Urbanistka ze slavného studia Gehl: Praha má obrovskou kvalitu života. Teď ji musí promítnout i do nových čtvrtí
Praha má řeku, kopce, výbornou veřejnou dopravu i živou kulturu ulic. Přesto se v ní podle Marii Gaľ Tkáčové z dánského studia Gehl Architects pořád vede zásadní otázka: plánujeme město podle mapy, nebo podle toho, jak v něm lidé skutečně žijí? „Nejdřív pozorujeme a sbíráme data. Až potom začínáme skicovat,“ říká.
Když přijedete do nového města, co vám o něm jako urbanistce prozradí víc: mapa, nebo chování lidí v ulicích?
Mapa je skvělý začátek. Ukáže strukturu města, vzdálenosti, dopravu nebo návaznosti. Ale sama o sobě neřekne, kde se člověk cítí dobře, kde zpomalí, kde se zastaví nebo kudy raději vůbec nejde. Proto se snažíme dívat na město nejen shora, z půdorysu nebo dopravního schématu, ale také z úrovně očí. Co vidím v parteru? Jak se cítím na ulici? Mám důvod zůstat? Tohle je pro nás zásadní změna perspektivy: plánovat město ne jako abstraktní plochu, ale jako každodenní prostředí pro lidi.
Gehl Architects jsou známí tím, že se na město nedívají primárně přes budovy, ale přes lidi. Jak se tahle filozofie promítá do konkrétního projektu?
Nejdřív si ověřujeme, jestli s klientem sdílíme základní představu: že město má být především místem pro lidi. Když se na tom shodneme, dá se hledat řešení i v poměrně složitých podmínkách. U Dvorů Vysočany developera Corwin už například existovala některá platná plánovací rozhodnutí: hlavní přístup na pozemek a další rámcové parametry. Přesto nezačínáme od stolu. Jdeme do terénu, sledujeme veřejný prostor, sbíráme data a teprve potom skicujeme. Zajímá nás, co už na místě funguje, na co se dá navázat, co chybí a jak z nové čtvrti udělat prostor, který podporuje komunitu i každodenní život.
Co přesně v terénu sledujete? Co znamená, že sbíráte data o lidech?
Máme celý repertoár metod. Pracujeme s velkými, měřitelnými daty, například s mapovými vrstvami, dopravou, dostupností nebo fyzickými parametry ulic. Ale tím to nekončí. Abychom porozuměli tomu, jak město skutečně funguje, sledujeme také lidi: kudy chodí, kde zpomalují, kde se zastavují, kde tráví čas a jak se v prostoru cítí. Právě propojení tvrdých dat s lidskou zkušeností je pro nás klíčové. Město nečteme jen z mapy, ale především z každodenního chování jeho uživatelů.
To byl ostatně základ práce Jana Gehla. Jeho manželka, psycholožka, se ho kdysi zeptala: proč se architekti nezajímají o lidi? Byla to jednoduchá otázka, ale změnila jeho pohled na architekturu. Nechtěl navrhovat města bez toho, aby věděl, jak v nich lidé opravdu žijí. Začal je pozorovat nejdřív v Itálii a později v Kodani, která se stala jakousi laboratoří. My dnes tyto metody rozvíjíme dál. Některé zůstaly stejné, jen je neděláme ručně, ale digitálně. Jiné posouváme díky novým technologiím a výzkumům.
Jak se takové měření v praxi dělá? Co si má čtenář představit pod tím, že počítáte lidi?
Není to jen pozorování z lavičky. Sledujeme například, kolik lidí prostorem projde, kolik se jich zastaví, jak dlouho tam zůstávají, kudy se pohybují a kdo konkrétně místo používá. Zajímá nás, jestli tam chodí ženy i muži, děti, senioři, rodiče s kočárky nebo lidé, kteří si jen zkracují cestu. Důležitý je pro nás rozdíl mezi pohybem a pobytem. Když místem projdou stovky lidí, ale nikdo se tam nezastaví, může to znamenat, že prostor funguje jen jako koridor. Naopak když lidé zpomalí, sednou si, čekají, mluví spolu nebo si tam děti začnou samy hrát, je to signál, že místo nabízí skutečnou kvalitu. Nejde nám tedy jen o počty, ale o chování.
Praha má v přípravě rekordních 157 tisíc bytů, na trh se ale dostávají pomalu. Podle Central Group výstavbu brzdí úřady, drahé stavební dodávky i nejistá pravidla. Majitel skupiny Dušan Kunovský varuje, že současný boom může brzy skončit.
Kunovský: Ceny stavebních materiálů jsou přepálené. Jeřáby v Praze dojedou a boom skončí
Reality
Pohyb nestačí. Důležité je, jestli lidé zůstanou
Takže nepočítáte jen dopravu nebo metry čtvereční, ale lidské chování?
Přesně tak. Veřejný prostor vnímáme jako živý organismus. Zajímá nás poměr mezi tím, kolik lidí místem projde a kolik se jich v něm zdrží. Nehádáme, nespoléháme se na dojmy, ale realizujeme pilotní projekty, které slouží k ověření hypotéz. Následně po implementaci znovu sbíráme data a jsme schopni vyhodnotit, do jaké míry byl projekt úspěšný. Přibyly děti? Zůstávají lidé déle? Cítí se tam bezpečněji? Díky tomu se dá poměrně přesně říct, jestli investice do veřejného prostoru opravdu fungovala. Samozřejmě vnímáme i klima a kulturní kontext. Ve veřejném prostoru v teplém klimatu budou lidé vyhledávat stín, zatímco ve Skandinávii slunce. Některé potřeby se ale nemění: vybíráme si tu nejrychlejší cestu, chceme se potkávat, být spolu, cítit se pohodlně a bezpečně.
Říkáte „cítit se bezpečně“. Je rozdíl mezi skutečnou a pocitovou bezpečností?
Ano. Pocitová bezpečnost často rozhoduje o tom, jestli prostor vůbec použijeme. Pokud se někde necítím bezpečně, prostě tam nepůjdu, i kdyby se tam nikdy nic konkrétního reálně nestalo.
Pracujeme s dvanácti kritérii kvality veřejného prostoru Jana Gehla. První vrstva je bezpečí. Druhá je komfort: mám si kde sednout? Mám se na co dívat? Je tam stín nebo přístřešek? Mohou si vedle mě hrát děti? Pokud se lidé cítí komfortně, zůstávají na daném místě. Třetí vrstvou je potěšení – lidské měřítko, detail, voda, stín, dobrý výhled, nebo něco, kvůli čemu se z průměrného místa stane místo, kam se lidé chtějí vracet.
Máte pro to nějaký konkrétní příklad?
Skvělým příkladem je vodní zrcadlo v Bordeaux – plocha je pokryta jen asi dvěma centimetry vody, což vytváří dokonalý zrcadlový odraz okolních budov. Je krásná vizuálně, ale zároveň v horku ochlazuje prostor. Děti si tam hrají, lidé se zastavují. To je přesně ta vrstva navíc, která z veřejného prostoru dělá živé místo, ne jen upravenou plochu.
Central Group má kolem dvou tisíc povolených bytů, spuštění jejich výstavby ale odložil. Podle šéfa firmy Dušana Kunovského jsou ceny výstavby přepálené a developer nechce vyšší náklady jednoduše přenést na kupující. „Růst za každou cenu pro nás není strategie,“ říká v rozhovoru jeden z největších tuzemských developerů.
Byty máme povolené, ale nestavíme. Ceny stavebních firem jsou přepálené, říká Kunovský
Reality
Veřejný prostor jako investice
Proč je takové měření důležité i pro developera nebo město?
Veřejný prostor se často hodnotí pocitově: někomu se líbí, někomu ne. Data do debaty přinášejí konkrétní argument. Můžeme ukázat, že se po úpravě zvýšil počet lidí, kteří se zastavují, že tam chodí víc dětí nebo starších lidí, že se místo používá jinak než jen jako průchod. Pro město je to důkaz dopadu na kvalitu života. Pro developera je to důkaz, že investice do veřejného prostoru není jen náklad navíc, ale vytváří hodnotu. Kvalitní prostředí přitahuje lidi, podporuje komunitu a zvyšuje atraktivitu celé lokality. Proto říkáme: neplánujeme jen podle dojmů. Nejdřív pozorujeme a měříme, teprve potom navrhujeme. A přesně o to se snažíme i v případě projektu Dvory Vysočany – vytvořit místo, kde se lidem bude dobře žít.
To zní skoro víc jako sociologie než architektura.
To je jedna ze silných stránek Gehl Architects. Nejsme jen architekti. Vedle architektů a urbanistů u nás pracují sociologové, antropologové, psychologové i datoví specialisté. Právě to nám umožňuje dívat se na město holisticky. Jinak by to ani nešlo.
Patnáctiminutové město a každodenní život
Praha má řeku, kopce, historické centrum, ale také silnou závislost na autech. Dá se tu vytvořit město, kam se lidé budou chtít vracet?
Věříme, že kvalitní veřejný prostor se dá vytvořit všude. Jen je potřeba počítat s tím, že proměna města není jednorázové gesto, ale dlouhodobý proces. Když mluvíme o kompletních čtvrtích, znamená to, že většinu toho, co potřebuji k běžnému životu, mám v dosahu třeba patnácti minut (tzv. patnáctiminutová města). Náš život se totiž neodehrává jen v centru nebo na promenádě. Až 80 procent času trávíme v místě, kde bydlíme. Kodaň také nebyla před padesáti lety městem chodců a cyklistů. Měnila se krok za krokem. Vznikala síť pěších tras, cyklostezek a navazujících veřejných prostranství. Někdy vznikne krásný veřejný prostor, ale cesta k němu je nepříjemná, bariérová, nudná nebo nebezpečná. Pak tam lidé jednoduše nepůjdou.
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Monika Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška. 
Baťa postavil město za 20 let. Dnešní regulace by to nedovolily, říkají architekti ze Zlína
Reality
U Dvorů Vysočany, kterým se teď v Praze věnujete, je jedním z problémů blízkost velké dopravní tepny. Jak s tím pracujete?
Pracujeme hlavně s kvalitou vnitrobloků. Ty dokážou vytvořit zvukovou i pocitovou bariéru a zároveň specifické mikroklima, které je jiné než prostor u čtyřproudové silnice. Důležité je také navrhnout pěší propojení skrz území, abychom nenutili lidi chodit podél rušné dopravní infrastruktury. Chceme, aby se člověk mohl pohybovat příjemným prostředím, nejen kolem silnice.
Překvapilo vás při sběru dat v Praze něco v chování lidí?
V Česku vidíme velmi zdravou přítomnost lidí všech genderů ve veřejném prostoru. Jejich zastoupení je téměř vyrovnané, což je dobrý znak. Často vidíme také děti a starší lidi. Právě děti a senioři jsou pro nás lakmusovým papírkem kvality veřejného prostoru. Když se někde cítí dobře oni, obvykle tam funguje i mnoho dalších věcí. V samotném území Dvorů Vysočany to zatím není místo, kam by děti nebo starší lidé chodili na procházku. Po transformaci by to ale měl být prostor, kde jich bude mnohem víc. A to je pro nás důležitý indikátor úspěchu.
ESG a společná vize
V architektuře se dnes hodně mluví o ESG, klimatu a regulacích. Jak tyto požadavky vstupují do vaší práce?
Často pracujeme na obou stranách stolu. Někdy zastupujeme soukromého developera, jindy město. Díky tomu rozumíme potřebám obou stran. Město má své cíle, developer svůj byznysplán a lidé své každodenní potřeby. Regulace se většinou dá nějak vyřešit. Podstatnější je společná vize: proč dané pravidlo řešíme, kde má smysl kompromis a kde už by ohrozil kvalitu celku. Díváme se primárně na hodnotu, respektive na benefity změny.
Architektura v Česku přestává být debatou o hezkých fasádách. Stává se otázkou bydlení, veřejných peněz, hodnoty nemovitostí, kvality měst i schopnosti obcí dotáhnout dobré projekty do reality. Letošní čísla z České ceny za architekturu ukazují zemi, která umí stavět kvalitně, ale pořád příliš pomalu.
Architektura už není jen pro fajnšmekry. V Česku se z ní stává byznys
Reality
Vybíráte si projekty podle toho, jestli klient sdílí vaše hodnoty?
Neřekla bych, že projekty jednoduše odmítáme, ale hodně nasloucháme. Někdy totiž není totéž, co klient chce, a co skutečně potřebuje. Naším úkolem je pochopit skutečnou potřebu a zjistit, jestli do projektu umíme přinést hodnotu. Hledáme společný průnik: tady je to, co umíme dodat my, tady jsou vaše hodnoty a potřeby. Pokud se to potká, můžeme spolupracovat.
Gehl Architects se v Praze v minulosti zabývali také magistrálou. Z toho nakonec nevznikla zásadní proměna. Navazujete na podobné zkušenosti?
Ano. Když jsem začala pracovat na pražském projektu, kolegyně, která se dříve zabývala magistrálou, mě hned kontaktovala. Vždy se snažíme navazovat na to, co už o místě víme. To je výhoda práce v mnoha městech po světě: často už máme nějakou zkušenost, data nebo kontext, ze kterého můžeme vycházet.
Kde podle vás Česko nebo střední Evropa za Skandinávií ještě zaostává?
Je důležité říct, že Kodaň není celé Dánsko. Je to hlavní město a chování lidí je tam specifické. Co tam podle mě funguje silněji, je pocit kolektivní odpovědnosti: vědomí, že prostředí kolem sebe vytváříme společně a že za něj všichni nějak neseme odpovědnost.
Ve střední Evropě je podle mé zkušenosti silnější individualismus. Když věci nefungují, máme větší tendenci říkat: to není moje věc, já za to nemůžu. Právě projekty jako Dvory Vysočany developera Corwin, se kterým spolupracujeme, ale mohou pomáhat vytvářet komunity přes bloky, vnitrobloky, předzahrádky a místa, kde se lidé pravidelně potkávají.
Město jako síť vztahů
Takže město není jen o infrastruktuře, ale o vztazích?
Přesně tak. Města se dnes často stávají velmi anonymními. Člověk může bydlet v domě, ze kterého vyjde deset lidí, a osm z nich vůbec nezná. Když se podaří vytvořit komunitu, město je najednou příjemnější místo pro život. I proto někteří lidé z měst odcházejí: hledají menší prostředí, kde anonymita mizí. Otázka tedy zní, jak do měst vrátit každodenní vztahy a život.
Praha se dlouho bojí výškových budov. Jak se na ně dívá Gehl Architects?
Jan Gehl se na mrakodrapy dívá kriticky, protože klade absolutní důraz na lidské měřítko a parter budov. Dnes ale víme, že města budou dál růst a že výškové budovy mohou být jednou z odpovědí na otázku hustoty. Nejde tedy o jednoduché „ano“ nebo „ne“. Důležité je, jak je výšková budova propojená s veřejným prostorem.
Pokud stojí jako izolovaná jehla uprostřed prázdné plochy, nefunguje to. Jiné je, když vyrůstá z městského bloku, má aktivní přízemí, lidské měřítko v parteru a vyšší část je třeba odsazená. Je to spíš otázka toho, jak stavět, ne jestli stavět.
Nový Metropolitní plán není jen plánem nové výstavby. Je to mapa Prahy, která se má méně opírat o auta a víc o koleje. Metro D, nové tramvajové tratě, železnice na letiště, Metro S i nové zastávky mohou rozhodnout, které adresy v metropoli v příštích letech nejvíc porostou.
Kdo bude u kolejí, vyhraje. Metropolitní plán mění pravidla pražských realit
Reality
Praha má ale relativně silnou veřejnou dopravu.
Ano, veřejná doprava v Praze funguje velmi dobře. I my si vždy vybíráme hotel tak, abychom se mohli snadno pohybovat metrem. Právě u Dvorů Vysočany je to také velká výhoda. Je tam napojení na veřejnou dopravu, blízko je tramvaj i vlakové spojení z nádraží Libeň. Zároveň věřím, že Dvory budou tak kvalitní čtvrtí, že lidé nebudou mít potřebu pořád jezdit do centra. Budou moci zůstat ve svém okolí a když budou potřebovat do města, snadno se tam dostanou.
Na projektu spolupracujete s místními architekty. Jak taková spolupráce funguje?
Pro nás je spolupráce s místními architekty zásadní. Pracujeme po celém světě a víme, že nemůžeme dokonale znát všechny místní regulace, procesy a zvyklosti. Místní tým ví, jak věci fungují. U Dvorů Vysočany jsme například přišli s určitým řešením a architekti ze studia OVA nás upozornili, že něco v Praze neprojde nebo nebude fungovat kvůli místní legislativě. Společně jsme pak hledali jinou cestu ke stejnému cíli. Čím dřív je kvalitní místní tým součástí projektu, tím lepší základ vznikne.
Praha žije
Pracujete také v architektonických soutěžích?
Architektonické soutěže jako takové většinou neděláme. Zajímavější je pro nás fáze před zadáním. Tam můžeme pomoci nejvíc: aby zadání soutěže od začátku vycházelo z dat, vize i skutečných potřeb místa. U přeměny brownfieldu Carlsberg v Kodani jsme například byli poradci klienta už v průběhu soutěže. Kvalita projektu totiž velmi často souvisí s kvalitou zadání.
U architektury se často mluví o tom, že kontakt tužky a papíru je nenahraditelný. Kreslíte ještě rukou?
Pro mě je kreslení rukou přirozené, protože když jsem studovala architekturu v Bratislavě, začínali jsme právě tím. Mám ale kolegy z mladších generací, pro které je přirozeným nástrojem počítač. Neznamená to, že jedno je lepší než druhé. Digitální práce má výhodu v tom, že každou skicu máme rovnou sdílenou, můžeme ji komentovat a dál s ní pracovat napříč jednotlivými studii. U Dvorů Vysočany jsme také už během schůzek skicovali a následně díky digitálním nástrojům připomínkovali návrhy a hledali řešení.
První kompletně vyraženou stanicí metra D je Olbrachtova. Pražský dopravní podnik (DPP) ji dokončil na prvním úseku linky D Pankrác – Olbrachtova, jehož výstavbu zahájil v dubnu 2022. Ražby ve stanici Pankrác na lince D pokračují a jejich dokončení se očekává ve druhém čtvrtletí 2026. Postup prací na jižním vestibulu stanice Olbrachtova umožní od poloviny prosince otevřít uzavřený úsek ulice Na Strži s jedním pruhem v každém směru.
OBRAZEM: Metro D má první vyraženou stanici. Olbrachtova má kompletní tunely
Zprávy z firem
Je Česko pro dánské studio atraktivní?
Ano. Je tu hodně příležitostí a zároveň je tu život. Nepřicházíme na místo, kde se nežije a které musíme celé vymyslet znovu. Pracujeme s potenciálem, který už tu je. A to je obrovská výhoda.
Když přijedete do Prahy z Kodaně, co tu máte rádi?
Veřejná doprava funguje skvěle. Často chodíme jen tak na procházku, dáme si někde pivo, dobré jídlo a užíváme si město. Praha má neuvěřitelnou kvalitu každodenního života, když ji člověk umí vnímat. A pražská gastronomie vůbec nezaostává. Můj kolega už třeba ví, co je „meníčko“, a těší se na polévku. Jsou to obyčejné věci, ale právě z nich se skládá dobré město.
Architektka a urbanistka Maria Gaľ Tkáčová se ve své více než patnáctileté praxi řídí touhou po inovacích a reálném dopadu. Ve světově uznávaném studiu Gehl vede transformační procesy po celém světě, kde má mimo jiné na starosti pražský projekt Dvory Vysočany vyrůstající na ploše přibližně pěti hektarů. Fascinuje ji pozorování lidského chování a poznatky z různých kultur přenáší do lokálně ukotveného designu. Usiluje o zvyšování kvality života a utváří prostředí, kde městský život skutečně vzkvétá a kde vznik komunit zároveň podporuje duševní zdraví, sociální spravedlnost a odolnost.
Vrcholů tuzemská architektura měla hned několik, říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel ateliéru TaK Architects. Za jeden z nich považuje období první republiky, kdy Češi měli obrovskou společenskou ambici a nespokojili se s pouhým průměrem.
Architekt Tichý: Po 30 letech se vracíme tam, kam patříme. Do Evropy
Reality
Erik Petrus projektuje v Česku, staví ale v Indonésii. Je to tam totiž mnohem jednodušší. Stavební povolení na rozdíl od tuzemska tam totiž získáte desetkrát rychleji. Staví se tam navíc mnohem víc a lépe. V Česku jsme podle jeho slov zamrzli v minulém století.
Architekt: Praha potřebuje víc než Tančící dům
Reality
Vychází jarní Realitní CLUB
Zbourat, nebo zachovat a dát nový smysl? Právě na tuto otázku hledá odpovědi jarní vydání magazínu Realitní CLUB, které se věnuje fenoménu rekonstrukcí a adaptací stávajících budov pro současné využití. Hvězdou magazínu je Fancesco Kinský dal Borgo.
Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu.
Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), přinášejí zkušenosti z praxe i vhled do toho, jak se proměňuje uvažování investorů a developerů.
Magazín Realitní CLUB s Francescem Kinským dal Borgo na obálce vychází právě nyní. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
