David Ondráčka: Prahu nechce nikdo řídit, politika tu ztrácí směr i odpovědnost
V roce 2026 budou komunální volby a hlavně v Praze je to docela otevřené. Praha má rozpočet přes sto miliard, je metropolí se zásadním politickým výtlakem a vlivem, a přesto to nikdo nechce řídit, nebo kandidáti na primátora a radní minimálně váhají. Ukazuje se, jak je pražská komunální (magistrátní) politika podivně zaseklá, prakticky neřiditelná. A Mariánské náměstí nemá přezdívku Mafiánské jen náhodou.
Podivný mikrosvět magistrátu
Pražská magistrátní politika vytváří zvláštní mikrosvět. Člověk do něj vstoupí a najednou se zdá, že se všechno točí kolem něj. Média citují jeho věty, sociální sítě rozebírají jeho gesta, veřejný prostor reaguje na každé slovo. Vzniká pocit relevance, který je návykový a většinou klamný. Snadno se zamění pozornost za význam a viditelnost za neomylnost. Tenhle stav není nutně projevem arogance, ale spíš přirozeným důsledkem prostředí, které to samo vytváří.
Město, které se řídí ve tři ráno
Do toho ta bizarní podoba celodenních a nočních jednání zastupitelstva jednou za měsíc. O důležitých věcech hlasují zastupitelé někdy ve tři hodiny ráno, kdy už to nikdo z veřejnosti nesleduje. Půlka zastupitelů už spí a druhá se udržuje v chodu alkoholem a kokainem. A tohle se opakuje každý měsíc. Ale nikdo nezmění jednací řád, aby to bylo aspoň trochu racionální a důstojné.
Pražská komunální politika se pomalu blíží k bodu, kdy už nebude možné dál předstírat, že se vlastně nic neděje. Všechny strany zatím mluví o drobném faceliftingu, výměně plakátů a ladění sloganů, jenže pod povrchem roste nervozita. Kandidátky nejsou hotové, lídři nejsou jistí a rozhodnutí se systematicky odsouvají. Jako by se nikomu do řízení města nechtělo. Ne snad proto, že by Praha nebyla atraktivní, ale proto, že je těžká, drahá a politicky nevděčná. Jedno je ale patrné: éra sebejisté arogance polevuje.
Metnar a Zůna, budoucí ministři vnitra a obrany, budou bezpečnostní duo Pat a Mat. Ve složité geopolitické době plné rizik bude naše vnitřní a vnější bezpečnost v rukou takových nešťastníků. Považuji to za nejhorší duo za dlouhé roky, které na těchto klíčových postech bezpečnostní politiky bude působit (a to tam už seděli opravdu různé figurky). Máme se na co těšit.
David Ondráčka: Metnar a Zůna. Budoucí ministři budou „bezpečnostní duo Pat a Mat“
Názory
Primátor jako spící inventář a město v přechodném režimu
Nejvíc je rozpad iluzí vidět u ODS a projektu SPOLU. Současný primátor Bohuslav Svoboda působí spíš jako inventář než jako lídr a v pražské politice ho už málokdo bere vážně. ODS proto znovu řeší, zda má smysl jít do voleb společně a hlavně koho nasadit nahoru. SPOLU vypadá na papíře pořád silně, v realitě je to ale křehká konstrukce, držená silou zvyku. Favoritem na primátorskou tvář je Tomáš Portlík, populární starosta Prahy 9, zkušený vyjednavač, který zná místní terén i lidi. Otázka je, jestli je schopen překročit hranice své městské části a proměnit lokální obratnost v řízení metropole. Praha není jen větší Praha 9 a místní kšeftíky se tu rychle rozplynou.
„Když systém zreziví, nestačí nový nátěr. Musíme ho přestavět,“ říká protikorupční expert David Ondráčka. Bývalý ředitel Transparency International vydal knihu Kauza Česko. |
Koaliční partneři ODS situaci neusnadňují. KDU-ČSL v Praze prakticky neexistuje a TOP 09 stále hledá důvod, proč tu vlastně je, s občasnými nostalgickými výkřiky o návratu Kalouska. ODS může nabídnout téma pořádku, investic a „normálního provozu města“. Jenže bez jasného odstřižení od dopravního dědictví pirátské éry to nepůjde. A pražský volič vidí, že dnes město fakticky spravují Piráti s ODS společně, čili vymlouvat se na koaličního partnera je směšné.
STAN mezi architektem a subdodavatelem
STAN stojí a padá s Petrem Hlaváčkem. Pokud zůstane, drží hnutí klíč k metropolitním projektům, plánování i koaličnímu potenciálu. Pokud odejde, STANu se pražská konstrukce rozpadne. Do toho se vleče soud kolem kauzy Dozimetr, který může kdykoli znovu přepsat politickou mapu.
Hnutí si musí vybrat, jestli chce být architektem města, nebo jen spolehlivým subdodavatelem většiny, užitečným, ale snadno nahraditelným.
Babiš představil svůj postup, jak vyřeší střet zájmů; prezident Pavel ho přijal a jmenuje ho premiérem, ostatně Babiš volby legitimně vyhrál. Skutečné řešení střetu zájmů budoucího premiéra Babiše vůči dotacím, zakázkám a fondům EU to však není. Ten slepý fond v českých podmínkách nebude ve vztahu ke střetu zájmů skutečně „slepý“. Určitě dojde k dalšímu přezkumu a celý ten trapný příběh pojede dál. Babiš formálně udělá krok k odstřižení svých firem, ale ve skutečnosti ten „slepý“ fond mrká oběma očima.
David Ondráčka: Slepý fond Andreje Babiše nebude reálně slepý
Názory
Piráti po Hřibovi
Piráti po odchodu Zdeňka Hřiba do Sněmovny bloudí, nemají výrazné tváře. Jana Komrsková má ambice, ale nízký koaliční potenciál a slabou oporu uvnitř strany. Bez silného lídra hrozí Pirátům, že skončí jako morální opozice, která má pravdu, ale žádnou páku.
ANO hledá tvář na billboardy
ANO mezitím tradičně testuje jména a obličeje na billboardech. Pokud trefí kandidáta, který zvládne jak provoz města, tak povolební vyjednávání, může být favoritem voleb. Pokud sáhne po recyklaci typu Bém nebo Krnáčová, bude silné v průzkumech a slabé u jednacího stolu.
A pak je tu Praha sobě. Po odchodu Čižinského stojí v čele hnutí Scheinherr, pragmatik, ale pro část města zosobnění výluk a dopravního chaosu. Dokážou se domluvit skoro s kýmkoli, což je jejich výhoda i past. Bez jednoduchého, srozumitelného plánu jim hrozí, že se z nich stanou pražští lidovci: vždy u toho, nikdy v čele. Ostatně i Čižinský byl původně lidovec.
Čas na revoluci ve vedení městského majetku
V pražské komunální politice se ale téměř vše odvíjí od městských firem a správy městského majetku. Pokud to má celé nějak fungovat a město má efektivně spravovat majetek ve stovkách miliard korun, je nutné řízení městských firem zpřehlednit a hlavně zpřímnit. Někdo musí nést skutečnou odpovědnost – ideálně ten, kdo má mandát od voličů. Ať má tedy politik (radní) možnost vybrat vedení firmy, ale pak se nemůže schovat a ručí za jeho výsledky. Bez výmluv a bez dozorčí rady jako štítu. Výběrová řízení? Fajn, ale přestaňme předstírat transparentní procesy, když stejně víme, že výsledek je předem dohodnutý a musí dojít k politické dohodě.
Správa městského majetku je dnes jedním z největších paradoxů komunální politiky. Města vlastní firmy v hodnotě stovek miliard korun, ale chovají se k nim, jako by šlo o cizí organismus, za který sice formálně ručí, ale reálně ho nikdo neřídí. Všichni mluví o transparentnosti, výběrových řízeních a dozorčích radách, jenže skutečná odpovědnost se v tom systému rozpouští. Pokud má veřejný majetek fungovat, potřebuje jednoduché pravidlo: kdo rozhoduje, ten nese politické následky. Bez výmluv, bez alibi v podobě kolektivních orgánů.
Současný model stojí na fikci, že rada města je informovaný a kompetentní vlastník. Ve skutečnosti se radní jednou ročně sejdou na valné hromadě městské firmy, vyslechnou prezentaci, schválí pár bodů a jdou dál. Odborné zázemí často chybí, data nejsou k dispozici nebo jsou nepřehledná a klíčové ukazatele výkonu existují spíš na papíře než v realitě. Úřední aparát se mnohdy chová jako tichý pozorovatel, ne jako servis pro politické rozhodování. Výsledkem je zvláštní stav: radní formálně odpovídají, ale fakticky firmu neřídí a jen doufají, že se nic nepokazí.
Šéfové státních investorských organizací mají doma v sejfu desítky milionů? Kde to jsme nebo kam se to zase vracíme, do úplné kleptokracie? Každý ministr vždy nese politickou odpovědnost za lidi, které nechá řídit své klíčové investorské příspěvkovky, přes které teče největší část veřejných investic v rezortu. Proto kauza UFO zisků ředitele Správy železnic je problémem Martina Kupky.
David Ondráčka: Kauza Správy železnic zničí víc než jednu kariéru
Názory
Jenže ono se to pokazí skoro vždycky. Městské firmy jsou magnetem na prostředníky všeho druhu – advokátní kanceláře, poradce, lobbisty. Každá větší zakázka je bojištěm a rukavice se sundávají rychle. Zastupitelstva jsou plná podezření, obvinění z neprůhlednosti, trestních oznámení. A občas se ukáže, že nejde jen o politický folklor: přijde policie, obvinění managementu, vyšetřování. Překvapení je pak až divadelní, protože všichni přece „netušili“, co se ve firmě děje.
Následuje známý rituál. Volání po odpovědnosti, rezolutní prohlášení „padni komu padni“ a tlak na radního, aby vysvětlil něco, o čem neměl reálné informace. A pak přijde univerzální řešení: audit. Ideálně forenzní, drahý a rychle objednaný, aby vznikl dojem, že se koná. Jenže audit potřebuje čas, jeho závěry přijdou za půl roku a mezitím se politická bouře přežene jinam. Výstupy pak končí buď v šuplíku, nebo jako munice v další politické přestřelce.
Možná je čas přestat si nalhávat, že problém vyřeší lepší metodika výběrových řízení nebo další vrstva dozorčí rady. Skutečná změna by znamenala zpřímnění odpovědnosti. Politik s mandátem od voličů by měl mít právo vybrat vedení městské firmy a zároveň nést plnou politickou odpovědnost za jeho výsledky. Bez schovávání se za kolektivní rozhodování a bez předstírání, že „to byla vůle systému“. Taková revoluce by nebyla pohodlná. Znamenala by méně prostoru pro alibi a více rizika pro politiky. Ale právě to dnes správě městského majetku chybí nejvíc: jasné linie odpovědnosti. Dokud budou městské firmy řízeny tak, aby za ně vlastně nikdo nemusel ručit, budou se krize, audity a policejní zásahy vracet pravidelně.
