Opoziční Piráti podle předsedy strany Zdeňka Hřiba v letošních sněmovních volbách cílí na zisk přes deset procent hlasů a dvacítky mandátů. Hřib to řekl novinářům poté, co odevzdal svůj hlas v základní škole v Praze 10. Občany současně vyzval, aby nenechali převážit své možné zklamání z politiky, do volebních místností dorazili a nenechali za sebe rozhodovat jiné.
Sněmovní volby podle Hřiba budou rozhodovat o budoucnosti ČR. Za ideální by považoval, aby hlasovat přišlo alespoň 65 procent oprávněných voličů. „Chtěl bych požádat všechny, aby dorazili k volbám a nenechali za sebe rozhodovat jiné,“ uvedl.
Hřib zopakoval, že už po nástupu do čela Pirátů si dal za cíl překročit desetiprocentní zisk, připomněl i svůj nedávný cíl překonat hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). „Neúspěch by byl, kdyby se Piráti nedostali do Sněmovny, což nám před pár měsíci někteří prorokovali. Kdyby to nebylo deset procent, tak je to také k zamyšlení a já bych se podle toho rozhodoval, co dál,“ uvedl.
Pirátům podle něj po neúspěšných krajských či evropských volbách pomohly vnitřní reformy. „Umožnily sjednotit vnitřní a vnější komunikaci, myslím, že naše kampaně zase začaly dávat smysl,“ uvedl. Neúspěchy Pirátů podle něj pramenily mimo jiné z toho, že kampaně byly špatné a neoslovily lidi.
Piráti obhajují čtyři poslanecká křesla. V posledních volbách kandidovali společně se Starosty a nezávislými (STAN) a jejich koalice získala 15,62 procenta hlasů a 37 mandátů, většinu však kvůli preferenčním hlasům obsadili Starostové. „Více než deset procent znamená více než 20 mandátů, samozřejmě je otázka, jak to podle volebního systému dopadne. Ale za mě je důležité, aby nás nemohli obejít,“ uvedl Hřib.
Aktualizováno
ONLINE: V prvních hodinách sněmovních voleb dorazila k urnám až čtvrtina voličů. Účast je vysoká
Česko dnes rozhoduje o složení nové Poslanecké sněmovny. Voliči vybírají 200 poslanců, kteří v příštích čtyřech letech určí podobu vlády i směřování země. Hlasování probíhá ve dvou dnech – v pátek a v sobotu – a účastní se ho kandidáti z celé řady politických stran, hnutí i koalic. Redakce sleduje průběh voleb v přímém přenosu: od otevírání volebních místností, přes první odhady účasti až po uzavření uren a sčítání hlasů. V našem onlinu najdete aktuální informace z volebních štábů, komentáře politologů i první reakce politiků. Čeká se napjatý souboj o to, kdo dostane šanci sestavit novou vládu – a zda se podaří některým stranám překročit pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Sněmovny.
Volební kampaň slíbila voličům celou řadu věcí. K řešení řady z nich se přitom vítězná strana ani budoucí vládní koalice (či jednobarevná vláda) téměř jistě nedostane. A to jednoduše proto, že na to nemá mandát, případně to není otázka zákonů. Pojďme se tedy podívat na to, o čem tyto volby ve skutečnosti nebudou, ačkoli nám to strany slibují.
Zvykli jsme si od politiků žádat nemožné. A tak se dneska nemůžeme divit, že nám i nemožné slibují v předvolebních kampaních. Není to tak dávno, co někdo sliboval konec islámu v Česku. A dokonce se na základě toho i dostal do sněmovny. A islám tu dál je, ačkoli někteří z poslanců slibujících jeho konec už ve sněmovně skončili.
Letos se podobně extrémním slibům naštěstí téměř všichni relevantní vyhnuli, tedy až na Přísahu, která slibuje smrt korupci. Přesto některé sliby jsou přinejmenším hraniční.
Pojďme se tedy alespoň na některé z nich podívat a zkusme si rozebrat, proč sice mohou být tématem voleb, ale není příčetné vsázet na to, že se tyto problémy povede skutečně vyřešit.
Hypotéky jen tak nezlevní
Prvním velkým slibem je ten o levnějších hypotékách. Tím se holedbá především hnutí ANO aspirující na nejvyšší posty a na vládnutí. Jenomže hypotéky jsou věc, na niž má vláda v podstatě nulový vliv.
Co skutečně má vliv na výši hypoték, jsou dva poměrně jednoduché údaje – prvním jsou úrokové sazby České národní banky, druhým pak úroky státních dluhopisů, zejména desetiletých. Sazby sice aktuálně jsou na 3,5 procentech, výnos dluhopisu ale je na úrovni 4,5 procenta, průměrná hypoteční sazba pak nyní činí 4,99 procenta. Pro snížení marží bank tedy není tak velký prostor, jak si možná někteří myslí.
Jedinou teoretickou šancí je dotovat hypotéky například pro mladé (už se bez většího zájmu vyzkoušelo), případně zavést skutečného státního poskytovatele úvěrů na bydlení, což je v českém prostředí neprůchodné.
Pokud by tak vláda skutečně chtěla pracovat na organickém zlevnění hypoték, musela by udělat dvě věci: razantně snížit zadlužení a zároveň zvýšila růst ekonomiky (což by snížilo výnosy dluhopisů) a také by se jí povedlo fiskálními kroky snížit inflaci. Tyto věci dohromady však připomínají ekonomický zázrak, k němuž nejspíš nedojde, a proto hypotéky příští vláda rozhodně nezlevní.
Levnější energie? Jen tak nebudou
Druhým slibem, kterým se mnozí ohánějí (zejména strany levého i pravého populismu), jsou levnější energie. Opět jde o ten typ slibu, který rozhodně ukazuje, že straničtí marketéři vědí, oč lidem jde, ale zároveň ho prakticky nelze dosáhnout.
Podle všech energetických odborníků (a to i těch, kteří se navzájem k smrti nenávidí) neexistuje důvod, který by tlačil ceny energií dolů. Naopak existuje celá řada příčin, proč ceny spíš organicky porostou. Tím hlavním přitom je očekávaný nárůst spotřeby energie, který souvisí s celkovou digitalizací života. A tomuto růstu přitom nebude odpovídat adekvátní růst výroby, protože zejména Evropa dlouhodobě nebudovala dostatek nových zdrojů energií. Výsledný mix vlivů tak podle expertů vede k jedinému – vyšší poptávce bez možnosti ji uspokojovat, a tedy vyšší ceně.
Populisté samozřejmě namítnou, že je v ceně celá řada věcí, které z ní (podle nich) nejspíš lze škrtnout. Nicméně i pak zbude jedna pravda: každý zdroj, který se v dalších letech bude stavět, se rovnou propíše do ceny energií. A slovo propíše, znamená jedině růst ceny. A s tím žádný populista nehne. Stejně jako nehne s nutnými investicemi do infrastruktury, která bude krom jiného poháněna i strachem z hrozících blackoutů.
Jistě, jsou před námi technologická řešení, která možná v budoucnu energií zlevní. Jejich realizace (navíc dopad těchto realizací na koncové ceny) ale rozhodně nelze čekat v dalších čtyřech letech.
Blouznění o vyrovnaném rozpočtu
A konečně tu máme evergreen pravicových stran – slib vyrovnaných rozpočtů. Ten je samozřejmě teoreticky zcela správný, zvláště když je doprovázen vším tím dalším balastem (malý stát, osobní zodpovědnost občanů, ideálně nulový sociální systém atd…).
Jenomže zatímco papír unese cokoli, realita je o poznání peprnější. A tak například i aktuální deklaratorně pravicová vláda žádné zásadní přiblížení se vyrovnanému rozpočtu nezaznamenala, tedy až na úspěch v podobě úpravy vzorce pro výpočet starobní penze.
A tak i vláda koalice Spolu a hnutí STAN na rok 2026 představila rozpočet se schodkem 286 miliard korun, který má překročit i schodek plánovaný na letošek, což skutečně není úplně pravicové.
Sny o vyrovnaném rozpočtu tentokrát veřejně deklarují zejména Motoristé, bylo by vlastně poměrně zajímavé sledovat, jak by toto blouznění realizovali zejména v koalici s hnutím ANO.
Karel Pučelík: Nesnášíte vládu, migranty a Ukrajince? Poslechněte si můj návrh
Politika je rozbitá. Lidé mají právo být naštvaní a bagatelizovat jejich hněv je cesta do pekla. Na druhé straně ale neexistuje žádná „ekonomie selského rozumu“ ani političtí spasitelé, kteří by nás jednoduchým způsobem zachránili. Zachránit se musíme sami. Jak? Chcete-li tedy změnu, zaměřte se na ekonomickou nerovnost. Migrace, nenávist k Ukrajincům nebo brojení proti EU, to vše je jen divadlo na odlákání pozornosti.
Tak nám to skončilo, ty předvolební průzkumy. Poslední míč vykopl Median, od teď už musí být agentury zticha až do konce voleb. A co říká Median? To už také nelze napsat. Je to trošku nefér vůči nám divákům, rádi se na průzkumy díváme, jak kdo klesá nebo stoupá.
Příští sněmovna bude patrně plná bizarních politických postaviček. Z Malostranských paláců se stane jeviště pro jejich stand-up výstupy. Od Bobošíkové, přes Ševčíka, Šichtařovou až po Vidláka. Zprava doleva, od iracionálna k chaosu. Bude to panoptikum a zdroj nekonečně trpké zábavy. Když si zvolíme klauny, budeme mít prostě cirkus.
Politika je rozbitá. Lidé mají právo být naštvaní a bagatelizovat jejich hněv je cesta do pekla. Na druhé straně ale neexistuje žádná „ekonomie selského rozumu“ ani političtí spasitelé, kteří by nás jednoduchým způsobem zachránili. Zachránit se musíme sami. Jak? Chcete-li tedy změnu, zaměřte se na ekonomickou nerovnost. Migrace, nenávist k Ukrajincům nebo brojení proti EU, to vše je jen divadlo na odlákání pozornosti.
Tak je to tady zase. Po čtyřech letech další volby. Pravděpodobně nejsem jediný, kdo si myslí, že kampaně jsou rok od roku prázdnější a nudnější. Přestože mě politika fascinuje a baví prakticky od mladí (ano, byl jsem divný dítě), nejradši bych to všechno na dva měsíce vypnul a ani volit nešel. Žádné řeči o svátku demokracie apod., z toho už jsem vyrostl. Volit ale budu, a za chvíli vám řeknu jak.
Předvolební kampaň je doslova „vanity fair“ – přehlídka marnosti. Spíše než podklad k tomu, abychom se dobře rozhodli, kam dál, je to ukázka toho, jak nám reálný stav věcí uniká. Diskuse se omezily prakticky jen na „jedna strana dobrá, druhá špatná“. Jak vládní koalice, tak opoziční strany tvrdí, že v případě vítězství toho druhého zůstane z Česka spálená země. Long story short, takovým způsobem zůstane po obou.
Vládní politika je kromě odpovědi na válku na Ukrajině čiré zklamání. Před čtyřmi roky jsem se těšil, že se začne konečně dělat evidence based politika, že se bude investovat do vzdělání a že sociální politika bude citlivá a brát ohledy na potřebné. Inu, to se úplně nestalo.
PROFIL: Babiš, miliardář, kterému už byl Agrofert malý
Když byl Andrej Babiš v letech 2014 až 2017 ministrem financí v Sobotkově vládě, na jeho poradách bývalo takové ticho, že by byl slyšet i pád špendlíku. Babišův občasný řev byl ovšem slyšet až za dveře. Řídit stát jako firmu, to je Babišův narativ. Newstream přináší sérii profilů lídrů stran kandidujících v říjnových volbách. První je favorit voleb, Andrej Babiš. Následovat ho bude již zítra Petr Fiala a další šéfové stran zase příští víkend.
Místo toho tady máme kampaň prázdných hesel, jakože „je třeba být na správné straně“. K tomu koalice a její voliči arogantně pohrdají lidmi, kteří s nimi nesouhlasí. Pojem „dezolát“ nemám rád a nikdy jsem ho nepoužíval. I když s někým nesouhlasíme, vždy bychom měli mít na zřeteli jeho důstojnost. Klidně se do krve hádejme, ale nikdy neznevažujme druhého. Dokud politici nepochopí, že vláda musí dělat politiku i pro lidí, se kterými nesouhlasí, nikam se nedostaneme. Premiér musí chtít to nejlepší pro všechny. Volič ODS nemá větší cenu než „dezolát“.
Tímto stylem „demokratičtí“ politici jen postupně předávají moc do rukou těch populistů, před kterými tak masivně varují. Antisystémová sféra se navíc čím dál víc radikalizuje. Všude po Evropě můžeme sledovat takřka přímou úměru – čím víc jsou tradiční politici odtržení od normálního života, tím víc posilují populisté a extremisté.
Politika bohatých pro bohaté
Je tedy pochopitelné, že jsou lidi naštvaní. Jsou skupiny, které nikdo neposlouchá a v horším případě představitelé státu těmito lidmi otevřeně pohrdají. Vztek je ale v zásadě dobrá věc. Je to motivace něco změnit, může být kreativní a posouvat věci kupředu. Musí se ale dobře zamířit. A to se na mě nezlobte, ale to příznivci opozice, šeredně nezvládají.
PROFIL: Petr Fiala nabídl spásu ODS. Dneska bojuje o její budoucnost
Málokdo by na podzim roku 2013 odhadoval, že se ODS ještě někdy stane vůdčí politickou silou. Jenomže již v lednu následujícího roku se stal předsedou Petr Fiala a začala cesta obrody, která vyvrcholila volebním vítězstvím koalice Spolu v roce 2021. Podaří se Petru Fialovi opět překvapit a bude v čele strany i za rok? Zde je část příběhu tohoto muže, který může do dějin vstoupit mnoha způsoby, a zatím není zcela jisté, jestli to bude příspěvek pozitivní, nebo spíše problematický.
Ze vzteku těží populisté. Kdyby opravdu nabízeli logická řešení, tak OK, dalo by se to pochopit. Věci veřejné, Svobodní, ANO, SPD, Motoristé, Stačilo! – a různé postupně přibývající uskupení by se ale daly shrnout pár slovy: „New people, same shit“. Nikdo z nich nepřichází s něčím inovativním. Všichni hlásají nenávist, jen v jiném obalu. Nejvtipnější je, že ti, kdo se staví za obyčejné lidi jsou povětšinou zámožní nebo je podporují místní miliardáři a oligarchové. Proč asi? Protože rádi berou bohatým a dávají chudým? Nejste na pohádky o Robinu Hoodovi už trochu přerostlí?
Nejlépe to bylo vidět na poslední schůzi sněmovny, kde všechny strany (s čestnou výjimkou pirátů) hlasovali pro zrušení daně z kapitálových zisků na 40 milionů. A to obzvláště špinavou metodou přílepku k nesouvisejícímu zákonu.
Jednoduše přeloženo: dáreček pro ultrabohaté, který by byl v evropském kontextu nemyslitelný. V době, kdy se krátí dávky samoživitelkám, daní se pleny namísto vína, ruší se školkovné a osekávají se peníze na protidrogovou prevenci, poslanci najdou peníze pro miliardáře. To vlastně je takový Robin Hood, akorát naruby. Vládní strany, ale i to vaše „lidové“ ANO a SPD.
Věděli jste také, že z příjmů převyšujících čtyřnásobek průměrné mzdy (tedy cca 186 tisíc měsíčně) se neplatí žádné sociální pojištění? Takových ultra-vysokopříjmových lidí bude v ČR pravděpodobně méně než procento, jejich příjmy jsou ale velké, takže ušlý příspěvek do sociálního systému může být značný. Leč politici se raději zaměří na osekání dávek pro nízkopříjmové nebo tvrdí, že jediným možným zachováním penzijního systému je posunout věk odchodu do důchodu. Ne není. Možností je mnohem víc.
Dalibor Martínek: Fiala vytáhl na Babiše drtivou zbraň. Papírové kladivo
Premiér Petr Fiala se posledního půl roku tváří jako hráč pokeru. Snaží se přesvědčit národ, že předvolební preference, které přejí Babišovi, nic neznamenají. Že má v ruce silné karty, plán. A že v září vše zvrátí ve svůj prospěch. A znovu bude premiérem.
Zdanění práce je u nás taktéž vysoké, zvláště u lidí s menšími příjmy, bohatí mohou docela slušně, jak se říká, optimalizovat. Stejně tak i zdanění majetku, včetně dědictví. Nikdo nechce přikazovat lidem danit chalupu po babičce. Ale pokud miliardový magnát předává své impérium korunnímu princi, je to stále stejný případ?
Je třeba ještě dalších důkazů, že politiku dělají ve většině případů bohatí lidé pro další bohaté lidi?
Myslete politicky
Pokud opravdu chcete, aby váš vztek byl produktivní, a nejen nadávat na sítích. Musíte myslet radikálně jinak. Skutečně si myslíte, že za vaše těžkosti mohou Ukrajinci? Že ekonomiku zachrání vystoupení z EU nebo z NATO? Že existuje nějaká „ekonomie selského rozumu“, kterou zázračně ovládají jen a pouze finanční poradci od Okamury nebo Turka nebo docent ekonomie, který léta, pokud vůbec někdy, nic kloudného nepublikoval?
Možná to bude pro mnohé novinka, ale ekonomie je věda. Jako třeba medicína. Když budete chtít rakovinu léčit „medicínou selského rozumu“, pravděpodobně brzo umřete.
Za to, jak se nám tu žije, nesou většinu odpovědnosti naši politici, naši miliardáři, podnikatelé a zaměstnavatelé. A v neposlední řadě i my sami. To je třeba si uvědomit jako první.
PROFIL: Zdeněk Hřib, šéf Pirátů. Chaosem tvořit budoucnost
Zdeněk Hřib spojil svou politickou kariéru s Piráty v roce 2013, když mu bylo 32 let. Nejdříve za Piráty kandidoval jako nestraník, v roce 2017 do strany vstoupil. Jako rodák z moravského Slavičína ho to tíhlo k přírodě. V Praze, kde vystudoval medicínu, a kde zakotvil, chtěl pirátským způsobem nastolit přírodní řád.
Schválně, položte si otázku. Co se pro obyčejného člověka změní, když vystoupíme z EU? Vůbec nic. Vzroste vám životní standard? Vůbec ne. Proč by měl? Co se v ekonomice reálně změní? Podle dat z Británie se spíše zhorší.
Co když vyženeme Ukrajince? Myslíte, že politici vezmou peníze, které by bývali dali jim a nalijí je vám na účty? Pak jste blázni. Nehledě na to, že Ukrajinci do systému vkládají více než dostávají.
Co naopak politici měnit mohou, je naše vlastní ekonomická politika. Pravdou je, že ta naše nastavena velice nerovným způsobem. Možná si to ještě neuvědomuje, protože díky privatizaci po roce 1990 tu každý bydlí ve vlastním. Ale od nás na západ je pro mladé lidi problém získat důstojné bydlení, zakládat rodiny. Ukazuje se, že jedním z největších problémů dneška, ne-li tím úplně největším, je ekonomická nerovnost.
V civilizovaném světě je například normou progresivní zdanění. Ve Francii se hovoří o dani z bohatství, v Norsku ji mají. Pokud skutečně chcete něco změnit, volte politiky, kteří chtějí bojovat s ekonomickou nerovností. Já budu volit přesně podle toho.
Za stav naší ekonomiky totiž nemůžou Ukrajinci, EU, neziskovky nebo migranti. Všechna tato témata jen odvádějí pozornost od toho důležitého. Uvědomte si, že poslanci včetně „vlasteneckých“ populistů našli dost peněz, aby je rozdali ultrabohatým. Ne Ukrajincům, ne migrantům, ne vám, ale ultrabohatým. A takhle se to děje pořád.
Projekt newstream.cz Předvolební audit pokračuje profilem Kateřiny Konečné, šéfky hnutí Stačilo!, které je volebním vehiklem komunistů a dalších partají. Jaké šance falešná koalice má? A co Kateřinu Konečnou vedlo do bodu, kdy de facto likviduje tradiční komunistickou stranu?
