Ruské válečné cíle se přetavily do podoby amerického mírového plánu, píše Pařík
Mírový návrh ve skutečnosti přibližuje Ukrajinu k části jejího nejhoršího scénáře, jen bez bojů. Pro zemi není rozdíl mezi dohodou a nejhorší alternativou dostatečný, píše v komentáři vyjednavač Radim Pařík a rozebírá situaci z hlediska strategického vyjednávání.
Uniklý americký mírový plán pro Ukrajinu kombinuje bezpečnostní, politické, ekonomické a humanitární prvky. Pro vyjednavače je přitom podstatné, že by se Ukrajina musela vzdát ambice vstupu do NATO a zakotvit svou neutralitu v ústavě. Musela by trvale omezit velikost svých ozbrojených sil a akceptovat faktickou ztrátu Krymu a velké části Donbasu. Také by musela přijmout zmrazení fronty v Chersonu a Záporoží s tím, že část území se změní v demilitarizované pásmo, de facto pod ruskou kontrolou.
Rusko by získalo potvrzení kontroly nad částí okupovaných území. Dočkalo by se postupného rušení sankcí a návratu do G8. V podstatě by se vrátilo do relativně normálního ekonomického režimu a k obchodním vztahům s USA a Evropou. Spojené státy by převzaly roli hlavního garanta dohody a řídily by plnění ujednání prostřednictvím Mírové rady vedené Donaldem Trumpem. Zčásti by přitom využily zmrazená ruská aktiva na obnovu Ukrajiny a zároveň by participovaly na ziscích z jejich využití.
Dohoda má být právně závazná, s amnestií „všichni za všechny“, rychlými volbami na Ukrajině a sankcemi za porušení, o nichž rozhoduje právě Mírová rada. Z pohledu vyjednávání je klíčové, že většina zásadních ústupků leží na ukrajinské straně, zatímco Rusko a do velké míry i USA získávají strategické výhody, aniž by musely výrazně měnit své chování.
Klíčoví aktéři a jejich chování u vyjednávacího stolu
Spojené státy a Trumpova administrativa mají jediný cíl. Chtějí ukončit válku rychle, snížit tím náklady pro USA a prezentovat Donalda Trumpa jako toho, kdo přinesl mír, a to v situaci, kdy už je americká veřejnost unavená dlouhým konfliktem.
Vyjednavačský pohled na jejich chování říká, že návrh má podobu silně asymetrického kotvícího bodu. V podstatě jde o přetavené ruské válečné cíle do podoby amerického plánu. USA využívá časový tlak a hrozbu. Spojené státy podle ukrajinských zdrojů na Kyjev vyvíjely tlak ve smyslu toho, že pokud plán v krátké lhůtě Ukrajina nepřijme, bude ohrožena další pomoc ze strany USA. Trump přitom veřejně mluví o nulové vděčnosti Ukrajiny. Typické odvolání se na emoce americké veřejnosti, ne ukázka profesionálního vyjednávání.
V logice strategického vyjednávání Spojené státy drží iniciativu. Nastavily rámec hry, 28 bodů budoucí dohody a Mírovou radu. Ale výrazně podcenily atributy jako respekt a taktickou empatii. Návrh téměř nereflektuje, jak Ukrajinci vnímají spravedlnost, své oběti a symboliku dotčených území.
Ruská federace, respektive Vladimir Putin si jako cíl vytyčil získání politického uznání územních zisků, rozbití jednoty Západu a návrat do byznysu, jako by se nic nestalo, tedy se zrušenými sankcemi a zpět v G8. Kreml návrh navenek bagatelizuje a tvrdí, že nejde o žádnou vážnou iniciativu. Tím si nechává prostor později říct: „To nebyl náš návrh, kdybychom chtěli, mohli jsme dostat ještě víc“. Přesto plán obsahuje většinu ruských požadavků – neutralitu Ukrajiny, uznání okupovaných regionů jako ruského území a návrat Ruska do mezinárodních struktur.
Putin tak uplatňuje strategii „vyjednávej bez ústupků“. Jeho maximální požadavek se stal výchozím návrhem jiné strany. V jazyce profesionálních vyjednavačů posunul kotvu tak daleko, že všechno, co přijde později, vypadá jako ústupek, i když je to pořád extrémně výhodné.
Volba mezi důstojností a penězi
Ukrajina v čele s Volodymyrem Zelenským si chce zachovat státnost, důstojnost a co největší část území v hranicích uznaných mezinárodním právem. Zároveň ale nechce přijít o podporu Západu. Zelenskyj označil plán za volbu mezi důstojností a podporou USA. Veřejně ho odmítl jako ponižující a nespravedlivý. Hovoří o budoucnosti bez svobody, bez důstojnosti, bez spravedlnosti. Přitom okamžitě spustil koaliční diplomacii. Volal lídrům Francie, Německa, Británie a snaží se vybudovat blok zemí, které mírový plán v této podobě odmítnou.
V logice „byznysu důvěry“ dává Ukrajina najevo, že ujednání, které vzniklo bez ní a proti jejím základním zájmům, nemůže vybudovat důvěru. Zároveň ale ví, jak vypadá její WATNA (The Worst Alternative to a Negotiated Agreeement) – nejhorší alternativa, když k dohodě nedojde.
Evropská unie a evropské státy se snaží zabránit tomu, aby se z plánu stal precedent, který legitimizuje změnu hranic silou. Jenže chtějí zároveň válku ukončit, i když ne za cenu rozkladu evropské bezpečnostní architektury.
Evropské vlády reagují s rostoucím znepokojením a část z nich připravuje vlastní „evropský mírový balík“, který vychází z principů Charty OSN a evropských hranic v roce1991. Polsko, pobaltské státy a severské země zřejmě zaujímají nejtvrdší postoj. Plán vnímají jako přímé ohrožení vlastní bezpečnosti a jako signál, že když někdo použije sílu, může své územní zisky nakonec „vyjednat“.
EU je typickým příkladem aktéra, který je u stolu nepřímo. Formálně není signatářem plánu, ale bezpečnostní a ekonomické dopady ponese v první linii.
Mírová rada vedená Donaldem Trumpem má jako nově navržený orgán dohlížet na naplňování dohody, ukládat sankce a rozhodovat v případě sporu. V praxi by to znamenalo, že klíčové rozhodování se soustředí do rukou jednoho politického lídra, který je sám stranou konfliktu, má vlastní vnitropolitickou agendu a není neutrálním mediátorem.
Z pohledu profesionálního vyjednávání je to zásadní problém důvěryhodnosti. Ve vyjednávání takovou roli máme pojmenovanou jako „kontrolor, který je zároveň hráčem“. Bez zjevné nezávislosti orgánu dohledu se bude druhá strana vždy ptát: „V čí prospěch vlastně rozhoduje?“ Ale to by byla Evropa také.
Asymetrie moci a nejhorší alternativy, …
Nejhorší alternativou k dohodě pro Ukrajinu je kombinace scénářů, kdy pokračuje dlouhá opotřebovací válka s možností, že část západní pomoci zeslábne nebo se zpolitizuje. Dojde na další ztráty území, pokud se fronta zhroutí, a na masivní ztráty lidské a infrastrukturní. Nastane únava společnosti a riziko vnitřní nestability.
Tahle WATNA (The Worst Alternative to a Negotiated Agreeement) je objektivně velmi tvrdá, ale plán, který Ukrajině nabízí trvalé omezení armády, neutralitu v ústavě a uznání okupovaných území, ji v mnoha ohledech přibližuje k části nejhoršího scénáře, jen bez bojů.
Nejhorší alternativou pro Rusko, pokud nedojde k dohodě, je vleklá válka bez jasného vítězství, prohlubující se technologické zaostávání, rostoucí závislost na Číně a riziko vnitřních otřesů. A to v kombinaci s dlouhodobými sankcemi, které pomalu, ale jistě rozkládají ekonomiku.
Ve srovnání s tím plán slibuje potvrzení územních zisků, zrušení sankcí a návrat do G8. Pro Moskvu je rozdíl mezi WATNA a tímto návrhem obrovský.
Pro USA je nejhorší variantou konflikt, který se vleče další roky. S rostoucími náklady na podporu Ukrajiny a stále unavenější veřejností roste i riziko incidentu mezi NATO a Ruskem, který může přerůst v mnohem širší konflikt.
Nabídnutá dohoda má pro Washington umožnit „vystoupit“ z války jako zodpovědný mírotvůrce, snížit náklady a uvolnit kapacity na jiné priority.
Je možná dohoda?
Existuje v této konfiguraci vůbec nějaká zóna možného ujednání? Ta vzniká, když je pro obě strany dohoda lepší než jejich nejhorší alternativa. Pro Rusko a USA vypadá návrh dohody, v porovnání s jejich nejhoršími možnostmi, jako výrazné zlepšení. Pro Ukrajinu ale plán v některých bodech její nejhorší varianty v podstatě kopíruje. Trvalá ztráta území, omezená suverenita, riziko vnitřního výbuchu kvůli kapitulaci…
Proto mnoho komentářů mluví o „plánu kapitulace“. Zóna možné dohody v této situaci prakticky neexistuje. Pro Ukrajinu není rozdíl mezi dohodou a nejhorší alternativou dostatečný.
Když se nanávrh podíváme pohledem profesionálního vyjednavače, taktických emocí a principů vyjednávání o dohodě, vystupují tři klíčové rysy – moc na prvním místě, agenda bez empatie a komunikace bez poměru 6:4.
Pozice moci je zde skutečně na prvním místě a zájmy zúčastněných stran až někde vzadu. Místo mapování zájmů, tedy hledání důvodů, proč strany něco chtějí, plán jen překládá aktuální pozice do právního textu. Rusko říká: „Chceme tato území, chceme neutralitu Ukrajiny, chceme zpět do G8.“ USA dodává: „Chceme konec války, chceme snížit vlastní náklady, chceme mít kontrolu nad rámcem jednání.“
Ukrajina je v návrhu dohody spíš objektem než subjektem. Její zájmy jsou formulovány hlavně v humanitární a rekonstrukční části. To je v přímém rozporu s principem profesionálních vyjednavačů oddělit lidi od problému a soustředit se na zájmy, nejen na pozice.
Trump nastavil agendu bez taktické empatie. Světové vyjednávací školy zdůrazňují, že je nutné nejdřív porozumět emocím a až pak navrhovat řešení. Tady je postup přesně opačný. V tichosti vznikne návrh v americko-ruském kanálu s omezeným zapojením Ukrajiny a Kyjev dostane hotový text s krátkou lhůtou a implicitní hrozbou omezení pomoci.
To není „byznys důvěry“, ale klasický mocenský postup, kdy silnější aktér diktuje rámec a očekává, že slabší ho jednoduše přijme, protože nemá kam utéct.
Navíc, v konceptu „Argumenty nefungují – 6:4 je minimum“ platí, že nejdříve nejméně 60 procent času poslouchám, 40 procent mluvím. Zde opět vidíme pravý opak – málo viditelného naslouchání Kyjevu a evropským spojencům. Návrh dohody působí jako hotové rozhodnutí, ne jako výsledek společného hledání. Místo aby vtahoval strany do spoluvlastnictví dohody, sjednotil proti sobě Ukrajinu, část Evropy i část americké politické scény.
Americký prezident Donald Trump dnes obvinil ukrajinské vedení, že nevyjádřilo žádnou vděčnost za americké snahy. Evropě pak ve stejném příspěvku na síti Truth Social vyčetl, že nadále nakupuje ruskou ropu. Šéf Bílého domu se tak vyjádřil v den, kdy v Ženevě americká delegace jedná se zástupci Ukrajiny a evropských zemí o tom, jak ukončit válku, kterou před třemi a tři čtvrtě rokem rozpoutalo Rusko. Šéf ukrajinské bezpečnostní rady Rustem Umerov vzápětí vyjádřil vděk americkým partnerům za spolupráci a přesvědčení, že jednání v Ženevě dnes přinesou posun.
Jste nevděční, vzteká se na sociálních sítích Trump na Ukrajince a Evropu
Politika
Scénář číslo jedna je krátkodobě nejpravděpodobnější a předpokládá, že plán v této podobě padá. Silný odpor z Kyjeva, kritika z Evropy a vnímání textu jako ruského seznamu přání povedou k tomu, že plán jednoduše nebude přijat. USA ho začnou prezentovat jako výchozí bod spíš než jako hotovou dohodu. Válka bude pokračovat, ale obchodovaným artiklem se stane čas a pomoc. Washington může dávkovat podporu tak, aby tlačil Kyjev ke zdi.
Druhý scénář pracuje s tvrdým tlakem USA a měkkým přijetím dohody Ukrajinou. USA totiž mohou spojit další pomoc s povinností „vážně jednat na základě plánu“, ne nutně s jeho plným podpisem. Ukrajina formálně přistoupí na jednání, ale bude usilovat o řadu výjimek a doplňků, například o časově omezený status okupovaných území. Výsledkem může být zamrzlý konflikt s částečným příměřím, demilitarizovanými pásmy a neurčitým statusem území. Něco jako „korejský model“.
Ve hře je také znovuotevření vyjednávání do spravedlivější podoby. Pod tlakem Evropy a části americké politické reprezentace se přepracují nejkontroverznější body – rozsah územních ztrát, návrat Ruska do G8, rozsah amnestie, složení Mírové rady. K jednacímu stolu přibydou EU, možná i další mocnosti jako Velká Británie, Turecko, případně Čína. Otevře se prostor pro opravdu strategickou přípravu, tedy mapováním zájmů všech aktérů a hledáním objektivních kritérií jako jsou mezinárodní právo, bezpečnostní garance, precedenty jiných konfliktů.
Je také možné, že Rusko plán využije jako minimum a ještě přitvrdí. Moskva může říct: „Tohle byl americký návrh, my chceme víc.“ Putin může požadovat například plné uznání všech čtyř regionů, další neutralizační pásma, a ještě větší omezení ukrajinské armády. Tím zóna možné dohody definitivně zmizí a plán zůstane hlavně propagandistickým nástrojem: „Západ sám byl ochotný nám to dát, problém je ale Kyjev.“
Vždy je nutné brát v potaz ještě jednu situaci, že se objeví „černá labuť“. Může dojít na vnitropolitický zlom, kdekoliv. Neočekávané události mohou způsobit politickou krizi v USA nebo ekonomický kolaps Ruské federace. Kyjev může ohrozit zásadní skandál. To vše může radikálně změnit nejhorší alternativu některé strany k dohodě. Jak říkají strategičtí vyjednavači, když do hry vstupuje „černá labuť“, je to moment, který přepíše parametry celé hry. V takovém případě může být i zdánlivě mrtvý plán rychle oživen, nebo naopak definitivně odložen.
Shrnuto, návrh nesplňuje základní parametry vyvážené dohody. Nevychází z vyrovnaného rozložení ústupků, nepracuje systematicky se zájmy všech stran a už vůbec nevytváří pocit spravedlivého a důstojného řešení pro Ukrajinu.
Strategie autorů působí jako mocenské vyjednávání. Rámec určují silnější, tedy Spojené státy a Rusko. Slabší Ukrajina je postavena před dilema „vezmi to, nebo přijdeš o podporu“. Z hlediska vyjednávání jako „byznysu důvěry“, taktické empatie a strategického vyjednávání je to spíš učebnicový příklad, jak mír nenabízet.
Pro vyjednavače z toho plyne jednoduché ponaučení. Mír nevzniká tam, kde je pro jednu stranu dohoda jen jiným jménem její WATNA. Vzniká tam, kde i ten, kdo formálně prohrává, může s čistým svědomím říct, že to bylo těžké, ale důstojné.
Autor je profesionální vyjednavač a prezident Asociace vyjednavačů
Čínský prezident Si Ťin-pching v telefonátu se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem řešil připojení Tchaj-wanu k Číně a názorové rozdíly v řešení války na Ukrajině. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na čínský státní tisk. Oba státníci se sešli naposledy v říjnu v Jižní Koreji, kde řešili příměří v obchodní válce mezi těmito dvěma největšími ekonomikami světa.
Si řešil s Trumpem připojení Tchaj-wanu k Číně
Politika
