Podnikatel Jan Herget, bývalý šéf agentury CzechTourism, koupil spolu s kamarádem dva hotely v Bad Gastein v Salcbursku. A to ne proto, že by nevěděl, co s penězi. Naopak, sháněl spoluinvestora. K Alpám celoživotně tíhl, a po usilovném hledání se mu podařilo najít výhodnou nabídku. A potom ještě druhou.
Bad Gastein je slavné středisko v srdci salcburských Alp. Je určené pro lyžování, zároveň jde o známé lázeňské město, významem srovnatelné s Karlovými Vary. Herget od mala tíhnul k Alpám, dlouhá léta v nich pracoval v oblasti turistického ruchu. V Česku to potom dotáhl až na ředitele státní agentury CzechTourism.
Než pořídil hotely v Rakousku, již vlastnil sportovní areál Ládví v Praze, má restaurace. Hotel pro něj představoval poslední střípek do mozaiky. Na pořízení hotelu mu z počátku chyběly peníze. S penězi nakonec přišel jeho dávný spolužák.
Celý díl podcastu s Janem Hergetem vychází již zítra ráno
Jeden hotel koupili paradoxně od Čechů, druhý od Slovenky. V obou případech koupili firmy s hypotékou, s jejichž splácením měli původní majitelé potíže. „Snažíme se kupovat hotely, které jsou hezké, zrekonstruované, na hezkém místě. S potenciálem, který předchozí majitel neuměl využít.“
Zbourali garáž z devadesátek a vilce vrátili noblesu. Po citlivé rekonstrukci bojuje o cenu architektů
Malá vilka z roku 1914 v libereckém Liebigově městečku mohla zůstat jen další „šedou“ stavbou s necitlivou přístavbou z devadesátek. Architektky ze studia atakarchitekti jí ale vrátily původní symetrii, odstranily rušivou garáž a doplnily ji novou nízkou přístavbou. Výsledek se dostal mezi 25 nominovaných staveb České ceny za architekturu.
Pomocí digitalizace nebo co největších synergií Herget překlápí fungování obou hotelů do funkčního byznysu.
Je provozování hotelů v Rakousku výnosné? Herget výnosy dělí na tři složky. První je samotná hodnota nemovitosti. Snaží se nakupovat za rozumné ceny. „Když to srovnám s nemovitostmi v Krkonoších nebo Krušnými horami, tak nakupujeme pětkrát levněji.“ Jak s nadsázkou říká, „kupujeme hotely v ceně dvou pražských bytů.“
Z vlastního provozu jde část na splácení hypoték a malá část zůstává, a ta se investuje zpět. „Třetí, pro nás klíčová složka, je emoční benefit.“ Nyní pomýšlí na pořízení třetího hotelu.
Starý byt jako kapitál. Jak ho proměnit v nové bydlení a neztratit peníze
Mnoho domácností dnes nemá dost hotovosti na nový byt, ale má majetek uložený ve starší nemovitosti. Její prodej může financovat přesun do většího nebo úspornějšího bydlení. Jenže návazný prodej a koupě patří k nejnáročnějším realitním operacím, při kterých rozhoduje cena, čas, smlouvy i schopnost neskončit mezi dvěma adresami.
Zbourat, nebo zachovat a dát nový smysl? Právě na tuto otázku hledá odpovědi jarní vydání magazínu Realitní CLUB, které se věnuje fenoménu rekonstrukcí a adaptací stávajících budov pro současné využití. Hvězdou magazínu je Fancesco Kinský dal Borgo.
Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu.
Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), přinášejí zkušenosti z praxe i vhled do toho, jak se proměňuje uvažování investorů a developerů.
Magazín Realitní CLUB s Francescem Kinským dal Borgo na obálce vychází právě nyní. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
Víme, co se děje na realitním trhu. Odebírejte newsletter.
Kašperské Hory mají zhruba patnáct set obyvatel, přesto v nich najdete fine dining světové úrovně. Tamější restauraci Nebespán nově vede francouzský michelinský šéfkuchař Tony Malherbe. Za jeho kuchařským uměním se vyplatí jet třeba přes půl republiky. Nebespán ale zdaleka není jenom o perfektní gastronomii. Je to divoký podnikatelský příběh o (příliš) romantických snech, dluzích, lidských dramatech a odvaze ukázat, že i v drsných podmínkách Šumavy se dá vybudovat restaurace světové úrovně.
Asi 150 kilometrů od Prahy, v divokých šumavských horách leží malé městečko Kašperské Hory. Na jeho ospalém náměstí, kterému vévodí COOP a impozantní oprýskaný kostel, stojí hotel s božím jménem i kuchyní - Nebespán. Snad ona metaforická boží přítomnost nebo tajuplná krása okolních kopců přilákala do Kašperských Hor šéfkuchaře, který prošel kuchyněmi největších jmen francouzské gastronomie, probojoval se do finále prestižní soutěže Meilleur Ouvrier de France a obhájil michelinskou hvězdu v luxusním resortu Domaine de la Bretesche.
Tony Malherbe nebyl odjakživa předurčen stát se jedním z velkých jmen francouzské gastronomie. Narodil se v regionu Le Perche jihozápadně od Paříže jako syn řezníka a školu příliš nemiloval, eufemisticky řečeno. Zato ale našel zalíbení v kuchařském řemesle. Už jako patnáctiletý nastoupil do učení v restauraci s michelinskou hvězdou l’Auberge des 3J, kde získal základy klasické francouzské gastronomie. Jak sám vzpomíná, našel tu nejen řemeslný um, ale i svého profesního, a dost možná i životního, mentora, Stéphana Joly, který ho kuchařsky formoval na mnoho dalších let.
Kromě vaření se od samého začátku specializoval také na charcuterie - výrobu paštik, terin, klobás, uzenin a dalších tradičních francouzských lahůdek. Posléze prošel skutečnou elitní školou francouzské gastronomie. Vařil po boku kuchařů, kteří se proslavili nejen několika michelinskými hvězdami, ale především absolutně precizním přístupem k řemeslu. V roce 2007 se stal vicemistrem Evropy v disciplíně charcuterie-traiteur, považované za jednu z nejnáročnějších gastronomických specializací. Nejde totiž jen o kuchařinu, ale o propojení kuchařského a řeznického řemesla, výroby paštik, studené kuchyně i lahůdkářství. O několik let později se probojoval do finále prestižní soutěže Meilleur Ouvrier de France, která představuje absolutní vrchol francouzského řemesla.
Glosa Petry Martínkové: Česká kuchyně není retro. Vrací se lehčí, modernější a sebevědomější
Molekulární gastronomie, exotické ingredience, místo omáček pěny. Nové koncepty a odvážné experimenty. Gastronomie posledních dvaceti let byla neustálým hledáním nového. Dnes se však její směřování viditelně mění. Po letech experimentů přichází trend zdaleka možná nejzajímavější – návrat k podstatě, k tradičním surovinám a receptům. Zpátky ke kořenům.
Tonyho cesta poté směřovala do jednoho z nejluxusnějších hotelů světa v Marrákeši a následně do vedení michelinské restaurace Le Montaigu v resortu Domaine de la Bretesche. Právě tam úspěšně obhájil získanou michelinskou hvězdu.
Jeho kariéra byla nastartovaná a Tony se bez přehánění mohl stát hvězdou špičkových restaurací evropských metropolí. Místo toho se ale rozhodl odejít do Kašperských Hor. Do hotelové restaurace Nebespán.
Jeho rozhodnutí může působit překvapivě. Podle majitelky Nebespánu Sabiny Kmecové, která Tonyho na Šumavu přivedla, ale zdaleka nejde o výjimku.
„Ti nejlepší kuchaři jsou často přehlcení. Tony měl v Paříži pod sebou kolem osmdesáti kuchařů, věnoval se organizaci provozu, personálu a managementu. Na samotné vaření už nezbýval čas. Naše nabídka přišla ve chvíli, kdy toužil po klidu, chtěl být blíž přírodě a znovu se věnovat kuchařskému řemeslu,“ vysvětluje Kmecová. Nejde podle ní o útěk před něčím, ale za něčím – za kvalitou života.
Příběh druhý: Šumavsko-francouzská kuchyně s jemnými asijskými tóny
Nebespán přitom není na české gastronomické scéně žádným nováčkem. Patří k nejlépe hodnoceným podnikům mimo velká česká města. Dvakrát za sebou získal dvě čepice průvodce Gault & Millau a dlouhodobě staví na propojení francouzských kuchařských technik se šumavskými surovinami.
Nový šéfkuchař nepřišel měnit filozofii restaurace, právě naopak. Vaří z lokálních surovin od místních farmářů, rybářů nebo sběračů hub a zpracovává je klasickými francouzskými technikami, které se učil dlouhá léta od těch nejlepších. Do jednotlivých jídel navíc promítá svou lásku k japonské gastronomii.
Asijské knedlíčky, které pobláznily Berlín, konečně v Praze. U Jiřáku otevírá Home of Dumplings
Praha má další adresu, kterou si foodies rychle zapíšou do mapy. U Jiřího z Poděbrad otevírá Home of Dumplings, podnik s ručně vyráběnými asijskými knedlíčky, které pobláznily Berlín. Hosté je budou milovat pro šťavnaté náplně a výrazné chutě, instagramové feedy zase pro jejich barvy. A na své si přijdou i ti, kdo zrovna nepatří mezi skalní fanoušky knedlíčků. Bude z čeho vybírat.
Desítky položek na jídelním lístku vám ale podnik nenabídne. Restaurace sází na jiný přístup. Ze tří předkrmů, tří hlavních chodů a tří dezertů si každý sestaví vlastní dvou- nebo tříchodové menu, případně může zvolit sedmichodovou degustační variantu. Nabídka se mění podle sezony i toho, co právě nabídnou místní farmáři.
„Nevozíme sem francouzské suroviny ani ústřice. Vaříme z toho, co nabízí Šumava. Když jsou jehňata, vezmeme jehňata, jindy králíky, husy nebo třeba houby z místních lesů. Právě podle toho vzniká celé menu,“ popisuje koncept majitelka Sabina Kmecová.
Právě respekt k producentům je podle ní jedním z důvodů, proč francouzští kuchaři do Nebespánu tak dobře zapadají. „Ve Francii považují farmáře za základ celé gastronomie. Úkolem kuchaře není surovinu přebít, ale ukázat ji v celé její kráse.“ A přesně to se v Nebespánu daří.
Asijské knedlíčky, které pobláznily Berlín, konečně v Praze. U Jiřáku otevírá Home of Dumplings
Praha má další adresu, kterou si foodies rychle zapíšou do mapy. U Jiřího z Poděbrad otevírá Home of Dumplings, podnik s ručně vyráběnými asijskými knedlíčky, které pobláznily Berlín. Hosté je budou milovat pro šťavnaté náplně a výrazné chutě, instagramové feedy zase pro jejich barvy. A na své si přijdou i ti, kdo zrovna nepatří mezi skalní fanoušky knedlíčků. Bude z čeho vybírat.
Menu se obměňuje zhruba každé dva měsíce, podle surovin, které jsou právě v nejlepší kondici. My jsme měli možnost během horkého letního dne ochutnat pikantní gazpacho s domácím chlebem, který peče zdejší francouzský šéfcukrář. Polévka byla osvěžující, příjemně štiplavá a akorát pikantní. V kombinaci s čerstvě upečeným chlebem šlo o předkrm, který dokonale naladil chuťové buňky na další chod.
Tím byl temperovaný pstruh s jemným česnekovým krémem, teplou bramborovou emulzí a asijským coulis. Pstruh si zachoval hedvábnou, téměř máslovou strukturu a získal zajímavou, jemně nasládlou chuť. Česnekový krém dodal pokrmu krémovost, aniž by chuť ryby přehlušil, a bramborová emulze přinesla příjemnou zemitou plnost.
Druhým předkrmem byla terina z divoké krůty v jemném želé s celerovým mille-feuille a majonézou s yuzu. Krůtí maso bylo krásně šťavnaté a přitom lehce zvěřinové, želé podtrhovalo jeho čistou chuť a tenké vrstvy pečeného celeru dodaly pokrmu příjemnou texturu a lehké křupnutí. Svěží yuzu pak celý talíř rozjasnil citrusovou kyselostí a znovu připomněl Malherbeho lásku k asijské kuchyni.
Dusíková káva, fialové latte i obláčková matcha. 6 trendů, které musíte v Praze ochutnat
Káva už dávno není jen espresso s mlékem. Pražské kavárny objevují dusíkovou kávu s pěnou jako Guinness, fialové Ube Latte, obláčkovou matchu i kokosové americano. Vybrali jsme šest trendů, které právě dobývají svět a které už ochutnáte i v Praze.
Z hlavních chodů jsme ochutnali pečený filet ze srnčího hřbetu s jalovcem, květákovým pyré a bretaňským kari. Srnčí bylo upečené s chirurgickou přesností, zůstalo šťavnaté, křehké a zachovalo si svou nezaměnitelnou chuť. Jalovec zvýraznil jeho lesní charakter a sametové květákové pyré doplnily krásně křupavé drobné růžičky květáku, které pokrmu dodávají příjemný kontrast textur i jemně oříškovou chuť. Bretaňské kari pak celý talíř povzneslo – lehkou kořenitostí mu dodává nečekanou aromatickou hloubku.
Příjemný asijský akcent měl i druhý hlavní chod, který jsme v Nebespánu ochutnali - candát v páře s omáčkou z černého česneku, lilkovým fondantem a rajčatovým fondue. Candát si zachoval čerstvou šťavnatost, pevnou, odlupující se strukturu i čistou, delikátní chuť nejchutnější české ryby. Krémová omáčka z černého česneku přidala plnou, lehce nasládlou chuť a hloubku, zatímco sametový lilkový fondant celý pokrm krásně uzavřel.
Poslední, třetí chod už se do nás téměř nevešel, byla by ale škoda ho vynechat. Dezert z jahod, ibišku, crumblu ze sablé sušenky, bílé čokolády, emulze z řeckého jogurtu a bazalkové zmrzliny byl totiž skvělou tečkou za celou večeří. Bez přehánění jeho největší hvězdou byla právě bazalková zmrzlina z vlastní bazalky. Hedvábná, intenzivně aromatická a dokonale osvěžující. Její výrazná chuť navíc nádherně kontrastovala se sladkostí jahod, zatímco lehce nakyslá emulze z řeckého jogurtu, jemná bílá čokoláda, křehká sušenka i květinové tóny ibišku dotvořily celkovou harmonii.
Jednoznačnou silou kuchyně Tonyho Malherbeho je jeho mimořádný cit pro chuť a technickou preciznost. Z běžných surovin dokáže vytvořit pokrmy, které vás překvapí hned prvním soustem. Každý chod je řemeslně dokonale zvládnutý, všechny chutě, vůně i textury do sebe přirozeně zapadají a nic na talíři nepůsobí navíc. Kdybych měla jeho kuchyni popsat jedním slovem, byla by to delikátnost.
Sázka na odvahu vyšla. Restaurace 420 Radka Kašpárka servíruje vzpomínky na dětství
Kdysi se věřilo, že Staroměstské náměstí střeží duch staré Prahy. Města vzdělanců, hospodských vypravěčů a alchymistů, kteří dokázali z obyčejných věcí vykouzlit zázraky. Dnes je těžké ho mezi davy turistů zahlédnout. Přesto tam stále je. Najdete ho hned naproti orloji – v restauraci „420“ michelinského šéfkuchaře Radka Kašpárka.
Příběh čtvrtý: Romantici, zoufalci, tuláci a útěkáři
A tady by mohl článek skončit. Prostým doporučením udělat si výlet do Kašperských Hor a menu Tonyho Malherbeho ochutnat. Byla by to ale škoda. Stejně zajímavý jako samotná kuchyně je totiž i příběh Nebespánu. Příběh, který začal dávno před prvními čepicemi Gault & Millau a příchodem francouzských šéfkuchařů. Příběh, který začal romantickým rozhodnutím opustit Prahu a začít úplně znovu na Šumavě.
Sabina Kmecová tehdy pracovala na vysoké manažerské pozici. Po narození dcery ale nechtěla po šesti měsících nastoupit zpět do práce, jak jí velela tehdejší smlouva, a tak se spolu s manželem se rozhodli udělat krok, který dnes sama označuje za romantickou představu - opustili Prahu a přestěhovali se na Šumavu.
V Kašperských Horách nejprve pracovali jako hoteloví manažeři, než dostali příležitost pronajmout a později odkoupit chátrající budovu bývalé německé dívčí církevní školy z roku 1907. Původní plán byl přitom mnohem skromnější – malá kavárna a programy pro rodiny s dětmi. Restaurace tehdy vůbec nebyla součástí jejich představ. Jenže vysoké splátky úvěru brzy ukázaly, že samotná kavárna rodinný podnik neuživí. Restaurace se tak zrodila spíš z nutnosti než ze strategie a touhy.
RECENZE: Vinohradská Eleven páruje jedenáct jídel s koktejly, které berou dech
Vinohradská restaurace Eleven patří k nejzajímavějším novým podnikům v Praze. Sází na atmosféru, sezónní menu a drinky namíchané přesně k jednotlivým chodům. Výsledkem je zážitkový podnik, který působí intimně, promyšleně a přitom překvapivě nenuceně.
První roky byly podle Kmecové doslova bojem o přežití – nejprve ekonomické, později duševní. Nebespán se postupně proměnil v podnik, který jel prakticky nepřetržitě v létě i v zimě a zaměstnával až osmnáct lidí. Místo rozvoje restaurace ale majitelé často řešili úplně jiné věci – nekonečné personální konflikty, hádky a zaměstnance, kteří na Šumavu přijeli spíš utéct před vlastními démony než pracovat. „Byla jsem vlastně sociální pracovnice v první linii,“ vzpomíná dnes s nadsázkou Sabina Kmecová. Když neřešila hosty, řešila „své lidi“ – jejich rozvody, dluhy, alkohol, drogy, ubytování i vzájemné spory. A pak, v jednu chvíli, už jednoduše nemohla dál. V létě 2019 se proto s manželem rozhodli pro radikální krok - propustili prakticky celý tým a podnik postavili na úplně nových základech.
Příběh poslední: Těžký boj za kultivaci české chuti
Paradoxně jim v tom pomohl covid. Zatímco pro většinu gastro provozů znamenal katastrofu, Sabina Kmecová o něm mluví jako o období, které jí zachránilo. Po letech nepřetržitého stresu si poprvé odpočinula a společně s manželem měli čas promyslet nový koncept. Místo velké restaurace vznikl komorní podnik s omezeným počtem hostů, degustačním menu a malým týmem, který dokázal udržet vysokou kvalitu bez vyčerpávajícího provozu. Právě tehdy se začal rodit Nebespán v podobě, v jaké ho známe dnes.
Sacharidy jako nepřítel, high protein jako spasitel a nebezpečný meloun. Doktorka potravin boří mýty, kterým možná věříte i vy
Zdravé jídlo je dnes velký byznys. Regály plní proteinové výrobky, funkční nápoje a superpotraviny, sociální sítě zase rady o kortizolu, glukóze nebo sacharidech. Jenže kde končí skutečná výživa a začíná marketing? V rozhovoru s nutriční specialistkou Vendulou Popelkovou, známou na sítích jako @doktorkapotravin, boříme nejčastější mýty o jídle a vysvětlujeme, proč zdravá strava nemusí být drahá ani složitá.
Ani to ale nešlo bez bolesti. Když Nebespán po covidu přešel na komorní degustační menu, mnoho lidí Sabině Kmecové nadávalo. Že je to namyšlené, arogantní, direktivní a nesmyslné. Že se to pro Čechy nehodí. Že tam není smažák. Že to nebude fungovat, protože do Kašperských Hor nikdo nebude jezdit za několikachodovou večeří. Jenže ona věřila opaku. Věřila, že i na Šumavě může vzniknout restaurace, za kterou budou lidé ochotni cestovat přes celou republiku.
Stejně neústupná byla i při hledání šéfkuchařů. Když zjistila, že najít kuchaře odpovídajícího její představě je v Česku téměř nemožné, začala hledat ve Francii, kde několik let studovala a žila. Dnes už je pro ni francouzský šéfkuchař téměř samozřejmostí. Ne kvůli národnosti, ale kvůli přístupu k řemeslu, úctě k surovinám a pokoře, kterou si podle ní francouzští kuchaři osvojují už během studia. „Ve Francii tráví budoucí kuchaři zhruba 80 procent času praxí v restauracích a jen 20 procent teorií ve škole. V Česku je to přesně naopak. A je to znát,“ říká.
Příběh Nebespánu rozhodně nebyl zadarmo. Stály za ním roky ekonomické i existenciální nejistoty, vyčerpání i bolestných osobních kompromisů. Je to ale příběh důležitý, protože přesahuje pouhou jednu restauraci. Má totiž potenciál změnit způsob, jakým lidé o gastronomii přemýšlejí.
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
Související
Praha už není jen město piva. Dva její bary patří mezi evropskou špičku
Hurá, sláva. Už zanedlouho se naposledy musíme zabývat trapným soubojem Hradu a vlády o summit NATO v Ankaře. Akce se uskuteční, pak už přijde jen její vyhodnocení a konec. Tento tyátr mezi Babišem a Pavlem znechutil úplně všechny.
Hurá, sláva. Už zanedlouho se naposledy musíme zabývat trapným soubojem Hradu a vlády o summit NATO v Ankaře. Akce se uskuteční, pak už přijde jen její vyhodnocení a konec. Tento tyátr mezi Babišem a Pavlem znechutil úplně všechny.
Na jednu stranu je pravda, že oba aktéři, premiér a prezident, za nejasnost kompetencí vlastně nemohou. Každý z nich chce prosadit svůj výklad ústavy. Oba byli demokraticky zvoleni, oba mají silný mandát. Bohužel přímá volba prezidenta, schválená Parlamentem na přelomu let 2011 a 2012, vnesla chaos do rozdělení kompetencí. Tuto změnu ústavy ale nedoprovázelo vyjasnění vztahu Hradu a vlády. Současný rozkol je důsledkem.
Dalibor Martínek: Je víc prezident, nebo premiér? Česko si to musí vyjasnit
Souboj Andreje Babiše s prezidentem Pavlem už bude naštěstí trvat jen pár dní. Příští týden se konečně uskuteční summit NATO v Ankaře. Českou veřejnost měsíce kvůli tomuto summitu trýzní nechutný politický spor Macinky a Pavla. Problém však zůstává: obecně vztah prezidenta a premiéra.
Na druhé straně to vypadá, že obě znesvářené strany si souboj o Ankaru náramně užívají. Měsíce sledujeme jeden výpad za druhým, obranu i protiútok. Když se v nějaký okamžik zdálo, že už je vše jasné, za pár dní bylo všechno naopak. Jako nějaký souboj v kleci, Pavel versus Macinka. Ještě teď, krátce před summitem, není úplně jasné, jak se to celé semele. Skutečně budou v hlavní jednací den sedět ve druhé řadě vedle sebe Macinka s Pavlem? To by bylo skutečně bizarní vyvrcholení půlroční tahanice.
Až skončí summit, otázka kompetencí Hradu a vlády bude pořád na stole. U Ústavního soudu je kompetenční žaloba, která čeká na konečné rozhodnutí. Čekat však, že ústavní pořádek v Česku rozhodne patnáct soudců, je nepatřičné. Soud patrně někdy něco sdělí – známe rychlost soudů. Vztah prezidenta a vlády však vychází z vůle lidu a legislativu vytváří Parlament. Ten vytvořil současný chaos; náprava je na něm.
Čekat, že by se vládní koalice, která označuje prezidenta za lídra opozice, dokázala dohodnout s opozicí na změně ústavy a vyjasnila kompetence prezidenta, je iluzorní. Další tři roky se v oblasti pravomocí hlavy státu nic nezmění. Budeme i po summitu sledovat další a další trapné souboje. Malost Macinky versus marné snahy Pavla udržet si svůj prostor. Macinka s Okamurou budou iniciovat další a další osekávání pravomocí prezidenta, prezident bude chodit k soudu.
Bohužel ani příští parlamentní volby na situaci nic nezmění. Babiš je jasným předvolebním lídrem. Přestože by podle svých slov chtěl mít s prezidentem klidné vztahy, ve skutečnosti by ho chtěl řídit. Chtěl by z něj mít poslušnou figurku na podávání rukou. To ovšem z prezidenta, který má za zády 3,4 milionu voličů, udělat nelze. Kvadratura kruhu nás bude otravovat dlouhé roky. Pavel se stal obětí přímé volby prezidenta.
Související
Prezident Pavel žene spor s Babišem k Ústavnímu soudu
