Akcie zahrnuté do indexu S&P 500 v letošním roce nabídly průměrný výnos 17,4 procenta. To je sice solidní, ale ve srovnání s dalšími světovými burzami jde o nejhorší výsledek od roku 2009. Naopak výrazně lépe se dařilo pražské burze.
Donald Trump svou politiku staví na jednoduchém pravidlu: America First. Drakonická cla mají vést k tomu, aby velké firmy vyráběly v USA a zaměstnávaly americké dělníky. Neváhá rozkolísat světový obchodní řád, aby oslabil růst Číny. Nenávist vůči EU je motivovaná mimo jiné tím, že je to právě eurounijní establishment, kdo neustále dává pokuty americkým technologickým gigantům, a dokonce se na ně snaží uvalit daně.
Jenomže v jednom se americký prezident pravděpodobně přepočítal: část investorů v důsledku jeho opatření přesunula své investice z amerických aktiv. A to se podepsalo na ceně akcií konkrétních firem, ale také na hodnotě dolaru a na atraktivitě dluhopisů.
Celoroční zúčtování, které nyní přichází, tak nabízí jeden poměrně hořký fakt: americké akcie letos patří k nejméně výhodným na světě. A to je nepříznivá zpráva pro řadu amerických voličů, kteří mají právě na kapitálových trzích většinu svého jmění na důchod.
Princ Alfréd: Na údržbu zámku nám musí vydělat lesy
Princ Alfréd z Lichtenštejna vlastní a spravuje rodové sídlo, renesanční zámek, v Holleneggu v rakouském Štýrsku. Má odpovědnost za tradiční byznys, osm tisíc hektarů polí a lesů, těžbu a zpracování dřeva a údržbu krajiny. Baví ho ale i technologie a reality. Jak se žije aristokratovi v 21. století, přiblížil v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB.
Čísla jsou jasná. Index S&P 500, který kopíruje vývoj 500 největších amerických firem a je považován za odraz americké ekonomiky, letos vzrostl o 17,4 procenta. To sice patří k do nejlepší třetiny celoročních výnosů indexu od roku 2000, přesto američtí drobní investoři nemohou jásat.
Server FT.com upozorňuje, že důležitým ukazatelem skutečného výkonu americké burza je srovnání s globálním indexem MSCI All Country World ex USA. V dlouhodobé perspektivě právě srovnání těchto dvou indexů ukazuje úspěch amerického investičního prostředí, letos se to ale nepotvrdilo.
MSCI All Country World ex USA totiž nabídl výnos 29 procent, čímž jednak americké akcie hravě překonal. Co je ale podstatnější, stalo se tak nejvyšším rozdílem od roku 2009, kdy se na výkonu amerických burz stále podepisovala finanční krize. A podle Emily Herbert z The Financial Times mohl být rozdíl ještě daleko horší. „Boom umělé inteligence na Wall Street podpořil oživení po výprodeji, který vyvolala Trumpova celní ofenzíva v dubnu, nazvaná ‚Den osvobození‘,“ uvedla analytička.
Rony Plesl: Ve sbírce mám i díla studentů. Vlastní skleničky ale ne
Patří k nejviditelnějším současným umělcům a mezi synonyma pojmu české sklo. Rony Plesl ale také vyučuje na UMPRUM a to již 17 let a zároveň je sběratelem a podporovatelem umění. „Moje sbírka je už docela velká, a když všechno dobře dopadne, na jaře ji představím v galerii Magnus Art,“ prozrazuje Plesl. Začátek rozhovoru netradičně svedeme právě k umění, protože na zdi v karlínském ateliéru visí jedno překvapivé dílo.
K naprostým vítězům letošního roku patřila přitom Burza cenných papírů Praha. Její index PX-TR, který vedle nárůstu ceny akcií zohledňuje také výnos dividend, nabídl celoroční výnos přesahující 60 procent.
Investoři do českých aktiv výrazně vydělali na nárůstu zejména titulů z bankovního sektoru. Erste letos posílila o více než 66 procent, Moneta téměř o 55 procent a Komerční banka o 37 procent. Dařilo se také akciím skupiny ČEZ, která je největší emisí pražské burzy. Akcie energetického gigantu letos posílily o více než 35 procent, pravděpodobně i kvůli uzavření tendru na dostavbu dalších bloků jaderné elektrárny Dukovany i kvůli uklidnění situace ohledně případného zestátnění skupiny.
Z dalších globálních burz se mimořádně dařilo zejména Japonsku, kam podle odborníků směřovala velká část prostředků při výprodeji amerických aktiv, dále Velké Británii i Německu.
Který vynález změnil v tomto století svět k nepoznání? (Ne)obyčejný iPhone
Uvedení prvního iPhonu v roce 2007 provází celá řada historek. Například ta, že tehdejší CEO Applu Steve Jobs sliboval uvedení hned tří nových zařízení. A nakonec to byla nikoli tři, ale nekonečně mnoho zařízeních v jednom. Právě iPhony se staly symbolem, ale také motivátorem a nejúspěšnějším produktem technologické revoluce spuštěné již na konci minulého století, ale jejíž plody, pozitivní i negativní, sklízíme až dnes.
Ještě na začátku tisíciletí byla káva v Česku především rutinou. Doma i v kanceláři vládl turek, v restauracích rychlé presso z automatu. Chuť se neřešila. Důležité bylo dát si kávu. Rychle. Pravidelně. Dnes je situace jiná. Ptáme se, odkud káva pochází, kdy byla pražená a jak byla připravená. Řešíme mlýnek, vodu i recept. A vedle espressa nebo filtru se v menu stále častěji objevuje matcha. Česká kávová kultura mezi lety 2000 a 2025 prošla zásadní proměnou, chuťovou, ekonomickou i kulturní.
Princ Alfréd z Lichtenštejna vlastní a spravuje rodové sídlo, renesanční zámek, v Holleneggu v rakouském Štýrsku. Má odpovědnost za tradiční byznys, osm tisíc hektarů polí a lesů, těžbu a zpracování dřeva a údržbu krajiny. Baví ho ale i technologie a reality. Jak se žije aristokratovi v 21. století, přiblížil v rozhovoru pro magazín Newstream CLUB.
Ve vaší rodové historii jsou české kořeny, měli je už prarodiče, že?
Moje babička byla Lobkowiczová z Mělníka a můj dědeček, Lichtenštejn, si ji tehdy vzal coby druhou sestřenici za ženu. Pak se přestěhovali sem do Rakouska a můj táta vyrůstal zde na zámku v Holleneggu. Vlastně byli první, kdo tu trvale bydlel, protože zámek si moji předkové původně pořídili jako letní byt. Celý styl sídla nese estetický rukopis a styl mé babičky, máme zde takříkajíc české vibes. Jsou zde místnosti, které jsou dosud tak, jak je navrhla, samozřejmě v designu odpovídajícímu době, typicky jsou hodně květinové a podobně. Také sem přivezla hodně nábytku, protože tady předtím téměř žádný nebyl.
Váš dědeček byl prý ve své době velký automobilový fanoušek...
Ano, byl, ale ještě větší byl bratr mé babičky, můj prastrýc Jiří Lobkowicz. Ten dokonce zahynul při nehodě při automobilovém závodu. Miloval bugatky. Tuto lásku sdíleli a vůbec se měli hodně rádi.
Šéf lichtenštejnských sbírek Stephan Koja: Tato díla jsou součástí evropských dějin a nesou hodnoty rodiny
Lichtenštejnské knížecí sbírky patří k největším soukromým sbírkám umění na světě a například obsahují vůbec největší počet děl proslulého mistra Petera Paula Rubense v soukromých rukách. Před dvěma lety převzal vedení sbírek před dvěma lety Stephan Koja. „Sbírka je součástí DNA této rodiny, součástí její identity. Jsou v ní zachyceny hodnoty rodu, které díky tomu žijí dál. To je něco, co nelze napodobit, okopírovat ani za velké peníze koupit,“ říká jeden z předních světových odborníků na umění.
Takže váš tatínek vyrůstal na zámku Hollenegg. Jak vy dělíte svůj čas mezi zámek a jiná místa?
Protože máme děti školou povinné, přebýváme ve Vídni. Já jsem ale půlku týdne zde na Holleneggu. Teď tedy pořád pendlujeme tam a zpátky, ale až děti vyrostou, budeme tady.
Rodový odkaz a odpovědnost
Zámek je tedy pro vaši rodinu hlavní sídlo?
Ano.
Jak to mají vaši sourozenci, předpokládám, že jste prvorozený?
Ano, jsem první v řadě. Bratr žije relativně blízko, ve Frauenthalu, kde jsme vyrůstali. Což je důležité místo pro celou rodinu Lichtenštejnů. Franz Josef II., otec vládnoucího knížete Hanse-Adama II., se tam narodil. Bratr zde žije s mým otcem, sestra si vzala Angličana a na ostrovy se s ním přestěhovala.
Vím, že jste součástí rodinné rady, která má dohled nad vládnoucím knížetem z Lichtenštejna. Co je tím přesně myšleno?
Tato úloha vychází z rodinného práva. Hlavou státu je hlava rodiny – v současnosti je to Hans-Adam II. Existuje tříčlenná rodinná rada se třemi náhradníky, která je jednou za pět let volena členy rodiny. Jde o orgán, který ožije ve chvíli, kdy nastane nějaký problém. Bereme jej jako výraz odpovědnosti nejen ke členům rodu, ale i ke státu, protože hlava rodu je zároveň hlavou Lichtenštejnského knížectví. Třetí stupeň rozhodování pak leží na všech členech rodu.
Rodový trust
Míváte tedy nějaká pravidelná zasedání, během nichž řešíte věci kolem rodu?
Ano. Rodové právo bylo revidováno v devadesátých letech, ale věci se stále mění, generace se mění, pořád vyvstává něco nového. Řešíme i menší záležitosti typu organizace rodinného srazu, který dříve pořádala rodová rada. Nyní spadá pod nový subjekt rodu. Ono se to nezdá, ale pro soudržnost rodiny je důležité, aby se její členové stýkali, znali se navzájem, aby měli o čem diskutovat, a samozřejmě také co jíst a pít – to vše jsou věci, které si žádají hodně organizační práce.
Máte i nějakou strukturu, záchrannou síť, která konkrétně pomůže členům rodu v potížích, ať už finančních, či zdravotních a podobně?
Rodová ústava je v tomto velmi precizní – pokud jste její součástí, máte právo požádat o pomoc. Rodový trust podporuje také mladé ve vzdělávání, to je důležité. Rodina totiž říká – pokud máte dobré vzdělání, máte dobrý základ, a nemusíte se na ni tolik spoléhat. Je tady ale také v případě závažných osobních problémů, při neštěstích a podobně.
Ono se to nezdá, ale pro soudržnost rodiny je důležité, aby se její členové stýkali, znali se navzájem, aby měli o čem diskutovat, a samozřejmě také co jíst a pít.
Kolik členů vlastně celý lichtenštejnský rod má?
Zhruba 250 lidí.
Většina žije v Rakousku?
Dost členů. Vlastně jen pár je v Lichtenštejnsku, další pak ve Švýcarsku. Řekl bych, že tak 80 až 85 procent členů rodu je v Evropě. Různě se to ale mění, někteří žijí v Asii, ale i ve Spojených státech.
Lichtenštejnové u soudu neuspěli. Zámky v Lednici a Valticích zůstanou státu
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání Lichtenštejnů ve sporu o někdejší rodový majetek na Břeclavsku, včetně zámků v Lednici a Valticích. Nárok na vydání majetku, který je nyní v rukou státu, uplatnila Nadace knížete z Lichtenštejna. Neuspěla u Okresního soudu v Břeclavi ani Krajského soudu v Brně. NS rozhodl bez veřejného jednání, o výsledku bez dalších podrobností informovala jeho mluvčí Gabriela Tomíčková. Plné odůvodnění zatím není dostupné.
A rodová sídla? Jsou kromě Lichtenštejnska a Rakouska i v jiných zemích?
Ne, respektive takto, někteří příbuzní je mají, většinou to vzniklo tak, že je ženy získaly sňatkem. Ale ve vlastnictví Lichtenštejnů jsou jen sídla v Rakousku a Lichtenštejnsku.
Máte další aktivity, jako třeba pilu. Co z toho jste zdědil od rodiny, a co sám budujete?
Přímo jsem získal zámek Hollenegg, pak právě pilu a firmu, která se zabývá ochranou dřeva. Já jsem vybudoval farmu v Rumunsku, je to joint venture s přítelem z Itálie – začali jsme v roce 2007 a stále to dobře jde. Mám také portfolio nemovitostí na území bývalého NDR, v Lipsku a Drážďanech, a nyní buduji projekt pro turistický pronájem, takové Airbnb, v Itálii, také se zmíněným kolegou. Zde na zámku nyní obnovujeme vinařský byznys, máme zasetou révu, stavíme vinný sklep. Na to jsem velmi hrdý, protože vinařství tu má velkou tradici. Zabývám se také udržitelnou energetikou, i ve vztahu ke správě pozemků.
Můžete být konkrétnější, o jaký projekt půjde v Itálii?
S kolegou jsme si dávno říkali, že bychom do toho chtěli jít. On už má zkušenosti z Řecka. V Itálii turismus kvete, ale Airbnb je trochu pochybné. A my chceme udělat něco mezi hotelem a pronájmem přes Airbnb. Bude to oficiální, regulované, ale s tím, že se tam budou hosté cítit jako ve svém bytě. Myslím, že je fajn to stavět takhle uprostřed. Zatím jsme s tím začali, budujeme to, něco děláme v Římě, další pak bude v Miláně.
Tady na zámku nic pronajímat nechcete?
Pronajímáme tu lovecké chatky. Nahoře v horách, není tam elektrika, je to maličké, ale člověk si tam může udělat oheň, je to takový trendy camping.
Zmínil jste vinařství. Řada vinařů – třeba i na severu Itálie – si stěžuje, že jim klimatická změna ničí vinice, že nebudou schopni udržet vinohrady nízko a stěhují se severněji, do hor. Tady ve Štýrsku se toho neobáváte?
Tady v okolí není problém s nedostatkem vody, ale škodí nám jarní mrazy, loni jsme přišli o 80 procent produkce. Jde to pojistit, ale stejně je to vždycky bolestivé.
Co mě trápí, jsou změny v evropských regulacích, že se couvá od snah o udržitelnost, ze základů, které už byly položeny.
Chcete vína prodávat v obchodech?
Zatím jsme ve fázi, že to zkoušíme. Zkoušíme budovat brand, což je Schloss Hollenegg. Bude to propojené s tím, co zde dělá moje žena (manželka Alice hostí na zámku každoroční rezidenci umělců Design in Hollenegg, kteří tvoří na určené téma a materiál – pozn. red.). Mám za to, že budeme prodávat online a lokálně, je to dost malá vinice na masovou produkci. Obecně, vinný byznys je dost v krizi, prodeje jdou dolů. Takže jdeme proti trhu. Ale vycházíme ze zkušenosti, že byznys jde vždy v cyklech.
video
Šlechta si musí i dnes dávat dobré a vysoké cíle, říká Francesco Kinský dal Borgo
V dalším dílu podcastu Dobré společnosti moderovaném Sarou Polak vystopil Francesco Kinský dal Borgo, který se účastnil kongresu GCC. "Sice nám zbývá historie, ale musíme pracovat v současnosti, a myslet na budoucnost. Nebýt zalezlí jako medvědi, ale dávat si vysoké cíle," říká.
Zámek Hollenegg je dominantou kraje, je architektonicky významný, renesanční. Údržba musí být velmi drahá. Dostanete se jako šlechtický rod k nějakým podporám, programům od státu?
V Rakousku, když máte památkově chráněnou nemovitost a renovujete ji, obnovujete, nemáte žádnou daňovou výhodu. To kritizujeme, protože to bereme tak, že jde i o investici pro veřejnost. Přímé podpory nebereme, já se o to ani nesnažím, myslím, že by to nestálo ani za úsilí, ani za peníze. Pro nás by byla důležitá daňová úleva z investic, protože často se dělá velice specifická restaurační práce, díky níž udržujeme i některé profese, které by jinak vymizely. Je to od vlády krátkozraké, jiné země včetně Česka k tomu přistupují lépe. Jinak financování údržby je zde dobře nastavené, zámek je úzce propojen s hospodářstvím okolo, existuje fond na jeho obnovu, respektive, není to oficiální fond, ale cítím odpovědnost, takže na opravy zámku se používají výnosy z hospodářství.
Mezi tradicí a inovací
Jak velké je hospodářství?
Osm tisíc hektarů. Kolem zámku je to tři tisíce hektarů, zbytek kolem hor.
Takže vyděláte hlavně na dřevě?
Ano, na těžbě.
A na pile?
Pila je separátní byznys. Na údržbu zámku jdou peníze z těžby dřeva.
A jak jde pila? Dokonce i dřevařský byznys zažil v poslední době různé turbulence, zasáhla vás třeba inflace či pokles poptávky?
V devadesátých letech tu byli velmi chytří lidé, založili Pro-Holz klastr. Nápad byl, udělat dlouhodobý základ pro celý dřevozpracující průmysl, velmi funkčně to propojuje celý řetězec. Teď z toho, dá se říci, těžíme. Stavebnictví je ve špatné kondici, jeho objem klesá, ale dřevostavitelství roste, takže roste i jeho tržní podíl. Je to hodně díky podpoře klastru, takže si nemůžeme stěžovat. O co bych se bál, je papírenský průmysl. Respektive už tolik nejde o papír, ale obaly. Ten je pro nás jako odběratel velmi důležitý a potýká se s problémy.
William Rudolf Lobkowicz a Milan Šemelák: Rod Lobkowiczů má historii 700 let. Taková perspektiva má co nabídnout i byznysu
Co může současné společnosti nabídnou šlechtický rod se sedmisetletou historií? Možná mnohem více než by se mohlo na první pohled zdát. Jde především o perspektivu, kterou nezná naše země, natož místní byznys. O této perspektivě a jejím vlivu jsme se bavili s Williamem Rudolfem Lobkowiczem, který ve slavném šlechtickém rodu má na starosti mimo jiné digitální aktivity. Právě on byl první z rodiny, kdo se sešel s Milanem Šemelákem, který řadu let trávil v dynamickém prostředí globálních startupů. Jeho přístup radikálního zjednodušování nyní pomáhá rodině redefinovat fungování v souladu s dnešním světem, ale při zachování staletých hodnot rodu. Dva světy? Ale vůbec ne. Jeden velmi barvitý svět, který se neustále tvoří. Stejně jako třeba po třicetileté válce.
Existuje v tomto typu průmyslu nějaká zásadnější inovace?
Ano, především kolem celulózy. To je vláknina, úžasný materiál, udržitelný, který má obrovskou variabilitu využití v různých průmyslových odvětvích. Co mě trápí, jsou změny v evropských regulacích, že se couvá od snah o udržitelnost, ze základů, které už byly položeny. Když jsme se rozhodli jít cestou snižování oxidu uhličitého, měli bychom se toho držet, ne couvat před každým politikem.
Nejsem pesimista, pořád se věci mění, přicházejí příležitosti. Je třeba mít otevřenou mysl, být zvídavý a možnosti se objeví.
Rozhodování v horizontu generací
Vaše rodina, statky i byznysy se pohybují ve velmi dlouhých horizontech rozhodování, v desítkách let i staletích. Teď se děje mnoho přelomových věcí. Co čekáte od budoucnosti?
Jedna z klíčových hodnot, kterou rodina prosazuje, je, že rozhodnutí pro budoucnost vycházejí ze zkušeností minulosti. Byly doby, kdy být příliš obrácen do minulosti, příliš pohlcen vlastní historií, znamenalo nevýhodu. Po dlouhých a zajímavých diskusích v rodině jsme dospěli k tomu, že pokud víte, odkud pocházíte, jste si jistí tím, čím jste. Svět se velice mění, je to velice dobrá hodnota, protože vás vrací na zem, uklidňuje. Ale nejde spoléhat jen na to, je nutné se dívat dopředu. Přirozeně máme tendenci k tomu, a to i v byznysu – asi podobně jako katolická církev, ale snad ne až tak moc – rozhodnutí dlouho promýšlet, možná občas příliš dlouho. Někdy je to dobře, někdy ne, nedostaneme se do růstových příležitostí, které přijdou ze dne na den. Ale celkově myslím, že to jde vcelku dobře, zase z historie jsme se naučili, že se věci mohou seběhnout velice rychle, takže umíme rozkládat riziko.
Takže se budoucnosti nebojíte.
Nejsem pesimista, pořád se věci mění, přicházejí příležitosti. Je třeba mít otevřenou mysl, být zvídavý a možnosti se objeví. Jak jsme se bavili už před chvílí, bezuhlíková ekonomika je úžasná příležitost. Dokud budeme spoléhat na zdroje, které se k nám musí odněkud dovážet, bude to naše slabost, což nedávná minulost ukázala. Také jsem fanda technologií, věřím v inovační sílu lidského mozku.
Jak připravujete děti na budoucí role?
To je vždy těžká otázka. Samozřejmě, jsme milující rodiče, takže se nám příčí je k čemukoli nutit. Na druhou stranu, když jim dáme moc svobody, moc z toho také nevyjde. Beru to tak, že když dáváte dobrý příklad, už tak děláte dost. Můj syn například chodil na normální školu, na gymnázium, pak rok strávil mimo Rakousko a nyní studuje lesnictví. Nikdy jsem mu nic neříkal, ale když viděl naše okolí, jak fungujeme, tak se tak rozhodl.
Hrabě František Kinský: Zámky už nejsou rodinné domy, ve kterých by se mělo bydlet
Štědrý den je tu. Jako dárek svým čtenářům byznysový portál newstream.cz postupně zveřejňuje nejúspěšnější rozhovory, které jsme letos vydali. Doposud jste si je mohli celé přečíst pouze v tištěných magazínech Newstream CLUB, nyní budou dostupné online v rámci Inventury 2024 na newstream.cz. Sváteční dny startují rozhovorem s populárním šlechticem Františkem Kinským. „Historii rodiny si nesete s sebou. Můj otec, když se ho ptali, co znamená šlechtictví a co šlechta, říkal: Žijeme v jednadvacátém století, šlechta je mrtvý pojem. To už neexistuje a existovat nebude. Jsme republikou, jsme občané. Máme jenom nějakou historickou povědomost o své rodině,“ říká František Kinský.
Takže z vašeho pohledu, z pohledu šlechtice, se rozhodl správně, v souladu s tradicí?
Ano, vlastně jo, není to špatně.
A tento syn převezme jméno a dům?
Ano.
Co budoucnost z hlediska technologií, ovlivňují inovace i vaše statky?
V lesnictví jsme začali měřit stromy pomocí dronů a kalkulace pomocí algoritmu. Je to velice nové a pro mě vzrušující, protože dosud jsme měli predikce velmi nepřesné. Myslím, že to udělá v příštím roce obrovský skok, máme obří množství dat, ze kterých se bude moci vycházet. To je ten bod změny, vždy jsme měli hodně dat, ale byl problém je zpracovat. AI nám z dat dělá informace, abychom mohli jít správným směrem.
V zemědělství se inovace objevují už dlouho, včetně AI, jak být přesnější, třeba v hnojivech. Technologie v zemědělství už jsou, řekněme, pracovním standardem, spíš jde o výši investice, kterou si kdo může dovolit. Jinak obecně myslím, že hodně se teď budeme zaměřovat na biodiverzitu. Poslední dvě dekády byly hlavně o efektivitě produkce, ale teď chceme jít tímto směrem. Máme velké plochy, na nichž nejsou žádné zástěny, tak budeme každý rok budovat kilometr živých plotů. To je věc, která produkci nepřinese nic, ale krajina je s nimi mnohem krásnější a je to dobré pro biodiverzitu, pro hmyz, ptáky. Máme také program na krmení ptáků, primárně lesních, ale nejen těch.
ZIMNÍ NEWSTREAM CLUB PRÁVĚ VYCHÁZÍ
Myslet na budoucnost. To je hlavní téma zimního vydání magazínu Newstream CLUB. Hvězdou magazínu je Rony Plesl, který v rozhovoru poodkrývá velké plány pro další roky, které chce strávit v novém ateliéru za Prahou. Dále si můžete přečíst rozhovor s miliardářem a investorem Michalem Zahradníčkem, který před rokem otevřel fond Life BioCEEd a hledá skryté poklady ve vědeckých laboratořích.
Se svými vizemi budoucnosti se podělí i další výrazné figury českého veřejného dění včetně technologického evangelisty Petra Máry nebo ekonoma a filozofaTomáše Sedláčka.
O zachování hodnot, tradic a budování odkazu hovoří Štěpán Laichter, který opravuje rodový dům na pražských Vinohradech od architekta Kotěry.
Čeští a slovenští dolaroví milionáři prožívají dobré časy. A to nikoli jen kvůli úspěchům v podnikání, ale také díky situaci na trzích, ukazuje nejnovější vydání Wealth Reportu, který ve spolupráci s agenturou Perfect Crowd připravila J&T Banka. Výnosy z akcií se vůbec poprvé staly hlavním zdrojem příjmů, když překonaly i výnosy z podnikání. A co je neméně podstatné: většina respondentů očekává, že dobře bude i nadále, třeba kvůli investicím do private equity. Kam dále tuzemští milionáři investují? I to zjistíte v novém vydání magazínu Newstream CLUB.
Desáté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit opět na jaře.
Architektura, která léčí, zpomaluje i šetří místo. Česká architektonická scéna zažívá tichou změnu a výsledky jsou vidět od regionů až po velká města.
Česko si nenápadně buduje pověst země, kde architektura není jen hezká na fotkách, ale skutečně funguje. A není to jen pocit architektů nebo porot soutěží. Oceněné stavby posledních let stále častěji oslovují i veřejnost, protože řeší skutečné potřeby, emoce i každodenní život.
Silným symbolem tohoto posunu se stal letošní vítěz České ceny za architekturu. Dům pro Julii, první dětský hospic v Česku, ukazuje, že i budova může pomáhat v těch nejtěžších chvílích. Architekti z ateliéru ČTYŘSTĚN navrhli dům, který nepůsobí jako zdravotnické zařízení. Je světlý, klidný, plný přírodních materiálů. Místo, kde se snižuje stres a kde se dá alespoň o něco lépe zvládat extrémně náročná realita. Není náhoda, že stavba získala nejen hlavní cenu poroty, ale i cenu veřejnosti a ocenění předsedy Senátu. Shoda odborníků i laiků se nevidí často, tady ale dává smysl.
Podobně silný příběh má i Kaple Panny Marie Bolestné v polích u Brna. Nenápadná dřevěná stavba, žádný developer, žádná reklama, žádné technologické efekty. Přesto letos získala Grand Prix Architektů. Architekt Jan Říčný ji navrhl jednoduše, stavěla se ručně a z darů místních. A možná právě proto dnes přitahuje tisíce lidí. V době neustálého zrychlování nabízí ticho, pomalost a soustředění – hodnoty, které se dnes prodávají těžko, ale mají obrovskou sílu.
Česká architektura se ale neprosazuje jen novostavbami. Jednou z disciplín, ve které dlouhodobě vyniká, jsou rekonstrukce. Opravy starých budov, které zachovávají charakter a zároveň dávají prostor novým funkcím. Rekonstrukce pardubické budovy ERA ukazuje, že i průmyslový objekt může znovu ožít i bez demolic, bez zbytečných nákladů, bez ztráty identity. V době drahých materiálů a omezených zdrojů jde o jednu z nejrozumnějších cest.
Pozitivní změna je vidět i mimo Prahu a Brno. Horácká multifunkční aréna v Jihlavě dokazuje, že kvalitní architektura a velké veřejné investice už nejsou výsadou metropolí. Nová aréna funguje jako sportovní, kulturní i společenské centrum a stala se přirozeným motorem městského života. Přesně tak dnes vypadají moderní veřejné stavby: otevřené, víceúčelové a každodenně využívané.
Jihlava ukázala cestu i Praze. Nová aréna za 2,2 miliardy mění pravidla českých stadionů
Kde dřív stál starý zimák, vyrostla moderní stavba. Nová Horácká aréna v Jihlavě spojuje sport, kulturu i byznys, protože moderní haly už nejsou jen stadiony pro utkání, stávají se multifunkčními centry městského života.
A nakonec i práce s minimem prostoru. Projekt NOOX ukazuje, že čeští architekti si umějí poradit i s velmi malou metráží. Z nevyužitého přízemí vznikly mikrobyty, které díky chytrému návrhu, vestavbám z masivního dřeva a sdíleným prostorům nabízejí plnohodnotné bydlení. Bez okázalosti, bez zbytečných gest. Jen promyšlený minimalismus, který dává smysl ekonomicky i lidsky.
Brno ukazuje Praze směr: NOOX přepisuje pravidla realitního trhu
V době, kdy se trh s byty drolí mezi prémiové projekty pro elitu a neudržitelné „dostupné“ řešení, přichází brněnské studio KOGAA s odpovědí. NOOX ukazuje, že development může být zároveň ziskový, estetický i sociálně zodpovědný. Z nevyužitého přízemí vytvořil model budoucnosti nájemního bydlení, který může změnit způsob, jakým města rostou.
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Monika Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška.
Je tu nové, podzimní číslo magazínu Realitní Club. Zaměřuje na současné trendy ve výstavbě, investicích a dostupnosti bydlení.
Titulní rozhovor patří Radimu Passerovi, který otevírá pohled do zákulisí developerských projektů a rozvoje pražské Brumlovky.
Hlavní tematický blok sedmého vydání magazínu přináší detailní pohled na Brno, které se mění v jedno z nejdynamičtějších měst střední Evropy.
Exkluzivní data z Flat Zone potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský. Magazín doplňují rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
V rozsáhlé reportáži i rozhovorech například sTomášem Vavříkem, šéfem brněnské developerské společnosti Domoplan, a Janem Tesárkem, ředitelem Kanceláře architekta města Brna, magazín mapuje největší proměnu Brna od meziválečného období.
Exkluzivní data z Flat Zone zase potvrzují, že brněnský realitní trh už dávno není levnější než pražský.
A magazín doplňují další rozhovory s odborníky, analytiky i vizionáři, kteří určují budoucnost českého developmentu.
Realitní Club vychází dvakrát ročně a je součástí multiplatformního projektu Newstreamu: zahrnuje rubriky na newstream.cz, tematické eventy a diskusní setkání pod hlavičkou klubu i úspěšný podcast moderovaný Petrou Nehasilovou a Daliborem Martínkem.
Aktuální číslo je k dostání u dobrých prodejců tisku, online a v předplatném na SENDu. Digitální verze magazínu je dostupná na newstream.cz.
Související
Zázrak z Brna. Českou cenu za architekturu ovládl dětský hospic Dům pro Julii
