Dalibor Martínek: V Česku je stavební boom. Přesto zůstáváme v duši malí, nestavíme do výšky

V Česku se letos rekordně staví. Pro představu, stavební produkce podle statistického úřadu v červnu, poslední dostupná data, meziročně vzrostla o 14 procent. Dokončeno bylo 3 775 bytů, což znamenalo meziroční růst o 40 procent. To jsou čísla jako blázen. Vypadá to na nějakou novou českou stavební konjunkturu. Má to však zádrhel.
V Česku jsou dva druhy výstavby. Jedna je z veřejných peněz, druhá ze soukromých. První, to jsou dálnice, parky, rozkopávání ulic. Té se skvěle daří, stát na korunu nehledí. Druhá je bydlení. Tam dominují soukromníci. Těm se také skvěle daří, bydlení zdražuje.
Dálnice, to je dohánění dosud hanebně zanedbané výstavby. Nové kilometry sice přibývají. Přesto, stále chybí dálnice do Německa přes Karlovy Vary a přes Chomutov. Do Rakouska nemá Česko žádné (!) dálniční spojení. Pětatřicet let od sametové revoluce. Česká ostuda. Potom si stěžujeme, že nás západní partneři neberou vážně. Do Polska jenom jedno čerstvé spojení v Ostravě, u Náchoda to vázne.
Stát si chce nyní ve výstavbě dálnic a rychlostních železnic podseknout nohu. Z letošních 139 miliard na investice má být příští rok o 33 miliard korun méně. Ty peníze mají jít na Dukovany.
Prefabrikovaná výstavba, kdysi symbol socialistických sídlišť, zažívá renesanci. Díky úspoře času a nákladů ji developeři i státní správa považují za jednu z cest, jak řešit nedostupné bydlení. Nejenom v Německu, ale i v Česku.
Ještě jim neodzvonilo. Paneláky se vrací do hry
Reality
Těžká volba
Vždy je to těžká volba, prioritizace. Přidáme důchodcům, nebo postavíme dálnice? V Česku zatím drtivě vedou důchodci, na příští rok se na jejich podporu počítá s tři čtvrtě bilionem korun, o 22 miliard víc než tomu je letos. Asi je to větší voličská skupina. A do toho ještě Dukovany.
Ministr Kupka se nyní na sociálních sítích pochlubil, že vlak v Česku dokázal poprvé jet 200 kilometrů v hodině, na trase z Prahy do Českých Budějovic. Nějaký hnípal mu na sociálních sítích připsal pod slavnostní fotku s číslovkou 200 na displeji poznámku, že vlak v Evropě jel poprvé rychlostí přes 200 kilometrů v hodině už v roce 1903.
Kromě dálnic jsou další miliardové stavební investice z veřejných peněz. Spíše jsou to útraty. Za opravy silnic, za obnovy parků a podobně. Jen obnova parku na náměstí Jiřího z Poděbrad má stát přes půl miliardy korun. Trvá už rok, a ještě rok potrvá. Pro stavební firmy je erár ideální dojnou krávou. Praha je nyní celá rozkopaná.
Otázkou je, zda vznikají skutečně účelné, nové, krásné stavby, hodnoty. Třeba rekonstrukce Václavského náměstí. Projekt za 1,3 miliardy korun. Nakonec to bude samozřejmě víc. Co za ty peníze vznikne? Nové stromy, tramvajové koleje, nové dlaždičky na chodníku. Investice pro investice.
Argumentace politiků je vždy stejná: Je to veřejně prospěšné, už to bylo zastaralé. Politici dobře vědí, že běžným lidem, kteří musejí chodit do práce, je cekem jedno, za co se peníze z jejich odvodů rozhazují. Politici je vždy za něco utratí, a vždy to nějak zdůvodní. Pro pracující lidi (uznávám, zní to trochu komunisticky – pracující lid) už je to nudné téma. Zábava na chvilku vznikne, pokud policie přijde s korupcí. Ale stejně se na to nakonec zapomene. Pamatuje si snad někdo jméno hlavního účastníka kauzy Dozimetr? Já ne. Kolik erárních peněz už takto padlo vniveč? Miliardy miliard. Ale žádná analýza na toto téma neexistuje. Hlavně že se českému stavebnictví dobře daří.
Už to není jenom Praha, kde garsonka stojí dvacet tisíc korun měsíčně. Majitelé nemovitostí v menších městech kolem Prahy sledují cenový vývoj. Trend je jasný, zdražování. Garsonka v Dobříši u Prahy už stojí 17 tisíc korun.
Dalibor Martínek: Je to lavina. Nájmy raketově rostou i v malých městech
Názory
Je tu ještě druhá strana. Lidé nemají kde bydlet. V Praze je nejhůře dostupné bydlení ze všech měst v Evropě. To vyhovuje soukromým developerům. Čím je bydlení dražší, tím více projektů roste. Takže tady máme druhou nohu českého stavebního boomu. Na vlastní bydlení už v hlavním městě dosáhne jen horních deset tisíc. Nic proti záměru developerů této situace využít. Když existují kupci, proč nestavět.
Málokdo si přitom uvědomuje, že veřejné a soukromé peníze jsou vlastně ty stejné peníze. Jsou to peníze lidí, kteří si vydělávají prací. Stát si vezme desátek, spíše dvacátek, a utratí ho. Většinu dá důchodcům, něco zbyde na dálnice a rekonstrukce parků a náměstí. A soukromník utratí to, co mu stát nechal. Byty jsou jistota, pořád zdražují.
Proč to nejde do výšky?
Klíčový problém v bydlení je, že se nestaví do výšky. Město patnácti minut, zaklínadlo plánovačů. Ne rozvoj do polí. Nějak se nenaplňuje. Stavební úřady sekají patra. Proč mohou mít jiná města, Varšava, Vídeň, Bratislava, stometrové stavby, a v Praze máme jen jednu? Proč jsme otroky UNESCA, které ovšem k výstavbě bytů v Praze nijak nepřispívá? Proč může v centru Londýna vyrůst ikonický třistametrový The Shard, a v Praze nemůže mít budova ve Vysočanech ani dvacet pater?
Ano, oboru stavebnictví se nyní daří. Je v dobré fázi cyklu. Před pár lety brečelo, chtělo státní podporu. Nyní se raduje. Už máme rok dobré období. Ale malost nás neopouští. Utrácíme miliardy za nesmysly a velkých věcí se bojíme.