AI rozpoutala investiční závod: do datových center potečou biliony dolarů

Radní hlavního města schválili přelomovou novinku. Majitelé elektromobilů budou moci za 24 tisíc korun ročně parkovat po celém městě. Má to být opatření pro podporu elektroaut. Spíš je to ovšem výsměch, šikana majitelů elektroaut.

Obecně je špatně, že je Praha rozkouskovaná modrými zónami. Pražan nemůže ve všední dny ve svém městě zaparkovat. Už to je na hlavu, i když pochopitelné. Každá městská část chce své obyvatele „podojit“ daní za parkování. A aby lidé za tuto daň měli nějaký benefit, městské části se uzavírají pro Pražany z jiných částí. Mělo by to být zakázáno, ale bohužel to tak funguje.

Teď trocha matematiky. Parkovačka pro jednu městskou část stojí 1200 korun. Pro elektroauto polovinu, tedy 600 korun ročně. Proč by měl majitel elektrovozu platit čtyřicetkrát! víc jen proto, aby mohl parkovat v Praze kdekoliv?

Normální Pražan bydlí na jednom místě. Tam parkuje a má zaplacenou parkovačku. Obvykle jezdí přes týden do práce nebo na nákup. V parkovacích domech stojí buď zdarma, nebo platí všichni stejně pár desetikorun. Do práce jezdí lidé obvykle pomocí MHD, lítačka stojí 3650 korun na rok. Autem jezdí do jiné čtvrti lidé, kteří mají v práci garáž.

Turek s prezidentem drtivě prohrál

Názory

Vláda má skutečně neotřelou koordinaci. Jeden týden Okamura označí Ukrajince za lůzu, druhý týden jede do Kyjeva Macinka s dobrými zprávami. Podle Macinky je dobře, že se podařilo najít kompromis ohledně muniční iniciativy. Tu nakonec Česko torpédovat nebude, bude ji dál koordinovat. Ovšem, jak řekl premiér Babiš, země na munici nepřispěje ani korunou. Taková hezká, typicky česká pomoc.

Dalibor Martínek

Přečíst článek

Pro koho to je?

Nebo má být 24 tisíc korun výhodné třeba pro rozvážkové firmy? Ty obvykle využívají elektrokola. Když už mají elektroauta, jako třeba Rohlík, zastaví u domu na deset minut a mají to zdarma. Pro koho tedy novinka, která má podpořit nákup elektroaut, bude užitečná? Podle radních, kteří patrně žijí v jiném vesmíru, má tato novinka „motivovat vlastníky silničních motorových vozidel k přechodu od vozidel se spalovacími motory k vozidlům s nulovými lokálními emisemi“. Takže podle logiky radních má k nákupu drahého elektroauta motivovat nová, tentokrát dobrovolná daň 24 tisíc korun.

Místo aby Praha obecně zrušila parkovací zóny, aspoň pro Pražany, vymýšlí nesmyslné sankce pro majitele elektroaut. Nošovická automobilka Hyundai vyrobila loni meziročně o 16,5 procenta méně aut. A to zejména kvůli nižšímu zájmu zákazníků o elektrická auta. Do takové situace přicházejí pražští radní pro majitele elektroaut s nabídkou, které se v uvozovkách nedá odolat.

Dnes na burzách klesají aktiva spjatá s USA; dolar, americké dluhopisy či americké akcie. Hantýrkou investorů, mezinárodní investoři „prodávají Ameriku“. Děje se tak za časného asijského obchodování, leč též v rámci obchodování a termínovými kontrakty na americké akcie. Burzy v USA se teprve otevřou, stejně jako ty evropské.

Důvodem rozprodeje amerických aktiv je bezprecedentní útok administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa na šéfa americké centrální banky (Fedu) Jeroma Powella. Americké ministerstvo spravedlnosti totiž včera zahájilo vyšetřování předsedy Fedu kvůli sporné rekonstrukci washingtonské budovy centrální banky.

To, co trhy otřáslo zejména, je však Powellova odezva, že údajná spornost rekonstrukce a jejích nákladů je jen zástupným důvodem a že administrativě, ale zejména Trumpovi samotnému, jde o uzpůsobení měnové politiky USA obrazu svému. Pokud by Trump získal pod svoji kontrolu měnovou politiku USA, jednalo by se vskutku o bezprecedentní vývoj ve více než 110leté historii Fedu, kterou charakterizuje naopak postupné upevňování jeho nezávislosti na politické moci.

Imperiální politika se vrací. Proč Trump tak tlačí na Grónsko?

Politika

Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa objevují kouzlo velmocenské politiky. Vidíme to ve Venezuele, ale hlavně v nátlaku na Grónsko. Americká armáda se tam už teď těší velké svobodě. Trumpovo kroky tedy dávají smysl jen v případě, že se svými spojenci už nepočítá.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Nezávislost centrálních bank na politicích je obecně považována za klíčový zdroj vzestupu prosperity zejména západního světa v celém období pod druhé světové válce. Nezávislost zabraňuje například tomu, aby v ekonomice přetrvávaly příliš nízké úrokové sazby, které sice může vítat ten či onen politik, protože krátkodobě mohou činit dostupnějšími úvěry, třeba ty firemní na investice nebo hypotéky. Jenže dlouhodobě – často však již za horizontem politikova mandátu – způsobují nárůst inflačních očekávání i inflace samotné, jež znehodnocuje měnu, tedy i úspory a mzdy lidí, přičemž podvazuje jejich celkovou důvěru nejen v měnu samotnou, leč v celou ekonomiku.

Pokud do konání centrální banky zasahuje politik v rozvojové zemi nebo i zemi typu Turecka, berou to mezinárodní investoři jako sice varovný, ale ne úplně nepředpokládatelný vývoj. Proto také rozdělují trhy a ekonomiky na vyspělé a rozvíjející. Ty rozvíjející, jako je Turecko, vykazují méně vyspělý institucionální rámec, tedy i větší riziko ztráty nezávislosti centrální banky, pokud tedy ta ji vůbec kdy měla. Jenže v institucionálně vyspělých ekonomikách je nezávislost centrální banky brána jako základní a nezpochybnitelný pilíř chodu celého hospodářství. A Spojené státy mají mezi vyspělými ekonomikami vůdčí postavení; už jen kvůli tomu, že americký dolar je bezkonkurenčně světovou rezervní a transakční měnou číslo jedna.

Konec snadných zisků. Rok 2026 prověří nervy investorů, shodují se analytici

Trhy

Trhy letos porostou, ale ne všichni vydělají. Analytici upozorňují, že rok 2026 přinese návrat k fundamentům, vyšší volatilitu a konec tolerance k prázdným slibům.

Zdeněk Pečený

Přečíst článek

Trumpův útok na Powella je tedy vlastně útokem na celé poválečné uspořádání ekonomicky vyspělého světa, jehož je centrální banka USA jakýmsi středobodem, kvůli svému vlivu na dolar či americké úrokové sazby, potažmo i ty světové, a zároveň etalonem z hlediska institucionálního rámce, v němž funguje.

Zahájené vyšetřování Powella se jeví být součástí stupňujícího se Trumpova tlaku na něj. Powell sice končí v čele Fedu letos v květnu, ale poté má zůstat v jeho nejužším vedení, až do roku 2028. Trump by zjevně rád, aby skončil letos v květnu ve vedení Fedu úplně, tedy aby se uvolnilo křeslo, které připadne někomu, kdo bude povolnější a ochotnější plnit Trumpovo přání nižších úrokových sazeb. Trump opakovaně hlásí, že by úrokové sazby USA měly být citelně nižší. Měnověpolitické zasedání Fedu koncem tohoto měsíce má ovšem vést k ponechání základní sazby na stávající úrovni, alespoň podle předpokladu trhu. To samozřejmě jde proti Trumpovu přání.

Unce stříbra za 100 dolarů? Možná už brzy, míní analytik

Trhy

Zatímco zlato letos roste „jen“ o desítky procent, stříbro se vyšvihlo na téměř dvojnásobek ceny.

ČTK

Přečíst článek

Bezprecedentní zesílení tlaku na Powella tak dnes znejišťuje trhy, které se tudíž amerických aktiv zbavují. Pokud by totiž – například – byly v USA výsledkem systematicky nižší úrokové sazby, než jaké mají být podle apolitického klíče, znamená to slabší dolar. Protože nižší úrokové sazby jej v očích mezinárodních investorů zneatraktivňují. Kvůli zesílení nejistoty stran nezávislosti Fedu by navíc dolar ztratil alespoň část své atraktivity také coby takzvaného bezpečného útočiště v čase otřesů na světových trzích. To, že stále ještě bezpečné útočiště představuje, odráží totiž nejen víru mezinárodních investorů v sílu americké ekonomiky, ale také v pevný související institucionální rámec, do něhož je vsazen a jehož je nezávislost centrální banky alfou a omegou.

Systematicky nižší úrokové sazby by ovšem ve výhledu způsobily silnější inflační tlaky, které nahlodávají výnosy amerických dluhopisů, ale také ziskovost tamních firem, což tedy oboje vede k tomu, že dnes investoři vskutku „prodávají Ameriku“ – a zbavují se nejen dolaru, ale i amerických dluhopisů a akcií. Vodou na mlýn je celá situace alternativním bezpečným útočištím typu zlata (či částečně stříbra), která mohou dolar do značné míry zastoupit.

Další komentáře ekonoma Lukáše Kovandy