Ústavní soud obdržel kompetenční žalobu prezidenta Petra Pavla ve sporu o jeho účast na červencovém summitu NATO v Ankaře. Pavel rozhodnutí vlády vyloučit ho z delegace považuje za bezprecedentní a mimořádně nešťastný krok. Podle Hradu jde také o omezení ústavních pravomocí hlavy státu.
Prezident žádá Ústavní soud, aby deklaroval, kdo může rozhodovat o účasti prezidenta na summitu. Případně aby vládě uložil nevytvářet prezidentovi administrativní ani jiné překážky při výkonu jeho ústavních pravomocí.
„Je mou povinností pravomoci prezidenta v plném rozsahu nejen vykonávat, ale i bránit. Ne kvůli sobě. Ale kvůli všem prezidentům a prezidentkám, kteří přijdou po mně,“ uvedl Pavel ve vyjádření zveřejněném na webu Hradu.
Podle prezidenta by nečinnost v této věci mohla vytvořit nebezpečný precedent. „Pokud bych tyto pravomoci nebránil, nesl bych díl odpovědnosti za to, že by se dveře k dalšímu svévolnému okrajování pravomocí ústavních činitelů otevřely dokořán,“ dodal.
Soud rozhodne, zda případ projedná přednostně
O případném přednostním projednání rozhodne plénum Ústavního soudu, tedy sbor všech ústavních soudců a soudkyň. Sejde se ve středu. Do té doby nebude soud poskytovat žádné další informace, uvedla jeho mluvčí Miroslava Číhalíková Sedláčková. Soud si podle ní uvědomuje naléhavost věci.
Návrh na zahájení řízení ve sporu o rozsah kompetencí dorazil v pondělí večer datovou schránkou. „Ve věci budou nyní probíhat standardní procesní úkony, podání bude přidělena spisová značka a soudce zpravodaj v souladu s rozvrhem práce,“ uvedla Číhalíková Sedláčková.
Vláda s Pavlem v Ankaře nepočítá
Vláda v pondělí oznámila, že s účastí Pavla na summitu, který se koná za dva týdny, nepočítá. Delegaci povede premiér Andrej Babiš (ANO), účastnit se jí budou také ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD) a ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé).
Dalibor Martínek: Macinka porazil Babiše. Nešlo o Ankaru, ale o vliv ve vládě
Měsíce natahovaný spor o to, kdo bude Česko zastupovat na červencovém summitu NATO v Ankaře, je u konce. Vláda prezidenta Pavla nepustila do delegace. Prezident ještě může spor protahovat pomocí kompetenční žaloby u Ústavního soudu, patrně však nikam nepoletí. Paradoxně, nejde o spor prezidenta a premiéra. Šlo o mocenský boj uvnitř vlády.
Pavel už dříve avizoval, že se v takovém případě obrátí na Ústavní soud.
Babiš v pondělí uvedl, že případnou kompetenční žalobu vidí Babiš jako zbytečnou. Argumenty jsou prý jasné. Prezident se podle něj vžil za bývalé vlády do role lídra v zahraniční politice. Současný kabinet má ale podle Babiše dostatečné kompetence a chce zahraniční politiku sám aktivně vést.
ÚS na základě ústavy rozhoduje ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Týká se to sporů o "příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy", upřesňuje zákon o ÚS. Soud může nálezem vyjasnit, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí v konkrétní věci, případně může zrušit starší rozhodnutí, kterým si orgán nějakou kompetenci přivlastnil, anebo ji popřel.
Spory o rozsah kompetencí jsou v agendě ÚS poměrně vzácné. V minulosti se zabýval například tím, zda prezident potřebuje kontrasignaci premiéra při jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky. Dospěl k závěru, že prezident je může jmenovat samostatně, bez kontrasignace. Od podání návrhu k rozhodnutí tehdy uplynuly dva měsíce. Další kompetenční spory se týkaly přidělování soudců k Nejvyššímu soudu a jmenování jeho místopředsedy. V obou případech ÚS určil, že ministr spravedlnosti, respektive prezident, potřebují předchozí souhlas předsedy či předsedkyně Nejvyššího soudu s těmito personálními kroky.
Stanislav Šulc: Stávka v mezích zákona mnoho nezmění
Ať už jste příznivci Donalda Trumpa a Andreje Babiše, nebo jejich odpůrci, jedno se jim nemůže upřít: dělají věci jinak. Tradice pro ně nic neznamená, instituce jsou v jejich očích od toho, aby škodily, proto je lepší je zničit. Bojovat proti tomu v rámci mantinelů zákona tak zcela zjevně nemůže stačit. A i to potvrdila aktuální výstražná stávka veřejnoprávních médií, která se odehrála v mantinelech zákona.
Češi ještě nemají západní výplaty, ale v některých cenách už Západ dohnali. Nová data Eurostatu ukazují, že bydlení a energie jsou v Česku dražší než průměr Evropské unie. A právě proto lidé cítí drahotu víc, než naznačují souhrnné statistiky.
Nová data Eurostatu ukazují paradox. Česká republika ještě nedohnala západní Evropu v platech, ale v některých klíčových životních nákladech už ano.
Česko je levnější jen v průměru
Celková cenová hladina v Česku dosahuje 89,4 procenta průměru Evropské unie. Jsme tak stále levnější než Německo s 108,3 procenta i Rakousko se 113 procenty. Jenže celkový průměr zakrývá podstatný detail.
Eurostat
Bydlení už je téměř západní
Největší položkou rodinných rozpočtů v EU je bydlení. A právě tam už mezi Českem a západní Evropou zůstává jen malý rozdíl. Cenová hladina bydlení, energií a souvisejících služeb dosahuje v Česku 107,1 procenta unijního průměru. V Německu činí 113,9 procenta a v Rakousku 113,4 procenta. Naproti tomu v Polsku dosahuje jen 52,2 procenta a na Slovensku 80,4 procenta.
Jinými slovy, v oblasti, bez které se žádná domácnost neobejde, už jsme mnohem blíže Německu než Polsku.
Potraviny se Německu přibližují
České ceny potravin už navíc nejsou od německých tak vzdálené, jak by si řada lidí mohla myslet. Zatímco v Česku dosahuje cenová hladina potravin 89,8 procenta průměru EU, v Německu činí 102,4 procenta a v Rakousku 109,5 procenta.
Zajímavé je, že Česko už není automaticky levnější ani v kategoriích, které si mnoho lidí spojuje s levnějším životem ve střední Evropě. U alkoholu a tabáku dosahuje česká cenová hladina 92 procent průměru EU, což je více než v Polsku, na Slovensku i v Rakousku.
Německé ceny za české platy. Proč mají Češi nejdražší elektřinu v EU
Česká republika v době od druhé poloviny roku 2021 vykazuje v rámci Visegrádské čtyřky suverénně největší nárůst cen elektřiny pro domácnosti, ale současně také nejvýraznější nárůst veřejného zadlužení. V paritě kupní síly má Česko elektřinu, ale i plyn prakticky nejdražší v EU. A to je Česko ze zemí Visegrádské čtyřky dlouhodobě suverénně největším čistým vývozcem elektřiny. Samé paradoxy, zdá se. Odkud se berou? To vysvětluje ve svém komentáři ekonom Lukáš Kovanda.
Jiný obrázek ale nabízejí služby. Restaurace a ubytování dosahují v Česku pouze 69,5 procenta unijního průměru, zatímco v Německu jsou na 108,4 procenta a v Rakousku na 116,8 procenta.
Právě proto mají mnohé domácnosti pocit, že se život zdražuje rychleji, než naznačují souhrnné statistiky. Lidé totiž nevnímají průměrnou cenovou hladinu celé ekonomiky. Vnímají především nájem, hypotéku, energie a pravidelný nákup potravin. A právě v těchto položkách se české ceny západní Evropě přiblížily nejvíce.
Výplaty za cenami zaostávají
Problém je, že příjmy tak rychle Západ nedohnaly. Hodinové náklady práce dosahují v Česku 19,8 eura, zatímco v Německu 45 eur a v Rakousku 46,3 eura. Češi navíc pracují déle. Průměrný zaměstnanec v Česku odpracuje 37,5 hodiny týdně, Němec 33,9 hodiny a Rakušan 34 hodin. Za rok to v součtu představuje zhruba jeden pracovní měsíc navíc.
Lukáš Kovanda: Proč Češi nejsou bohatší? Protože nestačí jen déle sedět v práci
Český zaměstnanec odpracuje proti německému zhruba o měsíc ročně více. Proč, když pracujeme déle, nejsme bohatší než Němci? Odpověď tkví v nízké produktivitě.
Český problém tak nespočívá v tom, že bychom pracovali málo. Spočívá v tom, že ceny některých základních životních potřeb se západní Evropě přiblížily mnohem rychleji než české výplaty.
Španělé vsadili na slunce a vítr a část Evropy jim závidí levnější elektřinu i menší závislost na plynu. Jenže za zeleným úspěchem se skrývá drahý účet za sítě, úložiště a stabilitu soustavy. A největší chyba může teprve přijít: vypnutí jádra.
Španělská energetika se stala jedním z témat, která dokážou vyvolat silné emoce i daleko za hranicemi Pyrenejského poloostrova. V době nynějších „kulturních válek“ přináší sázka Španělů na obnovitelné zdroje nadšení jedněch i opovržení druhých. Loni na jaře země zažila rozsáhlý blackout, letos se pro mnohé stala symbolem odolnosti vůči dopadům íránské krize.
Zatímco se jiné evropské země horko těžko potýkají s rébusem, jak zvláště v době krizí omezit dopady drahého plynu také na ceny elektřiny, Španělsko se pro mnohé stává vzorem. Díky masivnímu rozvoji obnovitelných zdrojů země snížila podíl uhlí na výrobě elektřiny téměř na nulu a zemního plynu zhruba na pětinu. Na výstavbu větrníků a solárních panelů sázejí i jiné země, včetně Německa, ale Španělsku se oproti nim podařilo také významně snížit právě zmiňovaný vliv plynu na zdražování elektřiny.
Jan Palaščák: Vedra udeří na elektrické sítě. Budou zase blackouty?
Česko čeká teplotně nadprůměrné léto a s ním i otázka, zda se mohou opakovat blackouty. Podle zakladatele energetické skupiny Amper Jana Palaščáka jsou soláry snadný terč, ale hlavním viníkem výpadků elektřiny nejsou. Tím jsou přehřívající se sítě, slabá odolnost infrastruktury, sucho a problémy konvenčních elektráren s chlazením.
Evropský trh funguje na principu „merit order“. To znamená, že jednotlivé zdroje se zapojují do výroby elektřiny podle nákladů na jejich spuštění a využívání. Dokud produkci zajišťují obnovitelné nebo jaderné zdroje, není nutné sahat po drahé výrobě plynových elektráren. V době, kdy to ale nutné je, určuje cenu elektřiny právě spalování plynu. Španělé dokázali tuto dobu omezit mnohem více než zmiňované Německo i další evropské země a díky tomu mají průměrně nižší tržní, ale také konečné ceny elektřiny. Podobně je na tom Francie. Zatímco Španělsko sráží ceny hlavně díky obnovitelným zdrojům, v případě Francie mají pozitivní vliv jaderné elektrárny.
Větší nezávislost na plynu v elektroenergetice pak podle všeho ovlivňuje také zahraniční politiku madridské vlády. Socialistický premiér Pedro Sánchez má minimálně pocit, že nemusí poklonkovat americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, jak to – zjevně se skřípěním zubů – dělají jiní politici. Je totiž jasné, že Trump se snaží využít „kartu“ dodávek amerických surovin například při obchodních jednáních s Evropou.
Ano, ale…
Španělsko je bezpochyby úspěšné v tom, jak dokázalo posílit svou odolnost vůči geopolitickému napětí, které omezuje dodávky a zdražuje fosilní paliva. Už v době krize, kterou před více než čtyřmi lety způsobila Putinova agrese na Ukrajině, si Madrid dokázal v Bruselu vyjednat výjimku pro mechanismus, který odděloval ceny plynu a elektřiny. Ve skutečnosti nešlo o nějaký „levný špás“, protože zastropování cen elektřiny Španělé museli provozovatelům plynových zdrojů kompenzovat.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Spoustu různých „ale“ má i současný španělský úspěch. Země při rozvoji obnovitelných zdrojů těží ze svých geografických výhod. Všem je jasné, že na evropské poměry má velmi vhodné podmínky pro solární energetiku, zároveň ale může v zimním období počítat s dostatkem větru i deště – minimálně v některých oblastech. Ve chvílích, kdy výrobě elektřiny nepřeje sluníčko, nahradí ho do značné míry větrníky a hydroelektrárny. A když se vrátíme ke srovnání s Německem, je naprosto přirozené, že Spolková republika potřebuje flexibilní plynové elektrárny mnohem častěji, aby dokázala vyvažovat závislost „zelených“ zdrojů na počasí.
Španělsko se však podobně jako další země potýká s dalším problémem obnovitelných zdrojů. Když „hodně svítí a fouká“, přebytek výroby z obnovitelných zdrojů vede k negativním tržním cenám elektřiny. Pro spotřebitele to může být na první pohled příznivá zpráva, protože se sníží jejich celkový účet za energie. Negativní ceny ale nabourávají fungování trhu a ve skutečnosti jsou spojené s obrovskými náklady na přizpůsobení přenosových a distribučních sítí. Ve finále tyto náklady zaplatí spotřebitelé v regulovaných složkách cen elektřiny nebo daňoví poplatníci z veřejných rozpočtů.
Čekají nás další blackouty?
Někteří evropští zastánci zelené energetiky vidí nyní ve Španělsku důkaz, že lékem na jakoukoliv krizi je neustálé navyšování výkonu obnovitelných zdrojů. Tento argument je sporný a vytržený z kontextu, protože záleží právě na posilování přenosových soustav, které se musí dlouhodobě s nestálou výrobou solárů a větrníků vyrovnávat. Velmi důležitý je rozvoj bateriových a dalších úložišť energie, které jsou koneckonců řešením i pro problémy s negativními cenami elektřiny. Jenom „baterky“, flexibilní provoz sítí a budování přeshraničních propojení ale nestačí a podle všeho ještě dlouho stačit nebudou. Stabilní výrobní zdroje jsou pořád důležité, zvláště v silně průmyslových oblastech.
Atomový comeback Ameriky. USA opět dobývají Evropu v jaderné energetice
Proslulá společnost Westinghouse před osmi lety procházela bankrotovou procedurou ve Spojených státech, do níž se dostala kvůli problematickým projektům výstavby amerických jaderných elektráren. Firma se sídlem na okraji pensylvánského Pittsburghu měla velké nenaplněné ambice i v Česku. Někdejší tendr na nové temelínské bloky Češi zrušili a v případě pozdějšího dukovanského tendru Westinghouse ani nepustili do finálního souboje mezi Korejce a Francouze. Nyní se ale karta obrací. Westinghouse získává nové kontrakty, americké startupy vyvíjejí reaktory 4. generace a Big Tech pumpuje miliardy do stabilních zdrojů energie. Jaderný návrat USA tak může změnit i evropský energetický trh, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Tady už se však dostáváme ke zmiňovaným „kulturním válkám“. Kritici zelené energetiky budou vždy tvrdit, že rozvoj obnovitelných zdrojů nutně povede k dalším blackoutům, podobným tomu loňskému ve Španělsku. Názorové spory, jestli „za všechno můžou obnovitelné zdroje“, přitom nedávají žádný smysl a bývají silně zpolitizované.
Není pochyb o tom, že fotovoltaika i větrná energetika zvyšují nároky na přenosové a distribuční sítě. Jejich provozovatelé by se to neměli bát jasně říct. A přiznat, že ve Španělsku zřejmě nějaké chyby udělali. S rozvojem moderní energetiky se operátoři sítí vlastně učí za pochodu, jak novou situaci zvládat. Zároveň ale platí, že výhody obnovitelných zdrojů vysoce převyšují jejich negativa či rizika, protože pomáhají čelit klimatické krizi i posilovat energetickou bezpečnost. Slunce ani vítr není nutné dovážet z rizikových oblastí.
Poučí se z německých chyb?
Jeden z dlouhodobých aspektů energetické politiky španělských vlád je přesto velmi sporný. Zatím nikdo nezrušil plány na postupný odchod od jaderné energetiky, a to v době, kdy se většina Evropy k mírovému využití atomu vrací. Přitom je zjevné, že právě zhruba pětinový podíl nízkoemisního jádra umožňuje jak snižovat emise skleníkových plynů, tak zajišťovat dostatečnou stabilitu celého energetického systému. Pokud by Španělé v tuto chvíli vyřadili jádro, jejich závislost na dováženém plynu zase vzroste.
Postupný časový scénář jaderného exitu ve Španělsku ještě umožňuje korekce. Vláda musí letos rozhodnout, jestli prodlouží provoz dvou bloků jaderné elektrárny Almaraz, které by jinak dosloužily v letech 2027 a 2028. Delší život reaktorů požaduje španělský průmysl a k dlouhodobému provozu se dnes přiklání i většina obyvatel. V roce 2035 má být podle současného plánu finálně odstaven poslední ze sedmi stávajících reaktorů.
Odkud bude Evropa dovážet plyn? Otazníků opět přibývá
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová už dlouhé měsíce prohlašuje, že Brusel chce nahradit ruský plyn americkým. To, co ale „slíbila“ uprostřed léta ve Skotsku Donaldu Trumpovi při dojednávání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy, nedává příliš smysl – pokud pomineme snahu uchlácholit amerického prezidenta. Navyšování evropského energetického importu z USA je v takové míře nereálné a v konečném důsledku by šlo proti principu diverzifikace. Snahu získat pro EU více zdrojů mezitím zpochybňuje další plynová velmoc – Katar, kterému vadí unijní environmentální a sociální pravidla, píše ve své analýze Jan Žižka z Export.cz.
V Madridu by si zřejmě měli lépe poslechnout německou ministryni hospodářství Katherinu Reiche. Odchod její země od jádra způsobil, že je tamní ekonomika stále příliš závislá na plynu a zranitelná v době energetických šoků. Německé ceny elektřiny patří k nejvyšším v Evropě. Česko má z tohoto pohledu smůlu, že zdejší trh do značné míry ovlivňuje ten německý. V tuzemsku jsme však sami silně zaostali v budování obnovitelných a jaderných zdrojů i úložišť energie, takže se v příštím desetiletí asi budeme muset spoléhat na plyn ještě více než dosud. Těžko můžeme Němcům něco vyčítat.
Své nezanedbatelné náklady mají všechny energetické zdroje. Za plyn spotřebitelé platí více v tržní složce ceny elektřiny, za rozvoj celého systému kolem obnovitelných zdrojů v té regulované. Případně ho stát dotuje z veřejných peněz. Španělský příklad ale navzdory všem pochybnostem potvrzuje, že omezování dovozu fosilních paliv znamená z ekonomického pohledu především menší cenové výkyvy v době krizí. A těch v poslední době není zrovna málo. Snižování závislosti na importu je důležité pro ekonomiku i energetickou bezpečnost.
