Ačkoli můžeme mít k České televizi různé výhrady, dělá dobrou službu. Za pár korun si každý přijde na své. Někdo sleduje zpravodajství, někdo Stardance, jiný dá přednost dánským seriálům. Pokud vláda nechá úřadovat Otu Klempíře, budeme si z daní platit neslanou nemastnou přehlídku Macikových tiskovek, filmů s Františkem Němcem a černobílých snímků o Blitzkriegu.

V české politice se opět objevil pozoruhodný jev. Vláda ohrožuje to, co mají lidé rádi, ale místo toho, aby se bouřili, za to ministrům ještě zatleskají. Jinak si dění kolem snah na osekání České televize a Českého rozhlasu nelze vykládat.

Klávesnicoví bojovníci na sociálních sítích si představují, že frontální útok ministra kultury Oty Klempíře zasáhne do srdce podle nich liberálního a neobjektivního zpravodajství. Pokud se budou politici snažit, tak si veřejnoprávní média zotročit mohou, to ostatně známe třeba z Maďarska. Ve výčtu obětí však najdeme mnoho dalšího – a nebudou to zrovna titulky, po kterých zapláče „pražská kavárna“.

Peníze na vlastní tvorbu

Ve zpravodajství to mohou být zejména regionální studia, takže až bude u vás v obci nějaká folklorní slavnost, na obrazovce se tom nedozvíte. Ale za to uslyšíte v plném znění tiskovou konferenci Oty Klempíře. Kdysi lidé platili za to, aby ho mohli slyšet, v budoucnu si možná budou přát zaplatit, aby ho poslouchat nemuseli.

Zpravodajství však v rozpočtu České televize zabírá menší část. Když nebudou peníze, odnese to zejména vlastní tvorba. A vězte, že ta je o mnoho sledovanější než Události, komentáře. Je to třeba Stardance, o kterém Klempíř prohlásil, že ve do veřejnoprávní sféry nepatří (ačkoli ČT má licenci od BBC). Stejně licencovaným pořadem, taktéž z BBC, je Peče celá země. A co třeba seriály? Lidem se líbil třeba Oktopus, který je také mimochodem docela drahý.

Stanislav Šulc: Občanská podpora ČT a rozhlasu je sympatická. Vláda si ale opravdu může dělat, co chce

Názory

Boj o duši České televize a Českého rozhlasu se rozjíždí naplno. Občanská společnost se probouzí, odbory obou mediálních institucí vyhlásily stávkovou pohotovost, šéfové ČT a ČRo jednají s vládními špičkami. A do toho se chystají ne jeden, ale hned dva zákony na radikální proměnu médií veřejné služby. A je dobré si přiznat, že to nakonec bude vláda, kdo si prosadí svou, bez ohledu na cokoli. A to jednoduše proto, že mediální duální systém u nás v podstatě kolabuje.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Zmíněné pořady patří do kategorie lidové zábavy, což není myšleno s despektem. Ostatně Peče celá země i mě inspirovalo k řadě nezdařeným pekařským pokusům. Snad někdy zažiju, jak vypadá vykynuté těsto! Ale zpět. Na Stardance, pekařskou šou nebo detektivky z českých metropolí se dívají statisíce až miliony lidí. Toto a hokej představují jediné události, kdy se rozhádaní Češi u obrazovek sjednocují a idylicky si vyměňuji odborné komentáře o krocích waltzu, odpalovaném těstě a brankářských zákrocích – než se opět vrátí k nadávkám.

Kde šetřit? Třeba na fotbale

Pokud tyto pořady zmizí, patrně to nebudou liberálové, komu budou nejvíc chybět. Ti, které voliči Motoristů a SPD nejvíce nesnášejí, už teď pořady jako Stardance kritizují, protože jsou neinkluzivní, více či méně homofobní a podporují stereotypy. To typický český latentní homofob se rád pousměje při noblesně-urážlivých průpovídkách Marka Ebena. Bude pražským levicovým liberálům chybět v pátek večer Všechnopárty? A zlatý hřeb - pokud zmizí z obrazovek Labyrint a další opusy Jiřího Stracha, najdu pro Klempířovu „reformu“ bezvýznamné plus i já.

Kde ještě šetřit? V dětských pořadech, ve sportu? Když nemá v programu místo Stardance nebo Peče celá země, proč by se za veřejné peníze měla kupovat práva na olympiádu nebo na světový šampionát ve fotbale či ligu mistrů? Na všechno z toho se přece můžete podívat na soukromých stanicích. Akorát to bude nebude tak levné, což?

Ačkoli můžeme mít k ČT různé výhrady, dělá Česká televize dobrou službu. Za pár korun si každý najde to svoje. Někdo sleduje zpravodajství, jiný dá přednost dánským seriálům, a pro mě za mě, ať se někdo koukne i na ten Labyrint, když to musí být.

Pokud chceme osekávat Českou televizi, dost možná to skončí tak, že zpravodajství bude hlásnou troubou zrovna úřadující vlády a vlastní tvorba bude vykostěná. Pomilionté uvidíme Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo nějaký normalizační trhák s Jiřinou Švorcovou. Levné jsou také dokumenty. Třeba ty o Hitlerovi se už teď vysílají denně, dokonce na i Štědrý den ráno. Nově by se v poledne mohla ČT vyšvihnout něčím o Rommelovi. A i na slavnostní večer bych měl tip. Po obligátních Pelíškách by mohla přijít chvíle na Hitlerovy poslední Vánoce. Věřte tomu nebo ne, něco takového skutečně existuje.

Nikdy jsme neutráceli za jídlo víc než dnes. A nikdy nebylo těžší poznat, jestli to, co jíme, opravdu stojí za to. FoodStream chce být kompasem ve světě chutí, trendů a podniků. Chceme ukazovat, co má skutečnou hodnotu.

Velké umění je pitomost, radši si kupte tacos. Shrnul kdysi lapidárně enfant terrible americké literatury Charles Bukowski. Dobře věděl, že jídlo zdaleka není jen biologická potřeba. Že je to radost, ale taky zvyk, společenská událost, zvlášť když jíte venku. 

Jenže jak poznat, které podniky a jídlo stojí skutečně za to? Právě proto vznikl nový seriál FoodStream na newstream.cz. 

Není to jen další přehled hospod ani seznam toho, kde mají nejlevnější pivo. Budeme hledat místa, která stojí za návštěvu, ukážeme nově otevřené podniky i trendy, které stojí za pozornost. 

RECENZE: Japonsko potkává českou tradici. ZEM spojuje chutě, které by se jinak nepotkaly

Enjoy

Restaurace ZEM v pražském hotelu Andaz Prague stojí na zajímavém konceptu. Menu kombinuje moderně pojatou českou kuchyni s japonskou izakayou, tedy stylem menších sdílených chodů. Výsledkem je večer, kdy se na stole může potkat hovězí tatarák, tuňákové tataki i kachna s knedlíkem a zelím – a překvapivě to funguje.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

Korejské sendviče, kubánský burger a rolky ze sumce

Zaměříme se na netradiční koncepty, kvalitní suroviny a autentickou atmosféru. Ukážeme vám podniky s jasným směrem. Takové, kde má jídlo chuť i nápad. 

Už v příštích dílech představíme třeba korejské sendviče s krevetovým salátem a pikantním aioli. Ukážeme vám „nebe”, kde jedna z nejtalentovanějších současných českých šéfkuchařek vaří černou ředkev s klasickou francouzskou studenou omáčkou. A vezmeme vás i na autentický kubánský hamburger s pečenou cibulí a bramborovou slámou, na výborné letní rolky ze sumce nebo na nejlepší tapas ve městě. 

Zavedeme vás do bistra, které má náladu slunné italské vesnice, voní máslovou omáčkou s vínem, šalotkou a šafránem nebo šťavnatým rajčatovým concassé. Mimochodem, podnik, o kterém je řeč, je jako stvořený pro rodinné večeře, kdy budete navzájem sdílet talíře, ochutnávat a kombinovat jídlo s vynikajícími naturálními víny. 

Vedle samotných restaurací a bister se budeme věnovat i jídlu obecně. Zaměříme se na netradiční suroviny typu wagyu nebo galangal a na trendy, které dnes dominují menu i sociálním sítím. Podíváme se na hybridní jídla, high-protein trendy, cortisol drinky, nealko pairing nebo třeba potraviny, které „suplují“ antidepresiva a podporují duševní pohodu. 

Ambice seriálu je jednoduchá: ukázat, jak nejíst blbě. 

Za vyšší ceny větší zážitky

Ostatně, téma „nejzte blbě“ není nové. Už před sedmnácti lety ho otevřel Zdeněk Pohlreich v pořadu Ano, šéfe! Od té doby se změnilo skoro všechno, včetně cen, které vzrostly víc než trojnásobně. A s vyšší cenou přichází i vyšší očekávání. Chceme zážitek, něco víc „fancy“, neznámého, exotiku. Něco, co si doma neuděláme. Korejské BBQ, smash burgery, kimchi, yuzu majonézu nebo matcha-cherry blossom latté.

Volný pád moderní gastronomie

Toužíme ochutnávat svět, autentické streetfoody, dávno zapomenuté suroviny. 

A protože konkurence je obrovská, podniky se předhánějí, kdo nabídne víc. Víc chutí, víc ingrediencí, víc efektu. Jenže ne vždy platí, že víc je lépe.

Jídlo už není jen produkt, ale i vizuální obsah. Důraz se přesouvá na texturu, kontrast a „moment“. Na to, co funguje na Instagramu a TikToku. Křupnutí, rozlomení, pomalu tekoucí omáčka. Kdo viděl film Falling Down (Volný pád), ví, že vizuální prezentace versus realita je odvěké téma restaurací.

Problémem mnoha podniků není moderní směřování, ale chvíle, kdy forma převáží nad obsahem. Jinými slovy: kdy je jídlo navržené primárně tak, aby dobře vypadalo, ale ne aby dobře chutnalo. Kvalitu nepoznáte podle složitosti nebo počtu ingrediencí. Naopak. 

Jak poznat rozdíl mezi formou a obsahem?

Dobré jídlo je čitelné, má jasnou chuťovou logiku. Chutě i textura jsou v rovnováze, hlavní přísada je jasně rozpoznatelná. Pokud v pokrmu ve velkém dominují výrazné nebo módní ingredience, jako je yuzu, kimchi, lanýžový olej nebo fermentované prvky, může to být signál snahy zaujmout spíš než promyšlené kompozice.

Mimochodem, nic proti yuzu. Tenhle silně aromatický citrus, který je něčím mezi citronem, mandarinkou a grepem, má extrémně vysoký obsah vitaminu C, antioxidantů a perfektně pomáhá trávení. Ale o tom až někdy příště. 

REPORTÁŽ: V Above Rooftop nad Václavákem se potkává Latinská Amerika s Japonskem

Enjoy

V Praze je pětatřicet stupňů, Václavák sálá horkem, ale střeše hotelu W Prague je naopak příjemný vánek. Navíc s výhledem na věže a koktejly s „latinsko-nikkei“ twistem. Řeč je o Above Rooftop. Sezónní terase, která postavená na lehkosti, sdílení a „golden hour“. A funguje to.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

RECENZE: Řízek jako investiční strategie. Šnycl na Andělu sází na jistotu. A vyhrává

Enjoy

Zapomeňte na degustační pěny, mikrolístky nebo tekutý dusík. Na pražském Andělu se přímo u metra hraje jiná gastronomická liga. Ta tradiční s trojobalem, přepuštěným máslem a precizně řízenou nostalgií. Stále to funguje.

Michal Nosek

Přečíst článek

RECENZE: Velká mexická hostina v Holešovicích. Ceviche, tacos al pastor a chobotnice

Enjoy

Restaurace Mexická v Holešovicích patří mezi největší podniky svého druhu v Praze. V bývalém pivovaru nabízí kombinaci mexického street foodu, grilovaných specialit i ceviche z čerstvých ryb. Na pozdní rodinný oběd jsme proto vyrazili ochutnat, jak funguje kombinace tacos al pastor, chobotnice z grilu nebo ceviche servírovaného na ledové míse.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

RECENZE: Moravský vrabec jako od babičky. Vinohrady nemusejí být drahé

Enjoy

Svíčková na smetaně, moravský vrabec se špenátem a bramborovým knedlíkem. Tato jídla jsou na menu pravidelně, občas hovězí stroganov, někdy dokonce již v českých restauracích málo vídaný jihočeský kuba. Na klasická česká jídla si v podniku Apetit na Vinohradské třídě věří. Aby ne, každý den navaří stovky porcí české klasiky. Recepty mají lety prověřené, odvařené, dotažené k optimální chuti.

Dalibor Martínek

Přečíst článek