David Ondráčka: Loajalita, nebo kariéra? Úředníci čekají, kam se vláda Babiše vydá
Jak zvládnou úředníci vládu s Babišem, Okamurou a Motoristy? Jak se s ní popasují ti, na nichž stojí výkon státní správy a hospodaření s rozpočtem (a těch klíčových je ve skutečnosti několik set)? Loajalita ke státu, nebo kariéra a přizpůsobení se současným ministrům? To jsou složitá a nejednoznačná dilemata. Na ministerstvech dnes panuje zvláštní druh ticha — ne klid, ale čekání. Někteří to vydrží, jiní odejdou. Rozumné změny jsou v pořádku, rozbourání všeho by byla jen hloupá destrukce.
Loajalita, nebo kariéra? Tahle otázka dnes visí ve vzduchu nad státní správou, diplomacií i manažery státních firem. Nejde přitom o morální dilema jednotlivců, ale o systémové nastavení. Představy o rušení či zásadním oslabení služebního zákona se často prodávají jako technická úprava, úsporné opatření nebo „modernizace státu“. Ve skutečnosti jde o posun moci.
Úředník, který se bojí vyhazovu, není profesionál ve službě veřejnosti, ale opatrný vykonavatel vůle momentálního politického vedení. Na jedné straně stojí loajalita ke státní službě, na straně druhé podivuhodná koalice, jejíž kroky mohou přivést nejednoho úředníka do úzkých. Místo utahování opasků tak můžeme čekat spíš utahování nervů a lámání charakterů.
Kariéra na dobu určitou: úředník v éře politické loajality
Většina úředníků se přizpůsobí. Kariéra je přece jen kariéra — a kdo by chtěl riskovat, že se ocitne na dlažbě? To ale neznamená, že by to pro ně bylo jednoduché. Někteří se tak možná rozhodnou odejít, ať už s dramatickým bouchnutím dveří, nebo tiše a nenápadně, jako by na úřadě nikdy nebyli.
Na ministerstvech dnes panuje zvláštní druh ticha, vyčkávání. Mnoho úředníků napjatě sleduje první kroky nových ministrů a snaží se odhadnout, co vlastně přinesou. Jak hluboko budou chtít zasahovat do struktury úřadů, kde budou škrtat a koho se to dotkne. Nejde jen o rozpočtová čísla, ale i o to, zda se bude mluvit o profesionalitě a kontinuitě, nebo o „novém větru“, který se ve skutečnosti projeví hlavně personálními zásahy.
Babišova vláda získala ve sněmovně důvěru, ANO má pod sebou všechny vládní mocenské páky a bude vládnout. Co má v této chvíli dělat opozice, aby zase dokázala konkurovat?
David Ondráčka: 108:92, teď se ukáže, kdo umí dělat politiku
Názory
Jak se řídí stát bez paměti: úředníci v éře rychlých škrtů
Hodně přitom záleží na nátuře jednotlivých ministrů. Ti, kteří už úřady řídili, většinou vědí, že stát není start-up ani firma a nedá se tak řídit. Spoléhají se na lidi, kteří tam byli už před nimi, znají procesy, mají historickou paměť, pamatují minulé reformy a vědí, proč některé zkratky nefungují.
Jiní ministři se teprve seznamují s realitou úřadu, hledají, kde zanechat stopu, co „přinést svého“. A právě tady vzniká riziko, že potřeba rychlého výsledku převáží nad pochopením systému a některé zbrklé kroky přinesou víc škody než užitku.
Neprofesionální stát není levný. Je jen dražší jinak
Cílem by mělo být státní službu zjednodušit, zbavit ji zbytečného papírování, zlepšit podmínky pro nábor a dát současným i budoucím státním zaměstnancům větší smysl v tom, proč pro stát pracují. Stát se bez kvalitního, odborně zdatného a stabilního úřednictva prostě neobejde.
Typickým příkladem jsou plošné škrty. Deset procent personálu zní politicky atraktivně, dobře se to vysvětluje voličům a ještě lépe prezentuje jako důkaz rozhodnosti. V praxi se ale škrty nejdřív dotknou pomocného aparátu. Ano, určitý „tuk“ ve státní správě bezpochyby existuje a tlak na racionalizaci může efektivitu zvýšit. Problém nastává ve chvíli, kdy se škrtá bez rozlišení, bez ohledu na to, co je nadbytečné a co klíčové.
Služební zákon na odpis. Kdo to ve státní správě odnese
Vláda nyní posvětila změny služebního zákona, které ohrožují stabilitu a neutralitu státní správy. Ve zkratce to znamená méně profesionality, více prostoru pro zákulisní zásahy, vyšší riziko dotačních průšvihů a potenciálně i problémy s čerpáním evropských fondů. Argument o úsporách na platech úředníků přitom neobstojí. Neprofesionální stát není levný stát — je to stát, který chybuje, platí pokuty, vrací dotace a funguje pomalu a nekvalitně.
Dosavadní služební zákon má řadu chyb, to nikdo rozumný nezpochybňuje. Jeho základním smyslem je ale oddělit politiku od každodenní správy, zajistit kontinuitu, odbornost a schopnost říkat „tohle nejde“. Místo jeho kultivace a oprav se znovu vydáváme směrem, který dobře známe z devadesátých let: pravidla jsou překážka, loajalita výhoda. A to je přesně moment, kdy se ze státu stává kořist.
Problémem státní služby není jen přebujelost nebo správní řád, ale spíš vnitřní byrokracie a papírování, nekonkurenceschopný systém odměňování a neochota politické reprezentace ocenit nepostradatelnost profesionálního a stabilního úřednického aparátu.
Umělá inteligence je příjemný společník. Škoda, že nám již zanedlouho sebere většinu práce. A spása v podobě nových povolání rozhodně nepřijde tak brzy, jak všichni doufají. Svět čekají pohyby, proti kterým jsou půtky o Grónsko nebo takzvaná migrační krize v podstatě banální.
Stanislav Šulc: Co bude Babiš nebo Trump dělat, až o práci přijdou naši lidi?
Názory
Stát jako kořist nezačíná revolucí, ale personálními změnami
Případy, kdy končí ti „nepohodlní“, kteří brzdí problematické projekty, vysílají jasný signál dovnitř systému: nevyčnívej, nedělej problémy, drž se linie. Nový zákon takový postup nejen umožní, ale výrazně zrychlí. Zůstanou ti opatrní.
A právě v této atmosféře se znovu a silně vrací otázka loajality a kariéry. Úředníci si kladou jednoduchou, ale nepříjemnou otázku: vyplatí se ozvat, upozornit na rizika, nebo je lepší mlčet a přežít další reorganizaci? Pokud se ze státní správy stane prostředí, kde je největší hodnotou přizpůsobivost a největším rizikem odbornost, nebude to jen problém zaměstnanců ministerstev. Bude to problém státu jako takového.
