Na počátku století panovalo období opoziční smlouvy. Byla to smlouva o „vytvoření stabilního prostředí v Česku“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Tito dva političtí matadoři byly v té době na vrcholu. Klaus za sebou měl několik let jako premiér, Zeman právě premiérem byl.

Jak vznikla opoziční smlouva? Vladimír Špidla to po letech popsal pro radiožurnál takto: „Sociální demokracie chtěla zásadním způsobem změnit linii, kterou nastolil Václav Klaus, tak jsme nemohli se vzdát síly, kterou nám dali lidé. Tak jsme hledali řešení. To řešení bylo neobvyklé, tvůrčí, ale vedlo k cíli. Když se na to podívám zpětně, tak mě žádné jiné elegantnější řešení nenapadá.“

Technologie moci. To Klause a Zemana spojuje. A nakonec i Babiše. Kdo by si na přelomu tisíciletí pomyslel, že po pětadvaceti letech budou první dva, nyní již osmdesátníci, aktivními hybateli české politiky.

První čtvrtina jednadvacátého století je v české politice ve znamení těchto dvou mužů. Dohromady dvacet let byli prezidenty. A ani po odchodu z funkce nepřestali vířit politiku svými glosami. Jakkoliv se zpočátku zdáli být ideologicky odlišní, pětatřicetileté harcování v nejvyšších patrech politiky je jaksi myšlenkově propojilo.

K tomuto tandemu se v roce 2013 přiřadil oligarcha Andrej Babiš a vznikla „svatá trojice“ české politiky. Slovo svatá je nepatřičné, ani jeden ze zmíněných rozhodně není žádný svatoušek. Spíše naopak. Tím víc je zajímavé se zamyslet, co vlastně držení moci v podání této trojky vypovídá o samotných Češích. Všichni tři prošli několika volbami. A často uspěli.

Je to daň za naši ještě pořád příliš mladou demokracii? Václav Havel říkal, že budeme potřebovat tři generace, aby se z Česka stal vyspělý demokratický stát. Teď jsme v polovině. Politici přicházeli a mizeli, Klaus a Zeman trvají.

Klaus dokonce dokázal zplodit svého následovníka. Petr Macinka, dlouhou dobu mluvčí Klause, se stal vicepremiérem a dvojitým ministrem. A světe div se, na ministerstvo zahraničí si přivedl mimo jiné Miroslava Sklenáře, který byl tři roky místopředsedou Strany práv občanů Zemanovci. A také Radka Augustina, který byl také místopředsedou stejné partaje.

Popirači změny klimatu v akci

Macinka na ministerstvu životního prostředí jako svůj první krok zrušil sekci ochrany klimatu. Jak to říkal Václav Klaus, autor díla Modrá, nikoliv zelená planeta? Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký rozumný člověk by to mohl říci. Macinka přetavil slova svého učitele v činy.

Popsat životy a názory tria Klaus, Zeman a Babiš by vydalo na tři knihy. Co mají společného, je dar přesvědčit lidi, že oni jsou ti racionální. Jejich názory, ačkoliv často extrémní, dokáží prodat jako jediné správné. Jakkoliv je toto tvrzení daleko od reality. Všichni jsou političtí pragmatici, oportunisté.

Příklad za vše

Co se týká názorů, tak pár příkladů. Všichni tři jsou rétoricky protiunijní. Přestože Klaus podepsal přístupovou smlouvu a Babiš má v Evropě velké byznysové zájmy, Bruselu to všichni vytmaví. Kolem Ruska všichni tiše našlapují, Zeman radil Putinovi, aby postřílel novináře. Klima pro žádného není téma a špinavé peníze podle všech neexistují.

Osudy Klause a Zemana se prolínají čtyřicet let. Před revolucí oba pracovali jako ekonomové v Prognostickém ústavu. Po revoluci se postupně oba stali šéfy politické strany, premiérem, prezidentem. Jako by si ty funkce předávali. Zdánliví političtí oponenti si ve skutečnosti dobře notují, jejich setkávání u skleničky se v jejich důchodovém věku staly standardem.

Je zajímavé, že oba rýpají do politických rivalů, Klaus nenechá na své bývalé ODS nit suchou. Ale Babiše obvykle ze své kritiky vynechávají. Babiš přitom vstoupil v roce 2013 do politiky pod záminkou rozboření starých pořádků, vymetení pomyslného korupčního chlívku. Nyní přitom zaparkoval svůj Agrofert do správy firmě, u jejíhož zrodu stál tajemný sponzor tehdy ještě Klausovy ODS.