Dalibor Martínek: Je víc prezident, nebo premiér? Česko si to musí vyjasnit
Souboj Andreje Babiše s prezidentem Pavlem už bude naštěstí trvat jen pár dní. Příští týden se konečně uskuteční summit NATO v Ankaře. Českou veřejnost měsíce kvůli tomuto summitu trýzní nechutný politický spor Macinky a Pavla. Problém však zůstává: obecně vztah prezidenta a premiéra.
Babiš přiložil ještě jedno z posledních polínek do tureckého ohně. Prohlásil, že chyba je na Pavlově straně, že si vykládá ústavu, jak chce. A že svou účastí na setkání lídrů NATO poškodí jméno naší země. Jsou to samozřejmě manipulativní hlouposti, politická prohlášení. Těch již bylo kolem této jedné akce tolik, že to jednomu bere chuť se tím zabývat.
Jenže ono v Česku skutečně probíhá nové dělení moci. A bylo by potřeba, aby se skutečně dokončilo.
Všechno vlastně začalo v roce 2012, kdy v Česku vznikla přímá volba prezidenta. Tu v roce 2011 schválila Poslanecká sněmovna valnou většinou, schválil ji Senát a podepsal prezident Václav Klaus. Bylo to téma tehdejší doby, jaksi se však nedomyslelo, že s přímou volbou by se měly i upravit vztahy mezi vládou a Hradem. Respektive aby se s přímou volbou prezidenta změnily i jeho pravomoci. Zvětšily.
To se nakonec nestalo, takže nám vznikl hybrid, kdy na jedné straně je parlamentní demokracie, kdy vítězné strany voleb vytvářejí vládu. A na druhé straně je přímo volený prezident se silným mandátem. Jak se ukázalo už po první přímé volbě, kterou vyhrál Miloš Zeman, začalo to způsobovat problémy.
Spor o cestu prezidenta Petra Pavla na summit NATO není pohá protokolární tahanice o složení delegace. Je to test, zda se český stát ještě umí navenek chovat jako čitelný spojenec a doma jako funkční ústavní systém. Pokud vláda z prezidenta dělá druhořadou postavu zahraniční politiky, může brzy zjistit, že hlava státu má v Ústavě víc nástrojů, než se Strakově akademii hodí.
Michal Nosek: Vláda tlačí Pavla ke zdi. Ústava se jí může vrátit jako bumerang
Názory
Zeman řádil jako pominutý
Zeman se choval vůči vládě přezíravě, diktoval si podmínky na mnoho ministrů. Nejznámější je případ Miroslava Pocheho z roku 2018. Poche byl kandidátem koaliční vlády ANO a ČSSD na ministra zahraničí. Zeman jmenování zablokoval s poukazem na jeho údajně „špatné“ názory na migrační politiku. Poche se nikdy ministrem nestal.
Zeman měl výhodu, že pocházel z politického prostředí, s řadou předních politiků se osobně znal. Jeho souboje s vládou tak nějak prošly. Občas byl označován za hulváta, ale vztahy s vládou vždy obě strany nějak dokázaly vybalancovat. To se Pavlovi nedaří, celé jeho prezidentování podkopal jeden Turek.
Pavel přišel takříkajíc z ulice, politický nováček. To mu je nyní vyčítáno. Nicméně, v přímé volbě získal rekordních 3,4 milionu hlasů, víc než Zeman ve svých prvních i druhých volbách. A mimochodem, Babiš zase přišel do politiky z byznysu, nyní se tváří jako rodilý demokrat, směšné. Teď se řeší, kdo kde bude na summitu sedět a kdo půjde na jaké zasedání. Zásadní však je, že tady máme vládu s mandátem a prezidenta s mandátem.
Plán SPD odebrat Volodymyru Zelenskému Řád bílého lva narazil i u ministra zahraničí Petra Macinky. Šéf diplomacie uvedl, že k takovému kroku neexistuje zákonná cesta, a návrh koaličního partnera označil za politické gesto.
Macinka odpálkoval SPD: Sebrat vyznamenání Zelenskému je jen politické gesto
Politika
Musí rozhodnout soudci
Co s tím? Politici by si předně měli splnit domácí úkol a tyto vztahy nějak legislativně ukotvit. Místo abychom řešili, zda Pavel ohýbá ústavu, nebo Babiš obchází prezidenta. Potíže kolem Ankary, které ani jedna reprezentace nedokázala kultivovaně vyřešit, jsou důsledkem nejasného postavení obou ústavních činitelů. A bohužel také malosti zástupců vládní garnitury. S tím se však budeme potýkat pořád, je proto třeba systémové řešení.
Vládní koalice si nejasné uspořádání vztahů vysvětluje po svém. Bude prezidenta ponižovat, osekávat mu pravomoci. Teď například už nemá mít prezident pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Salámovou metodou chce současná vláda zatlačit do kouta přímo voleného prezidenta. Tak to ale nejde.
Pokud budeme mít v čele země takto malé politiky, budou muset při platné ústavě do hry skutečně vstoupit ústavní právníci, aby nechápavým hlasatelům zastupitelské demokracie vysvětlili úlohu přímo voleného prezidenta v systému. Ostatně, i nám všem. Chtělo by to si v této otázce v Česku udělat pořádek.
