Z architektonického studia vybudovali byznysovou skupinu se 160 lidmi a ambicí dosáhnout na půlmiliardové tržby. Framework Jana Antala už nechce jen navrhovat domy. Propojuje architekturu, realizace i výrobu interiérů, roste o desítky procent ročně a stále víc se dívá za hranice.
„Na začátku celého toho příběhu stálo studio Perspektiv jako architektura,“ říká Ján Antal ze společnosti Framework v podcastu Realitní club. Postupně se ale podle něj k architektuře nabalovaly další služby. Dnes pod skupinu spadá architektonické studio Perspektiv, realizační firma Arke zaměřená na design and build a výrobní společnost AM Interior, která se věnuje zakázkové výrobě interiérů.
Ambice je jasná. Být pro klienta jedním partnerem od prvního návrhu až po hotový interiér. „Ta naše vize je být vlastně v celém tom řetězci od začátku až do konce jedním partnerem pro klienta,“ říká Antal.
Nejdřív škola, pak byty. U Prahy vzniká čtvrť velká jako celé dnešní Mstětice
Co když se čtvrť nezačíná byty, ale školou? V Mstěticích u Prahy zkoušejí model, ve kterém veřejná infrastruktura nepřichází jako reakce na development, ale jako jeho základ.
Perspektiv roste přes 50 procent ročně, celá skupina ještě rychleji
Framework tak staví byznys na vertikální integraci. Nechce jen navrhovat budovy, ale také je pomáhat realizovat a dodat do nich atypické interiéry. Právě to podle Antala skupině umožňuje lépe kontrolovat kvalitu, termíny i vztah s klientem. Zároveň jí to dává větší stabilitu ve chvíli, kdy se realitní trh pohybuje ve vlnách.
Čísla tomu zatím odpovídají. „Perspektiv stabilně roste přes 50 procent ročně,“ říká Antal. Celá skupina podle něj roste ještě rychleji. „Celá ta skupina nám roste cca 60 procent ročně,“ dodává. Připouští ale, že rychlý růst není jen líbivý příběh o úspěchu. „Ta čísla jsou vlastně v něčem super, ale na druhou stranu je za tím strašně velká práce, kterou je potřeba odvést,“ říká.
Významnou roli v růstu má hrát výrobní část skupiny. Framework loni akvíroval společnost AM Interior, která se specializuje na atypickou výrobu. Nejde o sériový nábytek pro domácnosti, ale o komplexní dodávky interiérů pro hotely, kanceláře, obchody a velké projekty.
Chtěli jsme vylepšit okolí, říkají architekti, kteří navrhli novou kancelářskou budovu na Pankráci
„Ono to není úplně typový nábytek, ono to je právě čistě atypická výroba,“ vysvětluje Antal. Firma podle něj dodává například obklady, kuchyně, skříně nebo složité interiérové prvky. U takových zakázek nerozhoduje jen cena. „Cena hraje samozřejmě roli, ale není to jen o ceně. To je o celkovém delivery a kvalitě,“ říká.
Výroba má přitom fungovat samostatně, nejen jako interní dodavatel pro projekty Frameworku. „Není cílem vyrábět jen pro sebe, ale právě naopak být schopný vyrábět cca 60 až 65 procent objemů na trh volně,“ říká Antal. Právě to má skupině pomoci diverzifikovat příjmy a snižovat závislost na jednom typu zakázek.
Německo, Rakousko a Švýcarsko jako další meta
Další velké téma je zahraničí. AM Interior už dnes dodává například do Rakouska a Framework se chce dlouhodobě více prosadit v regionu DACH, tedy v Německu, Rakousku a Švýcarsku. U výroby podle Antala expanze dává logiku i z praktického hlediska. „Když už ji naložíte do kamionu, tak už je úplně jedno, jestli to vezete do Prahy, nebo do Mnichova,“ říká.
Výhoda české výroby je podle něj také v nákladech. „Když vyrábíte ve Zlíně, tak máte nižší výrobní náklady, než když budete vyrábět v Německu,“ říká Antal. Pokud si firma udrží kvalitu, může být podle něj na zahraničních trzích konkurenceschopná.
Do zahraničí ale nemá mířit jen výroba. Framework chce postupně rozšiřovat i architektonickou část byznysu. Antal připouští, že dostat se na západní trhy není jednoduché. „Dneska jsme ve fázi primárně akvizic, hledáme kupu projektů, účastníme se soutěží,“ říká. Zároveň ale dodává, že samotné soutěžení ze zahraničí je pomalá cesta.
Nová chlouba Prahy. Výstaviště promění další plochy, osází nové stromy a vyseje nové trávníky
„Když budu mít štěstí, tak za pět roků budu mít první projekt, ale to není úspěšná expanze,“ říká Antal. Proto se Framework dívá také po dlouhodobých partnerstvích nebo akvizicích. Cílem je podle něj urychlit vstup na zahraniční trh a využít know-how, které skupina v Česku budovala zhruba deset let.
Český trh je podle Antala pro Perspektiv do určité míry už saturovaný. Firma má dál zakázky, ale pokud chce růst, musí hledat nové příležitosti i jinde. „Už jsme relativně saturovaní v rámci lokálního trhu,“ říká. Expanze tak není jen otázkou prestiže, ale i dlouhodobé stability. „Chceme být rozkročení přes víc trhů a nebýt závislí jen čistě na lokálním,“ dodává.
Celý díl podcastu s Jánem Antalem vychází již zítra ráno.
Architekt Tichý: Po 30 letech se vracíme tam, kam patříme. Do Evropy
Vrcholů tuzemská architektura měla hned několik, říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel ateliéru TaK Architects. Za jeden z nich považuje období první republiky, kdy Češi měli obrovskou společenskou ambici a nespokojili se s pouhým průměrem.
Zbourat, nebo zachovat a dát nový smysl? Právě na tuto otázku hledá odpovědi jarní vydání magazínu Realitní CLUB, které se věnuje fenoménu rekonstrukcí a adaptací stávajících budov pro současné využití. Hvězdou magazínu je Fancesco Kinský dal Borgo.
Magazín ukazuje rekonstrukce v celé jejich šíři: od historických objektů proměněných v moderní restaurace přes revitalizace brownfieldů až po projekty, které dávají vzniknout novým rezidenčním čtvrtím. Nechybí ani pohledy významných osobností realitního trhu.
Rozhovory s Janem Sadilem, šéfem společnosti JRD, či architektem Janem Klaškou, který působí v americké pobočce ateliéru dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group), přinášejí zkušenosti z praxe i vhled do toho, jak se proměňuje uvažování investorů a developerů.
Magazín Realitní CLUB s Francescem Kinským dal Borgo na obálce vychází právě nyní. Digitální verzi magazínu si můžete objednat na stránkách newstream.cz, distribuci tištěného magazínu zajišťuje Send.
Víme, co se děje na realitním trhu. Odebírejte newsletter.
Praha má řeku, kopce, výbornou veřejnou dopravu i živou kulturu ulic. Přesto se v ní podle Marii Gaľ Tkáčové z dánského studia Gehl Architects pořád vede zásadní otázka: plánujeme město podle mapy, nebo podle toho, jak v něm lidé skutečně žijí? „Nejdřív pozorujeme a sbíráme data. Až potom začínáme skicovat,“ říká.
Když přijedete do nového města, co vám o něm jako urbanistce prozradí víc: mapa, nebo chování lidí v ulicích?
Mapa je skvělý začátek. Ukáže strukturu města, vzdálenosti, dopravu nebo návaznosti. Ale sama o sobě neřekne, kde se člověk cítí dobře, kde zpomalí, kde se zastaví nebo kudy raději vůbec nejde. Proto se snažíme dívat na město nejen shora, z půdorysu nebo dopravního schématu, ale také z úrovně očí. Co vidím v parteru? Jak se cítím na ulici? Mám důvod zůstat? Tohle je pro nás zásadní změna perspektivy: plánovat město ne jako abstraktní plochu, ale jako každodenní prostředí pro lidi.
Gehl Architects jsou známí tím, že se na město nedívají primárně přes budovy, ale přes lidi. Jak se tahle filozofie promítá do konkrétního projektu?
Nejdřív si ověřujeme, jestli s klientem sdílíme základní představu: že město má být především místem pro lidi. Když se na tom shodneme, dá se hledat řešení i v poměrně složitých podmínkách. U Dvorů Vysočany developera Corwin už například existovala některá platná plánovací rozhodnutí: hlavní přístup na pozemek a další rámcové parametry. Přesto nezačínáme od stolu. Jdeme do terénu, sledujeme veřejný prostor, sbíráme data a teprve potom skicujeme. Zajímá nás, co už na místě funguje, na co se dá navázat, co chybí a jak z nové čtvrti udělat prostor, který podporuje komunitu i každodenní život.
Co přesně v terénu sledujete? Co znamená, že sbíráte data o lidech?
Máme celý repertoár metod. Pracujeme s velkými, měřitelnými daty, například s mapovými vrstvami, dopravou, dostupností nebo fyzickými parametry ulic. Ale tím to nekončí. Abychom porozuměli tomu, jak město skutečně funguje, sledujeme také lidi: kudy chodí, kde zpomalují, kde se zastavují, kde tráví čas a jak se v prostoru cítí. Právě propojení tvrdých dat s lidskou zkušeností je pro nás klíčové. Město nečteme jen z mapy, ale především z každodenního chování jeho uživatelů.
To byl ostatně základ práce Jana Gehla. Jeho manželka, psycholožka, se ho kdysi zeptala: proč se architekti nezajímají o lidi? Byla to jednoduchá otázka, ale změnila jeho pohled na architekturu. Nechtěl navrhovat města bez toho, aby věděl, jak v nich lidé opravdu žijí. Začal je pozorovat nejdřív v Itálii a později v Kodani, která se stala jakousi laboratoří. My dnes tyto metody rozvíjíme dál. Některé zůstaly stejné, jen je neděláme ručně, ale digitálně. Jiné posouváme díky novým technologiím a výzkumům.
Jak se takové měření v praxi dělá? Co si má čtenář představit pod tím, že počítáte lidi?
Není to jen pozorování z lavičky. Sledujeme například, kolik lidí prostorem projde, kolik se jich zastaví, jak dlouho tam zůstávají, kudy se pohybují a kdo konkrétně místo používá. Zajímá nás, jestli tam chodí ženy i muži, děti, senioři, rodiče s kočárky nebo lidé, kteří si jen zkracují cestu. Důležitý je pro nás rozdíl mezi pohybem a pobytem. Když místem projdou stovky lidí, ale nikdo se tam nezastaví, může to znamenat, že prostor funguje jen jako koridor. Naopak když lidé zpomalí, sednou si, čekají, mluví spolu nebo si tam děti začnou samy hrát, je to signál, že místo nabízí skutečnou kvalitu. Nejde nám tedy jen o počty, ale o chování.
Kunovský: Ceny stavebních materiálů jsou přepálené. Jeřáby v Praze dojedou a boom skončí
Praha má v přípravě rekordních 157 tisíc bytů, na trh se ale dostávají pomalu. Podle Central Group výstavbu brzdí úřady, drahé stavební dodávky i nejistá pravidla. Majitel skupiny Dušan Kunovský varuje, že současný boom může brzy skončit.
Takže nepočítáte jen dopravu nebo metry čtvereční, ale lidské chování?
Přesně tak. Veřejný prostor vnímáme jako živý organismus. Zajímá nás poměr mezi tím, kolik lidí místem projde a kolik se jich v něm zdrží. Nehádáme, nespoléháme se na dojmy, ale realizujeme pilotní projekty, které slouží k ověření hypotéz. Následně po implementaci znovu sbíráme data a jsme schopni vyhodnotit, do jaké míry byl projekt úspěšný. Přibyly děti? Zůstávají lidé déle? Cítí se tam bezpečněji? Díky tomu se dá poměrně přesně říct, jestli investice do veřejného prostoru opravdu fungovala. Samozřejmě vnímáme i klima a kulturní kontext. Ve veřejném prostoru v teplém klimatu budou lidé vyhledávat stín, zatímco ve Skandinávii slunce. Některé potřeby se ale nemění: vybíráme si tu nejrychlejší cestu, chceme se potkávat, být spolu, cítit se pohodlně a bezpečně.
Říkáte „cítit se bezpečně“. Je rozdíl mezi skutečnou a pocitovou bezpečností?
Ano. Pocitová bezpečnost často rozhoduje o tom, jestli prostor vůbec použijeme. Pokud se někde necítím bezpečně, prostě tam nepůjdu, i kdyby se tam nikdy nic konkrétního reálně nestalo.
Pracujeme s dvanácti kritérii kvality veřejného prostoru Jana Gehla. První vrstva je bezpečí. Druhá je komfort: mám si kde sednout? Mám se na co dívat? Je tam stín nebo přístřešek? Mohou si vedle mě hrát děti? Pokud se lidé cítí komfortně, zůstávají na daném místě. Třetí vrstvou je potěšení – lidské měřítko, detail, voda, stín, dobrý výhled, nebo něco, kvůli čemu se z průměrného místa stane místo, kam se lidé chtějí vracet.
Máte pro to nějaký konkrétní příklad?
Skvělým příkladem je vodní zrcadlo v Bordeaux – plocha je pokryta jen asi dvěma centimetry vody, což vytváří dokonalý zrcadlový odraz okolních budov. Je krásná vizuálně, ale zároveň v horku ochlazuje prostor. Děti si tam hrají, lidé se zastavují. To je přesně ta vrstva navíc, která z veřejného prostoru dělá živé místo, ne jen upravenou plochu.
Byty máme povolené, ale nestavíme. Ceny stavebních firem jsou přepálené, říká Kunovský
Central Group má kolem dvou tisíc povolených bytů, spuštění jejich výstavby ale odložil. Podle šéfa firmy Dušana Kunovského jsou ceny výstavby přepálené a developer nechce vyšší náklady jednoduše přenést na kupující. „Růst za každou cenu pro nás není strategie,“ říká v rozhovoru jeden z největších tuzemských developerů.
Proč je takové měření důležité i pro developera nebo město?
Veřejný prostor se často hodnotí pocitově: někomu se líbí, někomu ne. Data do debaty přinášejí konkrétní argument. Můžeme ukázat, že se po úpravě zvýšil počet lidí, kteří se zastavují, že tam chodí víc dětí nebo starších lidí, že se místo používá jinak než jen jako průchod. Pro město je to důkaz dopadu na kvalitu života. Pro developera je to důkaz, že investice do veřejného prostoru není jen náklad navíc, ale vytváří hodnotu. Kvalitní prostředí přitahuje lidi, podporuje komunitu a zvyšuje atraktivitu celé lokality. Proto říkáme: neplánujeme jen podle dojmů. Nejdřív pozorujeme a měříme, teprve potom navrhujeme. A přesně o to se snažíme i v případě projektu Dvory Vysočany – vytvořit místo, kde se lidem bude dobře žít.
To zní skoro víc jako sociologie než architektura.
To je jedna ze silných stránek Gehl Architects. Nejsme jen architekti. Vedle architektů a urbanistů u nás pracují sociologové, antropologové, psychologové i datoví specialisté. Právě to nám umožňuje dívat se na město holisticky. Jinak by to ani nešlo.
Patnáctiminutové město a každodenní život
Praha má řeku, kopce, historické centrum, ale také silnou závislost na autech. Dá se tu vytvořit město, kam se lidé budou chtít vracet?
Věříme, že kvalitní veřejný prostor se dá vytvořit všude. Jen je potřeba počítat s tím, že proměna města není jednorázové gesto, ale dlouhodobý proces. Když mluvíme o kompletních čtvrtích, znamená to, že většinu toho, co potřebuji k běžnému životu, mám v dosahu třeba patnácti minut (tzv. patnáctiminutová města). Náš život se totiž neodehrává jen v centru nebo na promenádě. Až 80 procent času trávíme v místě, kde bydlíme. Kodaň také nebyla před padesáti lety městem chodců a cyklistů. Měnila se krok za krokem. Vznikala síť pěších tras, cyklostezek a navazujících veřejných prostranství. Někdy vznikne krásný veřejný prostor, ale cesta k němu je nepříjemná, bariérová, nudná nebo nebezpečná. Pak tam lidé jednoduše nepůjdou.
Baťa postavil město za 20 let. Dnešní regulace by to nedovolily, říkají architekti ze Zlína
Ve Zlíně je téměř všechno památkově chráněno. A přesto existuje prostor pro novou architekturu. „Chceme, aby bylo na první pohled jasné, co je původní a co současné,“ říkají architekti Pavel Šánek a Monika Zvonková z ateliéru Semela Architetcs. V rozhovoru pak vysvětlují, proč je důležité nepřetírat to staré a zároveň nemít strach přidat výraz dneška.
U Dvorů Vysočany, kterým se teď v Praze věnujete, je jedním z problémů blízkost velké dopravní tepny. Jak s tím pracujete?
Pracujeme hlavně s kvalitou vnitrobloků. Ty dokážou vytvořit zvukovou i pocitovou bariéru a zároveň specifické mikroklima, které je jiné než prostor u čtyřproudové silnice. Důležité je také navrhnout pěší propojení skrz území, abychom nenutili lidi chodit podél rušné dopravní infrastruktury. Chceme, aby se člověk mohl pohybovat příjemným prostředím, nejen kolem silnice.
Překvapilo vás při sběru dat v Praze něco v chování lidí?
V Česku vidíme velmi zdravou přítomnost lidí všech genderů ve veřejném prostoru. Jejich zastoupení je téměř vyrovnané, což je dobrý znak. Často vidíme také děti a starší lidi. Právě děti a senioři jsou pro nás lakmusovým papírkem kvality veřejného prostoru. Když se někde cítí dobře oni, obvykle tam funguje i mnoho dalších věcí. V samotném území Dvorů Vysočany to zatím není místo, kam by děti nebo starší lidé chodili na procházku. Po transformaci by to ale měl být prostor, kde jich bude mnohem víc. A to je pro nás důležitý indikátor úspěchu.
ESG a společná vize
V architektuře se dnes hodně mluví o ESG, klimatu a regulacích. Jak tyto požadavky vstupují do vaší práce?
Často pracujeme na obou stranách stolu. Někdy zastupujeme soukromého developera, jindy město. Díky tomu rozumíme potřebám obou stran. Město má své cíle, developer svůj byznysplán a lidé své každodenní potřeby. Regulace se většinou dá nějak vyřešit. Podstatnější je společná vize: proč dané pravidlo řešíme, kde má smysl kompromis a kde už by ohrozil kvalitu celku. Díváme se primárně na hodnotu, respektive na benefity změny.
Architektura už není jen pro fajnšmekry. V Česku se z ní stává byznys
Architektura v Česku přestává být debatou o hezkých fasádách. Stává se otázkou bydlení, veřejných peněz, hodnoty nemovitostí, kvality měst i schopnosti obcí dotáhnout dobré projekty do reality. Letošní čísla z České ceny za architekturu ukazují zemi, která umí stavět kvalitně, ale pořád příliš pomalu.
Vybíráte si projekty podle toho, jestli klient sdílí vaše hodnoty?
Neřekla bych, že projekty jednoduše odmítáme, ale hodně nasloucháme. Někdy totiž není totéž, co klient chce, a co skutečně potřebuje. Naším úkolem je pochopit skutečnou potřebu a zjistit, jestli do projektu umíme přinést hodnotu. Hledáme společný průnik: tady je to, co umíme dodat my, tady jsou vaše hodnoty a potřeby. Pokud se to potká, můžeme spolupracovat.
Gehl Architects se v Praze v minulosti zabývali také magistrálou. Z toho nakonec nevznikla zásadní proměna. Navazujete na podobné zkušenosti?
Ano. Když jsem začala pracovat na pražském projektu, kolegyně, která se dříve zabývala magistrálou, mě hned kontaktovala. Vždy se snažíme navazovat na to, co už o místě víme. To je výhoda práce v mnoha městech po světě: často už máme nějakou zkušenost, data nebo kontext, ze kterého můžeme vycházet.
Kde podle vás Česko nebo střední Evropa za Skandinávií ještě zaostává?
Je důležité říct, že Kodaň není celé Dánsko. Je to hlavní město a chování lidí je tam specifické. Co tam podle mě funguje silněji, je pocit kolektivní odpovědnosti: vědomí, že prostředí kolem sebe vytváříme společně a že za něj všichni nějak neseme odpovědnost.
Ve střední Evropě je podle mé zkušenosti silnější individualismus. Když věci nefungují, máme větší tendenci říkat: to není moje věc, já za to nemůžu. Právě projekty jako Dvory Vysočany developera Corwin, se kterým spolupracujeme, ale mohou pomáhat vytvářet komunity přes bloky, vnitrobloky, předzahrádky a místa, kde se lidé pravidelně potkávají.
Město jako síť vztahů
Takže město není jen o infrastruktuře, ale o vztazích?
Přesně tak. Města se dnes často stávají velmi anonymními. Člověk může bydlet v domě, ze kterého vyjde deset lidí, a osm z nich vůbec nezná. Když se podaří vytvořit komunitu, město je najednou příjemnější místo pro život. I proto někteří lidé z měst odcházejí: hledají menší prostředí, kde anonymita mizí. Otázka tedy zní, jak do měst vrátit každodenní vztahy a život.
Praha se dlouho bojí výškových budov. Jak se na ně dívá Gehl Architects?
Jan Gehl se na mrakodrapy dívá kriticky, protože klade absolutní důraz na lidské měřítko a parter budov. Dnes ale víme, že města budou dál růst a že výškové budovy mohou být jednou z odpovědí na otázku hustoty. Nejde tedy o jednoduché „ano“ nebo „ne“. Důležité je, jak je výšková budova propojená s veřejným prostorem.
Pokud stojí jako izolovaná jehla uprostřed prázdné plochy, nefunguje to. Jiné je, když vyrůstá z městského bloku, má aktivní přízemí, lidské měřítko v parteru a vyšší část je třeba odsazená. Je to spíš otázka toho, jak stavět, ne jestli stavět.
Kdo bude u kolejí, vyhraje. Metropolitní plán mění pravidla pražských realit
Nový Metropolitní plán není jen plánem nové výstavby. Je to mapa Prahy, která se má méně opírat o auta a víc o koleje. Metro D, nové tramvajové tratě, železnice na letiště, Metro S i nové zastávky mohou rozhodnout, které adresy v metropoli v příštích letech nejvíc porostou.
Ano, veřejná doprava v Praze funguje velmi dobře. I my si vždy vybíráme hotel tak, abychom se mohli snadno pohybovat metrem. Právě u Dvorů Vysočany je to také velká výhoda. Je tam napojení na veřejnou dopravu, blízko je tramvaj i vlakové spojení z nádraží Libeň. Zároveň věřím, že Dvory budou tak kvalitní čtvrtí, že lidé nebudou mít potřebu pořád jezdit do centra. Budou moci zůstat ve svém okolí a když budou potřebovat do města, snadno se tam dostanou.
Na projektu spolupracujete s místními architekty. Jak taková spolupráce funguje?
Pro nás je spolupráce s místními architekty zásadní. Pracujeme po celém světě a víme, že nemůžeme dokonale znát všechny místní regulace, procesy a zvyklosti. Místní tým ví, jak věci fungují. U Dvorů Vysočany jsme například přišli s určitým řešením a architekti ze studia OVA nás upozornili, že něco v Praze neprojde nebo nebude fungovat kvůli místní legislativě. Společně jsme pak hledali jinou cestu ke stejnému cíli. Čím dřív je kvalitní místní tým součástí projektu, tím lepší základ vznikne.
Praha žije
Pracujete také v architektonických soutěžích?
Architektonické soutěže jako takové většinou neděláme. Zajímavější je pro nás fáze před zadáním. Tam můžeme pomoci nejvíc: aby zadání soutěže od začátku vycházelo z dat, vize i skutečných potřeb místa. U přeměny brownfieldu Carlsberg v Kodani jsme například byli poradci klienta už v průběhu soutěže. Kvalita projektu totiž velmi často souvisí s kvalitou zadání.
U architektury se často mluví o tom, že kontakt tužky a papíru je nenahraditelný. Kreslíte ještě rukou?
Pro mě je kreslení rukou přirozené, protože když jsem studovala architekturu v Bratislavě, začínali jsme právě tím. Mám ale kolegy z mladších generací, pro které je přirozeným nástrojem počítač. Neznamená to, že jedno je lepší než druhé. Digitální práce má výhodu v tom, že každou skicu máme rovnou sdílenou, můžeme ji komentovat a dál s ní pracovat napříč jednotlivými studii. U Dvorů Vysočany jsme také už během schůzek skicovali a následně díky digitálním nástrojům připomínkovali návrhy a hledali řešení.
OBRAZEM: Metro D má první vyraženou stanici. Olbrachtova má kompletní tunely
První kompletně vyraženou stanicí metra D je Olbrachtova. Pražský dopravní podnik (DPP) ji dokončil na prvním úseku linky D Pankrác – Olbrachtova, jehož výstavbu zahájil v dubnu 2022. Ražby ve stanici Pankrác na lince D pokračují a jejich dokončení se očekává ve druhém čtvrtletí 2026. Postup prací na jižním vestibulu stanice Olbrachtova umožní od poloviny prosince otevřít uzavřený úsek ulice Na Strži s jedním pruhem v každém směru.
Ano. Je tu hodně příležitostí a zároveň je tu život. Nepřicházíme na místo, kde se nežije a které musíme celé vymyslet znovu. Pracujeme s potenciálem, který už tu je. A to je obrovská výhoda.
Když přijedete do Prahy z Kodaně, co tu máte rádi?
Veřejná doprava funguje skvěle. Často chodíme jen tak na procházku, dáme si někde pivo, dobré jídlo a užíváme si město. Praha má neuvěřitelnou kvalitu každodenního života, když ji člověk umí vnímat. A pražská gastronomie vůbec nezaostává. Můj kolega už třeba ví, co je „meníčko“, a těší se na polévku. Jsou to obyčejné věci, ale právě z nich se skládá dobré město.
Architektka a urbanistka Maria Gaľ Tkáčová se ve své více než patnáctileté praxi řídí touhou po inovacích a reálném dopadu. Ve světově uznávaném studiu Gehl vede transformační procesy po celém světě, kde má mimo jiné na starosti pražský projekt Dvory Vysočany vyrůstající na ploše přibližně pěti hektarů. Fascinuje ji pozorování lidského chování a poznatky z různých kultur přenáší do lokálně ukotveného designu. Usiluje o zvyšování kvality života a utváří prostředí, kde městský život skutečně vzkvétá a kde vznik komunit zároveň podporuje duševní zdraví, sociální spravedlnost a odolnost.
Architekt Tichý: Po 30 letech se vracíme tam, kam patříme. Do Evropy
Vrcholů tuzemská architektura měla hned několik, říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel ateliéru TaK Architects. Za jeden z nich považuje období první republiky, kdy Češi měli obrovskou společenskou ambici a nespokojili se s pouhým průměrem.
Erik Petrus projektuje v Česku, staví ale v Indonésii. Je to tam totiž mnohem jednodušší. Stavební povolení na rozdíl od tuzemska tam totiž získáte desetkrát rychleji. Staví se tam navíc mnohem víc a lépe. V Česku jsme podle jeho slov zamrzli v minulém století.
Revitalizace náměstí v Třebíči a Mnichově Hradišti, Oživení Jarošky v Brně či Park Střed v Mostě ukazují nový směr českého veřejného prostoru. Projekty nominované na Českou cenu za architekturu dokazují, že města už neřeší jen dlažbu a lavičky, ale klima, lokální ekonomiku i to, zda lidé budou chtít v centrech skutečně trávit čas.
Veřejný prostor byl dlouho v českých městech zbytkovou kategorií. Tím, co zůstalo mezi silnicí, parkovištěm, chodníkem a několika stromy. Poslední roky ale ukazují, že se přístup mění. Náměstí, ulice a parky se z dopravních nebo reprezentativních ploch postupně stávají strategickou infrastrukturou města.
Právě to ukazuje několik projektů nominovaných na Českou cenu za architekturu. Každý z nich řeší jiné měřítko a jiný typ problému. Třebíč pracuje s historickým náměstím zatíženým dopravou. Brno testuje proměnu ulice pomocí taktického urbanismu. Most obnovuje park vzniklý v komplikovaném kontextu města znovu postaveného po těžbě uhlí. Mnichovo Hradiště vrací náměstí reprezentativní roli poté, co desítky let fungovalo hlavně jako autobusové nádraží a parkoviště.
Od parkoviště zpět k městu
Masarykovo náměstí v Mnichově Hradišti je typickým příkladem problému, který zná řada českých měst. Centrální plocha s historickým významem se postupně proměnila v dopravní a parkovací uzel. Revitalizace od Rehwaldt Landscape Architects jí vrací reprezentativní i pobytovou funkci.
Vzniká zde prostor pro společenské akce, setkávání i běžný každodenní pobyt. Důležité je, že nejde o náměstí jako kulisu, ale o funkční městský prostor. Návrh pracuje s bezpečným pohybem chodců, cyklistů i aut, s jasnou orientací v prostoru a s možností předzahrádek, které mohou posílit lokální gastronomii a obchod.
To je pro současné město zásadní. Náměstí nemá být jen volnou plochou, kterou lze jednou za čas zaplnit trhem nebo slavností. Má fungovat každý den.
Podobnou logiku má i obnova Karlova náměstí v Třebíči od Atelieru RAW. Jedno z největších náměstí v Česku má výrazný podélný tvar a dlouhodobě ho zatěžuje projíždějící doprava. Návrh proto staví na jasně organizovaném pohybu, čitelné kompozici a návratu historických prvků, včetně kašen a rehabilitace pomníku Cyrila a Metoděje. Třebíčský projekt ukazuje, že rekonstrukce náměstí není jen otázkou povrchů. Historické centrum potřebuje prostor, který zvládne dopravu, obchod, kulturu i shromažďování.
Praho, dívej se. Ostrava umí přetvořit parkoviště na bydlení
Tam, kde dříve stály automobily, dnes děti běhají po dvoře, lidé sedí na terasách a v přízemí vznikají nové podniky. Nové Lauby jsou příběhem odvahy investovat do vlastního centra a vzorem pro další česká města. A zároveň ukázkou skvělé architektury.
Brněnské Oživení Jarošky, za kterým stojí Kancelář architekta města Brna, ukazuje jiný přístup. Nečekat roky na velkou rekonstrukci, ale testovat změnu hned. Třída Kapitána Jaroše je jedna z nejreprezentativnějších brněnských ulic. Má lipovou alej, délku půl kilometru a potenciál městské promenády. Zároveň ji dlouhodobě degradovalo parkování.
Projekt na čtyřicetimetrovém úseku nahrazuje třicet parkovacích míst pěší zónou, dřevěnými platformami, mobiliářem, zelení a autorským neonovým osvětlením šetrným k vegetaci i živočichům. Oživení Jarošky stojí na taktickém urbanismu, monitoringu a datech. Sleduje se počet návštěvníků, jejich sociální struktura, typy aktivit, obsazenost parkovacích míst i vliv na tržby okolních podniků. To je pro česká města důležitý posun. Veřejný prostor se už nenavrhuje jen podle intuice, ale na základě dat, testování a zpětné vazby.
Architektura už není jen pro fajnšmekry. V Česku se z ní stává byznys
Architektura v Česku přestává být debatou o hezkých fasádách. Stává se otázkou bydlení, veřejných peněz, hodnoty nemovitostí, kvality měst i schopnosti obcí dotáhnout dobré projekty do reality. Letošní čísla z České ceny za architekturu ukazují zemi, která umí stavět kvalitně, ale pořád příliš pomalu.
Park Střed v Mostě od Rehwaldt Landscape Architects a Atelieru Hoffman pracuje s úplně jinou vrstvou městského příběhu. Most je město poznamenané radikálním zásahem 20. století. Historické centrum bylo v sedmdesátých letech zbouráno kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí a Park Střed vznikl jako součást urbanistického konceptu nového Mostu.
Revitalizace proto neřeší jen současné potřeby obyvatel, ale i paměť místa. Návrh navazuje na původní vodní prvky, zachovává kaskády a fontánu v ose na Hněvín a doplňuje park o kavárnu, pódium, hřiště a sportoviště. Betonové terasy nepravidelných tvarů odkazují na morfologii lomů a mostecké krajiny.
Všechny tyto projekty spojuje také nový vztah k zeleni a vodě. Stromy, trvalkové záhony, dešťová voda nebo půdní podmínky nejsou doplňkem, ale součástí technické i ekonomické logiky návrhu.
Nábytek z konopí a starých skříní. Český výrobce z Rousínova sází na cirkulární budoucnost
Český nábytkářský průmysl dnes nemůže soupeřit cenou. Výrobce z Rousínova proto sází na cirkulární ekonomiku, lokální materiály a digitální výrobu. Ve spolupráci s univerzitami vyvíjí nábytek z konopí, recyklovaných plastů i starých skříní. „Pokud se všechno posuzuje jen podle nejnižší ceny, není to dlouhodobě udržitelné,“ říká v rozhovoru Michal Navrátil, CEO společnosti Dřevodílo.
V Mnichově Hradišti jsou nové stromy zavlažovány dešťovou vodou ze zpevněných ploch. V Brně se Oživení Jarošky soustředí na ochranu lipové aleje a zlepšení půdních podmínek. V Mostě návrh pracuje s historickou druhovou skladbou parku. V Třebíči se zeleň stává součástí celkové kompozice náměstí.
Méně aut, více pobytu
Další společný jmenovatel je zřejmý: přehodnocení role aut. Neznamená to jejich úplné vytlačení z měst, ale proměnu priorit. Prostor, který byl dříve věnován parkování nebo průjezdu, se částečně vrací chodcům, stromům, lavičkám, zahrádkám, dětem a každodennímu životu.
V Brně jde o nahrazení třiceti parkovacích míst pobytovým prostorem. V Mnichově Hradišti o proměnu bývalého autobusového nádraží a parkoviště v reprezentativní náměstí. V Třebíči o organizaci dopravy tak, aby nezničila centrální městskou funkci náměstí.
Univerzity jako developeři za miliardy. Proč české školy nestaví podle architektonických soutěží
Stát a EU posílají do univerzitní výstavby desítky miliard. Nové kampusy formují města i vědu na generace dopředu. Přesto řada klíčových projektů vzniká bez architektonických soutěží.
Špindlerův Mlýn se přiblížil jedné z největších proměn za poslední dekády. Tři finálové týmy architektonické soutěže odevzdaly návrhy nové podoby centra na levém břehu Labe. Vzniknout má náměstí, návštěvnické centrum, obchody i služby. Do debaty o vítězné podobě se zapojují také místní obyvatelé.
