Lukáš Kovanda: Bruselský „strop“ na povolenky je jako náplast na zlomeninu: hezky vypadá, ale nic neřeší
Zastropování cen emisních povolenek je z pohledu ekonomické teorie i podstaty jejich fungování nesmysl. Povolenky nejsou daň, ale nástroj, který má vytvářet tlak na snižování emisí – tedy fungovat jako postupně se utahující smyčka. Proto je jejich zdražování přirozenou součástí systému, nikoli chybou.
Pomyslný dotaz rádiu Jerevan by dnes zněl: „Česká vláda říká, že v Bruselu prosadila zastropování ceny emisních povolenek pro domácnosti na 45 eur. Je to pravda?“
Odpověď by zněla: „Ano, ale s výhradou. Nejde o skutečný cenový strop, nýbrž o návrh, který musí ještě schválit Evropská komise a Evropský parlament. A nejde o pevně stanovenou cenu, ale o příslib uvolnit více povolenek, pokud cena dosáhne 45 eur.“
Proč zastropování nedává smysl
Trvalé zastropování by šlo proti smyslu povolenek. Ty totiž mají být tlakem na změnu chování firem i domácností. Kdo věří, že lze cenu natrvalo omezit, nerozumí principu systému. Takový krok by fakticky proměnil povolenky v uhlíkovou daň – ale bez jasně nastavené sazby a předvídatelnosti.
Povolenky vs. uhlíková daň
Ekonomická teorie často upřednostňuje povolenky před uhlíkovou daní, protože jsou efektivnějším a levnějším způsobem dekarbonizace. Jejich cena se přizpůsobuje situaci na trhu, nikoliv politickému rozhodnutí. Evropská komise proto každoročně snižuje množství dostupných povolenek, obvykle o tři až pět procent. Tím vytváří tlak na jejich růst a motivuje podniky k investicím do moderních technologií.
Jak systém funguje v praxi
Pokud podnik vypustí tři miliony tun CO₂, musí odevzdat tři miliony povolenek. Ty nakupuje v aukci, jejíž objem řídí Evropská komise. Když povolenka stojí 70 eur a náklady na snížení emisí jsou 60 eur, vyplatí se firmě investovat do dekarbonizace. Pokud ale povolenka stojí jen 50 eur, firma raději zaplatí „odpustek“ a pokračuje ve výrobě beze změn.
Cena povolenky tak určuje tempo změny – a právě to je jejím smyslem.
Proč cena musí růst
Aby bylo možné splnit Green Deal 2050, musí se k dekarbonizaci přimět všechny podniky. Komise ale nezná přesné náklady každého z nich – rozhodující roli proto hraje cenový signál trhu. Postupné zdražování je tak řízený proces, který má „bolet“, ale nemá „udusit“. Pokud by se cena hned stanovila vysoko, například na 200 eur, většina firem by ekonomicky neobstála a došlo by k prudké inflaci i kolapsu dodavatelských řetězců.
Zvyšování cen povolenek zajišťuje, že nejlevnější dekarbonizační kroky se dějí jako první, a dražší přicházejí později. Podniky s vyššími náklady se k transformaci dostanou postupně – právě to zajišťuje dlouhodobou stabilitu systému.
Pokud by cena zůstala trvale zastropována, Green Deal by se nikdy nenaplnil – část průmyslu by totiž nikdy neměla motivaci přejít k čistším technologiím.
Stejný princip čeká i domácnosti
Podobně jako u firem má i systém domácích emisních povolenek fungovat jako postupné utažení smyčky. Někdo si koupí tepelné čerpadlo už při ceně 45 eur, jiný až při 250 eur. Ale všichni se k tomu nakonec dostanou – jinak by celý mechanismus postrádal smysl.
Česká vláda se podle všeho nechala ukolébat představou, že Brusel nabídne kompromis, který nebude bolet. Jenže smyčka kolem krku se dříve či později utáhne – to je její podstata. Pokud by se neutahovala, systém by byl bezzubý a zcela neúčinný. Jedinou cestou, jak se „neudusit“, je povolenky vůbec nezavádět. O tom se ale v Bruselu nejedná – a jednat nebude.
