Centrální banky neodcházejí od zlata. Naopak. Podle agentury Bloomberg očekává rekordní podíl měnových autorit, že v příštím roce své zlaté rezervy navýší. To naznačuje, že jeden z hlavních motorů poslední rekordní rally na trhu se zlatem zůstává v chodu, i když cena kovu letos oslabila.
V průzkumu mezi 74 centrálními bankami uvedlo 45 procent respondentů, že v příštím roce plánuje zlato nakupovat. Jde o nejvyšší podíl od roku 2018, kdy tato data začaly sledovat World Gold Council a YouGov. Pouze jedna centrální banka uvedla, že chce své zásoby snížit.
Zlato má za sebou mimořádné období. Za poslední tři roky se jeho cena více než zdvojnásobila, přičemž výraznou roli v růstu sehrály právě nákupy centrálních bank. Letos ale část zisků zmizela. Konflikt na Blízkém východě zvýšil náklady na energie a posílil očekávání, že úrokové sazby zůstanou delší dobu výše. To snížilo atraktivitu zlata, které samo nenese žádný výnos.
Miliardy v trezoru. Jak ČNB spravuje devizové rezervy a proč je z ní tichý globální investor
Česká národní banka není jen strážcem úrokových sazeb a inflace, ale potichu se vypracovala v jednoho z největších institucionálních investorů v regionu. Vedle své tradiční měnové politiky totiž spravuje národní devizové rezervy v ohromném objemu přesahujícím 178 miliard dolarů, píše v komentáři Erik Kmeť, zakladatel K&L Rock a fondu Rivenity.
Z trhu zároveň začali odcházet spekulanti. Cena zlata se nedávno dostala na nejnižší úroveň od listopadu. Pro centrální banky to ale podle World Gold Council nemusí být důvod k ústupu, spíše naopak. „Myslím, že pokles ceny je pro některé centrální banky příležitostí začít nakupovat,“ uvedl Shaokai Fan, globální šéf pro centrální banky ve World Gold Council. Podle něj už letos některé centrální banky naznačovaly, že je cena zlata příliš vysoko a že čekají na vhodnější okamžik k nákupu.
Nákupy centrálních bank přitom v prvním čtvrtletí zrychlily, a to navzdory tomu, že Turecko, Rusko a Ázerbájdžán začaly část zlata prodávat.
Zlato / XAU/USD
Zlato letos ztratilo část rekordních zisků
Cena zlata zůstává vysoko, ale od lednového maxima výrazně ustoupila. Od začátku roku je nyní mírně níže.
4 318,52 USD
za troyskou unci
dnes +0,21 %
Aktuální cena
4 318,52 USD
Od začátku roku
−0,34 %
Denní rozpětí
4 306–4 333 USD
Meziročně
+27,37 %
Zdroj: aktuální tržní data XAU/USD, Trading Economics a TradingView. Graf je zjednodušené znázornění vybraných bodů letošního vývoje, nikoli tickový burzovní záznam.
Největší chuť nakupovat mají rozvíjející se trhy a rozvojové ekonomiky. Podle průzkumu očekává růst svých zlatých rezerv 53 procent centrálních bank z této skupiny. U centrálních bank vyspělých ekonomik to bylo jen 18 procent.
Důležitý je i způsob financování nákupů. Mnoho zemí zlato získává prostřednictvím domácích programů, kdy ho nakupují od vlastních těžařů za místní měnu. Nemusejí tak sahat do omezených rezerv v tvrdých měnách. Polovina centrálních bank, které chtějí zlato nakupovat, uvedla, že využije právě tento model. Dalších 38 procent plánuje prodávat stávající rezervní aktiva.
SpaceX zažila burzovní start snů. Firma získala o deset miliard dolarů víc, než čekala
SpaceX Elona Muska získala z primární nabídky akcií výrazně víc, než původně plánovala. Největší IPO všech dob firmě nakonec vyneslo 85,7 miliardy dolarů, tedy o více než deset miliard dolarů nad původní odhad.
Zlato ale není jen investiční aktivum. Stále větší roli hraje i otázka, kde ho centrální banky skladují. Nejoblíbenějším místem zůstává Bank of England v Londýně, největším světovém centru obchodování se zlatem. Využívá ji 57 procent respondentů.
Zároveň ale sílí snaha diverzifikovat úschovu. Devět procent centrálních bank uvedlo, že v uplynulém roce přesunulo více zlata na vlastní území. Deset procent pak rozložilo své zásoby mezi více lokalit. V předchozím průzkumu šlo jen o pět, respektive dvě procenta.
Podle Fana mají centrální banky politické riziko „rozhodně na mysli“. Tento posun může otevřít prostor pro další zlatá centra, například Singapur a Hongkong. Obě místa se snaží přilákat zlato centrálních bank a posílit tím vlastní trhy s drahým kovem.
Související
Stanislav Šulc: Kam až se vyšplhá zlato? 4000 dolarů už není utopie
Dvě větrné elektrárny energetické skupiny PRE v Horním Částkově na Sokolovsku ročně vyrobí elektřinu pro tisíce domácností. Přesto kolem nich stále koluje řada mýtů. Od údajného hluku přes masové zabíjení ptáků až po obavy ze zdravotních dopadů. Během návštěvy jednoho z větrníků jsme se podívali do jeho útrob a zjišťovali, jak moderní větrná energetika funguje ve skutečnosti.
Když člověk stojí přímo pod větrnou elektrárnou, uvědomí si její skutečné rozměry. Více než sto metrů vysoká věž se ztrácí vysoko nad hlavou a na jejím vrcholu se pomalu otáčejí desítky metrů dlouhé lopatky.
Překvapení přichází okamžitě. Místo očekávaného rachotu je slyšet jen tlumený šum větru.
„Lidé bývají překvapení, jak je elektrárna ve skutečnosti tichá. Ve vzdálenosti zhruba čtyř set metrů už ji prakticky neuslyšíte,“ říká během prohlídky Michal Štěpánek, technik obnovitelných zdrojů společnosti PRE, která v lokalitě provozuje dvě větrné elektrárny.
Při pohledu vzhůru je patrné i mírné prohýbání lopatek. „Na konci může být výkyv až kolem dvou a půl metru. Je to ale běžná vlastnost konstrukce, se kterou se počítá už při návrhu zařízení,“ vysvětluje Štěpánek.
Skupina innogy chystá v Česku investice za 100 miliard. Poprvé vsadí i na vítr
Energetická skupina innogy v roce 2025 zvýšila čistý zisk v Česku na 2,81 miliardy korun. Letos chce investice více než ztrojnásobit a do roku 2035 nalít do české energetiky kolem 100 miliard korun. Peníze mají mířit mimo jiné do větru a biometanu.
Uvnitř věže se nachází servisní výtah pro dvě osoby. Ten vede až do gondoly ve výšce přes sto metrů nad zemí, kde je umístěna velká část technologií.
Cesta vzhůru ale není pro každého. Do nejvyšších částí stavby se dostávají pouze speciálně proškolení pracovníci s helmami, postroji a dalším bezpečnostním vybavením. Servisní technici využívají výtah, který je dopraví až do gondoly, odkud se provádějí kontroly a údržba hlavních částí zařízení.
Celý provoz přitom funguje prakticky bez lidské obsluhy. Elektrárna je napojena na centrální řídicí systém, který nepřetržitě sleduje rychlost větru, výkon generátoru, natočení gondoly i technický stav jednotlivých součástí. V případě potřeby ji mohou technici vzdáleně zastavit a znovu spustit.
Pokud vítr zesílí nad přibližně 25 metrů za sekundu, systém zařízení automaticky odstaví. Po zlepšení podmínek se elektrárna znovu sama uvede do provozu.
Vítr získává podporu: většina Čechů chce rozvoj větrné energie
Téměř polovina Čechů by neměla problém s tím, kdyby několik kilometrů od jejich domova vyrostla větrná elektrárna. Vyplývá to z březnového průzkumu agentury STEM/MARK. Podpora větrné energetiky je ale stále rozdělená a výrazně ji ovlivňují konkrétní podmínky, například finanční kompenzace.
Samotná velikost elektrárny může vzbuzovat dojem, že stojí na mimořádně hlubokých základech. Ve skutečnosti je betonový základ hluboký přibližně dva a půl metru.
Stabilitu celé konstrukce nezajišťuje hloubka srovnatelná s výškou věže, ale kombinace masivního železobetonového základu a mohutných ocelových částí tubusu. Ty jsou spojeny speciálními šrouby a maticemi, které drží celou konstrukci pohromadě i při silném větru a proměnlivém zatížení.
Elektřina pro tisíce domácností
„Každá věž ročně vyrobí přibližně čtyři gigawatthodiny elektrické energie, která může zásobovat domácnosti v okolí. Když elektrárna vyrábí na plný výkon, dokáže za jedinou hodinu vyrobit množství energie odpovídající roční spotřebě průměrného bytu v České republice,“ vysvětluje Štěpánek.
Při maximálním výkonu dokáže jedna turbína dodat za jedinou hodinu asi dvě megawatthodiny energie. To odpovídá zhruba roční spotřebě úspornější české domácnosti nebo průměrného bytu.
Obě elektrárny dohromady vyrobí elektřinu pro několik tisíc domácností ročně. Přesto zabírají jen zlomek plochy, kterou využívají například povrchová těžba uhlí, rozsáhlé průmyslové areály či solární pole.
„Lidé si často neuvědomují, jak obrovský energetický výkon se v jedné moderní turbíně skrývá,“ říká Štěpánek.
Technologie větrných elektráren prošla za poslední dvě desetiletí výrazným vývojem. Zatímco větrníky v Horním Částkově patří k zařízením s výškou okolo sta metrů, dnes se běžně připravují projekty, kde gondola stojí ve výšce kolem 160 metrů a špička lopatky dosahuje až 250 metrů nad zemí.
Důvod je jednoduchý. Ve větších výškách vane vítr stabilněji a silněji, což znamená vyšší výrobu elektřiny. „Jedna nová elektrárna dnes zvládne výkon, na který byly dříve potřeba tři starší stroje,“ upozorňuje Štěpánek. Právě proto energetické firmy stále častěji prosazují výměnu starších zařízení za nové, výrazně výkonnější turbíny.
Ptáci? Rok se zkoumá každá lokalita
Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců větrných elektráren bývá jejich dopad na ptáky a další živočichy.
Před výstavbou proto investoři absolvují rozsáhlé biologické průzkumy. Jen ornitologická studie obvykle trvá celý rok, aby zachytila všechny sezony i tahové trasy. „Za dobu našeho provozu jsme tady neviděli jediného mrtvého ptáka,“ tvrdí Štěpánek.
Podobně podle něj provozovatelé nepozorují ani negativní vliv na zvěř. Srnci, zajíci nebo divoká prasata se v okolí elektráren pohybují běžně, což potvrzují záběry kamer, které sledují jak elektrárnu, tak její blízké okolí.
Odborníci upozorňují, že dopady se vždy liší podle konkrétní lokality. Právě proto se každý projekt posuzuje individuálně a nelze automaticky přenášet zkušenosti z jednoho místa na druhé.
Největší problém? Povolování
Přestože samotná stavba větrné elektrárny trvá jen několik týdnů až měsíců, příprava projektu může zabrat téměř deset let. Důvodem jsou desítky vyjádření, studií, povolení a odvolání, která musí investor získat.
Komplikaci představuje také připojení do distribuční sítě. V řadě odlehlejších oblastí je nutné budovat nové trafostanice nebo posilovat vedení, protože stávající infrastruktura není na podobný výkon připravena.
„Technologie máme. Největší překážkou už dávno není technika, ale rychlost povolovacích procesů,“ říká Štěpánek.
Česku hrozí žaloby a arbitráže, a to kvůli dvojímu mimořádnému zdanění výrobců elektřiny
Poslanci schválili novelu energetického zákona, která zavádí horní hranici ceny elektřiny u jejích výrobců, tedy zejména elektráren, resp. elektrárenských společností. Potíž ke v tom, že novela je v zásadním rozporu s příslušnou legislativou Evropské unie, což může vést k řadě žalob či arbitráží vůči českému státu, například ze strany českých nebo mezinárodních akcionářů společností typu ČEZ.
Další debata se vede kolem takzvaných akceleračních zón pro obnovitelné zdroje. Podle části investorů jsou některé návrhy nastaveny podle parametrů starších větrných elektráren s omezenou výškou. Takové stroje se však dnes prakticky nevyrábějí.
„Pokud se plánuje podle technologií, které už trh opustil, vzniká absurdní situace. Moderní elektrárny jsou vyšší a mnohem výkonnější,“ upozorňuje Štěpánek.
Každý projekt přitom stejně prochází individuálním posouzením vlivů na okolí, krajinu i přírodu.
Boj s dezinformacemi
Podle provozovatelů je dnes často náročnější vysvětlovat fungování technologie než samotnou elektrárnu postavit. „Větrná energetika funguje v Evropě desítky let. Přesto se stále setkáváme s tvrzeními, která neodpovídají realitě,“ říká Štěpánek.
Moderní větrníky jsou vybaveny pokročilou diagnostikou, vzdáleným monitoringem i systémy, které umožňují průběžně sledovat jejich provozní stav. Oproti zařízením z devadesátých let jde o technologicky zcela jinou generaci strojů.
Když návštěvník odjíždí po polní cestě zpět do civilizace, zůstávají za ním dvě bílé věže s pomalu se otáčejícími lopatkami na horizontu. Symbol energetické transformace, která se v Česku neposouvá především kvůli technologiím, ale kvůli tomu, jak dlouho trvá rozhodnout, zda je vůbec chceme stavět.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
PRE loni vydělala 3,2 miliardy. Zákazníků i dodávek energií přibylo
Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.
Bývalý německý ministr financí za liberály Christian Lindner před čtyřmi lety označil obnovitelné zdroje za „energie svobody“. Vzhledem k energetické krizi, způsobené Putinovou agresí na Ukrajině, to v jeho zemi mohl zpochybňovat málokdo. Německo se vyléčilo z představ o výhodách ruského plynu. Britský ministr energetiky Ed Miliband dnes, v době další krize, tentokrát způsobené Trumpovou válkou v Íránu, mluví o „čisté energetické bezpečnosti“. Éru fosilních zdrojů musí postupně vystřídat nízkoemisní technologie. Miliband to však má mnohem těžší než Lindner.
Britský ministr energetiky Ed Miliband dnes, v době další krize, tentokrát způsobené Trumpovou válkou v Íránu, mluví o „čisté energetické bezpečnosti“. Éru fosilních zdrojů musí postupně vystřídat nízkoemisní technologie. Profimedia
Britská labouristická vláda mimo jiné počítá s postupným útlumem těžby ropy a plynu v Severním moři. Kvůli tomu je však terčem ostré kritiky opozice, části průmyslníků i odborářů. Londýn podle nich hodlá spoléhat na dovoz surovin, místo aby se zaměřil na využívání domácích zdrojů.
Ani podle současného kabinetu v Londýně těžba v Severním moři neustane přes noc, další vrty se už ale otevírat nemají. Maximálně by se mohla rozšiřovat těžba v okolí té stávající. Zdroje surovin u britského pobřeží jsou z převážné části vyčerpané, a to z více než devadesáti procent. Otevírání nových nalezišť podle všeho ani nedává valný ekonomický smysl. Vláda se místo toho chce zaměřit na rozvoj čistých technologií, obnovitelných zdrojů i jaderné energetiky. A ministr Miliband upozorňuje, že čelí kritice ze dvou opačných stran – zastánců těžby do poslední zbývající kapky ropy i příznivců jejího okamžitého zastavení.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Domácí fosilní zdroje přitom zjevně nejsou řešením pro energetické krize, které Británie a celá Evropa zažily dvakrát během posledních pěti let. Ed Miliband správně připomíná, že ceny ropy a plynu se tvoří na světových trzích, Británie se tak šokům ve formě zdražování ani vyhnout nemůže. Plyn navíc v Británii pořád do značné míry ovlivňuje ceny elektřiny, protože Spojené království v minulosti zaostalo v rozvoji svých jaderných zdrojů.
Ve stopách Trumpa
Vláda Keira Starmera prosazuje „čistou energetickou bezpečnost“ v době, kdy prezident Donald Trump v Americe hodlá vše podřídit sloganu „Drill, baby, drill“. V Bílém domě tak naprosto otočili záměr předchozí administrativy Joe Bidena, která se snažila maximálně podpořit obnovitelné zdroje a další moderní technologie. V Trumpových stopách jde lídr britské radikálně pravicové opozice Nigel Farage, šéf strany Reform UK, která se časem chystá převzít moc. Slibuje nejenom získávání ropy a plynu v Severním moři, ale také oživení plánů těžby z břidlic. V době, kdy Británie pořád značnou část těchto surovin dováží, Milibandovi přibývají protivníci z řad konzervativců i politického středu.
Nigel Farage, šéf strany Reform UK, která se časem chystá převzít moc, slibuje nejen těžbu ropy a plynu v Severním moři, ale také oživení plánů těžby z břidlic. Profimedia
Ed Miliband pravděpodobně lépe vidí „big picture“, tedy širší souvislosti dalšího vývoje politiky, ekonomiky a energetiky, než jeho protivníci. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Íránská válka podobně jako ropné krize 70. let urychlí hledání alternativ k fosilním palivům nejen z klimatických, ale také bezpečnostních důvodů. Británie by mohla nové trendy zachytit. Ve vnitrostátní politice ale často vítězí krátkodobější vize a méně globální rozhled.
Lukáš Kovanda: Ropa padá po dohodě s Íránem. ČNB může mít důvod nezvyšovat sazby
Otevření Hormuzského průlivu srazilo cenu ropy a zlepšilo náladu na trzích. Podle Lukáše Kovandy může dohoda Washingtonu s Teheránem změnit i českou debatu o sazbách: pokud ropa zůstane levnější, část bankovní rady ČNB může váhat se zvýšením úroků. To by nahrálo Andreji Babišovi.
Argument, proč dovážet ropu a plyn, když můžeme sami těžit, má v domácí politice větší váhu, než by si vládnoucí labouristé přáli. Kritiky nezajímají odborné studie, které poukazují na omezené zdroje britských fosilních zdrojů, jejichž těžba ani nemůže snížit účty domácností za energie, a na potřebu zaměřit se na celkovou transformaci energetiky. Pro stoupence těžby, jež v minulosti bezpochyby znamenala pro britskou ekonomiku velký přínos, není snadné překonat staré stereotypy.
Má být vzorem Norsko?
Milibandovi komplikuje situaci Norsko jako ropná a plynárenská velmoc, která také těží suroviny v Severním moři. Zatímco britští labouristé nové vrty odmítají, Norové se chystají ve velkém přidělovat další těžební licence. Konzervativní britská média přinášejí reportáže o tom, jak někdejší prosperující pobřežní oblasti upadají, zatímco v nedalekém Norsku je to úplně naopak. Celá záležitost dostává i „skotský rozměr“, protože právě Skotsko dříve z těžby silně prosperovalo. Někteří představitelé Skotské národní strany se přidávají k pravicové kritice labouristické vlády.
Také v Oslu paradoxně vládnou labouristé, kteří však kvůli svým „těžařským choutkám“ čelí kritice hlavně z levé a „zelenější“ části politického spektra. Rozdíly mezi jinak názorově spřízněnými vládními politiky v obou zemích přitom mají prozaické vysvětlení. Situace obou zemí je velmi odlišná.
Těžařské možnosti Norska jsou mnohem větší než Británie. Skandinávská země chce dál těžit nejen v Severním, ale také Barentsově a Norském moři. Norové, kteří jsou silně smluvně propojení s Evropskou unií, dokonce aktivně přesvědčují Brusel, aby povolil těžbu v Arktidě. Oslo má po ruce silný argument – zajišťuje energetickou bezpečnost celé Evropy. Řadě evropských zemí se sice energetická transformace v minulých letech dařila lépe než Británii, když dokázaly například omezit zmiňovaný vliv plynu na ceny elektřiny. Přesto je jasné, že ropa a plyn budou ještě dlouho potřeba například v průmyslu, od petrochemického po ocelářský, a Norové nabízí alternativu vůči nejistým dodavatelům, což už o Británii říct nelze.
K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí
Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Skandinávský příklad je přitom paradoxně spíše potvrzením Milibandových úvah. Norové sice vzhledem ke svým možnostem ve velkém ropu a plyn vyváží, ve své zemi jsou ale premianty v přechodu k čisté energii. Do značné míry se jim to daří i díky tomu, že je příroda obdařila také bohatými vodními zdroji.
Rozdíl mezi oběma zeměmi jasně ukazují čísla. Plyn se v Británii loni podílel na výrobě elektřiny 27 procenty, obnovitelné zdroje 44 procenty. V Norsku je elektřina „obnovitelného původu“ z 99 procent. Podíl fosilních paliv na primární energetické spotřebě (tedy včetně teplárenství, dopravy a průmyslu) dosahuje ve Spojeném království 74 procent, ve skandinávské zemi necelou polovinu. Pozoruhodný je i další údaj, podle něhož se vozový park v Norsku v posledních letech rozšiřuje z 98 procent o elektromobily.
Miliband nemusí být doma prorokem
Ed Miliband upozorňuje, že naprostá většina domů v Británii se stále vytápí fosilními palivy, která se primárně využívají také v průmyslu. Auta jezdí především na benzin a naftu. Těžba v minulosti rozhodně poháněla průmyslový rozvoj země, na druhé straně polovina recesí ve Spojeném království byla podle ministra během posledního půlstoletí způsobena šoky spojenými s fosilními palivy. Miliband považuje za nezodpovědné nevyužít možností čisté energie, které dnes na rozdíl od doby ropných krizí 70. let máme k dispozici.
Náklady na čisté energie, které zahrnují i modernizaci distribučních sítí nebo budování úložišť, vůbec nejsou zanedbatelné a navyšují regulovanou část cen energií. Zároveň ale povzbuzují hospodářský růst a tvorbu pracovních míst. Britský ministr energetiky každopádně správně stanovuje prioritu, kterou je schopnost zvládat krize fosilních paliv spojené s náhlými výkyvy tržních cen.
Z politického hlediska je přesto Miliband v kritické situaci, protože velká část obyvatel věří spíše jeho názorovým odpůrcům. Není jisté, že svou pozici dlouhodobě ustojí. Z hlediska ekonomiky a energetiky bude hodně záležet na tom, jak Británie zvládne přechodné obchodí. Potýká se například s podobným problémem jako další země, v nichž je rozvoj obnovitelných zdrojů rychlejší než modernizace přenosových a distribučních sítí.
Protahování éry fosilních paliv na britských ostrovech v duchu „přátel Donalda Trumpa“ ale smysl nedává. Zatímco exportní velmoc Norsko bezpochyby využívá ropu a plyn racionálně, volání britské pravice po dalším rozvoji těžby v Severním moři či jinde má populistický nádech a je spojené s přehnanými očekáváními, která se netýkají exportu, ale domácí ekonomiky.
