Středové a levicové vlády houfně požadují zpřísnění migrační politiky. Doufají, že tak zastaví nástup populistické krajní pravice. Demokratičtí politici se ale snaží zapůsobit na někoho, kdo jimi pohrdá, přitom ale jsou zklamáním pro své přirozené příznivce. Tato taktika je předem odsouzená k neúspěchu, ve výsledku krajní pravici ještě umete cestičku k moci.

Početná skupina evropských států chce zpřísnit pravidla migrace, konkrétně předpisy Evropského soudu pro lidská práva. Vlády 27 zemí včetně České republiky by si přály, aby bylo možné uchazeče o azyl lépe vyhošťovat. Šlo by prý především o lidi, kteří se dopustí trestného činu, ale redefinice práv uprchlíků by pravděpodobně byla širší, takže v organizacích pracujících s migranty pochopitelně pozvedávají obočí.

Podle informací by politici rádi neúspěšné žadatele o azyl vyhošťovali z Evropy do třetích zemí. Na mušku si politici berou i právní předpisy zakazující nehumání jednání a mučení, protože současný výklad prý je příliš široký. Stejně tak se hovoří i o části věnované právu na rodinný život. Tyto principy jsou součástí migrační politiky Evropy už desítky let. O změnách v migračním systému se lze bavit, ale skutečně se musí začít osekáváním lidských práv?

Jak navíc připomíná The Guardian, situací týkajících se migrace, kde se dostane do rozporu stát s Evropským soudem pro lidská práva, je opravdu velmi málo. Za posledních deset let soud řešil kolem 420 tisíc případů, z toho 7000 se týkalo migrace, přičemž soud rozhodl v neprospěch států jen ve 450 z nich. Pokud hledáme příčinu neefektivních migračních politik, nejspíš to nebudou v první řadě lidská práva.

Těžko říct, jak by vypadalo vtělení aktuálních rozhovorů do praxe (k tomu je nyní poměrně dost daleko), ale zatím celá diskuse zavání populismem. Podivuhodným úkazem je to, že za iniciativou nestojí v první řadě krajně-pravicové nebo konzervativní vlády, ale do role vůdců této „vzpoury“ se postavila norská premiérka Mette Frederiksenová a její britský protějšek Keir Starmer – oba sociální demokraté.

Karel Pučelík: Sarkozyho kauza ukazuje pokrytectví vládnoucích elit. Posouváme se na hranu trapnosti

Názory

Zdiskreditovaném francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu dnes vychází kniha „Deník vězně“. Po ani ne třech týdnech za mřížemi se staví do role protřelého mukla. Mimo to se při čtení úryvků lze těžko ubránit dojmu, že vládnoucí elity jsou prostě jiná sorta lidí. Lepší lidé, pro které platí jiná pravidla. Těžko uvěřit, že politici takto odtržení od reality v západním světě vládli. Nebo snad stále vládnou?

Karel Pučelík

Přečíst článek

Levice v převleku krajní pravice

Nepravděpodobná dvojice k tomu dokonce napsala společný text do britského deníku The Guardian. „Současný azylový rámec byl vytvořen pro jinou dobu. Ve světě masové mobility již včerejší řešení nefungují. Budeme vždy chránit ty, kteří prchají před válkou a terorem – ale svět se změnil a azylové systémy se musí změnit s ním,“ uvádí v textu lídři. Další důvod sami přiznávají už v úvodu. „To je naše jasné poselství našim přátelům v Evropě. Pokud odpovědné vlády nezohlední obavy svých občanů, populisté zvítězí.“

Druhý jmenovaný důvod je podle všeho ten nejsilnější. V Evropě je krajní pravice a populismus na vzestupu, Británie je toho dobrým příkladem. Keir Starmer, ačkoli byl do čela strany zvolen jako levicový idealista, zvolil taktiku posouvání doprava, aby vzal vítr z plachet Nigelu Farageovi a jeho Reform UK. Migrace je jedním z témat, kde se snaží evokovat silnou ruku.

Výsledky se ale nedostavují – Reform stále zásadním způsobem vede a Starmer je naopak stále méně populární. K tomu se od labouristů odvracejí levicoví voliči, například Strana zelených pod novým vedením roste co do počtu členů i preferencí, z nespokojenosti levicových voličů se snaží něco vytěžit i v nové straně Jeremyho Corbyna a Zahry Sultanaové.

Dalším empirickým příkladem je zrovna Dánsko. Země už dnes patří, co se migrační politiky týče, k těm nejtvrdším státům Evropy. I Frederiksenová stočila své sociální demokraty doprava. A výsledky se dostavují – jen ne takové, jaké by si premiérka představovala. Před několika týdny třeba její strana přišla po více než století o post starosty Kodaně. Nikoliv však ve prospěch populistů, ale levicové koalice.

Je naivní si myslet, že voličskou podporu demokratické a levicové strany získají přejímáním témat a napodobování populistů z krajní pravice. Voliči těchto stran mají v sobě odpor vůči tradičním stranám tak zakořeněný, že k nim jistě přeskočí po tom, co jejich lídři něco řeknou ve Štrasburku nebo se v progresivním plátku vymezí vůči masové migraci. Naopak ti, kteří Starmera nebo Frederiksenovou volili, protože jsou levicově zaměření, velmi rychle odejdou. Výsledek? Rozdrobená demokratická scéna, která převzetí moci krajní pravici akorát ulehčí.

Karel Pučelík: Hledáte důstojný hlas Ameriky? Najdete ho ve Vatikánu

Politika

Americký prezident Donald Trump nemá na domácí scéně příliš mnoho efektivních oponentů. Zdá se však, že jednomu z jeho krajanů se daří i v MAGA světě prosadit. Papež Lev XIV. má připomínky vůči americkému postupu na Ukrajině, tvrdé imigrační politice a všeobecnému nárůstu nesnášenlivého populismu i ekonomickým nerovnostem. Vypadá to, že ačkoli papež i Trump mluví o křesťanství, každý z nich popisuje něco úplně jiného.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Když nemáte praktické úspěchy, hoďte tam migraci

Co by fungovat mohlo, je zlepšování každodenního života. Řešit krizi bydlení, zlepšovat školství, zdravotnictví, dopravu a infrastrukturu. Migrace je velké politické téma, ale osobně s ní má zkušenost jen velmi málo lidí. Je do značné míry virtuální a nestojí v cestě k prosperitě evropských zemí. Tím, že se utáhne migraci kohoutek, se nikdo z ničeho nic mít lépe nebude.

Navíc když se podíváme na státy, které volají pro tvrdších pravidlech, jedná se o dosti rozličnou skupinu s různými problémy. Zatímco pro severské státy může být migrace problémem kvůli nárokům na sociální stát, třeba u nás v Česku žádnou praktickou potíž nepředstavuje. Kromě Ukrajinců tu téměř nikdo není, tak proč se řadíme do zmíněné skupiny tvrdých kritiků? Třeba Německo, Francie a Španělsko přitom stojí stranou. Odpověď se zdá být jediná možná. Populismus.

Británie je pak ještě speciálnější případ. Politici tu migranty napadají a démonizují, ale přitom celé obory ostrovní ekonomiky, jako sociální sektor, takřka výhradně stojí na práci cizinců. Nejenže si tedy omezením migrace moc nepomohou, ale v mnoha oblastech si nakonec ještě uškodí.

Jestli si myslíte, že tohle je záchrana demokratické Evropy, tak hurá do toho. Zatím to vypadá jako politika inspirovaná vařením Jirky Babici.