Burzy Trumpovým hrozbám nevěří a na další vývoj války v Perském zálivu hledí s opatrným optimismem. Akcie i zlato nyní rostou, ropa naopak klesá.
Akciové trhy v Asii dnes mírně rostou, zatímco ropa odmazává svůj předchozí cenový nárůst. Předchozí ztráty maže i zlato. To svědčí o tom, že burzy příliš nevěří tomu, že Spojené státy zítra skutečně podniknou fatální úder na Írán.
Trhy však nacházejí uklidnění – a dokonce i mírný optimismus – v jiné víkendové zprávě. Spojené státy, Írán a skupina regionálních zprostředkovatelů v čele s Pákistánem totiž podle dostupných informací dojednávají podmínky možného 45denního příměří.
V rámci tohoto takzvaného „Islámábádského ujednání“ by došlo k okamžitému otevření Hormuzského průlivu.
Peníze za nic. Můžeme se ještě vyhnout základnímu příjmu?
S plíživou, ale nevyhnutelnou vlnou propouštění v celé ekonomice zejména v důsledku zavádění umělé inteligence se do veřejného prostoru opět vrací diskuse o nepodmíněném základním příjmu. Mají lidé dostávat peníze za nic? Jakým způsobem by to bylo? Kde na to vzít a k čemu by to vedlo? Jaké jsou výhody a rizika takového opatření?
Vedle asijských akcií proto dnes mírně rostou i termínové kontrakty na americké akcie. V 19:00 středoevropského času má Trump vystoupit na tiskové konferenci, která může trhům dodat další výrazný impuls. Investoři nyní opatrně sázejí na to, že vyzní pozitivně a že by mohlo dojít alespoň k pozastavení úderů a k obnovení provozu v Hormuzském průlivu.
Průliv se částečně otevírá
Dalším uklidňujícím signálem jsou zprávy přímo z regionu. Írán o víkendu Hormuzský průliv částečně otevřel – konkrétně pro plavidla „bratrského“ Iráku, který je druhým největším producentem ropy kartelu OPEC. Teherán navíc umožnil průjezd i francouzské kontejnerové lodi, která se tak stala prvním západoevropským plavidlem, jež úžinou od začátku konfliktu proplulo.
I tyto signály trhy vnímají pozitivně, což jim pomáhá tlumit dopad Trumpových výhrůžek.
Když šéfkuchař Emanuele Ridi přišel do Česka, „italská kuchyně“ často znamenala špagety s kečupem. Dnes je podle něj úroveň gastronomie nesrovnatelně vyšší a Češi rozumí kvalitě i surovinám. Přesto varuje: rostoucí náklady a minimální prostor pro chyby dělají z podnikání v restauracích jednu z nejtěžších disciplín současnosti.
Vaše jméno je značka italské kuchyně. Je to pro vás závazek?
Co se týče Itálie, tak určitě. Protože Itálie není jen seznam receptů. To je kultura, rodina, paměť chutí. Některé věci prostě poznáte hned: jestli je to autentické, nebo jen inspirované.
Uměl byste se profesně opřít o jinou kuchyni?
Mám rád i jiné kuchyně a doma si rád něco vyzkouším. Ale moje DNA je Itálie. Jsem Ital a makarony zůstanou makarony. Když už něco vařím, chci vědět, jak to má být. Ne „přibližně“. Ne „po česku“. Pokud nemám jistotu, nechci z toho dělat profesní věc.
Nechci to shazovat, spousta lidí to dělá poctivě. Ale často je problém v tom, že kuchyni nemůžete jen převzít z papíru. Musíte v ní žít. Čech si nepřenese zkušenost „od babičky a dědy“ z italské kuchyně. Tu vůni, tu logiku surovin, tu jednoduchost, která má pravidla. A pak se stane, že recept někdo upraví: místo jedné věci dá jinou, protože „doma to tak jedli“. A najednou je z toho něco jiného.
A přesto tvrdíte, že dnes už se v Česku dá najíst skvěle italsky.
V Praze stoprocentně. Něco najdete i v Brně. Ale mimo velká města už je to slabší. Často to stojí na jednotlivcích. A taky na tom, jak moc si kuchař dovolí jít „na jistotu“ tedy dělat věci tak, jak se mají dělat.
Když jste přišel do Česka, Itálie na talíři byla rarita?
Byla. V devadesátých letech jste měli pár míst, kam jste mohli jít na něco, co se tvářilo jako italské. A ano, někdy to byly špagety s kečupem. Ale zároveň musím říct, že česká gastronomie udělala obrovský skok. Dnes jsou Češi úplně jinde. Mají přehled o surovinách, o víně, o tom, co je kvalita. To je velký posun.
Co byl tehdy největší problém? Suroviny?
Jednoznačně. Všechno se muselo dovážet. A dodavatelský řetězec tehdy nebyl takový jako dnes. Když jste řekli, že chcete třeba sýr z Lombardie, lidé ani nevěděli, o čem mluvíte. Dnes je situace úplně jiná. Díky logistice sem během jednoho dvou dnů dorazí skoro všechno.
Takže dnes už je to snadné?
Dostupnost je dnes mnohem lepší. Problém je cena. Všechno se zdražuje. A když máte importéry, každý si musí něco připočítat. Pak přijde turista z dovolené a říká: „V Itálii jsem platil 40 eur, u vás to stojí 60.“ Jenže v tom je nájem, energie, personál, daně… To není chamtivost, to je realita kalkulace.
Často se mluví o tom, že gastronomie je dnes těžší než kdy dřív. Souhlasíte?
Ano. Dřív byl prostor pro chyby větší. Dnes je to mnohem tvrdší. Ten kompas podnikání byl dřív otevřený. Když jste udělali chybu, pořád jste to mohli dohnat. Dnes uděláte jednu chybu a jste na nule nebo v minusu.
Jak se změnila česká gastronomie za posledních třicet let? Proč podle Emanuela Ridiho nestačí „opsat“ italskou kuchyni z receptu? A proč je dnes podnikání v restauracích tvrdší než kdy dřív? Celý rozhovor se šéfkuchařem, který naučil Čechy rozumět autentické Itálii, najdete v tištěném magazínu Newstream CLUB.
Emanuele Ridi
Italský šéfkuchař a podnikatel, který od 90. let působí v Česku a patří k průkopníkům autentické italské kuchyně. Podílel se na rozvoji italské gastronomie v Praze a širší veřejnosti se proslavil i díky televiznímu pořadu S Italem v kuchyni. Dnes se věnuje gastronomickému poradenství, tvorbě konceptů restaurací a spolupráci s hotelovými skupinami.
VYŠEL JARNÍ NEWSTREAM CLUB
Soukromí je nový luxus. A možná i nejcennější dovednost dneška.
Jarní vydání magazínu Newstream CLUB se zaměřuje na téma, které dnes řeší miliardáři i běžní lidé – jak si uchovat vlastní prostor v době, kdy jsme neustále online. Soukromé kluby, tiché byty, digitální detox i život na očích veřejnosti.
V novém čísle přinášíme rozhovory s Vendulou Pizingerovou, youtuberem Tarym nebo zakladatelem Smarty.cz Petrem Syrůčkem. Nechybí inspirace ze světa byznysu, stylu ani cestování – a také konkrétní tipy, jak si soukromí znovu vzít zpět.
Jedenácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji na stáncích i v online distribuci Send, kde je možné titul také předplatit. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na webu newstream.cz.
Na další číslo magazínu se můžete těšit v červnu.
Související
Uzená zmrzlina k pivu? Automat Matuška dobývá „Jiřák“
S plíživou, ale nevyhnutelnou vlnou propouštění v celé ekonomice zejména v důsledku zavádění umělé inteligence se do veřejného prostoru opět vrací diskuse o nepodmíněném základním příjmu. Mají lidé dostávat peníze za nic? Jakým způsobem by to bylo? Kde na to vzít a k čemu by to vedlo? Jaké jsou výhody a rizika takového opatření?
Jak bude vypadat svět, až se naplno projeví dopady zavádění AI optimalizace do ekonomiky? Ačkoli mnozí C-level manažeři neustále opakují, že masivní propouštění nehrozí, protože se prostě bude více vyrábět, realita je složitější. A skutečně masivní propouštění již sledujeme, ačkoli zatím jen v některých částech ekonomiky.
To, že propouštějí zejména technologické firmy, by ale mělo být dostatečným varováním. Jsou to právě tyto firmy, které dokážou AI využívat v tuto chvíli nejrychleji a nejefektivněji a vědí, jak na to. Paradoxně to jsou také firmy, které generují nejvyšší tržby, což jim nijak nebrání oznamovat jedno propouštění desítek tisíc lidí za druhým.
V Česku zatím k ničemu podobnému nedochází. A kromě skupiny Direct Pavla Řeháka, která se chystá propustit třetinu pracovníků, zatím žádná firma vyšší vlnu propouštění nezahájila. Nicméně AI je pro české firmy jasným prostředkem pro zefektivňování řady procesů od administrativy přes výrobu po distribuci, marketing a zákaznickou podporu. Podle letošní studie Hospodářské komory a České asociace umělé inteligence AI Momentum 2026 zhruba polovina firem AI již používá a dalších 40 procent to plánuje letos. To přitom nevyhnutelně povede ke stejnému výsledku jako u technologických firem.
Stanislav Šulc: V důchodu budeme dřív celý život než vládních 21 let
Kolik let vlastně mají lidé strávit ve starobní penzi? Zásadní, téměř filosofickou otázku otevřela vládní koalice, když se pokouší protlačit nové pojetí důchodů. To pak vznosně nazývá důchodovou reformou, o niž opravdu ani náhodou nejde. A zároveň dává opozici do rukou bič na sebe samu, který jí prohraje příští volby. Přitom řešit důchody tímto způsobem je zcela zbytečné. Než se tento sen skutečně uskuteční, pravděpodobně již bude svět stát před rozhodnutím úplně jiným – před základním příjmem.
Ačkoli je aktuální nezaměstnanost jen mírně nad pěti procenty, v ekonomice dochází k tak masivní proměně, že její nárůst na tří- či čtyřnásobek nemusí být otázkou několika let. A pokud by k tomu došlo, stát nebude umět čelit takovému nárůstu počtu nezaměstnaných systémem sociálního zabezpečení, který aktuálně má a jenž v podstatě pokrývá jen starobní penzi a v omezené míře dokáže zvládat jen konkrétní osobní problémy lidí vyhozených z práce, nikoli systémové problémy, které přicházejí s transformacemi ekonomiky.
I proto, že tento zjevný fakt cítí stále více lidí, se do centra diskusí dostává základní příjem. Myšlenka nepodmíněného příjmu není výdobytkem levice, ale konceptem s kořeny sahajícími až do renesance. Zásadně k této myšlence přispěl britský podnikatel Dennis Milner, který spolu se svou manželkou Mabel v roce 1918 publikoval brožuru Scheme for a State Bonus.
V ní navrhovali, aby každý občan Spojeného království dostával týdenní dávku ve výši 20 procent národního důchodu per capita. Jako podnikatel tvrdil, že tento bonus by fungoval jako stabilizátor ekonomiky – zajistil by lidem kupní sílu i v dobách krize, což by v konečném důsledku pomohlo i firmám. Jeho myšlenky tehdy adoptovala britská Labouristická strana (v roce 1920), ale později od nich pod tlakem odborů ustoupila (odbory se bály, že by pevný příjem oslabil jejich vyjednávací sílu o mzdy).
Během 20. století se k ideji hlásili myslitelé napříč politickým spektrem – od levicového Bertranda Russella až po libertariánského ekonoma Miltona Friedmana, který navrhoval „zápornou daň z příjmu“ pro zjednodušení byrokracie. Od 70. let 20. století začaly probíhat první rozsáhlé experimenty (například v Kanadě či USA), avšak globální renesanci téma zažívá až po roce 2010 v souvislosti s digitalizací, automatizací a krizí sociálního státu, což v roce 2024 vyvrcholilo daty z rozsáhlých pilotů v USA a Evropě.
Jedním z velkých iniciátorů výzkumu v této oblasti je například Sam Altman, zakladatel a CEO OpenAI. Není se čemu divit. Altman chápe, že pokud vývoj AI pojede podle scénářů, kteří si lidé jako on, Elon Musk či Mark Zuckerberg vysnili, dopady na trh práce budou extrémní. A v konečném důsledku potenciálně rizikové pro celou společnost.
Základní příjem tak podle Altmana může být jedním z adaptačních nástrojů na svět, který je nejspíš před námi. Může být cestou k dekomodifikaci práce, což byl dlouhodobě cíl všech teoretiků základního příjmu, může vést k udržení sociálního smíru, který je v časech nejistoty a velké nezaměstnanosti vždy v ohrožení.
Tisíc dolarů pro všechny
Altmanem financovaný výzkum z roku 2024 pak patří doposud k těm s nejpropracovanějším základem a data, která z něj pocházejí, k nejrelevantnějším ze všech dosavadních experimentů v této oblasti. Tisíc účastníků pokusu dostávalo ke své (nízké) mzdě tisíc dolarů měsíčně. A to po dobu tří let. Výsledky všechny překvapily.
Lidé nepřestali pracovat, ale mírně omezili pracovní dobu (v průměru o 1,3 hodiny týdně). Peníze využili k větší flexibilitě – hledali si kvalitnější práci nebo trávili čas s rodinou. Peníze šly primárně na základní potřeby (jídlo, nájem, doprava). Zajímavé je, že příjemci mnohem častěji finančně pomáhali ostatním.
Ačkoli se krátkodobě snížil stres, dlouhodobě však nebyl prokázán zásadní vliv na fyzické zdraví nebo chronické potíže, což byl také jeden z vědeckých záměrů. Pokud by se totiž zjistil pozitivní dopad na zdraví, základní příjem by měl vliv i na zdravotní péči.
Po tři roky 1200 eur měsíčně. Němci experimentují s nepodmíněným příjmem
Jak by život vypadal s jistotou nepodmíněného příjmu ve výši 1200 eur měsíčně se rozhodli otestovat Němci. Experiment bude na rozdíl od jiných zemí financován výhradně ze soukromých zdrojů.
I další experimenty či akademické práce se v posledních letech vracejí k vyvracení dvou důležitých tezí, které o základním příjmu panovaly. První je domněnka, že základní příjem zcela nahradí sociální systém. To se přitom nepotvrdilo, protože zejména sociální dopady chronických potíží, nemocí dětí nebo duševních onemocnění nevyřeší jednorázová dávka.
„Naše modelování naznačuje, že základní příjem by mohl snížit nerovnosti v duševním zdraví za předpokladu, že bude implementován jako doplněk k existujícímu sociálnímu zabezpečení a veřejným službám, nikoli jako jejich náhrada. Pokud by však základní příjem vedl k výraznému odchodu z trhu práce, potenciální ztráta sociální participace a denní struktury by mohla smazat část přínosů pro duševní zdraví plynoucích ze zvýšeného finančního zabezpečení,“ stojí v práci.
Šéfkuchař Ridi: Itálie není jen seznam receptů. To je kultura, rodina, paměť chutí
Když šéfkuchař Emanuele Ridi přišel do Česka, „italská kuchyně“ často znamenala špagety s kečupem. Dnes je podle něj úroveň gastronomie nesrovnatelně vyšší a Češi rozumí kvalitě i surovinám. Přesto varuje: rostoucí náklady a minimální prostor pro chyby dělají z podnikání v restauracích jednu z nejtěžších disciplín současnosti.
Základní příjem byl dlouhodobě označovaný za utopii, protože teoreticky počítá s výplatou stejné částky všem. Nejnovější studie ale ukazují, že by přinejmenším v první fázi mohlo dojít k nějakému omezení, což by vedlo k jeho postupnému zavedení.
To je přitom jedna ze stěžejních myšlenek letošního reportu UNICEF, který popisuje rostoucí sociální ohrožení dětí po celém světě. Zejména kvůli enormní ekonomické zátěži případného zavedení nepodmíněného příjmu, UNICEF nabízí myšlenku ohraničeného univerzalismu. Místo myšlenky „všechno všem“ se tak nyní testují verze pro specifické skupiny, například pro mladé odcházející z dětských domovů nebo pečující osoby.
Zaplatí to daně. Zvýšené, nebo nové
A jsme u klíčové otázky: Jak se základní příjem zaplatí? Nejprve se podívejme na propočty, kolik by takový nepodmíněný příjem stál. Odhaduje se, že na pokrytí základního příjmu by státy musely vynaložit 20 až 30 procent ročního HDP. To by při stávajících modelech bylo pro všechny státy světa nerealizovatelné. Například kolem 80 procent českého státního rozpočtu představují mandatorní výdaje.
Pokrytí tak vysokých státních útrat by se tedy neobešlo bez zásadní změny daňového systému. A zde již nastává prostor pro ideologickou při o základním příjmu. Protože to, kdo by případné náklady pokryl, bude předmětem zásadních debat.
Jednou z variant je zvýšení daní nejbohatších lidí, a to včetně daní majetkových. Britská studie, která počítala s ročním základním příjmem ve výši 11 tisíc liber, ukázala, že prosté zdanění boháčů by takový nárůst výdajů nepokrylo. A kdyby to měla pokrýt „rovná daň“, musela by mít úroveň 45 procent.
Druhou variantou je navýšení zdanění spotřeby, tedy prostřednictvím růstu DPH. Jenomže ta by z aktuálních úrovní kolem 20 procent musela narůst až na 35 procent.
I proto se čím dál častěji objevují nové daně, jako například daň uhlíková nebo zdanění práce AI-modelů a robotů.
Biohacking: Proč záleží na jediné bakterii víc než na dietě
Střevní mikrobiom je klíčový regulační systém, který propojuje výživu, imunitu i metabolismus. Jeho rovnováha ovlivňuje energii, zánět i psychiku. Správným složením stravy a životním stylem lze podpořit prospěšné bakterie a tím cíleně zlepšit zdraví i celkovou kondici organismu.
Americký prezident Donald Trump dal Íránu ultimátum: otevřete Hormuzský průliv, nebo přijde „peklo“. Teherán ale zatím neustupuje a světové trhy začínají počítat s jedním z největších výpadků ropy v historii.
