Karel Pučelík: Keir Starmer nabízel špatnou politiku ve špatném obalu
Bývalí premiéři často sepisují memoáry. Pro Keira Starmera bych měl jeden tip na název: Jak se nestát úspěšným premiérem. Přesně tak totiž vypadaly necelé dva roky jeho působení v Downing Street 10.
Keir Starmer nevydržel ve funkci premiéra ani dva roky. Najdeme sice ještě větší rekordmany, ale přesto je tento odchod v moderních britských dějinách mimořádně rychlý. Zvláště když si uvědomíme, že ještě nedávno se Starmer mohl pyšnit jedním z největších parlamentních vítězství v historii. Labouristé ale pochopili, že s ním v čele nemají šanci na smysluplnou budoucnost.
Keir Starmer ztratil podporu svých poslanců i veřejnosti, jeho popularita dosáhla nejnižší úrovně od počátku měření premiérské popularity vůbec. Odchází jako neúspěšný a neoblíbený premiér, i když v čele Labouristické strany udělal kus práce. Stranu vedl od roku 2020, kdy byla v mizerném stavu. Po období Jeremyho Corbyna byla značně rozdělená a ve volbách utrpěla ničivé ztráty. Starmerovi se během necelých čtyř let podařilo ji přetvořit v poměrně efektivní nástroj souboje s tehdejšími vládními konzervativci.
V kampani před parlamentními volbami v červenci 2024 labouristé vyrazili do boje s velkým heslem „Změna“. Nikdo příliš nevěděl, co to vlastně znamená. Už tehdy ale probleskovalo to, že strana pod vedením Starmera nemá žádné velké vize. On sám zůstal právníkem, přerod do politika se mu nepovedl. Byl spíše organizátorem než politickým vůdcem. Tehdy mu to ale Britové odpustili, protože pokračovat s konzervativci chtěl málokdo.
I ve vládním období se najdou světlé momenty. Vládě se například povedlo prosadit silnější práva nájemníkům, lepší podmínky pro zaměstnance, více peněz zlepšilo i zdravotnictví a NHS, k tomu Starmer nastolil konstruktivnější vztah s Bruselem. Byly to ale jednotlivosti.
Nebuďme zbytečně optimističtí
Dlouhodobá strategie a příběh Starmerovu kabinetu chyběl. Prezentace byla od začátku katastrofální. Když labouristé přicházeli do úřadu, byla cítit euforie a naděje, obojí ale pohaslo jak lusknutím prstu. Starmer a ministryně financí Rachel Reevesová dali hned zkraje svým voličům studenou sprchu, aby náhodou nepropadli přílišnému optimismu. Starmer dokonce v prvních dnech přišel s frází, že „než se situace zlepší, ještě se zhorší“.
Když se hned při prvním jednání parlamentu kabinet postavil za konzervativní limity na příspěvky na děti a později sáhl i ke zrušení příspěvků na topení pro seniory, byla na světě nová definice zpackaného startu. A ani poté se obraz moc nezlepšoval. K prvnímu (a poslednímu) výročí dostal Starmer poslaneckou rebelii proti škrtům dávek v pracovní neschopnosti. Mnozí pozorovatelé i samotní poslanci si stěžovali, že s nimi Starmer nemluví a neumí s nimi jednat.
Nešlo ale jen o mediální obraz, ale i o politiku samotnou. Za dva roky nedošlo na podstatné reformy, ekonomická politika zůstala v rovině slibů o skvělých investicích, které přinesou prosperitu, zatímco mnoho dětí vyrůstalo v chudobě. Mnohé popudil tím, že se v migrační politice snažil zabránit nástupu krajní pravice vlastním posunem doprava. Ani v zahraniční politice si skóre nezlepšoval, byl příliš podřízený americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi a navzdory názorům svých voličů vlažný k situaci v Gaze.
Vítězství Andyho Burnhama v britských volbách do parlamentu bylo mnohem výraznější, než se čekalo. Je to další příklad toto, že voliči ocení, když je politici přestanou gaslightovat a vysvětlovat jim, jak se vlastně mají dobře. Konečně je někdo začal brát vážně. Burnham se k tomu ani nemusel snížit k nenávistnému populismu. Brzy si své recepty nejspíš bude moci vyzkoušet jako premiér.
Karel Pučelík: Co si vzít z britského triumfu Andyho Burnhama? Nebát se do problémů „říznout“
Názory
Organizátor možná, lídr nikoliv
Starmer je dobrý organizátor a možná i slušný člověk, ale politický náhled mu chybí. Ostatně i projevy, PR kousky a další věci, které k politice bytostně patří, nemá rád a považuje je za nutné zlo. Premiérem by však měl být člověk, kterému toto divadlo alespoň nevadí.
Naprosto tristní bylo sledovat jeho poslední měsíce. Nejdříve nikdo moc nechápal, proč jmenoval velvyslancem v USA Petera Mandelsona, o jehož vazbách na Jeffreyho Epsteina se vědělo. Když pak vyšlo najevo, jak hluboké tyto vazby byly, že dokonce jako ministr vynášel svému „nejlepšímu kámošovi“ interní informace, už nebylo cesty zpět. Starmer z toho vyšel jako absolutně nekompetentní premiér, který svou funkci nezvládá.
Starmer si dnes prý připadá zrazený. Jenže upřímně, co měli labouristé dělat? Současným stylem by je čekal stejný osud jako konzervativce. Nebylo by pro ně nic horšího než po volbách sledovat Nigela Farage, jak vstupuje do Downing Street 10. Výměna je jedinou možností. Nyní dostane příležitost Andy Burnham. Povede si tento ostřílený politik lépe?
