NERV je mrtvý. Žádný nový zatím není na obzoru

Pokud by se íránský režim pod tíhou protestů zhroutil, mohl by se alespoň přechodně do čela země postavit člen někdejší královské rodiny. Syn někdejšího šáha Rezá Pahlaví se profiluje jako hlasitý opoziční lídr. Na co však navazuje? Vláda jeho otce byla spojená s modernizací a vazbami na Západ, ale i jeho režim spoléhal na represe a násilí.

Zatím není jasné, zda a v jaké podobě íránský režim přežije. Stejně tak ani není zřejmé, co by mohlo přijít po něm. Mezi protestujícími však koluje zejména jedno jméno, a to Rezy Pahlavího, pětašedesátiletého syna někdejšího íránského panovníka.

Někdejší korunní princ nestojí stranou, ačkoli už desítky let žije ve Spojených státech. O situaci v zemi má patrně dobré informace. Už loni v únoru o ní hovořil pro magazín Politico. „Lidé už jsou na ulicích a nemají žádnou pomoc. Ekonomická situace je taková, že naše měna devalvuje, platy se nemohou vyplácet, lidé si nemohou dovolit ani kilo brambor, natož maso,“ uvedl tehdy.

Protestující podporoval a i nyní podporuje, jejich úsilí považuje za klíčové. Podle jeho názoru musí změna přijít zevnitř, nikoliv být přivezena se zahraničí intervencí. Demokratické státy by však měly odpor íránských občanů podpořit.

Sám se opakovaně o důležitou politickou funkci přihlásil – po případném pádu režimu by rád vedl přechodnou vládu. Může však zemi přivést ke svobodě potomek bývalého šáha? Ačkoli doba před islámskou revolucí může působit idylicky, měla i velmi zásadní stinné stránky.

Grónsko není zlatý důl. Snadněji jde možná těžit i na Měsíci

Názory

Americký prezident Donald Trump si dělá zálusk na Grónsko i kvůli nerostnému bohatství. Pravdou však je, že dosud nikdo nenašel smysluplný způsob, jak se k cenným surovinám dostat. V cestě stojí brutální přírodní podmínky. I tak to ale Trump zkusit může. Ani k tomu nepotřebuje ostrov koupit nebo dokonce napadnout.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Autokratické dědictví

Až do roku 1979 vládl v Teheránu Muhammad Rezá Pahlaví. Za jeho éry Írán vypadal úplně jinak, než ho známe dnes. Byla to nepoměrně liberálnější země se silnou střední sílou. Šáh chtěl Írán přetvořit ve velmoc, a tak kladl důraz na modernizaci a rozvoj průmyslu. Spojence hledal na Západě, kde se inspirovala i společnost, s čímž nesouhlasili konzervativní duchovní v čele s pozdějším vůdcem Rúholláhem Chomejním.

Modernizace se povedla jen částečně. Problémem byla nedostatečná infrastruktura, korupční prostředí a taktéž zvyšující se ekonomická nerovnost. I nespokojenost s ekonomikou byla nakonec jedním z faktorů, které vedly k Šáhovu pádu.

Šáh ovšem byl především takřka absolutní vládce, a jeho politika měla stále více diktátorský charakter. I jeho režim využíval tajnou polici SAVAK, která měla na svědomí zatýkání odpůrců, mučení i popravy. I šáhův režim byl represivní a jeho odkaz je problematický, byť byla země alespoň otevřená svobodnému světu, což se o dnešním Íránu říci nedá.

Nakonec se od Pahlavího odvrátil i Západ, dokonce po svém útěku, tehdy už těžce nemocný rakovinou, měl šáh problém najít útočiště a nakonec zemřel v roce 1980 v egyptské Káhiře.

Stanislav Šulc: Vizionář, převozník, nebo hrobař. Koho si zvolí ODS do svého čela?

Názory

Blíží se hodina H dne D pro poslední velkou stranu, která vznikla v polistopadové euforii, utvářela místní politiku a nepřímo dala vzniknout i populistickým hnutím. ODS je na křižovatce a vydat se dobrým směrem, ať už to znamená cokoli, bude složité.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Návrat absolutismu? Ne nutně

Šáhův syn Rezá Pahlaví tak jen těžko může být považován za jasnou hlavu státu po případné změně režimu. I když je pro mnohé Íránce symbolem monarchie, nechal se ostatně i symbolicky korunovat, on sám si patrně od situace neslibuje návrat režimu svého otce.

Někdejší korunní princ, který v USA nejdříve podstoupil výcvik stíhacího pilota, a poté co musel zůstat v exilu, vystudoval politologii, působí více jako západní politik než absolutní vládce. Jak uvádí BBC, je velmi přístupný a pravidelně s manželkou navštěvuje kavárny ve svém bydlišti na předměstí Washingtonu. Mluví o potřebě svobody a také například o rovnosti mezi muži a ženami, kterou by si přál i pro své dcery.

Svou roli nyní vidí jako dočasnou, jako přechodovou fázi od diktatury k demokracii. O budoucím politickém zřízení Íránu by podle jeho názoru měli později měli rozhodnou sami Íránci. „O tom nebudu rozhodovat já. Mou úlohou však je zajistit, aby žádný hlas nezůstal nepovšimnutý. Aby všechny názory měly šanci se prosadit – nezáleží na tom, zda jde o republikány nebo monarchisty, nezáleží na tom, zda jsou nalevo od středu nebo napravo,“ řekl Politicu.

Blíží se hodina H dne D pro poslední velkou stranu, která vznikla v polistopadové euforii, utvářela místní politiku a nepřímo dala vzniknout i populistickým hnutím. ODS je na křižovatce a vydat se dobrým směrem, ať už to znamená cokoli, bude složité.

ODS se ocitla již poněkolikáté v tíživé situaci. Ale poprvé to je v situaci, kdy rozhodně není zlomená, přesto se může vydat velmi špatným směrem, tedy směrem k vlastnímu zániku. Zní to jako paradox, ale je to nejpřesnější popis dilematu volby, před kterou nyní ODS stojí.

Na chvíli pomiňme, že známe kandidáty a téměř jistě víme, jak to dopadne, protože ke jménům se ještě dostaneme. Ta jména totiž sice jsou podstatná, ale neméně podstatný je půdorys, nebo chcete-li hřiště, na kterém se budou muset pohybovat, hrát.

A to hřiště je mnohem nejistější, než se zdá. Můžeme si pro to vypůjčit příklad CDU v Německu. Také tato tradiční strana se dokázala oklepat, vyhrála volby a její popularita ani nijak zásadně neklesá. Přesto sázka na to, že to budou právě křesťanští demokraté, kdo bude v dalších dekádách určovat politiku u našeho klíčového partnera, je přinejlepším nejistá.

Dalibor Martínek: Češi švejkují s výdaji na obranu. Dálnice je prý obrana

Názory

Národní rozpočtová rada, která má za úkol hlídat hospodaření státu, dala najevo znepokojení z toho, jak stát nakládá s výdaji na obranu. Česko si loni vymohlo spolu se čtrnácti evropskými státy výjimku, která umožňuje v rámci zbrojení porušovat rozpočtová pravidla. A Češi, jako správní Švejci, do zbrojení okamžitě zahrnuli třeba výstavbu dálnic.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Problémy malé catch-all strany

Totéž platí pro ODS. Tradice je na její straně. Má pevné základy, ale k nim se pojí také mnoho negativního sentimentu. Prakticky to znamená, že ať udělá ODS cokoli, pro řadu lidí bude nevolitelná. A počet těchto lidí není malý a je otázka, jestli s ním dokáže případné nové vedení něco udělat.

ODS je poslední velkou stranou, která vznikla po roce 1990, v tom polistopadovém vzedmutí euforie, která se začala tříštit do reality politických stran. Co byla ODS? Strana podnikatelů, malého státu, transformace, privatizace. Tedy teoreticky. Prakticky to byla také taková strana, jen se k tomu připojily ty známé negativní projevy postkomunismu – političtí podnikatelé, klientelismus.

Čím umí být ODS dnes? Velkou catch-all partají, což zní dobře, když máte preference 30 a více procent. Když lavírujete mezi 15 a 19 procenty, není to dobrá strategie. Zvláště, když mezi voliči zjevně je poptávka, jak ukázal volební úspěch Motoristů.

Dalibor Martínek: Kubula a Kuba Kubikula. Pohádka ODS otevírá novou kapitolu

Názory

Spisovatel Vladislav Vančura, autor slavné pohádky, zavražděný za druhé světové války nacisty, by se jistě nenadál takovéto rezonance svého díla. Které se mimo jiné stalo v osmdesátých letech předlohou pro sérii večerníčků. Občanská demokratická strana, která prohrála ve volbách souboj s Andrejem Babišem, ovšem jakoby nabízí nový výklad. Největším kritikem předvolební kampaně ODS se stal jihočeský hejtman Martin Kuba. K veslu se ovšem hlásí spolustraník Martin Kupka.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Kupka má vítězství jisté

Nyní si do těchto rovnic a nerovnic dosaďme jména. Nejprve připomeňme končící ODS. Petr Fiala, nejdéle působící šéf strany, končí. Dobrovolně. Zbyněk Stanjura skončí, byť nejspíš nedobrovolně. Kandidovat dál nechtějí ani Martin Baxa a Eva Decroix, což zejména u druhé jmenované je poněkud s podivem.

Volba předsedy bude nejspíš formalitou. Martin Kupka dostal podporu většiny krajských organizací, naopak jediný vyzyvatel Radim Ivan žádnou. Pokud žádného kandidáta nevynese přímo atmosféra kongresu, Kupka převezme vůdcovské otěže. A byť ještě před kongresem prohlásil, že projekt koalice Spolu je mrtvý, v politice svého předchůdce do určité míry bude pokračovat.

Bude zajímavé však bude složení zbytku předsednictva, které projde zásadní obměnou a v němž by se mohly objevit některé regionální hvězdy včetně Martina Červíčka a Tomáše Portlíka, kteří se navíc utkají v boji o post „statutárního místopředsedy“, tedy korunního prince.

Dalibor Martínek: Čtvrt století s Klausem a Zemanem. A také s Babišem

Názory

Na počátku století panovalo období opoziční smlouvy. Byla to smlouva o „vytvoření stabilního prostředí v Česku“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Tito dva političtí matadoři byli v té době na vrcholu. Klaus za sebou měl několik let jako premiér, Zeman právě premiérem byl.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Když strana není na kolenou

Ale vraťme se zpět k situaci ODS. To, že si zvolí osobnosti, není až tak podstatné, protože nikdo z nich v tuto chvíli nemůže mít zaručený recept na úspěch. Kdyby jej měli, už by ho nejspíš prosadili. Ale situace ODS zkrátka je natolik komplikovaná, že vyjít z ní jako silnější strana, je spíš nemožné.

Znovu připomeňme historii. Petr Fiala přebíral stranu poté, co strana ve volbách dostala jen 7,7 procenta. Cokoli, co by se nerovnalo krachu strany, by byl úspěch. A ano, vítězství ve volbách v roce 2021 byl v podstatě zázrak.

Ale taková situace nyní nepanuje. ODS není na kolenou, jen je zamotaná do sebe samé, trpí syndromem catch-all party, v níž je tolik neslučitelných buněk a směrů, že to je složité ukočírovat. Ale opět je potřeba říct: to je pěkné, když díky tomu dostanete ve volbách 30 a víc procent. Při jakkoli menším výsledku to je na obtíž.

Babiš změní tón vůči Číně, zemanovská éra se nevrátí

Politika

Nová vláda Andreje Babiše (ANO) bude pojímat vztahy s Čínou pragmatičtěji než bývalý kabinet Petra Fialy (ODS), ve vztahu k Číně bude také rétoricky zdrženlivější, shodli se analytici, které ČTK oslovila. Nepovažují ale za pravděpodobné, že by Babišova vláda znamenala návrat k éře vztahů České republiky a Číny z funkčního období prezidenta Miloše Zemana, který usiloval o velmi úzké obchodní i politické vazby obou zemí.

ČTK

Přečíst článek

Jakou roli Kupka zvolí?

A tak po víkendu, kdy se Martin Kupka stane předsedou ODS, nastane ta opravdová práce. Vydefinovat partaj pro další dekádu či lépe dvě. Vymyslet silný ideový směr, se kterým se pak ODS pokusí oslovit voliče. A až pak hledat nástroje, jak toho dosáhnout. Čísla ukazují, že teoreticky může nějaká silná pravicová strana dosáhnout klidně 30 procent i v dnešní éře čistého populismu.

Hodnocení Martina Kupky bude pak záviset na tom, jakou roli v dalším scénáři příběhu ODS sehraje. Škarohlídi mu předem nadefinovali dvě možné role – hrobaře, nebo převozníka. Hrobařem ODS se nejspíš nestane, ale převozníkem k nějakému budoucímu vhodnějšímu lídrovi by se stát mohl. Pak tu je ještě možnost, že v sobě Kupka najde vizionáře, povede se mu strhnout celou ODS, vytvořit onu silnou vizi a s ní uspět.

Je to nemožné? Inu, v roce 2014 by na to, že profesor politologie Petr Fiala porazil Andreje Babiše ve volbách, nejspíš také nikdo nevsadil.

Lukáš Kovanda: Čech ušetří přípravou „jídla do krabičky“ zhruba 32 tisíc ročně

Money

Rostoucí ceny v restauracích a stoupající preference zdravého životního stylu vedou stále více Čechů k domácí přípravě jídla, které pak v zaměstnání konzumují o polední pauze, aniž by tedy navštívili restauraci. Vyplývá to z nového průzkumu společnosti Pluxee, který uskutečnila agentura Ipsos. Pokud „krabičkovému obědu“ dávají přednost každodenně, mohou při současných cenách ušetřit průměrně zhruba 32 tisíc korun ročně.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek