Karel Pučelík: Trump nejspíš nemá vůbec žádný plán
Pořád dokola. Donald Trump se pustí do šíleného plánu, pak pocítí jeho důsledky a postupně vycouvá. Fiasko přesto vyhlásí za skvělý úspěch. Za jeho omyly však platí ti, kteří v konfliktu mají nejmenší slovo, obyčejní lidé. V lepším případě jen vysokými účty, v horším životy.
Americký prezident Donald Trump má za sebou jen rok a kus, avšak svět si už za tuto krátkou dobu zvykl, že politika Spojených států je v podstatě nahodilá. I útok na íránský režim sleduje podobnou „strategii“, kterou jsme viděli už několikrát.
Jako tomu bylo před rokem se cly. Donald Trump nejdříve vyrukuje s šíleným ultimátem, které by klidně mohlo zlikvidovat globální ekonomiku nebo politický systém na léta dopředu. Když svého cíle nedosáhne, lhůtu na řešení prodlouží, načež konflikt vyzní do ztracena. Trump si vymyslí nějaký příběh, proč jeho zbytečná politika byla ve skutečnosti geniální, a brzy se do popředí stejně dostane nějaká jiná kauza.
Írán jako další epizoda
Sledujeme něco podobného s Íránem? Trumpovi a jeho oddané vládě nohsledů patrně všechno připadá ze začátku jako hračka. Porazíme íránský režim ze vzduchu, proč ne? Brzo ale zjistí, že představy jsou na hony vzdálené realitě. Írán se drží, ostatně režim bojuje o přežití, a tak nemá co ztratit. Za to globální ekonomika, včetně té americké, začíná úpět. Britský novinářský veterán John Sopel se trefně ptá, pokud je toto vítězství, tak jak může vypadat prohra?
Americký prezident Donald Trump hrozí, že „srovná se zemí“ íránskou jadernou elektrárnu v Búšehru (na hlavním snímku). Teherán slibuje tuhou odvetu. Cesta k ceně ropy nad 150 dolary za barel se otevírá, nafta v ČR může v nadcházejícím týdnu vyskočit nad 50 korun za litr.
Lukáš Kovanda: Trumpova nejnovější hrozba se jeví být projevem zoufalství
Názory
Hazard místo strategie
Není divu, že to tak dopadá. Trump se do konfliktů pouští nepřipravený a jeho narychlo uplácané plány jsou naivní. Strategie opakovaně ústí do bodu, kdy více než nemocnějšího muže světa připomíná sebevražedného atentátníka. Aby položil íránský režim, vyhrožuje zničením globální ekonomiky. Kdyby skutečně zlikvidoval tamější elektrárny a spustil tím další vlnu destrukce, krize by možná předčila i ropné šoky ze 70. let minulého století. Bylo by to vítězství, pokud by k němu tedy došlo, za cenu obrovských obětí. Dobrou otázkou je, zda by se vůbec dalo mluvit o vítězství. To je pak opravdu lepší na ultimáta tiše rezignovat.
Všichni jsme rukojmí
Prohrávají však všichni. Trump si bere jako rukojmí celý svět. Nakonec ale prohrávají také Američané. Na to, že Trump hrozí a pak vycouvá, se jen tak nezapomene. Když Trump poprvé přišel se cly, trhy šly střemhlav dolů. Když přišel podruhé, už taková panika nenastala. A když přišel potřetí? Už to byla pro investory pěna dní.
Nyní s tím budou počítat i protivníci Spojených států. Kdejaký hrdlořez bude počítat s tím, že Trump hrozí, ale nakonec neudeří. USA s Trumpem v Bílém domě ztrácejí důvěryhodnost, což může ze světa udělat nebezpečnější místo.
Americký prezident Donald Trump v noci na neděli středoevropského času dal Íránu 48hodinové ultimatum na úplné otevření Hormuzského průlivu. V opačném případě podle šéf Bílého domu začnou Spojené státy ničit íránské elektrárny, „počínaje tou největší“.
Další eskalace války v Íránu. Otevřete Hormuzský průliv, jinak zničíme vaše elektrárny, hrozí Trump
Politika
Nejhůř na tom však jsou, jak už to tak bývá, obyčejní lidé. Íránský režim má rád málokdo, ale i tato americko-izraeelská eskapáda ukazuje, že svrhnout ho není jednoduché. Konflikt evidentně vede k obrovskému chaosu a krveprolití. Pomůže zrovna tohle íránskému lidu? I sami tamější opozičníci mnohokrát opakovali, že změna režimu nepřichází se zahraničními bombardéry.
Donaldu Trumpovi ale o obyčejné Íránce nikdy nešlo. Když na začátku roku demonstrovali v ulicích, a režim je vraždil po tisících, hledali pomocnou ruku. Vítězství v Trumpových očích však není to, že se lidem dostane svobody, ale že se Írán vzdá jaderného programu a podřídí se USA. To nutně neznamená, že v Teheránu začne demokracie. Jen se koukněte do Venezuely, hadovi byla uťata hlava, ale ten se plazí dál. Žádná skutečná změna režimu nenastala.
Íránci nyní umírají, jejich infrastruktura se bude vzpamatovávat roky, ale režim možná vyjde z konfliktu pevnější. Skutečně – jestli tohle je výhra, tak jak by vypadala prohra?


