Česká vláda čelí kritice za přesun poplatku za obnovitelné zdroje na státní rozpočet. Podobné, jen výrazně dražší kroky přitom Německo podniká bez větší pozornosti.
Převedení poplatku za obnovitelné zdroje na rozpočet ČR se setkává s kritikou. Výrazně zadluženější Němci přitom pro příští rok chystají citelně větší dotace cen elektřiny, a to i v přepočtu na hlavu, které přitom místní kritici nechávají bez povšimnutí.
Zásah do rozpočtu
Včerejší krok nové české vlády, která převedla takzvaný poplatek za obnovitelné zdroje na státní rozpočet, se setkává s kritikou. Zásah prý zatíží státní rozpočet. Což je nepochybně pravda. V mezinárodním kontextu však jde o zásah, který nevybočuje, což už kritici tolik neakcentují. Přitom nemusí chodit daleko, stačí se podívat třeba do sousedního Německa.
Zrušení poplatků za obnovitelné zdroje bude stát miliardy. Schillerová slibuje, že schodek neporoste
Chystané převedení poplatků za obnovitelné zdroje od zákazníků na stát vyjde příští rok státní rozpočet na 17 až 18 miliard korun. Prostředky hodlá nově vznikající vláda ANO, SPD a Motoristů získat přesuny prostředků v rámci rozpočtových kapitol, přičemž poplatky chce zrušit pro firmy i pro domácnosti. Schodek rozpočtu 286 miliard korun navržený končící vládou v demisi však zvyšovat nechce. V pořadu Otázky Václava Moravce v České televizi to řekla místopředsedkyně hnutí ANO a pravděpodobně budoucí ministryně financí Alena Schillerová.
Minulý měsíc němečtí zákonodárci rozhodli dotovat z veřejných zdrojů poplatky za přenosovou soustavu. Celkově na to Němci vyčlení pro příští rok 6,5 miliardy eur, tedy takřka 160 miliard korun. Tato částka nezahrnuje jinou chystanou německou dotaci na levnější energie pro průmysl.
Český versus německý přístup
České opatření má navýšit výdaje státního rozpočtu o 17 miliard korun, což je devět až desetkrát méně, než na kolik vyjde zmíněná německá dotace cen elektřiny. Přitom Česko je mnohem méně zadlužené než Německo. Zatímco ČR má veřejný dluh na úrovni 44 procent HDP, Německo 62 procent HDP.
Dvojí metr?
Proč místní kritici kritizují českou dotaci, a ne německou, která je v přepočtu na obyvatele o 17 procent vyšší než ta česká, když přitom navíc je Německo o 41 procent zadluženější než Česko? Protože dotace německé vlády jsou ty „správné“, kdežto dotace vlády české ty „špatné“?
Evropa řeší, jak financovat Ukrajinu v příštích letech. Česká vláda podporu nezpochybňuje, odmítá ale ručit za půjčky kryté ruskými aktivy.
Česko nezpochybňuje potřebu podpory Ukrajiny Evropskou unií. Měla by být ale financována jako dosud, žádné mimořádné garance Česká republika dávat nebude. Při zasedání sněmovního evropského výboru před nadcházejícím jednáním Evropské rady to řekl premiér Andrej Babiš (ANO). Koalice podle něj o pozici jednala v úterý řadu hodin.
Dvě varianty financování
Na summitu se budou unijní prezidenti a premiéři rozhodovat mezi dvěma navrhovanými možnostmi financování Ukrajiny v letech 2026 a 2027. Evropská komise navrhla dvě možnosti, první je půjčka od EU, druhou reparační půjčka zajištěná zmrazenými ruskými aktivy.
Máme finanční potíže, ruská aktiva jsou pro nás klíčová, uvedl Zelenskyj
Ukrajina má problémy s financováním svých potřeb, a proto má pro ni klíčový význam případné rozhodnutí Evropské unie využít zmrazená ruská aktiva na podporu Ukrajiny, upozornil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Podle agentury Reuters vysvětlil, že ruská aktiva by pomohla Kyjevu nahradit klesající podporu od některých partnerů.
Unie blokuje kolem 210 miliard eur (5,1 bilionu korun) ruských aktiv. Hlavní část, asi 185 miliard eur, je držena v evropském depozitáři cenných papírů Euroclear v Belgii, zbývajících 25 miliard eur je v pěti bankách, nejvíce v Belgii a Francii. Belgie se obává možných právních rizik a toho, že by se mohla dostat do problémů, pokud by Rusko žádalo odškodnění či bylo třeba peníze urychleně uvolnit.
Garance by dopadly i na Česko
Belgický premiér Alexander De Croo proto požaduje po ostatních zemích záruky, že pokud bude peníze nutné vrátit, bude se na tom podílet každý členský stát. Pro Česko by to podle dostupných údajů znamenalo přibližně 89 miliard korun, Babiš ve středu hovořil o 92 miliardách. K reparační půjčce mají výhrady Itálie, Malta či Slovensko.
Podmíněná podpora a dobrovolnost záruk
Česko by podle Babiše v zásadě mohlo podpořit využití zmrazených ruských aktiv na půjčku Ukrajině na zajištění fungování státu, ale za určitých podmínek. Plně musí být zohledněny belgické obavy a záruky poskytované členskými státy musí zůstat plně dobrovolné.
Patová situace ohledně ruských aktiv trvá. Belgie odmítá ústupky EU
Belgie odmítla navrhované ústupky Evropské komise, které měly vést k odblokování použití zmrazených ruských aktiv v EU na takzvanou reparační půjčku Ukrajině. Patová situace podle bruselského listu nadále pokračuje. Dohody se tak nejspíš nepodaří dosáhnout předem a řešení bude až na unijních prezidentech a premiérech, kteří se zúčastní summitu EU.
Babiš dnes řekl, že větší logiku by dávalo, kdyby se zmrazená ruská aktiva využila spíše na reparace po ukončení války. „Myslíme, že ty peníze pro Ukrajinu můžou být financovány tak jako v minulosti, to znamená, že si Evropa půjčí. My určitě nechceme tohle zvlášť garantovat,“ podotkl.
Zopakoval, že Česko pomáhá i tím, že část peněz, které posílá ročně do Evropské unie, je použita na pomoc Ukrajině. „Jako Česká republika počítáme, že budeme pomáhat ve formě humanitární pomoci,“ poznamenal. Na prvním místě podle něj je dosažení spravedlivého míru.
Kritika ze strany opozice
Babiš už o víkendu řekl, že Evropská komise musí najít jiné způsoby financování Ukrajiny a že Česko nebude za nic ručit. Vyjádření kritizoval například bývalý premiér Petr Fiala (ODS), který považuje rozhodnutí neposkytnout finanční pomoc Ukrajině za sobecký a nezodpovědný přístup, který ohrožuje nejen bezpečnost České republiky, ale i její prosperitu.
Babiš se přidal k Belgii. EU musí najít jiné zdroje financí pro Ukrajinu, za nic ručit nebudeme, uvedl
Evropská komise musí najít jiné způsoby financování Ukrajiny, Česko nebude za nic ručit, řekl premiér Andrej Babiš (ANO) ve videu, které zveřejnil na síti X. Finančními potřebami Ukrajiny v letech 2026 a 2027 se bude zabývat summit EU, který začne příští čtvrtek. Evropská komise pro jednání navrhla dvě možnosti, první je půjčka od Evropské unie, druhou reparační půjčka zajištěná zmrazenými ruskými aktivy.
Česká rodinná politika nastavila podivné rovnítko mezi dítětem a budoucím daňovým poplatníkem. Téměř žádá debata o porodnosti se neobejde bez zmínek o důchodech. Pokud tuto mentalitu „chovatelů skotu“ neopustíme, nikam se nedostaneme. Rodinná politika je ve skutečnosti velmi komplexní, promlouvají do ní ekonomické problémy mladých lidí i ekonomické a genderové nerovnosti. V první řadě by se politici měli snažit situaci rodin zlepšit, přepočítávání důchodového účtu nechat na potom.
Klesající porodnost a důchodová reforma jsou vděčná témata k politickým i hospodským debatám – přičemž rozdíly mezi nimi jsou mnohdy poněkud rozostřené. Rodinná politika je oblíbeným tématem rovněž vedení české katolické církve. Pražský arcibiskup Jan Graubner se v pořadu TV Nova Za pět minut dvanáct s diváky podělil o rýpnutí do jisté úspěšné mladé ženy, která si místo dítěte prý chtěla pořídit psa. „Zeptal jsem se jí, jestli si myslí, že jí ten pes bude jednou přispívat na důchod,“ uvedl arcibiskup.
Skoro to vypadá, že spíše než o duše se církev strachuje o budoucnost penzijního systému. Není v tom ovšem sama. Diskusím o rodinné politice obecně vévodí přesvědčování, že by mladí lidé měli mít co nejvíc dětí, aby udrželi standard současné společnosti. Jaká bude kvalita života těchto rodin, to už vyzyvatele nezajímá. Šlo to dřív, tak to musí jít pořád. Prostě je třeba zatnout zuby.
Dnešní mladá generace čelí řadě nejistot. Právě na mladé dopadá krize bydlení. Kdo nemůže počítat s pomocí od rodičů, těžko se stane vlastníkem, s dostupností nájmů to také není slavné. Mít tři děti, a podstoupit značný čas života pouze s jedním plnohodnotným příjmem – ještě k tomu na začátku pracovního života – je poměrně napínavé dobrodružství a vyžaduje velké odhodlání. Není divu, že se mnohé rodiny spokojí jen jedním dítětem.
Na vině je také nepochybně rostoucí ekonomická nerovnost, ale o tom politici nechtějí slyšet.
Karel Pučelík: Spálená země, nebo ráj? Co si skutečně vzít z žebříčku The Economist
Žebříček prestižního magazínu The Economist, který Česko zařadil mezi ekonomické premianty, vyvolal tradiční vlnu sebechvály politiků a současně i gaslightingu názorových oponentů. Víc než cokoliv jiného se ukazuje, že neumíme číst v ekonomických ukazatelích. Ty tu nejsou od toho, aby se po jejich publikaci otevíralo šampaňské, ale aby se podle nich tvořila politika.
Politici mají plná ústa podpory rodin, ale v praktické rovině je jejich touha pomáhat povětšinou převážně platonická. Minimálně léta se hovoří o místech ve školkách, zejména v Praze si rodiče musí zažívat horor při přijímačkách na střední školy či podpoře zkrácených úvazků, aby se mohli do práce vracet dříve. Vývoj ale jde kupředu velmi pomalu.
Ale co si budeme povídat, největší pomocí rodinám by bylo, kdyby měli kde důstojně a stabilně bydlet – ale to se bojovníci za rodinu raději pokusí kodifikovat v ústavě manželství jako svazek mezi mužem a ženou. Už vidím ten porodní boom...
Zároveň je třeba uznat, že stát příliš netlačí na to, aby se otcové více zapojovali do péče o děti, jako je tomu například v severských zemích. Spolu se zatím ještě zcela nevymýcenou představou, že domácí práce vykonává žena a muž maximálně „pomáhá“, vytváří další překážky. Pokud žena dělá osm hodin v práci, kde za stejnou činnost dostane méně než mužský kolega, a poté jí doma čeká „druhá směna“, je to vyložená reklama a rodinu.
Dalibor Martínek: Cíle vlády? Sebestředný miliardář Babiš si vyrábí sochu
Kdo sleduje sportovní soutěže v bojových uměních, jak se mladí muži za peníze mezi sebou perou v kleci, musel zaznamenat existenci Jiřího Procházky. Nejlepší český rváč, neotřelý, který si svým zápasením vydělal miliony dolarů. V ringu vždy rozpoutal chaos. Žádný soupeř nevěděl, ze které strany rána přiletí. Vytvořil nečitelné prostředí, ve kterém se komíhal tak, že na konci byl vítězem.
Problémem je ale i nedostatek představivosti politiků. Zatím jsme se v důchodové debatě zatím neodpoutali od snah zachránit průběžný systém. Proto se v rámci „rozpočtové odpovědnosti“ prosazuje posouvání věku odchodu do důchodu. Skutečně odpovědné by ale bylo myslet trochu víc vizionářky, ne jako provinční účetní.
Průběžný systém opravdu je v problémech. Když bude v každé generaci méně pracujících, z principu nemůže fungovat. Současní pracující nyní platí sociální pojištění (které ve skutečnosti není pojištění, nýbrž svým způsobem daň, která zajistí aktuální důchodce, ale logicky oni sami se stejného standardu nedočkají – buďto budou dostávat (výrazně) méně nebo půjdou do důchodu (výrazně) později. Trochu to zní jako nenáviděný a úplně nejhorší model přezdívaný „daně jako ve Skandinávii, služby jako v Alabamě“.
Patrně bude nutné sehnat prostředky jinde. Například zavést důchodový pilíř, který by byl skutečným pojištěním – tedy co by do něj lidé dali, to by si i vybraly, a jejich příspěvky by se zhodnocovaly na kapitálových trzích. To je však jen jeden způsob – mou pointou je ukázat, že ačkoli politici říkají, že jiná možnost než posouvat věk není, tak pochopitelně možnosti jsou.
A v neposlední řadě je nutné si uvědomit, že současné úvahy o průběžném systému, jsou úvahy minulého století. Za deset, dvacet a či více let může ekonomika popohnaná umělou inteligencí a dalšími technologiemi vypadat úplně jinak. Klidně se může stát, že méně pracujících pohodlně uživí větší počet důchodců.
Cesta ke spravedlivému a pokojnému stáří tedy nevede jen přes přerozdělování daní sociálního pojištění, ale také budováním robustní a konkurenceschopné ekonomiky. Takže jsme opět u toho – investice do vědy a výzkumu, vzdělání a infrastruktury.
