Lekce od Putina i Trumpa: Evropa musí urychleně omezovat dovoz plynu
Nekončící hormuzská krize je pro Evropu dalším silným varováním. Válka na Blízkém východě zatím způsobila větší problémy jiným oblastem světa, ale hrozba, že se Evropanům příští zima prodraží, stoupá. Děsivý je i (snad) dočasný návrat k ruskému plynu. Lekce od Vladimira Putina i Donalda Trumpa ukazují, že Evropa musí dovoz plynu co nejrychleji omezovat.
Všichni si pamatují nesmyslná tvrzení prezidenta Donalda Trumpa, že ukončí válku mezi Ruskem a Ukrajinou do 24 hodin. Pravdou se nestala ani jeho stokrát opakovaná slova, podle nichž velmi rychle skončí krize v Hormuzském průlivu. Vladimir Putin v roce 2022 i Donald Trump v roce 2026 zjevně přecenili své síly, čímž způsobili potíže nejen svým zemím, ale mnoha dalším národům. To je možné konstatovat, aniž bychom mezi ruského diktátora a chaotického vládce Bílého domu kladli jakékoli rovnítko.
Finanční trhy zatím reagovaly na Trumpovu válku mírněji, než by mnozí předpokládali. I pomalé naplňování zásobníků zemního plynu v Evropě ukazuje, že obchodníci očekávají na Blízkém východě uklidnění, které stlačí ceny klíčové suroviny dolů – v dostatečném předstihu před příští zimou. Dnes je plyn v Evropě o pět či více desítek procent dražší, než byl před válkou. Její protahování však přináší čím dál větší nejistotu. Nebudeme náhodou v zimě mrznout? Tato pravděpodobnost se zvyšuje, i když je stále malá. Další růst cen plynu se už ale stal jedním z možných scénářů, na které je třeba se připravit.
Blokáda Hormuzu vyřadila z trhu katarský zkapalněný plyn, který tvoří zhruba pětinu světového obchodu s LNG. Íránské údery navíc zničily část katarských producentských kapacit a teprve po válce se ukáže, jak dlouho bude trvat, než se vše vrátí do stavu ze začátku letošního roku. Výpadek už silně pocítily některé asijské země. Dopady na Evropu byly omezené, protože Katar se podle údajů z loňského roku podílel na celkovém evropském dovozu potrubního i zkapalněného plynu jen necelými čtyřmi procenty. V případě suroviny ze Spojených států to bylo 26 procent, avšak s vyhlídkami dalšího růstu, a Rusko se drželo na úrovni 12,5 procenta.
Blízkovýchodní válka ale významně ovlivňuje celosvětový vývoj, vůči němuž Evropa rozhodně není imunní. Týdeník The Economist upozornil, že Asiaté už začali Evropany přeplácet. Tankery s americkým LNG, které měly přistát u evropských břehů, změnily směr a zamířily dál na východ. Není vyloučeno, že před zimou budou muset Evropané naopak stále více přeplácet Asiaty.
Ostuda i „vyhazování“ peněz
Mnozí Evropané, zvláště Němci, se poučili z let 2021 až 2022, kdy se Vladimir Putin rozhodl utáhnout plynové kohouty, aby zaskočil Západ před vojenským úderem na Ukrajinu. Evropská unie vyhlásila, že se chce do roku 2027 zcela odříznout od ruského LNG. Hormuzská krize ale žene část Evropanů zpět do ruské náruče. EU během letošního prvního pololetí dosáhla rekordního dovozu zkapalněného plynu z Ruska ve výši více než 13 miliard metrů krychlových. Ostudnými premianty byly v tomto směru Francie, Belgie a Španělsko.
Španělský případ si zaslouží zvláštní pozornost a přináší další z paradoxů, kterými se může „pochlubit“ tamní energetika. Zemi Pyrenejského poloostrova mnozí právem oslavují, protože dokázala omezit vliv drahého plynu na cenu elektřiny. Zároveň však ukázala, že se neobejde ani bez suroviny, jejímž nákupem přispívá k financování ruské agrese.
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová už dlouhé měsíce prohlašuje, že Brusel chce nahradit ruský plyn americkým. To, co ale „slíbila“ uprostřed léta ve Skotsku Donaldu Trumpovi při dojednávání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy, nedává příliš smysl – pokud pomineme snahu uchlácholit amerického prezidenta. Navyšování evropského energetického importu z USA je v takové míře nereálné a v konečném důsledku by šlo proti principu diverzifikace. Snahu získat pro EU více zdrojů mezitím zpochybňuje další plynová velmoc – Katar, kterému vadí unijní environmentální a sociální pravidla, píše ve své analýze Jan Žižka z Export.cz.
Odkud bude Evropa dovážet plyn? Otazníků opět přibývá
Money
Nákup plynu z Ruska nedává smysl z morálních, bezpečnostních, ale ani z ekonomických důvodů. Evropané pomáhají financovat odolávající hospodářství Ukrajiny, jejíž obnova časem přinese velké příležitosti také zdejšímu byznysu. Zároveň posílají peníze do Moskvy, čímž příznivé vyhlídky na ukrajinské, potažmo evropské, ekonomické oživení neprozíravě brzdí a ničí efekt svých jiných investic.
Americký plyn už není dobré řešení
Chaotická politika Donalda Trumpa v posledních měsících ukazuje, že Evropa nemůže zcela spoléhat na plyn ani ze zemí jako Katar, ani ze samotné Ameriky. Pohled na americký plyn se radikálně mění. Prezident USA se pouští do geopolitických dobrodružství, která mohou surovinu dál prodražovat, a zároveň hodlá rostoucí závislost odběratelů na Americe nesmlouvavě využívat v její prospěch na jejich úkor.
Fosilní paliva se stala Trumpovou zbraní v obchodních válkách a americký velvyslanec v Bruselu v březnu dokonce varoval EU, že když neschválí pochybnou obchodní dohodu s USA, riskuje ztrátu zvýhodněného přístupu k americkému LNG. Trump také proslul tím, jak propojuje obchodní nároky s teritoriálními požadavky, třeba i na kanadské nebo evropské (grónské) území. Trumpa může časem vystřídat racionálnější americký prezident, což by bylo z evropského pohledu skvělé. Spoléhat se na to ale nelze.
Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa schválila další těžbu ropy a zemního plynu v Arktické národní přírodní rezervaci (ANWR) na Aljašce, informoval server The Guardian, podle něhož tento krok Washingtonu vyvolal rozsáhlou kritiku ze strany organizací na ochranu životního prostředí.
Trump schválil další těžbu ropy a plynu na Aljašce
Politika
Otázkou zůstává, jak to do budoucna vlastně bude se samotným americkým plynem. Nedávná studie poradenské společnosti S&P Global Energy došla k závěru, že americký export LNG se do pěti let zdvojnásobí a dosáhne více než třetinového podílu na světovém trhu. Vývoz plynu přitom údajně nepovede k výraznému růstu cen v samotných Spojených státech, což bývala velká obava spojená s historií amerického plynárenského odvětví. Tyto závěry naznačují, že amerického plynu bude dost pro všechny a ani nehrozí, že by podobně jako za předchozího prezidenta Joea Bidena někdo uvažoval o omezení jeho exportu.
Studie S&P Global Energy má jeden háček, protože vychází z předpokladu, že vše se bude vyvíjet tak, jako v současnosti. Na další budování exportní infrastruktury ale mohou mít budoucí americké administrativy různé názory. Výrazně může stoupnout také poptávka po plynu v samotných USA vzhledem k budování datových center. Trump se snaží zbrzdit rozvoj obnovitelných zdrojů a na pokrok při nasazování malých jaderných reaktorů se teprve čeká. Plyn nakonec často nemusí mít alternativu, i když jeho masové nasazení u datových center způsobí obrovské navýšení emisí skleníkových plynů. A i uvedená studie zmiňuje scénář, kdy se do nových exportních kapacit investovat nebude. Znamenalo by to údajně velkou šanci pro Rusko a kruh by se tak uzavřel.
Britská vláda se stala terčem kritiky kvůli odmítání nové těžby ropy a plynu v Severním moři. V reakci na íránskou krizi prosazuje rychlejší transformaci energetiky, sází na celkovou elektrifikaci a obnovitelné i jaderné zdroje. Opoziční pravice v čele s Nigelem Faragem se naopak hlásí k Trumpovu sloganu „Drill, baby, drill“, neboli „Vrtej, baby, vrtej“. Pomíjí tak zkušenosti z další globální krize fosilních paliv.
„Drill, baby, drill“ hrozí také Spojenému království. Britové se přou o těžbu ropy a plynu v Severním moři
Názory
Kolem dřívějších Trumpových úvah o uzavření míru na Ukrajině se vynořily spekulace, že by se američtí investoři podíleli na obnovení podmořského plynovodu Nord Stream z Ruska do Německa. Jisté je, že americký prezident vždy viděl ve vztazích s největší zemí světa hlavně byznysové příležitosti. Mohl by tak vzniknout plynový duopol USA-Rusko. Pokud se to někomu zdá nepředstavitelné, měl by si vzpomenout, co všechno už Trump „dokázal“ – včetně rozpoutání nové vleklé války na Blízkém východě, ačkoliv mluvil o zcela opačných záměrech.
Jak bránit cenovému „jo-jo efektu“
Pokud chce Evropa zabránit cenovému „jo-jo efektu“, který doprovází geopolitické soupeření a krize fosilních paliv, musí se razantněji pustit do rozvoje moderních energetických technologií. Může jít různými cestami, rozvíjet obnovitelné i jaderné zdroje, sázet na elektromobilitu a nevylučovat přitom ani spalovací motory na syntetická paliva, budovat bateriová úložiště, ale nevzdávat se ani vodíkových ambicí. Čas ukáže, které technologie nakonec zvítězí. Některé se dnes mohou zdát nepřiměřeně drahé, ale výzkum, vývoj a postupná komercializace naše představy ještě změní. Bez investic do odolnější a modernější energetiky bude evropská ekonomika dlouhodobě strádat.
Velmi nebezpečné a drahé by nakonec bylo, kdyby se Evropané uchlácholili představou, že krize fosilních paliv se nakonec ještě relativně včas vyřeší. Třeba se to tak v případě Hormuzu už konečně pravdou stane, ale ani pak by nikdo nevěděl, co bude v nynější době nepředvídatelných velmocí a růstu geopolitického napětí následovat. Týdeník The Economist upozornil, že se nynější krize může ještě vyhrotit, pokud se přidají další faktory jako zvýšená poptávka po plynu vzhledem k potřebě klimatizací ve velkých asijských vedrech nebo třeba výpadek LNG terminálu kvůli technickým problémům. Různé krize v minulosti ukázaly, že nepříznivé okolnosti mají tendenci se hromadit.
Po desetiletích amerického zaostávání za Čínou a Ruskem v jaderné energetice mohl mít prezident Donald Trump v den 250. výročí USA důvod ke spokojenosti. Americké startupy splnily, ba překročily jeho plán a ke 4. červenci mohly prezentovat čtyři případy prototypů mikroreaktorů, které dosáhly udržitelné štěpné reakce. Gratuloval i šéf ruského jádra, který však neopomněl připomenout ruské úspěchy.
Trumpovi „jaderní hoši“ urychlili vývoj mikroreaktorů. Gratuloval i šéf Rosatomu
Názory
Jednou z možných technologií budoucnosti je také zachytávání uhlíku a jeho ukládání pod zemí (Carbon Capture and Storage). To by umožnilo plyn v průmyslu nebo při výrobě elektřiny či tepla pro domácnosti dál používat a přitom plnit klimatické závazky. Dovoz dosud klíčové suroviny musí Evropa omezovat, zároveň musí realisticky počítat s tím, že plyn tu ještě dlouhá desetiletí zůstane. Bohužel to bude i ten americký. Jde o to, aby ho bylo méně, nikoliv více, jak to vypadá podle současného scénáře.
Rozhodně dává smysl se orientovat na dodavatele ze sousedních zemí EU, jako je Norsko. Právě z této severské země naštěstí Unie díky vybudovanému potrubí zatím dovážela plynu nejvíce. Loni to bylo 31 procent. Celkově se import podílel na spotřebě plynu v Unii téměř 88 procenty. Určitý prostor tedy zůstává i pro jeho produkci v samotné EU, Rumuni budou například navyšovat těžbu v Černém moři. I to teď může být cesta správným směrem. Ze všeho nejvíc ale Evropa potřebuje urychlený přechod k novým technologiím.
