Lekce z Norska. Socialisté dokážou vyhrávat i v „magafikované“ politice. Ubránili i daň z majetku
Populistická vlna došla až do obvykle klidného a stabilního Osla. Vládní Strana práce i přesto patrně zůstane u moci i další čtyři roky. Nemusela přitom ustupovat doprava, levicový blok vyhrál, i když bránil sociální stát i daň z bohatství.
Norské parlamentní volby vyhrála vládní Strana práce Jonase Gahra Støreho, který od roku 2021 vede menšinový kabinet. Červeno-zelený levicový blok získal těsnou většinu 89 hlasů, přičemž k k většině je potřeba 85.
Ani této bohaté skandinávské zemi se ovšem nevyhnula „magafikace“ politiky, tedy raketový nástup populistické pravice. Té se daří zvláště mezi mladými muži. Pokroková strana skončila druhá, přičemž odsunula z pozice nejsilnější opoziční strany konzervativce z Høyre, které vede někdejší dlouholetá premiérka Erna Solbergová. Modrý pravicový blok získal v novém složení Stortingu 80 křesel.
Volby se konaly uprostřed geopolitických krizí, takže se mluvilo o Ukrajině, Rusku a mezinárodní politice. Diskuse se vedly i o životních nákladech. Jedním z často skloňovaných témat v kampani byla daň z bohatství, kterou na nejmovitější občany Norsko uvaluje jako jedna ze tří zemí Evropy - vedle Španělska a Švýcarska.
V britském městečku si po vypuknutí finanční krize vytvořili vlastní platidlo, aby podpořili domácí podniky a zabránili odlivu peněz z jejich regionu. Experiment trval sedmnáct let, podařilo se vytvořit malý finanční ekosystém bez jakékoliv státní instituce. Nyní však s poklesem plateb v hotovosti projekt končí.
„Ani Bezos je nemohl hromadit“. Poslední britskou regionální měnu však zlikvidovaly karty
Money
Zrušit či ponechat?
V Norsku to přitom není žádný progresivní výmysl poslední doby, do tamějšího daňového mixu patří už od roku 1892. Pro bohaté to však není nijak zvlášť drakonická položka. Vypočítává se jako 1,1 procenta z aktiv a podílů nad 1,76 milionů norských korun (kolem tří a půl milionu korun), přičemž se dají aplikovat různé výjimky zahrnující dluhy a nemovitosti. Do státního rozpočtu daň přinese 34 miliard norských korun, což není zas tak velké terno, ale zároveň to není zanedbatelný příjem.
Více než staletá daň z bohatství nikdy nebyla relevantním volebním tématem, do hledáčku politických stran se dostala až nyní. Populisté z Pokrokové strany by ji rádi zrušili. „Peníze zaplacené na dani z bohatství mohly být použity na vytváření podniků, nových pracovních míst a více inovací,“ uvedla šéfka strany Sylvie Listhaugová.
Umírnění konzervativci z Høyre by ji „jen“ osekali. Po jejich změnách by ale daňový výnos výrazně klesl. Paradoxní je, že někteří miliardáři by dle jejich návrhů nemuseli platit žádné daně. Například dědic velkého podniku SalMar Gustav Magnar Witzøe do státního rozpočtu odvádí stovky milionů korun. Nevykazuje však žádné osobní příjmy, a tak je daň z majetku jedinou platbou do společného banku.
Vládnoucí Strana práce pochopitelně těmto snahám v kampani oponovala – a to i proto, že její konkurenti nevysvětlovali, čím by výpadek ve veřejných financích nahradili. Ministr financí Jens Stoltenberg (jehož návrat do domácí politik značně zlepšil preference socialistů) nicméně přislíbil, že po případných vyhraných volbách nechá jeho strana přezkoumat daňový systém skupinou složenou ze zástupců vládních i opozičních stran.
Brexit svého času vzbuzoval vlny emocí jako málokteré politické téma. Dnes však už nikoho moc nezajímá. Vláda se pokouší o dílčí nápravu, populisté téma pomalu opouštějí a veřejnost by podle průzkumů raději obětovala část suverenity za lepší ekonomiku. Podnikatelé, pěstitelé a potravináři na brexit však jen tak nezapomenou, protože jim dodnes značně ukrajuje z jejich zisků.
Poučení z brexitového vývoje. Zastáncům dochází argumenty i podpora. Je to i varování pro nás
Politika
Útěk milionářů? Ne tak docela
O dani se psalo i v zahraničních médiích před nedávnem. Po zrušení některých výjimek se totiž rozhodla část movitých Norů zemi „finančně“ opustit – a to včetně jednoho z nejbohatších lidí v zemi Kjella Inge Røkkeho. Nutno však dodat, že zprávy o úprku bohatých jsou poněkud nadsazené. Naopak, společnost je s přerozdělováním bohatství poměrně dobře sžitá. A dosud to fungovalo poměrně dobře. Proto schytal spíše kritiku, že do systému, ze kterého těží není ochoten vkládat svou část.
Bez přerozdělování by si Norové jen těžko mohli dovolit svůj pověstný sociální stát. Nejde přitom jen o spravedlnost, ale také o vhodné podmínky pro byznys. Norsko nabízí klidné a stabilní politické prostředí s poměrně malou nerovností, což je výhodné i pro podnikatele. Ačkoli výběr daně v průběhu vlády socialistů vzrostl, norští bohatí nadále bohatli.
Dobře to shrnul pro The Guardian neurovědec a díky rodinnému majetku a vlastním investicím milionář André Nilsen (a tedy sám plátce daně). „V porovnání s jinými zeměmi je v Norsku snazší zbohatnout. Můžete se svobodně pustit do divokého objevování nápadů, protože máte záchrannou síť, která vás zachytí, když to nevyjde,“ vysvětluje.
Po pondělním výsledku se zdá, žádné velké přehodnocení sociálního i daňového sytému se nekoná. Dosavadní premiér a pravděpodobně i hlava dalšího kabinetu se nechystá využívat konzervativní mimikry. „To je signálem pro Norsko, že sociální demokracie může zvítězit i navzdory pravicové vlně,“ řekl Jonas Gahr Støre při sčítání hlasů.
