Karel Pučelík: Co si vzít z britského triumfu Andyho Burnhama? Nebát se do problémů „říznout“
Vítězství Andyho Burnhama v britských volbách do parlamentu bylo mnohem výraznější, než se čekalo. Je to další příklad toto, že voliči ocení, když je politici přestanou gaslightovat a vysvětlovat jim, jak se vlastně mají dobře. Konečně je někdo začal brát vážně. Burnham se k tomu ani nemusel snížit k nenávistnému populismu. Brzy si své recepty nejspíš bude moci vyzkoušet jako premiér.
Doplňovací volby do britského parlamentu vyhrál labouristických starosta Manchesteru Andy Burnham. Průzkumy naznačovaly, že vyhraje, očekával se ale poměrně těsný souboj s kandidátem nyní velmi silné populistické až krajně pravicové Reform UK. Potvrdil se jen první předpoklad.
Burnham totiž získal 55 procent hlasů, kdežto Robert Kenyon z Refrom jen 35. Labourista tedy vyhrál s obrovskou převahou. Jeho úspěch umocňuje i fakt, že ještě před několika týdny na tomto předměstí Manchesteru v komunálních volbách Reform jasně dominovala. Pokud by kandidoval labourista tradičního centristického ražení, dost možní by ho kandidát od Nigela Farage roznesl na kopytech. Na Burnhama ale nevyzráli. Našel konečně recept, jak na populisty?
Státy letos na trzích získávají peníze nebývalým tempem. Od začátku roku si prostřednictvím syndikovaných emisí půjčily zhruba 504 miliard dolarů, tedy asi 10,5 bilionu korun. Podle agentury Bloomberg za tím stojí rostoucí výdaje na obranu, infrastrukturu i přechod k modernějším zdrojům energie.
Bloomberg: Vlády si půjčují rekordním tempem. Dluhopisy ženou zbrojení i energetika
Money
Labouristé před dvěma lety kandidovali pod heslem „ZMĚNA“. Tou pravou změnou by ale mohl být až právě „Andy“, jak starostovi v Manchesteru říkají. Keir Starmer je u moci už dva roky, ale jeho přístup je velmi opatrný, zdráhá se jít do větších reforem a jeho komunikace s voliči je zoufale neefektivní. Změna nepřišla, alespoň ne tak zásadní, proto se popularita Labouristické strany rychle potápí.
Andy Burnham, který do voleb šel právě proto, aby se mohl postavit Starmerovi a převzít jeho místo lídra strany a poté i premiérský úřad (nyní ho čekají vnitrostranické volby), nabízí něco jiného. Opakuje, že dnešní politika nefunguje, že až příliš mnoho lidí zůstává na okraji. Prezentuje se jako člověk mimo londýnskou bublinu, který přináší jinou perspektivu.
Spasí Británii „manchesterismus“
Zároveň ho ale nelze zařadit na politickém spektru ke krajní levici. Stačí se podívat do Manchesteru. Je to město, které přitahuje investice a je vstřícné k byznysu. Burnham se ale nebál velkých kroků, ať už se jednalo o dopravu nebo i jiné problémy. Jeho přístup je více intervencionistický, než je v dnešní politice běžné. Není nutné do věcí zasahovat, pokud fungují, ale pokud ne, klidně různé sektory dostane pod veřejnou správu nebo do nich nějakým způsobem vstoupí. Burnham se prostě nebojí do problémů „říznout“.
Britové se tak brzy možná dočkají znárodněné energetiky nebo distribuce a ochrany vody – která v soukromých rukách funguje naprosto, ale naprosto katastrofálně. Možná dojde i na menší zdanění práce, které nahradí daně z majetku a bohatství. Možná. Samozřejmě není jisté, že návody z Manchesteru budou fungovat i celostátně. Premiérský úřad už také zpracoval kde jakého progresivního politika.
Co si z Burhamova úspěchu vzít v Česku? I u nás máme podobný problém. Daří se populistům, ale ani jejich politika nefunguje. Tradičním stranám se naopak stále nedaří voliče nijak oslovit. Jak by také mohly, když jejich jejich programy přinášejí prosperitu v lepším případě jen těm bohatším, v horším případě nikomu. Nebylo by tedy od věci si přiznat, že aktuální model nefunguje, přiznat, že lidé mají proč být nespokojení. A pak začít řešit konkrétní problémy, klidně i radiálnějším způsobem, než jsme zvyklí. Kosmetické reformy nevedly a nepovedou nikam. Nebát se do toho „říznout“.