Šéf prezidentské kanceláře Andrij Jermak požádal o odvolání z funkce, oznámil dnes ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.
Demise důležitého úředníka následovala poté, co Národní protikorupční úřad Ukrajiny (NABU) spolu se speciální protikorupční prokuraturou (SAP) podnikl u prezidentova nejbližšího spolupracovníka domovní prohlídky.
Jermaka média označují za jednoho z nejvlivnějších lidí v ukrajinské politice. Tou otřásl korupční skandál v ukrajinské energetice, kvůli kterému už skončili dva ministři a opozice požaduje demisi celé vlády. Jermak dosud vedl tým, který jedná se Spojenými státy o plánu Washingtonu na ukončení rusko-ukrajinské války.
Americký návrh by se mohl stát základem pro příští dohody o ukončení války na Ukrajině, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin před novináři v hlavním městě Kyrgyzstánu Biškeku. Putin podle tiskových agentur také prohlásil, že Rusko je připraveno potvrdit závazek, že nemá v úmyslu napadnout Evropu. Varoval však, že konfiskace ruských aktiv by prudce snížila ruskou důvěru k Evropě.
"Chci, aby nikdo neměl žádné pochyby o Ukrajině. Proto dnes přijímáme následující interní rozhodnutí. Za prvé, kancelář prezidenta Ukrajiny bude přebudována. Vedoucí kanceláře Andrij Jermak napsal žádost o odvolání," řekl Zelenskyj ve večerním projevu zveřejněném na sociálních sítích.
Prezident vysvětlil, že v době, kdy je veškerá pozornost soustředěna na diplomatické úsilí o dosažení míru a na válku, je nezbytná vnitřní síla a jednota Ukrajiny, a proto nesmí být důvod k odpoutávání pozornosti k něčemu jinému, než je obrana země, a ani partneři v cizině nesmějí mít pochyby o Ukrajině. Zelenskyj poděkoval Jermakovi a dodal, že si nepřeje žádné fámy a spekulace. O novém vedoucím hodlá v sobotu jednat s potenciálními kandidáty na tuto funkci.
Související
Největší ruský vzdušný útok na Ukrajinu. V Kyjevě umírali lidé a hořel úřad vlády
ODS si svou volební prohru opravdu užívá. Fiala se Stanjurou opustí v lednu vedení strany. Martin Kuba se svými jihočeskými kumpány opouštějí rovnou celou stranu. A severomoravská buňka se bouří proti pražskému vedení a nasazuje vlastního kandidáta na předsedu. Je to začátek zániku ODS, nebo refreš?
Na takovou otázku zatím nelze odpovědět. Na jednu stranu by se měl tým po prohře semknout. A to platí v práci nebo ve sportu. Proč by to nemělo platit v politice? Vystřídat kapitána, možná pár hráčů, vlít týmu novou energii do žil a směřovat v příštím zápase k výhře, to by měl být přirozený postup.
To se u občanských demokratů zatím neděje, spíš to vypadá na celkový rozkol, rozvrat. Na druhé straně, kdy jindy než čtyři roky před dalšími volbami vyčistit vzduch a nastolit novou strategii.
Odchod Martina Kuby krátce před volebním kongresem stranou pěkně zamával. Vypadá to jako spiknutí celého kraje. Za Kubou jde do jeho nového projektu i spousta tamních spolustraníků. Zda jde o plácnutí do politické vody, nebo životaschopný krok, se uvidí podle toho, kolik voličů ODS svými novými vizemi, které zatím neznáme, Kuba osloví. Zatím jsme se od něj dozvěděli, že chce být méně konfrontační.
Dalibor Martínek: Babiše nezajímá Turek. Dál obsazuje klíčové pozice státu
Jak bude fungovat vláda formující se koalice každý tušil. Někomu se to líbí (konečně bude pořádek). Někomu ne, bude to vláda msty, odplaty za domnělé příkoří na dosluhující koalici. Piráti už zakusili hořkost odvety, když s osmnácti poslanci nezískali ani jednoho člověka do vedení některého z osmnácti poslaneckých výborů. Nejen aspoň jednoho předsedu, ale ani žádného místopředsedu. To jsou desítky funkcionářů. Ale msta pokračuje.
Jestli to znamená, že je schopný se domluvit s každým, nevypadá to na nějakou ideovou ukotvenost. Bude to strana jednoho muže? Byť ve svém kraji úspěšného, není to cesta Babiš. Na co však byla ódéesce ideová ukotvenost, když jí po čtyři roky utíkaly výsledky, které by byly vidět v běžném životě.
Ostravský nový vítr v podobě Radima Ivana si zase stěžuje na zkostnatělost struktur ODS. Je faktem, že strana byla možná už od svého vzniku prolezlá různými zájmovými skupinami, občas působila jako sekta pro zasvěcené. Ostatně ani Martin Kuba se tomuto puncu nevyhnul. Fiala stavěl novou ODS, čistou a odpoutanou od vlivu kmotrů. Jestli se mu to povedlo, vědí jen uvnitř strany. V každém případě, i s novým nátěrem strana prohrála volby.
Volič ODS musí mít zamotanou hlavu. Má čekat, že po lednovém kongresu najde 34 let stará partaj nový směr, novou komunikaci s voliči, nové téma a společenský prospěch? Nebo má volič upínat svou pozornost na Kubu, který byl nejvýraznějším regionálním členem? Na to je asi příliš brzo, Kuba se bude muset předvést i jinde než v Budějovicích a dokázat, že to s novou stranou myslí vážně. Že to není jenom náhlé hnutí mysli.
Hlavní opoziční strana si nadrobila dost bolehlavu. Teď tu máme tři ODSky. Která bude ta pravá?
Žijeme dnes v jakési emokracii, vládě emocí. Politická komunikace jede tak zběsile rychle, že se všechno převalí, okamžitě je překryto novou informací, emocí, zapomnění je téměř okamžité, zůstane jen krátký vjem. Místo věcné debaty jen výbušný status. Politici se tomu přizpůsobují, protože musejí, a mnozí z nich se v tom našli. Stávají se z nich jen influenceři s asistenty pro tvorbu stories a reels.
Z ministerstva do stories: Jak se z politiků stali influenceři
Politika kdysi bývala řemeslo, trochu nudné, ale řemeslo. Mělo to svůj pravidelný rytmus: schůze, zákony, jednání za zavřenými dveřmi, kompromisy. Dneska je to ale už jen a především komunikace. Zběsilá, všudypřítomná, únavná. Místo vyjednávání virální reels, místo strategie stačí silná emoce ve čtyřech slovech. A místo výsledků? Sledujeme, kdo koho dnes na sítích sestřelil.
A spravedlivě dodejme: politici to v době sociálních sítí nemají snadné. Dnešní politika je pro ně jízda na divokém koni, takové rodeo v Texasu. Politik se drží na hřbetě a zoufale se snaží udržet aspoň pár vteřin. Kůň divoce skáče, než ho konečně setřese a nastoupí náhradník, který rychle dopadne stejně.
David Ondráčka napsal knihu o Česku. Žijeme v oligarchii, říká
Jako šéf Transparency International se David Ondráčka dostal ke kauzám, které mohly Česko připravit o stovky miliard korun. Někdy napomohl jejich odkrytí, jindy byl protikorupční aktivismus bezzubý. Proč? Protože porazit ten systém musí i jiní, politici, policie, soudci. Nyní Ondráčka vydává knihu Kauza Česko, v níž popisuje celou řadu kauz a problémů, které tento „systém“ způsobuje. A nabízí i možnou alternativu. „Polistopadový systém v Česku se vyčerpal, potřebujeme změnu. Říkám tomu druhá polistopadová republika, nad níž bychom měli začít co nejdříve uvažovat,“ říká Ondráčka, který své komentáře publikuje na newstream.cz.
V době sociálních sítí se z politika stává performer. Není důležité, co navrhneš, ale jak to prodáš. Emoce je měna, vztek, šok, výkřik – to všechno se sdílí, lajkuje a komentuje. Zato nápady, které jsou trochu složité, jsou nudné a dokonce vyžadují spolupráci? Smůla, to algoritmus nebere.
Točí se sice dokumenty, píšou knihy, natáčí podcasty o historii, spousta lidí se snaží o reflexi. Chtějí brzdit to okamžité zapomínání, ale je to dost marné. Místo věcné debaty: výbušný status. Místo návrhu zákona: tiktokový výkřik. Politici se přizpůsobují, protože jim nic jiného nezbývá.
Obsah většinou úplně chybí, ale nálada jede. Všechno musí být hned, ostré, čitelné, hlavně sdílené. A my ostatní? Smutně čekáme, až někdo v tom hluku zkusí znovu mluvit věcně. Nechceme návrat do doby papírových formulářů, ale chtěli bychom zpátky politiku, která má smysl, a ne jen show.
Česko potřebuje moderní státní aparát pro 21. století. Nová vláda — stejně jako každá před ní i po ní — má před sebou téma efektivity státu. Kdo dokáže udělat reálné kroky tímto směrem, získá politické body; téma v Česku leží ladem. Návrh programového prohlášení rodící se vlády v tomto směru mnoho konkrétního nepřináší. Chce to méně prezentací, méně komisí, méně chaosu a více skutečného řízení státu.
Sociální sítě jsou postaveny chytře, ale pro politiku to je zdrcující prostředí. Sítě reaguji na lidskou přirozenost a potřeby sdílet a cítit se výjimečně, zajímavě. Představte si, jak jdete nějakým velkým letištěm v cizině, třeba v Londýně, a najednou jste v tom davu a globálním mraveništi úplně ztracení, zaměnitelní. Jste součást neskutečně masy lidí, lidstva, nikoho nezajímá vaše skvělá individualita a jak jste výjimeční. A každý se potřebuje aspoň trochu cítit, že je ve své bublince VIP, klidně pro pár lidí, ale důležitý. To splňuje tu základní lidskou potřebu. Proto ty instagramy a facebooky pořád tak frčí, a i když to později bude třeba nějaká jiná síť, ta potřeba nezmizí.
Veřejné pohoršení: Český národní sport na sociálních sítích
Veřejné pohoršení se u nás stalo samostatnou disciplínou. Není to diskuse, není to postoj. Je to hra. Hra o lajky, o pozornost, o pět vteřin světla ve virtuálním prostoru. Často bez obsahu, zato s maximem emocí. Morální majáky jsou často neuvěřitelně hloupé. Pohoršováním se ještě nikdy nikdo žádné body nezískal a nikoho jiného o ně nepřipravil. Únavné točení videí na téma „já jsem ještě více morální než vy všichni dohromady“, žádnému populistovi rozhodně neublíží.
Stačí vybrat si terč – ideálně někoho, kdo právě něco dělá nebo říká. Pak přijde výbuch: „Já se pohoršuji!“ A lajky naskakují. O návrhy, řešení, nebo nedejbože pochopení tu nejde. Je to levné, rychlé a trapné, aspoň do dalšího pohoršení. Stalo se to formou virtuální morálky těch, kdo nemají co jiného nabídnout. Neschopni vymyslet něco pozitivního nebo pochopit něco složitějšího, sáhnou po jediném, co zbývá: hněv a ostentativní pohoršení.
Kauza Česko: Potřebujeme Druhou polistopadovou republiku
„Když systém zreziví, nestačí nový nátěr. Musíme ho přestavět,“ říká protikorupční expert David Ondráčka. Bývalý ředitel Transparency International vydal knihu Kauza Česko. Analyzuje v ní, proč se český stát po 35 letech od sametové revoluce dostal na rozcestí — a proč je čas na jeho hlubší modernizaci. Ondráčka tomu říká Druhá polistopadová republika. Ne revoluce, ale upgrade systému.
Žijeme v době, kdy se ze složitosti stává nepřítel. Kdy se společenské problémy, které mají hluboké kořeny a protichůdné důsledky, redukují na slogany. Stačí nalepit nálepku – „woke“, „neziskovka“, „globalisti“, „Brusel“, „Putin“, „dezoláti“, a dál už se nemusí myslet. To je pohodlné, a nebezpečné.
Některé věci prostě nejsou jednoduché. A když je zploštíme do binárních kategorií „dobrý vs. zlý“, „my vs. oni“, „vlastenci vs. zrádci“, připravujeme se o možnost svět skutečně pochopit, a tím i ovlivnit. Ztrácíme schopnost nuance. Jenže skutečné problémy se neřeší v komentářích. A společnost se neudrží pohromadě, když přestaneme chápat její složitost.
Každý si vede svůj vlastní boj o normálnost
Najednou se dějí věci, které by ještě nedávno vypadaly jako dystopie. Ústavní zvyklosti se ohýbají podle toho, kdo má zrovna moc. Veřejná lež už není skandál, relativizace je zbraň. Každý den bojujeme o to, co je ještě „normální“ – a hlavně o to, jestli si na to nezvykáme. Co je přijatelné, co už ne. A hlavně – jestli si na to zvykneme.
A právě to je největší nebezpečí, zvyk. Zvykneš si, že politici lžou, že slušnost je naivita, že solidarita je podezřelá. A jednoho dne se probudíš ve světě, kde nic z toho už nikoho nepřekvapí. Nezvyknout si je dnes odvážný politický postoj. Nejde o nostalgii po „starých časech“. Jde o rozhodnutí neztratit vnímavost vůči nuancím. Připouštět si, že některé věci nejsou černobílé, že ne každá emoce má pravdu, že ne každá hysterie je protest. Nezvyknout si je druh občanské odvahy. A taky intelektuální poctivosti. V době, kdy se šílenci tváří jako proroci, je to možná to nejvíc, co můžeme udělat.
