Šéf lichtenštejnských sbírek Stephan Koja: Tato díla jsou součástí evropských dějin a nesou hodnoty rodiny
Lichtenštejnské knížecí sbírky patří k největším soukromým sbírkám umění na světě a například obsahují vůbec největší počet děl proslulého mistra Petera Paula Rubense v soukromých rukách. Před dvěma lety převzal vedení sbírek před dvěma lety Stephan Koja. „Sbírka je součástí DNA této rodiny, součástí její identity. Jsou v ní zachyceny hodnoty rodu, které díky tomu žijí dál. To je něco, co nelze napodobit, okopírovat ani za velké peníze koupit,“ říká jeden z předních světových odborníků na umění.
Na sbírce se podíleli všichni panovníci z rodu Lichtenštejnů. Přesto bych se chtěl zeptat na prince Lichtenštejna Johanna Adama Andrease I. z Lichtenštejna. Ten v roce 1712 získal Vaduz a také zásadním způsobem rozšířil sbírku. Jaký je jeho příběh a jaký byl jeho vliv na sbírku?
Princ se toužil stát říšským knížetem (titul Reichsfürst – pozn. red.). Tím by mezi ním a císařem již nestál nikdo. Ale abyste takový titul získal, musel byste mít vlastní území. To se mu podařilo, když získal právě území kolem Vaduzu, což byla tehdy zcela nezajímavá část Evropy. Ale o 300 let později, v době, kdy měli Lichtenštejnové kam uprchnout před nacisty, se ukázalo, jak důležitý krok to byl. Ale zpět k princi. Johann Adam Andreas I. byl mimořádně talentovaný člověk, politicky, strategicky, ale také ekonomicky. Povedlo se mu vytvořit ohromné jmění zejména díky zpracování dřeva, ale také prodejem kaprů a piva. Část jmění pak investoval do vybudování dvou vídeňských paláců a také do rozšíření sbírky.
Byl to právě on, kdo do sbírky koupil nejvíc děl od Petera Paula Rubense. Proč právě dílo tohoto autora?
Johann Adam Andreas I. se stal skutečným znalcem umění. Na stavbu Zahradního paláce a Městského paláce si pozval ty nejlepší architekty a umělce. Oba tyto paláce ostatně dodnes obdivujeme. Rubense nebo třeba díla Anthonise van Dycka si osobně vybral. Když mu antverpský obchodník s uměním nabídl fenomenální cyklus Decius Mus, okamžitě jej koupil. Dokonce se kvůli tomu dost zadlužil. Dělat taková velká rozhodnutí mu nebylo zatěžko. Nakonec vlastnil dvě desítky obrazů a sedm skic od Rubense, a ačkoli po druhé světové válce musela rodina odprodat dvě plátna, dodnes zůstává naše sbírka Rubensů tou největší v soukromých rukách na světě. Navíc jde o neuvěřitelně působivá díla skvělé kvality. Často to jsou plátna ještě v originálních rámech.
Jste uprostřed renovačních prací Rubensova Decius Mus. Jak složité to je?
Mimořádně, ale během restaurátorského projektu jsme se dozvěděli spoustu věcí o tehdejší technice i o tom, jak připravovali takto obří díla na dlouhé cesty po Evropě. Odhalili jsme například to, jak sešívali dohromady části pláten, které nemohly být širší než 1,2 metru, což ale přitom běžným pohledem vůbec rozeznatelné není. Je to takový druh řemeslnické práce, kterou dnes možná ani nejsme schopni reprodukovat. Nacházíme také různé značky a něco jako loga, která fungovala jako tehdejší QR kódy. Tyto značky pravděpodobně sloužily k identifikaci při usnadnění prodeje, přepravy a pojištění mimořádně cenných děl.
Slavné značky, nejluxusnější pánská móda, to je největší veletrh mužského oblečení světa Pitti Immagine Uomo. Ten se koná dvakrát ročně ve Florencii již od roku 1972 a účastní se jej zástupci módních domů, jako jsou Maison Margiela nebo Brunello Cucinelli. Postupně je doplňují také návrháři streetwearu nebo menší lokální značky třeba i s funkčním oblečením na sport. „Ne nadarmo měl letošní ročník jako jedno z hlavních témat cyklistiku,“ říká spoluzakladatel prestižního salonu The Owners Matěj Rázga, který se veletrhu zúčastnil.
OBRAZEM: Největší veletrh pánské módy Pitti Immagine Uomo ukázal trendy podzimu. A byli u toho i Češi
Enjoy
V současnosti mají Rubensova díla nevyčíslitelnou hodnotu. Ale jak tomu bylo vlastně na přelomu 17. a 18. století? A nemyslím částky, spíše srovnání s trhem.
Byl to vrchol trhu, nejdražší z nejdražšího. Srovnatelný jen s triumvirátem italských mistrů Leonardem-Michelangelem-Raffaelem.
Vy jste si Johanna Adama Andrease I. vybral pro svou první výstavu a doprovodnou publikaci v pozici šéfa sbírek Lichtenštejnů. Proč právě jeho?
Ztělesňuje vše, co Lichtenštejnové představují, jakousi jejich pravou esenci. Johann Adam Andreas I. byl stratég, politik, ekonomicky velmi úspěšný, dokázal využívat byznysových příležitostí, a zároveň stavěl na tradici rodu. To vše pak využíval pro posílení pozice rodiny, a tedy tradice. A činil tak opravdu zásadním způsobem, když nechal vybudovat dva paláce ve Vídni. Jeho odkaz je tak součástí vídeňské architektury, protože ve své době byly jak Zahradní palác, tak Městský palác nejmodernějšími budovami ve Vídni, které přinesly do hlavního města úplně nový styl. Zároveň byl prvním, kdo vystavil svou sbírku umění ve speciálních galeriích v Městském paláci, které bylo možné navštívit po předchozí domluvě. Měl zkrátka obrovský vliv – a právě proto jsme si ho vybrali.
A z pohledu sbírky? Byl on tím nejvlivnějším?
Takto bych to neřekl, protože těch vlivných bylo vícero. Srovnatelný vliv měl kníže Jan II. z Lichtenštejna (přezdívaný „Dobrotivý“, vládl mezi lety 1859 a 1929 – pozn. red.). Patřil k největším mecenášům své doby, významná díla věnoval veřejným institucím, podporoval umělce i muzea, Akademii, a zároveň do sbírky přikoupil spoustu zásadních děl. Miloval umění pozdního 19. století, ale kupoval také spousty raných italských děl, z éry před Raffaelem. Ta byla dříve považována za primitivní. Ale právě v jeho době se tento pohled začal měnit a jemu se podařilo koupit mnoho velmi kvalitních děl z tohoto období.
Jan II. patří v Česku k nejznámějším knížatům z Lichtenštejnu.
On byl velmi vlivný. Podporoval skutečně vše, co šlo. Například svůj zámek v Opavě nechal zbořit a věnoval pozemky místním, aby mohli založit Slezské zemské muzeum – věnoval jim na to prostředky a také spoustu umění hodnotných děl. Zachoval se dokonce jeden jeho slavný citát, kterým popisoval své mecenášské aktivity: „Jsem princ, tak mě nechte jednat jako prince.“ Lidé se na to mnohdy dívají optikou, že byl hloupý, když se vzdával tak cenného majetku, ale podle mého to bylo obdivuhodné.
Máte mimořádnou možnost sledovat vztah mezi šlechtou a umělci po více než čtyři století. Jak se tento vztah měnil?
Je působivé, že v tom vidíme kontinuitu, ať už jde o zakázky u umělců či slavných dílen, nebo o fungování na trhu s uměním. Někdo více zadával práce významným dílnám, Jan II. zase více obchodoval s uměleckými dealery než jeho předchůdci. Sice zadával zakázek méně, o to hodnotnější však byly jejich výsledky. Z jedné zakázky například vznikl jeho fantastický portrét od Johna Quincyho Adamse. Všichni pak samozřejmě spolupracovali s proslulými architekty.
Pražská vilová čtvrť Baba patří mezi ty nejatraktivnější pražské lokality. A stejně tak vily, které tam stojí. Jedna z těch novějších je teď na prodej. 
Výjimečná vila na Babě je na prodej. Prodává ji kontroverzní podnikatel
Reality
Sbírka nabízí umění napříč staletími, přesto končí rokem 1900 a díla z 20. století neobsahuje. Proč?
Důvodů je více. Prvním z nich je, že se Jan II. zajímal především o uchovávání minulosti a historického umění a architektury. Mezi světovými válkami a během druhé světové války pak rodina kvůli geopolitickým a ekonomickým okolnostem mnoho uměleckých děl nenakupovala. Naopak po druhé světové válce musela část sbírky prodat. A když se rodina vrátila opět ke sběratelství, spíše doplňovala to, čeho se musela vzdát. Držet se toho, co člověk umí, je pak důvodem druhým. My jsme dobří v umění do 19. století, to je náš profil. Každá sbírka má mít svou jasnou identitu. A pak tu je ještě jeden důvod, který souvisí s koncem první světové války.
Jaký?
Do té doby byl svět aristokratický a jeho centrem byla Vídeň, což umění zachycovalo. Vídeň byla centrem uměleckého světa Habsburské říše a to byl svět Lichtenštejnů. Takže s tímto uměním cítí rodina spojení. S koncem války se umění stalo republikánským, mnohem více se regionalizovalo. A tak bylo a je lepší soustředit se na starší umění.
Zmínil jste nucené prodeje významných děl po druhé světové válce. Jedním z nich byl například portrét Ginevry de' Benci od Leonarda da Vinci, které je ve washingtonské Národní galerii umění. Proč právě Leonardo a jak tyto prodeje probíhaly?
Po druhé světové válce rodina přišla i kvůli Benešovým dekretům o spoustu majetku, a aby ekonomicky přežila, musela se vzdát některých částí umělecké sbírky. Tehdy to dostal na starosti dnešní kníže Hans-Adam II., protože pro jeho otce, který byl vlastníkem sbírek, to bylo příliš bolestivé. Vybírala se díla, která mohla na tehdejším trhu přinést nejvíc peněz. Vedle Leonarda šlo například o Hráče na loutnu od Orazia Gentileschiho nebo díla od Jeana Siméona Chardina. Vlastně máme štěstí, že o některé věci tehdy nebyl až takový zájem, takže díky tomu vlastníme jednu z nejlepších sbírek Biedermeieru nebo fantastické kresby.
Fanoušci australského zpěváka Nicka Cavea se ve velkém sjeli do charitativního knihkupectví v Hove na jihu Anglie poté, co mu hudebník daroval 2000 knih ze své sbírky. Informoval o tom deník The Guardian.
Nick Cave vyklidil knihovnu. A v charitativním antikvariátu se strhlo šílenství
Enjoy
Snaží se rodina získat prodaná díla zpět?
Samozřejmě, ale některá už zpět nikdy nedostane, protože je vlastní muzea, která neprodávají.
A vy prodávat můžete?
Jen za velmi specifických okolností. Sbírka je součástí dědictví předávaného z generace na generaci s úmyslem ji udržet pohromadě ve prospěch vládnoucího knížete a knížecí rodiny. Sbírka je součástí DNA této rodiny, součástí její identity. Víte, na světě je spousta bohatých lidí, kteří si mohou koupit jakékoli umění. Ale Lichtenštejnové tuto sbírku budovali určitým způsobem stovky let, jsou s ní spojení, a ta díla a autoři jsou zase spojení s rodinou. Je to kus evropských i světových dějin. Ve sbírce jsou zachyceny hodnoty rodu, které díky tomu žijí dál. To je něco, co nelze napodobit, okopírovat ani za velké peníze koupit.
Na trhu ale jste stále přítomní. Jakou máte strategii?
Každý týden dostáváme nabídky, máme vlastní lidi, kteří aktivně vyhledávají po celém světě… Ale neprozradím vám, jaká je naše strategie, protože by to jen šponovalo ceny. Nejzábavnější jsou nabídky děl, která „možná byla ve sbírce Rudolfa II.“. To pak je cena klidně dvojnásobná. Co se týče počtu děl, která ročně nakoupíme, jde zhruba o tucet těch větších, ať už maleb, porcelánu, nebo soch.
Když jste nastupoval na pozici šéfa sbírky Lichtenštejnů, vy i kníže Hans-Adam II. jste zmiňovali, že jedním z úkolů bude posunout sbírku do moderní doby. Co si pod tím představujete? A jak se to daří?
Asi vám to nejlépe ukážu na příkladu. Nemám rád termín „Staří mistři“. Proč staří? Zkrátka jsou to Velcí mistři. Jejich dílo je stále relevantní, dokonce může být ještě aktuálnější než dříve. Stále k nám promlouvají. A na tom chci stavět. Nechci jenom ukazovat, jak skvěle malovali, jakou používali techniku a tak dále. Tyto detaily mohou být zajímavé, ale někdy mohou širší veřejnost také nudit. Chci raději ukázat, jak fungovaly malířské dílny, kde se braly barvy a kámen, jak se díla naceňovala, jak se s nimi obchodovalo, jak fungovalo pojištění kvůli dlouhým a náročným cestám. To lidem něco řekne, uvidí, že to byl systém, který byl nějak promyšlený. Na příští rok chystáme výstavu o fungování trhu s uměním napříč staletími. Ale ještě důležitější je, že chci ukázat, že tito umělci se dotýkali témat, která ovlivňují i naše životy. Že nám pomáhají porozumět vlastní existenci tak, jak se ji snažili interpretovat a dát jí smysl. Toto umění je plné života a fascinace jeho objevováním nikdy nekončí.
Jiří Kovanda patří k mezinárodně nejúspěšnějším tuzemským umělcům. Jeho umění doceňují miliony lidí po celém světě včetně uznávaných kurátorů. Ale také další umělci. Například slavný režisér Jim Jarmusch ve videu umělecké organizace Kadist hovoří o Kovandově díle Untitled z roku 1992. „Je to malé, ale opravdu krásné,“ říká tvůrce filmů Mrtvý muž nebo Ghost Dog.
Slavný režisér Jarmusch o umělci Jiřím Kovandovi: Jeho dílo je opravdu krásné
Leaders
Takže nejde jen o digitální prezentaci sbírky, která je mimochodem opravdu skvělá. A Instagram nebo další sociální sítě…
Rozhodně ne, to jsou jen prostředky usnadňující přístup.
Před příchodem do Vídně, kde vedete sbírku Lichtenštejnů, jste v Drážďanech vedl sbírku soch a sbírku Starých mistrů, pardon za ten termín, ale tak se to zkrátka jmenuje. Jaký rozdíl je v nové pozici a předchozí?
Tady mám malý, ale velmi motivovaný tým, v němž jsou lidé se smyslem pro humor. A výhodou toho je, že v malém týmu se rozhodnutí dělají mnohem lépe, rychleji a efektivněji. Máme sice menší rozpočet než veřejné sbírky, ale také více svobody.
A jak se v roli správce sbírek chováte jinak proti svému předchůdci, který je vedl dvě dekády?
Snažíme se sbírku lépe pochopit, provádíme důkladný výzkum a zveme mezinárodní odborníky, aby s ní pracovali. To se odráží i na výstavách, které pořádáme ve Vídni a které propůjčujeme do dalších muzeí. Už neděláme „výstavy mistrovských děl“, ale soustředíme se na tematické výstavy založené na vědeckém výzkumu a nových poznatcích. Výzkum je jednou z klíčových oblastí, na které se chceme i v budoucnu zaměřit.
Stephan Koja
Narodil se ve Vídni v roce 1962 a studoval dějiny umění a klasickou archeologii na univerzitách v Salcburku a Vídni. V letech 1989 až 1991 pracoval jako nezávislý kurátor a v roce 1992 byl jmenován kurátorem sbírek 19. století a klasicistní moderní kultury v Rakouské galerii Belvedere. V roce 1995 založil umělecký časopis „Belvedere“, který redigoval do roku 2006. Proslavil se jako kurátor a ředitel výstav v mnoha muzeích po celém světě. Stal se ředitelem renomované Gemäldegalerie Alte Meister a sbírky soch (starožitnosti do roku 1800) ze Státních uměleckých sbírek v Drážďanech. V současnosti působí ve funkci ředitele lichtenštejnských knížecích sbírek.
Výzvou rekonstrukce prvorepublikové vily bylo nejenom rozšíření obytné plochy. Architektky se rovněž musely popasovat s požadavkem o silnější propojení domu se zahradou.
Čeští architekti rekonstruovat umí. Experti pochválili přeměnu prvorepublikové vily v Praze
Reality
Kevin Fleming přišel do Prahy z Dubaje a nyní vede sedm kuchyní nově otevřeného hotelu Fairmont Golden Prague. V rozhovoru pro Newstream.cz popisuje, jak skloubit kreativitu šéfkuchařů s ekonomickou realitou, proč dává přednost českému masu před francouzským a jak chce z hotelu udělat „přátelského souseda“ i pro místní.
Šéf kuchyní v luxusním hotelu Fairmont: Používáme české hovězí, je nejlepší
Enjoy
