Baťa postavil město za 20 let. Dnešní regulace by to nedovolily, říkají architekti ze Zlína
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Markéta Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška.
Pro mnoho lidí je Zlín výjimečné město. Baťovská tradice je tu pořád cítit. Jak s tímhle odkazem pracujete ve své tvorbě?
Pavel Šánek: Vnímáme ji velmi intenzivně, žijeme v ní každý den. Architektura je tu sama o sobě obrovským odkazem, ale pro nás je důležité jít dál než jen k „baťovskému“ tvarosloví. Máme načtenou literaturu o Baťovi, známe jeho příběh a často říkáme, že samotná myšlenka je možná ještě silnější než fyzická architektura. Když si uvědomíte, že Baťa dokázal během zhruba dvaceti let proměnit vesnici v plnohodnotné město, je to princip, ke kterému se dá odkazovat i dnes. Nejde jen o to, jak město vypadá, ale jak rychle a systematicky vznikalo. V kontextu dneška je taková rychlost výstavby v podstatě nepředstavitelná.
Průřež projekty v následujcící galerii.
Říkáte, že k baťovskému odkazu přistupujete „s respektem, ale s odvahou“. Co si pod tím mám konkrétně představit?
Pavel Šánek: Nechceme být jen ateliér, který automaticky odkazuje na Baťu pokaždé, když přijde nová zakázka. Snažíme se být současní, progresivní, ale přitom neztratit vazbu na hodnoty, na kterých Zlín stojí. A to je někdy náročné, protože třeba památkáři jsou kapitola sama pro sebe. Na druhou stranu, u Baťových domků oceňuji, že je drží v čisté podobě. Když jedete přes místa, kde si každý dělá, co chce, vznikají často barevné, roztříštěné ulice bez jakékoliv harmonie. Tady regulace pomáhá, a to je podle mě správně. Zároveň chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné. Třeba u našeho NWT číslo 1 jsme pracovali s klasickými motivy zlínské architektury, rám, přiznaný skelet, cihla, ale doplnili jsme je o novodobé prvky. Historie zůstává čitelná, současnost ji neruší, ale funguje s ní. Tak nás to baví nejvíc.
Monika Zvonková: Pro mě „respekt a odvaha“ znamená přidat dnešní výraz, ale nikdy nepopřít to, co tu bylo před námi. Historickou vrstvu nechceme přetírat, spíš ji doplňovat, aby spolu časové roviny fungovaly přirozeně a autenticky. Rekonstrukce historických budov jsou dnes velké téma, ať už jde o kanceláře nebo bydlení. Do hry vstupují energetické nároky, ESG, nové technologie.
Jak náročné je dostat současné standardy do historických objektů, aniž by ztratily svou tvář?
Monika Zvonková: Jde to a jde to dobře. Technologie udělaly za poslední roky obrovský skok. Třeba v Kroměříži pracujeme na bývalé školní budově, která se mění na kombinaci kanceláří a bydlení. Na historicky nejhodnotnější straně vůbec nezateplujeme zvenku. Vše řešíme zevnitř. Kastlová okna renovujeme, nevyhazujeme. A na dvorní, méně exponované fasádě už si můžeme dovolit klasické zateplení zvenčí.
Podle posledních dat společnosti Edenred obědy opět plošně zdražily. Od roku 2020 jsou ceny vyšší téměř o polovinu, v porovnání s rokem 2014 dokonce více než dvojnásobné.
Obědové menu je luxusem. Nejdražší je v Praze, nejlevnější ve Zlíně
Enjoy
Pavel Šánek: Dnešní technologie dávají architektům velkou svobodu. Dá se splnit energetika, komfort, provozní nároky a zároveň nezabít architekturu. Ale spoustu věcí ovlivňují lidé. Třeba konkrétní památkář. Každý má trochu jiný výklad pravidel, takže někde spolupráce běží hladce, jinde je to složitější. To je realita rekonstrukcí v památkových územích.
Někteří architekti říkají, že přísná ESG pravidla a regulace mohou zásadně měnit podobu měst, třeba u kancelářských budov v Praze. Jak to vidíte vy?
Pavel Šánek: Nemyslím si, že samotné technické požadavky jsou problém. Často je to spíš o investici a penězích. Když výsledek nevypadá dobře, nebývá to tím, že by ESG diktovalo špatnou architekturu, ale tím, že se někde muselo škrtat. Udržitelnost stojí peníze, a pokud se rozpočet nezvětší, musí se ubrat jinde. A tam se to pak projeví, vizuálně i kvalitativně.
Monika Zvonková: My se snažíme investory nenutit do toho, aby šetřili na věcech, které mají dlouhodobý dopad. Řada technických požadavků dává smysl a investor to často pochopí až při skutečném užívání domu. A ano, někdy se stane, že se něco nakreslí a později z toho investor ustoupí. Ale vždycky se snažíme držet selský rozum a zdravou míru kompromisu.
Zlín máte „načtený“ i „nadýchaný“. Co vám tu jako architektům nejvíc chybí? Jaký zásah, stavba nebo změna by podle vás výrazně zlepšila život ve městě?
Monika Zvonková: V posledních letech se tady udělalo opravdu hodně pro veřejná prostranství. Zlín je původně zahradní město, takže má obrovský potenciál v zeleni a ten se postupně zhodnocuje. Parky se revitalizují jeden po druhém, a myslím, že nás čeká už jen poslední velký, který zbývá dotáhnout. Když se to podaří, vznikne tu souvislá síť kvalitních veřejných prostor, která je na české poměry opravdu výjimečná. Co ale pořád považujeme za slabé místo, je hlavní náměstí. To je dlouhodobě nedořešená kapitola. A pak regulace, Zlín je téměř celý v památkové zóně. Město i kraj často mají chuť něco posunout, ale památkáři mají v podstatě poslední slovo. Jakýkoliv větší zásah je nutné s nimi složitě koordinovat, což rozvoj přirozeně brzdí.
Pavel Šánek: A pak je tu další rovina, a to je bydlení a kultura. Když se podíváme na Jihlavu a jejich novou multifunkční arénu, je to obrovský skok pro celé město i region. Zlín naopak v tomto ohledu dlouhodobě ztrácí. Kino se řeší roky, zimní stadion je v nevyhovujícím stavu. A přitom právě kultura dokáže město posunout dopředu a možná i nejrychleji. Velké téma jsou i studentské koleje. Univerzita tu je, ale dostupné ubytování chybí. Studenti často odcházejí jinam, protože tu nemají kde zakotvit. Je to problém celostátní, ale ve Zlíně obzvlášť viditelný.
Variabilita, možnost jednoduchého přemístění a především rychlost výstavby. Dřevěný domek postavili v Tachově na Plzeňsku za pouhých osm hodin.
Vypadá jako baťovský domek ve Zlíně, jen je ze dřeva. Postavili ho za osm hodin
Enjoy
Pojďme k vaší známé „vizi Zlína“ a výškovým budovám. Jak tahle myšlenka vůbec vznikla?
Pavel Šánek: Úplně původně to začalo jedním konkrétním projektem, a to soutěží na zhruba čtrnáctipodlažní budovu. Vyhráli jsme ji, a byli jsme jediní, kdo měl odvahu jít výš než ostatní. Pak jsme o tom mluvili s Evou Jiřičnou a její reakce byla trefná: „Čtyřicet metrů? Proč tomu říkáte výšková budova?“ V Londýně by to byla zcela běžná stavba, ale tady z toho byl velký poprask. A pak se začali ozývat další investoři. Reální zájemci o vyšší domy. Jeden klient chtěl jen deset minut pěšky od centra postavit bytový dům o něco vyšší, než je běžné, a narazil na větu: „Nic nesmí být vyšší než jednadvacítka.“ Desítky připomínek, odpor, zdržování. V tu chvíli jsme si řekli, že boj o jedno nebo dvě patra nemá smysl. Že je potřeba otevřít téma koncepčně. Tak vznikla Vize Zlín. Záměrně trochu přeháníme – třeba tou třístovkou metrů – aby se zvedla debata na úrovni, zda má mít Zlín definovanou výškovou zónu, a pokud ano, kde. Neříkáme, že tu nutně mají stát mrakodrapy. Chceme, aby se změnil způsob uvažování. Aby se místo drobných bojů o jedno patro začala řešit celková koncepce růstu města.
Monika Zvonková: Pro nás bylo klíčové nejdřív si sami odpovědět na otázku, jestli to dává smysl – kde, jak a proč. Proto jsme ty studie dělali. Až když jsme měli jasno my, pustili jsme to ven. Reakce byly různé. Od lidí, kteří nás měli za blázny, až po názory, že to určitě navrhla umělá inteligence. Přitom na tom pracujeme už pět let, dávno před boomem AI. Ale vidíme, že se myšlení ve městě postupně posouvá. I kdyby tu nikdy nestála třístovka, může tahle debata pomoct k uvolnění regulací, a hlavně k tomu, aby bylo jasně definované, kde může Zlín růst do výšky a kde naopak ne.
A podařilo se vám tou vizí něco reálně ovlivnit?
Pavel Šánek: Minimálně se změnila kvalita celé debaty. Na začátku to bylo hodně emotivní: ve stylu „výšková budova ve Zlíně nikdy!“ Dnes už slyšíme mnohem víc racionálních argumentů, a to jak pro, tak proti. Zajímavý moment přišel ve chvíli, kdy byla povolena první vyšší budova. Najednou se na ni začali odkazovat další investoři, ale často na místech, kde to vůbec nedávalo smysl. A to je přesně důvod, proč je potřeba koncepce. Bez ní může vzniknout chaos. Aktuálně se ve Zlíně připravuje další vyšší stavba a nám se líbí, že už to není jen „naše“ téma. Uvažují o tom i jiní architekti a investoři. Ne prosadit konkrétní věž, kterou jsme nakreslili, ale otevřít diskusi, posunout pohled na výšku jako na legitimní nástroj rozvoje, to byl vlastně jeden z hlavních cílů.
Několik vašich realizací můžeme najít i v Beskydech. Jak k takovému prostředí přistupujete?
Pavel Šánek: V Beskydech pracujeme na dvou větších vilách pro soukromé investory. Každá má kolem 600 m² užitné plochy, celková investice i se zahradou se pohybuje mezi 50 a 100 miliony korun. Jsou to typy projektů, kde investorům opravdu záleží na výsledku a díky tomu můžeme dělat architekturu doslova na míru. To mě osobně nesmírně baví.
Monika Zvonková: Pro nás je základní pravidlo citlivost. Nejen vůči legislativě typu CHKO – ta je samozřejmě důležitá –, ale hlavně vůči samotnému místu. I kdyby pozemek nebyl oficiálně chráněný, neumíme si tam představit čistou „bílou kostku“, která by ignorovala okolí. Pracujeme se svažitým terénem, s výhledy – třeba na Lysou horu – i se světovými stranami. Domy mají minimalistické sedlové střechy, používáme opalované dřevo, černý plech, kombinujeme prosklené a plné plochy. Základ je vždycky správné usazení do terénu. To je pro nás alfa a omega. Materiál, forma a detaily přicházejí až potom.
Rodinný dům ve Zlíně, který navrhl architekt Petr Janda, je jedním ze 30 projektů nominovaných do užšího finále České ceny za architekturu.
Jako skleněný šrapnel. Dům ve Zlíně bojuje o Českou cenu za architekturu
Enjoy
Pavel Šánek: A je zajímavé sledovat, jak moc kontext mění přístup. V Beskydech pracujeme se sedlovou střechou, přírodními materiály a pokorou k horizontům. A pak přijdeme do Zlína na Nivy, kde teď navrhujeme městskou vilu – rovné střechy, hodně skla, čistý bílý minimalismus. Vždycky reagujeme na místo. Místo je pro nás zadání.
Jsou ty beskydské vily spíš rekreační, nebo jde o trvalé bydlení?
Pavel Šánek: Jsou to domy pro trvalé bydlení. I když přiznávám, že 600 m² by byla opravdu velkorysá „chalupa“.
Dalším vaším „terénem“ jsou Luhačovice. Jak tam přemýšlíte o architektuře?
Monika Zvonková: Luhačovice jsou pro nás opravdu srdeční záležitost. Tam jsme začínali. Měli jsme tam první ateliér a navrhli několik privátních vil i dalších staveb. Je to lázeňské město, kam lidé jezdí nejen kvůli zdraví, ale i kvůli určitému zážitku. A to je pro nás zásadní – elegance, lehkost, trochu „odlepení od reality“. To vše se snažíme promítat do návrhů. Navíc náš třetí společník má v Luhačovicích za sebou významné realizace, jako je kolonáda nebo městská plovárna. Máme tedy na co navazovat a kontext velmi dobře známe.
Pavel Šánek: La Villa byla specifická tím, že šlo o poslední proluku v centru, sevřenou mezi známými hotely. Svažitý terén, z každé strany jiný soused – od velkých hotelů až po Jurkovičovy domy. Přesně ten typ komplexního zadání, které mě baví. Dům jsme tvarovali podle terénu a jednotlivých vazeb tak, aby působil jako vila v zeleni. Když lidem řeknu, že má sedm pater, často nevěří. Spodní tři horizontální úrovně pracují s různými materiály, nad nimi je vilová hmota o třech patrech a na vrchu střešní penthouse. Díky té hře hmot a správnému měřítku pak budova z ulice působí spíš jako menší rezidence než sedmipodlažní dům v centru lázní.
Jak se liší návrh průmyslového areálu od „běžné“ architektury?
Pavel Šánek: U průmyslových areálů jsou podle nás dva úplně odlišné světy. Firmy jako Ecomodular, které prodávají bydlení a chtějí reprezentovat kvalitu svého produktu, mají přirozenou motivaci mít i vlastní areál architektonicky zajímavý. Sídlo je totiž vizitka značky a oni to velmi dobře vědí. A pak je druhá skupina firem, které roky „přilepují“ halu k hale. Postupně dorostou do stavu, kdy logistika drhne, návštěvník tápe, zaměstnanci bloudí a vizuálně je to slepenec. V tom momentu nás často osloví, abychom udělali dlouhodobý masterplan na několik etap dopředu.
Monika Zvonková: V průmyslu vždycky začínáme úplně od základů, od toho, kde se parkuje, kudy jde pěší návštěvník, kde je recepce, kudy jezdí kamiony, kde se ty dvě trasy nekříží. Realita je často smutná. Přijedete na obrovské parkoviště, troubí na vás kamion a vy nevíte, jestli máte vstoupit do dveří vlevo, nebo vpravo. Architektura přitom dokáže být naprosto zásadním komunikátorem. Na první pohled říká, kdo jste a jak se chováte. I v průmyslu platí: design prodává. A hlavně odlišuje, v moři šedých hal je to konkurenční výhoda.
Eva Jiřičná se proslavila nejen v Česku. Její architektonický přístup oceňují třeba i ve Velké Británii. Dokládá to celá řada prestižních mezinárodních ocenění. K nim nyní přibylo další. Jiřičné celoživotní dílo vyznamenala Česká komora architektů.
Královna architektury. Eva Jiřičná proslavila Čechy až v New Yorku, komora ji uvedla do síně slávy
Enjoy
Pavel Šánek: A někdy jsme spíš mediátoři než architekti. Majitelé si sednou k nám do zasedačky a tři hodiny mezi sebou analyzují procesy, které roky neřešili. My posloucháme, dáváme tomu rámec, a nakonec jim pomůžeme firmu „přerovnat“ nejen architektonicky, ale i mentálně. A to je někdy ta nejcennější část práce.
Kdybyste měli vybrat svou „srdcovku“, jeden jediný projekt, šlo by to vůbec?
Monika Zvonková: To je jako vybírat si mezi dětmi. Každý projekt mám ráda, kromě samotného výsledku mám silný vztah k procesu.
Pavel Šánek: Já jsem si dřív myslel, že kvalita projektu je z devadesáti procent o penězích. Ale třeba La Villa mi ukázala, že stejně důležité je uvažování investora. U La Villy nám během výstavby zmizela skoro polovina rozpočtu kvůli zdražení materiálů – covid, válka, všechno dohromady. Měli jsme připravené luxusní obklady i speciální skleněné prvky. A investor řekl: „Rozpočet je poloviční. Ale chci, aby ten dům pořád vypadal výjimečně.“ Tak jsme sáhli po materiálech, které by tam nikoho nenapadlo dát. Třeba po plechu, který se běžně používá na průmyslové haly. Jen jsme ho pojali jinak, v jiném měřítku, s jinou strukturou, jinou kombinací. Uvnitř jsme pracovali s mozaikami, dlažbami, neobvyklými postupy. A investor do toho šel, věřil nám. Výsledkem je dům, který má pořád ambici být výjimečný, jen jinak, než jsme původně plánovali.
Monika Zvonková: A to je přesně to, proč je tak důležité zadání. Mnoho lidí na začátku ani neví, co vlastně chce. My jim pomáháme to spolu definovat. A když si to poctivě vyjasníme hned na začátku, otevírá se obrovský prostor pro kreativitu, který by tam jinak nebyl.
Kde jste studovali architekturu a proč jste nakonec zakotvili právě ve Zlíně?
Pavel Šánek: Oba jsme studovali v Brně. U mě to byla vlastně shoda okolností. Už během školy jsme začali rozjíždět ateliér, objevily se první zakázky v Luhačovicích a ve Zlíně, postupně jsme navázali vztahy s investory v regionu. A v určité chvíli už to bylo silnější než vazba na Brno. Zlín má specifické prostředí, baťovský urbanismus, jinou energii. A nás bavilo, a pořád baví, na tom kontextu stavět.
Má dnes jihomoravský a moravskoslezský region větší potenciál než třeba Praha?
Monika Zvonková: My ten region denně žijeme a myslíme si, že je spíš podceňovaný. Je tu spousta zajímavých lidí i investorů, jen nejsou tolik vidět. Zároveň, naši klienti často nemají hranice. Když pro ně navrhujeme tady, vezmou nás pak i do zahraničí. Máme za sebou návrh vily na Bali, na Madeiře, apartmán v Itálii, v Rakousku. A investoři jsou vždycky Češi, často přímo odsud z regionu.
Pavel Šánek: Největší nevýhoda regionu je spíš personální. Ve Zlíně chybí fakulta architektury i stavební fakulta. Lidé odcházejí studovat do Brna, Ostravy, Prahy a často už se nevracejí. A když se vrátí, mají tendenci si založit vlastní studio. Sehnat kvalitní lidi do týmu je tady mnohem složitější než ve městě s velkou univerzitou.
K architektuře jste postupně přidali další „odnože“ podnikání. Co všechno dnes kromě návrhů děláte?
Monika Zvonková: Hodně nasloucháme potřebám investorů. Už dlouho jsme jim kromě návrhů pomáhali i s realizací interiérů, až jsme si řekli, že má smysl to profesionalizovat a zastřešit. Od loňska máme vlastní firmu na kompletní realizace interiérů na klíč. Postaráme se o všechno: od konceptu přes výrobu až po poslední dekoraci. K tomu se váže i několik našich vlastních produktů, takže jsme rozjeli i e-shop. Dalším krokem jsou developerské projekty. Máme rozjednané první příležitosti a cítíme, že jsme na to profesně i mentálně připravení. Začneme tady v regionu – ale stejně jako architektura má i development přirozený přesah. Pokud dává smysl, jsme připraveni jít i dál.
Přeměnu zchátralého areálu v jihomoravských Tvrdonicích oceňují i místní. Modulární dřevostavby dělají podle nich místo hezčí.
Zchátralý areál na jižní Moravě se proměnil. Za 22 milionů postavili sídlo firmy i rodinný dům. Z modulů
Reality
Tržiště Pod Kaštany delší dobu hyzdilo historické centrum Zlína. Za 100 milionů se ale lokalita proměnila tak, že její podoba zaujala i zahraniční architekty. Projekt ateliéru ellement architects je jedním z nominovaných v prestižním klání Česká cena za architekturu.
FOTOGALERIE: Zlín má tržnici, kterou by mu mohla závidět i Praha
Reality
Brno roste. A Praha hledá směr
Je tu nové, podzimní číslo magazínu Realitní Club. Zaměřuje na současné trendy ve výstavbě, investicích a dostupnosti bydlení.
Titulní rozhovor patří Radimu Passerovi, který otevírá pohled do zákulisí developerských projektů a rozvoje pražské Brumlovky.
Hlavní tematický blok sedmého vydání magazínu přináší detailní pohled na Brno, které se mění v jedno z nejdynamičtějších měst střední Evropy.
Exkluzivní data z Flat Zone potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský. Magazín doplňují rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
V rozsáhlé reportáži i rozhovorech například s Tomášem Vavříkem, šéfem brněnské developerské společnosti Domoplan, a Janem Tesárkem, ředitelem Kanceláře architekta města Brna, magazín mapuje největší proměnu Brna od meziválečného období.
Exkluzivní data z Flat Zone zase potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský.
A magazín doplňují další rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
Realitní Club vychází dvakrát ročně a je součástí multiplatformního projektu Newstreamu: zahrnuje rubriky na newstream.cz, tematické eventy a diskusní setkání pod hlavičkou klubu i úspěšný podcast moderovaný Petrou Nehasilovou a Daliborem Martínkem.
Aktuální číslo je k dostání u dobrých prodejců tisku, online a v předplatném na SENDu. Digitální verze magazínu je dostupná na newstream.cz.
