíli vyrábět relativně levné jaderné, vodní nebo obnovitelné zdroje. Jestliže je ale k pokrytí poslední jednotky poptávky potřeba drahá plynová elektrárna, právě ona – jako takzvaně závěrný zdroj – může určit tržní cenu.
U plynu tuto roli závěrného zdroje nyní v EU sehrává poslední LNG tanker.
Zásobníky zemního plynu v Evropské unii jsou pro tuto část roku naplněny nejméně minimálně od roku 2009. Podobně špatně je na tom i Česko. Nedostatek plynu zřejmě nehrozí, domácnosti a firmy ale mohou během zimy čelit citelně vyšším cenám energií.
Lukáš Kovanda: Plyn bude, ale levný nebude. Evropu čeká drahá zima
Názory
Hormuz zásobuje hlavně Asii. A právě to je problém
Čímž se dostáváme k Hormuzu. Pro EU samotnou je jeho přímý význam poměrně malý, tedy jen zhruba tříprocentní, jak už víme. Pro světový trh s LNG je však význam Hormuzu značný.
Vždyť Hormuzem před válkou s Íránem procházelo přibližně 19 procent celosvětového obchodu s LNG. Téměř veškerý katarský LNG a prakticky veškerý LNG ze Spojených arabských emirátů musí právě touto cestou. Přibližně devadesát procent těchto dodávek přitom směřovalo do Asie.
To je klíčové.
Když Hormuz vypadne, hlavním problémem EU není, že přijde o svá zhruba tři procenta spotřeby pocházející z Kataru. Mnohem větším problémem je, že Asie přijde o obrovský objem katarského LNG. Čína, Indie, Japonsko nebo Jižní Korea jej potom musejí nahradit.
A kde náhradu hledají? Na tom samém globálním trhu, na kterém nakupuje EU.
Najednou tak začnou asijští odběratelé přeplácet americký, africký či jiný LNG, který by za normálních okolností mohl doplout do EU. Evropská cena musí vzrůst, aby tankery udržela.
Proto je daleko důležitější skutečnost, že přes Hormuz jde skoro pětina světového LNG, než fakt, že plyn z této trasy pokrývá jen několik málo procent spotřeby EU.
Proč Spojeným státům plyn nezdražil?
Dobře, ale proč stejným způsobem nezdražuje plyn ve Spojených státech? Protože USA stojí na opačné straně trhu. A z Hormuzu nemají plyn vůbec žádný.
Unijní tři procenta v porovnání s americkou nulou sice čistě matematicky znamenají rozdíl pouhých tří procentních bodů, což je málem v rozsahu statistické chyby. Jenže faktický dopad je v EU a USA diametrálně odlišný: kvůli těmto třem procentním bodům narostla cena plynu v EU kvůli uzavření Hormuzu takřka o 130 procentních bodů více než v USA.
Spojené státy nejsou velkým dovozcem LNG jako EU, nýbrž jeho obrovským producentem a vývozcem. Mají dostatek vlastní těžby a jejich domácí trh Henry Hub není přímo závislý na tom, zda do Asie přijede, nebo nepřijede tanker z Kataru.
Americký plyn se navíc nemůže neomezeně přelévat na dražší evropský trh. Aby americký producent prodal plyn v Evropě, musí jej nejprve dopravit k pobřeží, zkapalnit v LNG terminálu, naložit na tanker a přepravit přes Atlantik. Kapacita zkapalňovacích terminálů je však omezená.
Mnoho států kvůli hormuzské krizi vyloženě strádá. Amerika a Čína se ale zasloužily o to, že ropný šok je celosvětově mírnější, než mnozí očekávali. USA posilují pozici těžařské supervelmoci, pro prezidenta Trumpa to však může být i kvůli vysokým cenám pohonných hmot Pyrrhovo vítězství. Skutečným vítězem je Čína, která dokáže svou poptávku po „černém zlatě“ pružně přizpůsobovat.
Amerika se stala těžařskou supervelmocí. Světový ropný trh ale ovládla Čína
Názory
Mezi USA a Evropou vede jen „úzká trubka“
Představme si dvě obrovské nádrže spojené úzkou trubkou. V americké nádrži je plynu dostatek a stojí například tři dolary za milion britských termálních jednotek. V evropské nádrži je nedostatek a stejná energetická hodnota může stát mnohonásobně více. Aktuálně tedy 8,5krát více.
Za normálních okolností by se plyn přeléval z levného trhu na drahý, až by se ceny přiblížily. To je ona už zmíněná arbitráž.
Jenže spojovací trubka má omezenou kapacitu. Tou trubkou jsou LNG terminály. Pokud pracují téměř naplno, americký producent – byť tisíckrát lákán vysokou burzovní cenou v EU – nemůže jednoduše vyvézt libovolné množství dalšího plynu. Dodatečný kubík zůstane v USA a musí si najít amerického zákazníka.
Proto světové ceny LNG dramaticky rostou, zatímco cena plynu v USA zůstává nízko.
Evropa dnes Číně vyčítá neférovou obchodní politiku. Jenže sama Pekingu dlouhá léta pomáhala vyrůst – penězi, otevřeným trhem i vlastním know-how. Evropa byla vůči Číně dlouho otevřená až naivní. Teď se probouzí do reality, v níž Peking ovládá solární panely, baterie i elektromobilitu. Otázka zní, jak se bránit? Odpovědí nemá být slepý protekcionismus, nýbrž tvrdé vyjednávání a chytřejší strategie, píše ve své analýze Jan Žižka.
Evropa byla v obchodu s Čínou naivní. Nutit Peking k „reciproční naivitě“ nedává smysl
Názory
Evropa doplácí na závislost na LNG
Evropa je dovozcem, který potřebuje světový trh s LNG k tomu, aby doplnil poslední chybějící část své spotřeby. Proto musí soupeřit s Asií o poslední tanker.
V tomto ohledu se obecně podceňuje dopad odstřižení od potrubních dodávek plynu do EU z Ruska nebo neochota a nevole – například z environmentálních důvodů či kvůli plnění závazků Green Dealu – zemí EU těžit si více plynu na svém území.
Tím se EU stává stále více, ba až kriticky, závislou na „pár tankerech s LNG ze zámoří“, které ovšem jako závěrné zdroje nakonec dramaticky zdražují třeba i jinak levný norský plyn. Jak nyní sledujeme v přímém přenosu.
Pokud by si například EU těžila více plynu na svém území, třeba by se ani s Asií nemusela o dané tankery přetahovat a dopad války USA s Íránem na ceny plynu v EU by byl prakticky nulový – jako v USA.
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Money
Drahé energie podkopávají evropský průmysl
Toto bruselské nepochopení fungování trhu s plynem, respektive vlivu závěrných zdrojů, zásadně přispívá k tomu, že průmysl Evropské unie povážlivě ztrácí na konkurenceschopnosti.
Což v současnosti nejkřiklavěji vystihují fatální problémy Volkswagenu, který podle včerejší analýzy americké banky Citi už vlastně nemá jinou možnost než zavřít hned několik svých závodů v Německu. Klíčovým důvodem strádání unijního autoprůmyslu – nejen Volkswagenu – jsou právě drahé energie v čele s plynem, citelně dražší než jinde ve světě.
Což je zásadní poučení z nynější plynové paniky v EU, které by si měli vštípit ze všeho nejvíc politici v Bruselu: cenu neurčuje zdroj, ze kterého pochází většina plynu; cenu určuje až zdroj, bez něhož by plynu nebylo dost.
