USA a Írán po jednání ve Švýcarsku hlásí posun. Írán má podle svého vyjednávače získat přístup k 12 miliardám dolarů, zatímco obě strany chtějí zabránit dalším incidentům v Hormuzském průlivu, kudy proudí významná část světové ropy.
Spojené státy a Írán pokročily v jednáních o zmírnění napětí, které v posledních měsících zvedalo ceny ropy a ohrožovalo obchod v Perském zálivu. Podle Teheránu se obě strany při rozhovorech ve Švýcarsku dohodly na rozmrazení 12 miliard dolarů, tedy zhruba 254 miliard korun, íránských fondů.
Íránský hlavní vyjednávač Mohammad Bágher Ghálíbáf podle agentury Reuters uvedl, že součástí dohody je také vytvoření přímé komunikační linky kvůli Hormuzskému průlivu. Ta má pomoci předcházet incidentům v jedné z nejdůležitějších námořních tras pro vývoz ropy a plynu.
Vzniknou čtyři pracovní skupiny
Americko-íránské jednání na technické úrovni ve Švýcarsku už podle íránské státní agentury IRNA skončilo. Jeho výsledkem je rozhodnutí zřídit čtyři pracovní skupiny, uvedla agentura s odvoláním na náměstka íránského ministra zahraničí Kázema Gharíbabádího.
Skupiny se mají zaměřit na otázky související se zrušením sankcí uvalených na Teherán, íránským jaderným programem a obnovou a hospodářským rozvojem Íránu. Čtvrtá pracovní skupina má monitorovat další vývoj.
Technické jednání začalo v pondělí poté, co byly ve švýcarském Bürgenstocku završeny rozhovory na vysoké úrovni. Americkou delegaci vedl viceprezident J. D. Vance, který výsledky označil za dobrý základ pro úspěšnou konečnou dohodu. Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí uvedl, že „bylo dosaženo významného pokroku“.
Spor o jaderné inspektory
Jedním z citlivých bodů zůstává íránský jaderný program. Vance po jednání uvedl, že Írán souhlasil s návratem inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii na své území. Ti mají kontrolovat fungování jaderného programu, o němž Teherán dlouhodobě tvrdí, že slouží pouze civilním účelům.
Írán později uvedl, že žádné nové závazky v této věci nepřijal. V současnosti mohou inspektoři agentury v zemi působit jen se souhlasem parlamentu a Nejvyšší rady národní bezpečnosti. Spojené státy požadují, aby se Teherán vzdal ambicí získat jadernou zbraň. Íránský režim ale opakovaně tvrdí, že o ni neusiluje.
Hormuz je klíčový pro ropu
Dalším americkým požadavkem je úplné znovuotevření Hormuzského průlivu. Právě jeho blokády v minulých měsících patřily k hlavním důvodům růstu cen ropy na světových trzích.
Írán zablokoval plavbu v průlivu v reakci na zahájení války na konci února. Od dubna pak Spojené státy blokovaly průliv pro íránské lodě a plavidla směřující do Íránu.
Přímá komunikační linka mezi Washingtonem a Teheránem má podle íránské strany snížit riziko dalších konfliktů při plavbě v této strategické oblasti.
Trump: Peníze půjdou na potraviny
K rozmrazení íránských peněz se vyjádřil také americký prezident Donald Trump. „Všechny peníze, které se jim vrátí zpět, budou v podobě nákupů potravin, které naléhavě potřebují,“ uvedl podle Reuters.
Podle Trumpa tak z uvolněných íránských financí, které USA zadržují na základě svých a mezinárodních sankcí, budou mít prospěch také američtí zemědělci.
Libanon jako další bod dohody
Podle Ghálíbáfa by se Írán a Spojené státy měly stát garanty územní celistvosti Libanonu, jehož část obsadila izraelská armáda. Írán a jeho libanonský spojenec Hizballáh žádají odchod izraelských vojáků. Izraelská vláda tvrdí, že armáda zůstane v sousední zemi tak dlouho, jak to bude vyžadovat bezpečnostní situace na severu Izraele, který Hizballáh ostřeloval z Libanonu.
Po počátečním odkladu začala jednání ve Švýcarsku o víkendu a skončila v noci na dnešek. Jednání zprostředkovaly Pákistán a Katar. Konají se po podepsání memoranda o porozumění mezi Íránem a USA.
85 miliard zjevně nestačí. SpaceX vedle prodeje akcií vydává i dluhopisy
Velké plány si žádají velké investice. SpaceX po vstupu na burzu chystá vůbec první emisi dluhopisů. A akcie kvůli tomu padají o více než deset procent.
Španělé vsadili na slunce a vítr a část Evropy jim závidí levnější elektřinu i menší závislost na plynu. Jenže za zeleným úspěchem se skrývá drahý účet za sítě, úložiště a stabilitu soustavy. A největší chyba může teprve přijít: vypnutí jádra.
Španělská energetika se stala jedním z témat, která dokážou vyvolat silné emoce i daleko za hranicemi Pyrenejského poloostrova. V době nynějších „kulturních válek“ přináší sázka Španělů na obnovitelné zdroje nadšení jedněch i opovržení druhých. Loni na jaře země zažila rozsáhlý blackout, letos se pro mnohé stala symbolem odolnosti vůči dopadům íránské krize.
Zatímco se jiné evropské země horko těžko potýkají s rébusem, jak zvláště v době krizí omezit dopady drahého plynu také na ceny elektřiny, Španělsko se pro mnohé stává vzorem. Díky masivnímu rozvoji obnovitelných zdrojů země snížila podíl uhlí na výrobě elektřiny téměř na nulu a zemního plynu zhruba na pětinu. Na výstavbu větrníků a solárních panelů sázejí i jiné země, včetně Německa, ale Španělsku se oproti nim podařilo také významně snížit právě zmiňovaný vliv plynu na zdražování elektřiny.
Jan Palaščák: Vedra udeří na elektrické sítě. Budou zase blackouty?
Česko čeká teplotně nadprůměrné léto a s ním i otázka, zda se mohou opakovat blackouty. Podle zakladatele energetické skupiny Amper Jana Palaščáka jsou soláry snadný terč, ale hlavním viníkem výpadků elektřiny nejsou. Tím jsou přehřívající se sítě, slabá odolnost infrastruktury, sucho a problémy konvenčních elektráren s chlazením.
Evropský trh funguje na principu „merit order“. To znamená, že jednotlivé zdroje se zapojují do výroby elektřiny podle nákladů na jejich spuštění a využívání. Dokud produkci zajišťují obnovitelné nebo jaderné zdroje, není nutné sahat po drahé výrobě plynových elektráren. V době, kdy to ale nutné je, určuje cenu elektřiny právě spalování plynu. Španělé dokázali tuto dobu omezit mnohem více než zmiňované Německo i další evropské země a díky tomu mají průměrně nižší tržní, ale také konečné ceny elektřiny. Podobně je na tom Francie. Zatímco Španělsko sráží ceny hlavně díky obnovitelným zdrojům, v případě Francie mají pozitivní vliv jaderné elektrárny.
Větší nezávislost na plynu v elektroenergetice pak podle všeho ovlivňuje také zahraniční politiku madridské vlády. Socialistický premiér Pedro Sánchez má minimálně pocit, že nemusí poklonkovat americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, jak to – zjevně se skřípěním zubů – dělají jiní politici. Je totiž jasné, že Trump se snaží využít „kartu“ dodávek amerických surovin například při obchodních jednáních s Evropou.
Ano, ale…
Španělsko je bezpochyby úspěšné v tom, jak dokázalo posílit svou odolnost vůči geopolitickému napětí, které omezuje dodávky a zdražuje fosilní paliva. Už v době krize, kterou před více než čtyřmi lety způsobila Putinova agrese na Ukrajině, si Madrid dokázal v Bruselu vyjednat výjimku pro mechanismus, který odděloval ceny plynu a elektřiny. Ve skutečnosti nešlo o nějaký „levný špás“, protože zastropování cen elektřiny Španělé museli provozovatelům plynových zdrojů kompenzovat.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Spoustu různých „ale“ má i současný španělský úspěch. Země při rozvoji obnovitelných zdrojů těží ze svých geografických výhod. Všem je jasné, že na evropské poměry má velmi vhodné podmínky pro solární energetiku, zároveň ale může v zimním období počítat s dostatkem větru i deště – minimálně v některých oblastech. Ve chvílích, kdy výrobě elektřiny nepřeje sluníčko, nahradí ho do značné míry větrníky a hydroelektrárny. A když se vrátíme ke srovnání s Německem, je naprosto přirozené, že Spolková republika potřebuje flexibilní plynové elektrárny mnohem častěji, aby dokázala vyvažovat závislost „zelených“ zdrojů na počasí.
Španělsko se však podobně jako další země potýká s dalším problémem obnovitelných zdrojů. Když „hodně svítí a fouká“, přebytek výroby z obnovitelných zdrojů vede k negativním tržním cenám elektřiny. Pro spotřebitele to může být na první pohled příznivá zpráva, protože se sníží jejich celkový účet za energie. Negativní ceny ale nabourávají fungování trhu a ve skutečnosti jsou spojené s obrovskými náklady na přizpůsobení přenosových a distribučních sítí. Ve finále tyto náklady zaplatí spotřebitelé v regulovaných složkách cen elektřiny nebo daňoví poplatníci z veřejných rozpočtů.
Čekají nás další blackouty?
Někteří evropští zastánci zelené energetiky vidí nyní ve Španělsku důkaz, že lékem na jakoukoliv krizi je neustálé navyšování výkonu obnovitelných zdrojů. Tento argument je sporný a vytržený z kontextu, protože záleží právě na posilování přenosových soustav, které se musí dlouhodobě s nestálou výrobou solárů a větrníků vyrovnávat. Velmi důležitý je rozvoj bateriových a dalších úložišť energie, které jsou koneckonců řešením i pro problémy s negativními cenami elektřiny. Jenom „baterky“, flexibilní provoz sítí a budování přeshraničních propojení ale nestačí a podle všeho ještě dlouho stačit nebudou. Stabilní výrobní zdroje jsou pořád důležité, zvláště v silně průmyslových oblastech.
Atomový comeback Ameriky. USA opět dobývají Evropu v jaderné energetice
Proslulá společnost Westinghouse před osmi lety procházela bankrotovou procedurou ve Spojených státech, do níž se dostala kvůli problematickým projektům výstavby amerických jaderných elektráren. Firma se sídlem na okraji pensylvánského Pittsburghu měla velké nenaplněné ambice i v Česku. Někdejší tendr na nové temelínské bloky Češi zrušili a v případě pozdějšího dukovanského tendru Westinghouse ani nepustili do finálního souboje mezi Korejce a Francouze. Nyní se ale karta obrací. Westinghouse získává nové kontrakty, americké startupy vyvíjejí reaktory 4. generace a Big Tech pumpuje miliardy do stabilních zdrojů energie. Jaderný návrat USA tak může změnit i evropský energetický trh, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Tady už se však dostáváme ke zmiňovaným „kulturním válkám“. Kritici zelené energetiky budou vždy tvrdit, že rozvoj obnovitelných zdrojů nutně povede k dalším blackoutům, podobným tomu loňskému ve Španělsku. Názorové spory, jestli „za všechno můžou obnovitelné zdroje“, přitom nedávají žádný smysl a bývají silně zpolitizované.
Není pochyb o tom, že fotovoltaika i větrná energetika zvyšují nároky na přenosové a distribuční sítě. Jejich provozovatelé by se to neměli bát jasně říct. A přiznat, že ve Španělsku zřejmě nějaké chyby udělali. S rozvojem moderní energetiky se operátoři sítí vlastně učí za pochodu, jak novou situaci zvládat. Zároveň ale platí, že výhody obnovitelných zdrojů vysoce převyšují jejich negativa či rizika, protože pomáhají čelit klimatické krizi i posilovat energetickou bezpečnost. Slunce ani vítr není nutné dovážet z rizikových oblastí.
Poučí se z německých chyb?
Jeden z dlouhodobých aspektů energetické politiky španělských vlád je přesto velmi sporný. Zatím nikdo nezrušil plány na postupný odchod od jaderné energetiky, a to v době, kdy se většina Evropy k mírovému využití atomu vrací. Přitom je zjevné, že právě zhruba pětinový podíl nízkoemisního jádra umožňuje jak snižovat emise skleníkových plynů, tak zajišťovat dostatečnou stabilitu celého energetického systému. Pokud by Španělé v tuto chvíli vyřadili jádro, jejich závislost na dováženém plynu zase vzroste.
Postupný časový scénář jaderného exitu ve Španělsku ještě umožňuje korekce. Vláda musí letos rozhodnout, jestli prodlouží provoz dvou bloků jaderné elektrárny Almaraz, které by jinak dosloužily v letech 2027 a 2028. Delší život reaktorů požaduje španělský průmysl a k dlouhodobému provozu se dnes přiklání i většina obyvatel. V roce 2035 má být podle současného plánu finálně odstaven poslední ze sedmi stávajících reaktorů.
Odkud bude Evropa dovážet plyn? Otazníků opět přibývá
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová už dlouhé měsíce prohlašuje, že Brusel chce nahradit ruský plyn americkým. To, co ale „slíbila“ uprostřed léta ve Skotsku Donaldu Trumpovi při dojednávání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy, nedává příliš smysl – pokud pomineme snahu uchlácholit amerického prezidenta. Navyšování evropského energetického importu z USA je v takové míře nereálné a v konečném důsledku by šlo proti principu diverzifikace. Snahu získat pro EU více zdrojů mezitím zpochybňuje další plynová velmoc – Katar, kterému vadí unijní environmentální a sociální pravidla, píše ve své analýze Jan Žižka z Export.cz.
V Madridu by si zřejmě měli lépe poslechnout německou ministryni hospodářství Katherinu Reiche. Odchod její země od jádra způsobil, že je tamní ekonomika stále příliš závislá na plynu a zranitelná v době energetických šoků. Německé ceny elektřiny patří k nejvyšším v Evropě. Česko má z tohoto pohledu smůlu, že zdejší trh do značné míry ovlivňuje ten německý. V tuzemsku jsme však sami silně zaostali v budování obnovitelných a jaderných zdrojů i úložišť energie, takže se v příštím desetiletí asi budeme muset spoléhat na plyn ještě více než dosud. Těžko můžeme Němcům něco vyčítat.
Své nezanedbatelné náklady mají všechny energetické zdroje. Za plyn spotřebitelé platí více v tržní složce ceny elektřiny, za rozvoj celého systému kolem obnovitelných zdrojů v té regulované. Případně ho stát dotuje z veřejných peněz. Španělský příklad ale navzdory všem pochybnostem potvrzuje, že omezování dovozu fosilních paliv znamená z ekonomického pohledu především menší cenové výkyvy v době krizí. A těch v poslední době není zrovna málo. Snižování závislosti na importu je důležité pro ekonomiku i energetickou bezpečnost.
Ať už jste příznivci Donalda Trumpa a Andreje Babiše, nebo jejich odpůrci, jedno se jim nemůže upřít: dělají věci jinak. Tradice pro ně nic neznamená, instituce jsou v jejich očích od toho, aby škodily, proto je lepší je zničit. Bojovat proti tomu v rámci mantinelů zákona tak zcela zjevně nemůže stačit. A i to potvrdila aktuální výstražná stávka veřejnoprávních médií, která se odehrála v mantinelech zákona.
Smutný den pro média veřejné služby. Tak by šlo označit pondělí 22. června, které přineslo dvě události. Tou méně podstatnou je stávka zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu. Stávka měla spíše symbolický charakter, moderátoři na ni upozorňovali tu méně, tu více ostentativními náznaky, ale jinak se zase tak moc nestalo. Ostatně vrcholem potupy je zařazení zprávy o jednání vlády, která kývla na poslanecký návrh omezující výši koncesionářských poplatků (ano, to je ta druhá, důležitá událost).
Nicméně obě média jsou zřízena ze zákona a ze zákona tak musejí doručit to, co se očekává, tedy zpravodajství.
Navíc samozřejmě nabídnou i oblíbené pořady a soutěže, pokud se večer hraje fotbal, na který má ČT práva, jistě bude dávat i tento přenos. Ostatně ani nemůže jinak: vedle porušení zákona by televize porušila také licenční ujednání, a navíc by přišla o lukrativní peníze od zadavatelů a sponzorů.
OBRAZEM: „Pro vás, ne politiky“. Zaměstnanci ČT protestovali na Kavčích horách
Stovky zaměstnanců České televize v černém protestovaly na Kavčích horách proti změně financování veřejnoprávních médií. Varují před škrty, omezením výroby pořadů a propouštěním stovek lidí.
Stávkovat s takto svázanýma rukama by bylo nepříjemné vždy. Ale o dost horší je to v době, kdy domnělým protivníkem jsou populisté sešikovaní jako jeden muž za vizí omezit vliv médií veřejné služby na minimum. A že pro tento cíl je vláda ochotna udělat hodně, jsme už viděli a zcela jistě ještě uvidíme.
Zda budou veřejnoprávní média ochotna zesílit své nástroje, to už tak jasné není. Už jim totiž trochu dochází munice. Co mohli udělat samotní zaměstnanci, případně odborové organizace, to už nejspíš narazilo na limity. Dál už by musely zajít managementy obou médií a hlavně občané, zatím stále ještě svého druhu akcionáři veřejnoprávních médií.
Dalibor Martínek: Macinka porazil Babiše. Nešlo o Ankaru, ale o vliv ve vládě
Měsíce natahovaný spor o to, kdo bude Česko zastupovat na červencovém summitu NATO v Ankaře, je u konce. Vláda prezidenta Pavla nepustila do delegace. Prezident ještě může spor protahovat pomocí kompetenční žaloby u Ústavního soudu, patrně však nikam nepoletí. Paradoxně, nejde o spor prezidenta a premiéra. Šlo o mocenský boj uvnitř vlády.
Můžeme si připomenout přelom let 2000 a 2001, kdy se televizním pracovníkům nelíbila volba šéfa stanice, což se následně stalo rozbuškou, jednak pro stávku, následně pro hluboké změny v celém mediálním systému u nás. Tehdy to bylo opravdu velké, televize v části země nevysílala, v části vysílala s nápisem STÁVKA vetknutým do loga stanice, byly i pokusy o alternativní vysílání.
K tomu osobnosti „zalehly na matrace“ ve spacácích na Kavčích horách, společnost stále intenzivněji cítila, oč, zač a jak se hraje. Znovu připomeňme, že to byla éra politiků, kteří ještě chápali podstatu tradic a institucí. I proto nakonec stávka dopadla „dobře“, respektive dobře pro stávkující. Minutové zpožďování vysílání je přeci jen příliš bezzubé upozornění na problém, který velká část společnosti nechápe, nedoceňuje nebo neakceptuje.
Slavomír Slanina: Telekomunikace jsou kritickou infrastrukturou a investoři to už pochopili
Slavomír Slanina strávil téměř čtvrt století ve nadnárodním telekomunikačním gigantu. Vloni v létě se stal šéfem společnosti Suntel Group ze skupiny DRFG a místo operátora zastupuje firmu, která telekomunikační infrastrukturu buduje, spravuje a rozvíjí. „Telekomunikační stabilita je potřebná jako voda nebo elektřina. Když se během pandemie vypla síť na pár hodin, lidé se bouřili víc než při odstávce vody,“ říká Slanina.
